Maanna komentáře u knih

Nultá hodina je jednou z knih, kde se člověk musí aspoň trochu najít, aby se mu líbila. Na začátku mi přišla trochu vykonstruovaná, mezi postavami jsem neviděla žádnou souvislost, nakonec jsem se ale s postavami i autorkou potkala, a kniha mě hodně zasáhla. Všechny postavy čelí nutnosti opustit své představy o životě, své jistoty a očekávání, přičemž mnohá jsou více než oprávněná (mateřská láska, věrnost manžela, pro kterého žena obětovala kariéru). Přesto jedinou cestou je, že je zanechají za sebou, postaví se pravdě o sobě i ostatních a půjdou dál. Autorka ke svým hrdinkám není zrovna milosrdná, bourá jejich spolehlivě vybudované iluze, ale na naději nakonec také dojde. K téhle knize se určitě ještě někdy vrátím.

21 07.12.2021

Kniha mistrovsky ztvárňuje téma závěru života a srovnávání se s minulostí, přičemž hrdina Fredrik rozhodně není vzorem dokonalosti, a totéž platí i pro ostatní postavy. Všichni v životě udělali plno chyb, s nimiž se musí nějak srovnat, a ne vždy se jim to daří. Autor výborně zachycuje drobné detaily všedních situací, které ale mají hluboký význam - popisy pobytu na ostrově, setkávání s přáteli nebo letní slavnost byly opravdu silné a hned tak je z hlavy nedostanu. Bohužel kniha obsahovala i scény, které jsem vnímala jako dost přepálené, a v nich na mě postavy působily nevěrohodně. Pro mě by bez nich kniha byla ještě silnější.

22 28.11.2021

Kniha má zajímavý námět přátelství lidí z různých generací a prostředí a i celkem originální zpracování, kdy hned na začátku víme, že jedna z klíčových postav, která děj hodně ovlivňuje, zemřela. Podle mě se ale úplně nepovedla většina postav. Pro mě jedinou opravdu zajímavou a vrstevnatou postavou byla Ona. Ostatní byly buď hodně jednostranné (Ted, Belle,) nebo působily dost nevěrohodně (Quinn je jak z příručky o sebeuvědomění a získání životního náhledu), až tím trochu lezou na nervy. I děj je místy trochu přeplácaný. Ale nakonec se mi to vlastně celkem líbilo, i když to asi nebude kniha, kterou si uchovám v paměti jako literární zážitek. Potenciál nápadu se zkrátka úplně nepovedlo využít.

20 19.11.2021

Líbila se mi atmosféra odlehlé vesnice, kde přežívají dávné rodinné křivdy a zároveň každý každému vidí do talíře, a také téma přesídlení rumunských Slováků. Na druhou stranu samotný příběh byl trochu podivně poslepovaný dohromady a příliš klouže po povrchu. Přitom témata jako lži zasahující do minulosti, nevyříkané záležitosti, hledání vlastních kořenů případně i psychologie kompulzivního shopaholika by si zasloužila hlubší propracování. Tady mi ale zpracování mnohdy připomínalo dámský časopis, kde témata nakousneme a rychle je stočíme ke smířlivému happy endu, takže vše končí barvotiskovou idylou.

34 10.11.2021

Pan Kolář dokáže obdivuhodně skloubit odbornou erudici a praxi. Je jen škoda, že se jeho metody v praxi neprosazují rychleji. Minimálně v mém okolí je stále plno škol, které jsou si jisté, že na nich šikana není, nebyla ani nikdy nebude, a jakékoliv stížnosti tímto směrem jsou pokládány za neopodstatněné. V podstatě máme velké štěstí, že máme někoho, kdo dokáže problematiku šikany objasnit srozumitelně a přitom zacházet do velké hloubky, co se kořenů a fungování celého problému týče (i když mi někdy lehce vadí některá metaforická pojmenování), tak by bylo fajn, kdybychom toho uměli skutečně využít...

20 06.11.2021

Trochu autorku podezírám, že poslední dobou využívá jména ke snadnému výdělku - knihy jsou superkrátké a zdaleka ne tak propracované jako její starší věci. Řemeslo nezapomněla. Líbí se mi, jak pracuje s atmosférou, která postupně houstne, a motivací postav. Nicméně je to takové celé moc rychlé. Mnohem více mi ale vadí dvě věci: jednak to celkové klišé o bohatých, kteří za pozlátkem báječného života skrývají jen bídu neuspokojivých vztahů, násilí a neporozumění, jednak je to už druhá kniha autorky, která pracuje s představou, že pokud mi někdo ublíží, mám právo ho zabít, což je pro mě celkově neakceptovatelné. V tomhle je mi mnohem bližší stará dobrá Agatha, která sice často měla pro své pachatele pochopení, ale stále razila jasný postoj, že zabíjet se zkrátka nemá. Myslím, že pokud bychom akceptovali vidění světa podle Camilly Läckberg, byl by to dost průšvih. Zde mi navíc opět vždycky nepřišlo zabití viníka jako adekvátní trest...

22 21.10.2021

Kdyby autor zůstal u motivu, jak může strukturovaný svět Minecraftu s jasnými pravidly pomoci autistickému dítěti zorientovat se v reálném světě a najít cestu k ostatním, bylo by to fajn, ale autor se pustil do mnoha dalších motivů (výčitky svědomí za smrt blízké osoby, chybějící komunikace v rodině, gambling, šikana ve škole...) Bohužel není tak úplně zdatný spisovatel, aby je všechny dokázal dobře propojit. Často pak jde cestou problém - instantní řešení (o kterém se sice mluví jako o složitém procesu, ale prakticky se vše daří řešit na první dobrou), což způsobuje, že je kniha trochu nevěrohodná. Obrazně bych to vyjádřila tak, že autor vymyslel dobrou kostru, ale už se mu ji úplně nepovedlo potáhnout masem a kůží.

23 21.10.2021

Celkem zajímavý pohled na izraelskou realitu, který nehledí na tuto zemi jen jako na oběť arabské agrese nebo idylickou zem z dob Ježíše. Autor je lehce proizrealský, ale ne moc, už jsem četla mnohem nevyváženější popisy situace. Pro mě asi nejzajímavější bylo vyprávění o kibucech a lidech v nich, zvlášť mě pobavily "neukázněné jihoamerické matky," které jím de facto zrušily kolektivní výchovu dětí, ale právě i pohled na izraelsko-palestinský konflikt byl velmi zajímavý. Některé vyprávěné osudy by si zasloužily větší zmínku, naopak bych asi oželela zabíhání do podrobností o vojenské technice, ale celkově to je dobrá kniha - hlavně pro ty, kteří o Izraeli dohromady nic nevědí, ale i větší znalci se pravděpodobně něco nového dovědí.

27 13.10.2021

On to asi není literární skvost, ale s touhle knihou jsem se potkala v pravý čas a na pravém místě: Ten ostrov, kde se zastavil čas, ze kterého vlastně nikdo trvale neodchází, protože i mrtví se na něm zdržují coby duchové, mě zkrátka chytil a nepustil. Vnější dějiny sem zasahují jen okrajově a vše moderní je vlastně nakonec zatlačeno do pozadí tradicemi a zvyky. Ani postavy se zase tolik nemění, což ostatně koresponduje s mým pocitem, kdy najednou koukám, že jsem už celkem zestárla, a přitom si vlastně připadám pořád stejně jako před mnoha lety... Takže já jsem z knihy nadšená, ale nemyslím, že uchvátí každého. Pokud jste milovníky akce, nebude to asi váš pohárek limoncella...

26 04.10.2021

Je pozoruhodné, jak málo slov stačilo na zachycení celkem dlouhého Heloisina života, o to ale silnější a vycizelovanější byla. Líbí se mi postupné rozvíjení témat, ke kterým se autor průběžně vrací, až celé dílo působí trochu jako báseň. Co se myšlenek a jazyka týče, je to opravdu klenot. Také jsem ráda, že v závěru dal autor Heloise naději. Na druhou stranu sex v katedrále, přístup k homosexualitě a matka proletářka mi s tím 12. stoletím moc neladily...

26 27.09.2021

Abych pravdu řekla, zápletka se psem mi přijde do příběhu vložená trochu na sílu, ale jinak mě tenhle komplikovaně jednoduchý příběh celkem dostal. Bylo úžasné sledovat Christopherovo vidění světa a jeho potýkání se s nástrahami a problémy, které člověk bez autismu ani nezaregistruje. Na druhou stranu kniha nic neidealizuje, autismus je v podstatě egocentrický a mít dítě, které rodičovskou péči a lásku neodměňuje přiměřenou citovou odezvou, není nic jednoduchého. Upřímně řečeno nevím, jestli bych takového Christophera nepřizabila, kdybych ho měla doma. Proto se hluboce skláním před všemi, kdo se o děti s autismem postarat dokážou, a zároveň fandím všem Christopherům, aby vždy našli pro svůj život ty správné mapy a průvodce.

37 24.09.2021

Proč? Proč? Proč? Proč je nějakým současným přesvědčením, že vzít silný příběh a dobře ho lineárně odvyprávět je málo úderné nebo umělecké? Proč se pořád musí přeskakovat mezi časovými linkami a postavami? Někde to má smysl, ale tady to příběhu strašně uškodilo a smysl jsem neodhalila. Jednalo by se opravdu o zajímavý příběh, kde by se střídala dramata s klidnými obdobími, ale takhle se všechny emoce, kladné i záporné, nějak nahromadily hlavně na konci, kde pak ztrácely na síle. Navíc se v takhle rozkouskovaném příběhu člověk do děje nemohl moc ponořit a s postavami se ztotožnit. Forma mě jako čtenáře zcela ubila. A to se mi opravdu líbil jazyk a schopnost autorky zachytit jednotlivá prostředí a jak jsem zmínila, byl to vlastně velmi silný příběh, který by si býval zasloužil být dobře odvyprávěn. V samotném příběhu mi vadila jen část u Markuse, kde by lidé v popisovaných podmínkách nemohli přežít déle než týden, rozhodně ne měsíce, navíc mi nebylo jasné, proč se pro ostatní stal Jákob tak důležitým... Ale potenciál se pro mě ve zvolené formě skoro celý ztratil.

20 19.09.2021

Na knihu jsem poprvé narazila na střední a tehdy v rámci normalizační nabídky patřila k zářným bodům humoristické literatury. Třeba poznámka o tom, že mužské lýtko se pánubohu moc nepovedlo, mi utkvěla dodnes... Proto jsem se k ní chtěla znovu vrátit a i když se mi celkem líbila, už takové nadšení nepřišlo. Některé části byly stále skvělé a i když je vlastně znám, tak mě pobavily, nicméně byly tu i hluché pasáže. Filmu určitě zkrácení na méně dnů prospělo. Ale stále to je celkem příjemné čtení, které pro mě má určitý punc nostalgie.

31 09.09.2021

Autorka chtěla napsat příběh z války jako paralelu pohádky O perníkové chaloupce, ale podle mě napsala pohádku, do které si vypůjčila nějaké ty válečné kulisy, což mě ve výsledku neskutečně štvalo. Myslím, že pokud už je příběh situován do nějaké doby, bylo by fajn její reálie více respektovat - opravdu existovalo tak málo pracovních táborů, že bylo třeba vymýšlet další? A navíc plno věcí naprosto postrádá logiku.
Začalo to už zmínkou, jak čtyřčlenná rodina žije v ghettu "v malém pětipokojovém bytě," pak je tu "hlava popraveného rozstřílená mnoha kulkami" (pokud vím, byly popravy buď 1 kulkou do hlavy zblízka, nebo více, ale pak se mířilo na tělo). Dobře, dalo by se říci, že jsem hnidopich. Nicméně pak partyzánská skupina doprovází pár dětí několik měsíců (věřím, že partyzáni při záchraně dětí pomáhali, ale viděla bych to na krátká převádění z místa na místo) do bezpečí v Sovětském svazu (kde zrovna zuří Velká vlastenecká válka a Židé se tam ve velkém střílí a upalují), přičemž se ani na tento podnik nevybaví trvanlivými potravinami (o konzervách asi neslyšeli), takže si v lese vyrábějí saláty. Když jsou v lese chycené židovské děti, neodvedou je na nejbližší gestapo, aby je poslali dál - ne, ti, kdo je chytili, s nimi jdou pěšky až do pracovního tábora. V táboře to pak najednou vypadá, že další židovské děti nejsou k dispozici, takže pokud vypukne epidemie tyfu, přijede významný lékař, aby vězně léčil, vězni dostávají dočasně dobrou stravu a velká část dělníků je z výroby zbraní přesunuta na ošetřování nemocných... A když jedna postava zešílí a vydává nesmyslné příkazy, všichni si vystačí se slovy, že jde o "příkaz z Berlína", aniž by chtěli nějaké pověření nebo si to telefonicky ověřili.... A to už vůbec nemluvím o absurdní závěrečné scéně.
Básně jsou pěkné, ale nějak mi nesedne, že je údajně napsal dvanáctiletý kluk - za války děti dospívaly rychleji, ale nevím, jestli to mělo i takový vliv na bohatost jazyka a obraznosti... Ale budiž. Jak jsem se dočetla v autorčině životopise, napsala přes tři sta knih - trochu se obávám, že v tomto množství se člověk zkrátka reáliemi moc zabývat nestihne... Tento přístup jsem schopná tolerovat u detektivek a podobných žánrů, ale ne při pokusu zachytit jednu z velkých dějinných tragédií.

18 05.09.2021

Tady platí, že méně by bylo asi víc. Líbilo se mi prostředí, v němž se děj odehrává, i většina vedlejších postav - až na Jesseho, který byl těžce young adult ideál. Jen mi nějak neseděla ta Josie a její příběh plný náhod, obtížných situací a lidí, kteří do ní jsou ochotni investovat tisíce dolarů. Celé to navíc nepokrývá ani půl roku. Navíc, ač jsou jinak postavy načrtnuty zajímavě, ve vztahu k Josie jsou značně černobílé, takže se dá odhadnout, jak to celé asi dopadne... Kniha se čte dobře a prostředí nevěstince, knihkupectví nebo i bohaté domácnosti mě bavila, ale ten hlavní příběh byl takový přeplácaný. A velmi zrychlený konec to moc nevylepšil.

20 29.08.2021

Je to dobrá kniha, ale myslím, že se k ní nikdo vracet nebude, protože tahle výpověď o dětství má do idylky daleko. Některé děti se prostě nešťastně narodí a místo lásky a něhy je jejich dětství plné syrovosti a surovosti. Některé životní situace jsou natolik bezvýchodné, že optimistické motivační příručky neobstojí. Není špatné si čas od času tuto realitu připomenout, ale jsem ráda, že se mohu zase vrátit do svého mnohem laskavějšího světa.

29 26.08.2021

Téma vypadá zajímavě a na obálce se dokonce skví odvážné tvrzení o největším německém románu o 2WW od dob Güntera Grasse, což vyvolávalo velké očekávání, ale výsledek zase tak skvělý nebyl - dokonce si myslím, že označení "román" je trochu na hraně. Každopádně to pro mě moc povedený román není. Vnímám to spíš jako povídky propojené do nepříliš soudržného celku. Silné momenty kniha rozhodně má - ať už jde o příběh s popravou nebo válkou urychlené milostné vztahy, ale mezitím je příliš mnoho hluchých míst, kde mě kniha naprosto míjela. Autor je celkem silný v zachycení psychologie, ale válečnou situaci se mu moc popsat nepovedlo a nepřišlo mi to celé reálné. Během posledních dnů války a ústupu, kdy docházejí pohonné hmoty, si hrdina vyjede proti směru ústupu na výlet na motocyklu, který mi téměř evokoval Postřižiny? To, co by v jednotném čísle bylo silnou scénou, působí v množném, jak popisuje autor, až absurdně (ženy házejí své hořící děti přes hradby a samy za nimi skáčou - navíc si úplně nejsem jistá, že by Rusové bombardovali civilní město v Rakousku fosforem, ale zase bych se nehádala, úplný odborník nejsem...; po řece plave tolik mrtvol, že ohrožují statiku mostu...) Přečtení nelituji, ale ten "největší německý román..." je třeba opravdu brát s rezervou.

19 20.08.2021

Komplexní přehled sociální správy, který bohužel rychle zastarává. Kolektiv autorů není úplně vyvážený, nejlepší jsou kapitoly napsané přímo Igorem Tomešem, jinde je to občas trochu suchopárný výčet faktů. Jak už jsem zmínila, nevýhodou je rychlé stárnutí informací. Na druhou stranu je zajímavé porovnat, co se za těch cca 10 let změnilo (třeba pohled na působení nestátních organizací v sociálních službách), a trochu tristní je zjištění, že některé problémy, které kniha prezentuje jako něco, co je "nutné vyřešit v nejbližší době," není dořešeno doteď (třeba sociální bydlení nebo financování zdravotního systému a důchodů...)

15 16.08.2021

Některé linky nejsou úplně dotažené, bez některých bych se asi obešla (tady myslím hlavně příběh Eričiny sestry - buď bych uvítala větší rozvedení, nebo nic, takhle to bylo trochu na sílu), některé postavy sklouzávají do karikatury (Ernst nebo Mehlberg), ale příběh s prolínáním minulosti a přítomnosti pro mě opět fungoval a bavil mě. Navíc, jak už jsem zmínila u předchozích dílů, tým vyšetřovatelů, kde nikdo není alkoholik, sociopat, autista ani génius, je pro mě v současném trendu detektivek vlastně osvěžující, takže za čas si zase nějaké "rande s Camillou" dám...

17 11.08.2021

Ne vždy jsem se dokázala srovnat s autorčiným stylem, občas to bylo trochu příliš vyumělkované (třeba "příspěvky" Zděňky), ale na druhou stranu jsem ocenila autorčin záběr a začlenění Toyen do historického kontextu i vztahů. Poválečné období by si možná zasloužilo víc pozornosti, tam už to celé šlo nějak moc hopem - chápu, že důležitější události se odehrály během mládí Toyen, ale přecen jen těm 35 letům je věnováno hodně málo stránek a fakticky je to jen od úmrtí k úmrtí - noví přátelé jsou zmíněni velmi letem světem...
Hlavně ale opravdu postrádám obrazovou přílohu, i když mnohé obrazy znám, do detailů si je během četby nedokážu vybavit. Bylo by fajn paměť si osvěžit, případně se seznámit s těmi, které neznám. Styl je otázka vkusu, ale tohle by u životopisu malířky chybět nemělo.

28 03.08.2021