Maanna
komentáře u knih
Příběhy z vnitřního města
Shaun Tan
"Vylovili jsme kosatku z moře a umístili ji na oblohu. Tak krásně se tam vyjímala, byla tak inspirativní! Jenže její matka ji nepřestávala volat. Z hlubin studeného a vzdáleného moře vysílala skrz beton, ocel i velkoměstský hluk podprahové vlny, které se rozléhaly potrubím i kanály, nenechaly nás spát a lámaly nám srdce. Věděli jsme, že jsme provedli něco neodpustitelného. Slíbili jsem, že to napravíme. Ale uběhlo už spoustu let a matka pořád volá. Uběhlo už spoustu let a kosatka je pořád na obloze. My prostě nevíme, jak ji dostat dolů. Nikdy jsme to nevěděli."
Líbí? Tak mohu jen doporučit....
Josefíně všichni lžou
Kateřina Pantovič
Moc se mi líbila autorčina práce s jazykem i nápad podávat situace pohledem různých postav (přičemž se pohledy postav opravdu lišily, nemysleli všichni stejně). Ze začátku knihy jsem byla nadšená, pak tedy nadšení trochu opadlo - myslím, že těch postav, které prezentovaly svůj pohled na život a události, bylo trochu moc: klidně by stačili rodiče, Josefína, Lucie a Pavel. Také by za mne logičtěji končil příběh dříve, poté, co Emílie přijde domů (str. 196). Přišlo mi, že výborný nápad se ke konci autorce nějak rozplizl a také zdrakoničtěl. Ale dělám si čárku, že se jedná o autorku, která má pro mne perspektivu.
Šťastná hvězda
Mika Waltari
Je to opět Waltari s nádherným jazykem a zajímavými úhly pohledu a živě zachycenými historickými reáliemi. Přesto to tentokrát nebyla čistá slast, ale občas i trochu boj. Pokud byl Mikael přímým účastníkem událostí, ke kterým přistupoval se svou zvláštní naivitou, bavilo mne to moc. Ale chvíle, kdy setrvával na místě a jen popisoval, kde ostatní postavy jsou a co dělají, mi přišly slabší. Chápu, že autor prostě nemohl Mikaela rozdvojit a poslat ho zároveň do Evropy a do Persie, ale takhle to bylo zdlouhavé a chybělo tomu to specifické Mikaelovo vidění světa . A pak mi už někdy přišlo, že všechny ty různorodé zkušenosti by měly Mikaela nějak změnit - posun přišel až na samém konci, ale nějaký vývoj už v průběhu děje by mi přišel logičtější... Ale přesto to bylo skvělé čtení a neloučím se s Mikaelem a Anttim úplně ráda.
Vodní meloun
Marek Otta
Hodně se mi líbily popisy míst a atmosféry. Nápad na příběh také nebyl úplně špatný, ale motivace postav mi občas trochu nesedí, zlomy jsou příliš násilné. Navíc je na můj vkus všechno moc polopaticky vysvětlováno, mám raději náznaky, které sestaví plastický obraz. Sbíhání linek k "nulté hodině" je trochu zdlouhavé,. Nejvíc mi ale vadí ten samotný plán loupeže, který je natolik nedomyšlený, že by v jeho úspěch údajně inteligentní kluci nemohli uvěřit. Tady to chtělo určitě lépe promyslet. Potenciál tu určitě je, ale do díry do literárního vesmíru ještě dost chybí.
Krvavá lázeň
Mika Waltari
16. století nebyla rozhodně žádná idylka a zrovna do tohoto času plného intrik a nepokojů je vržen naivní Mikael Karvajalka, aby se pokusil najít své životní štěstí. Po hlavě se vrhá do různých pochybných podniků a vždy v nich neomylně selhává. Nebýt siláka Anttiho, asi by 10 knih tvořících tento román nevzniklo.
Waltari je opět silný ve vykreslení atmosféry a postav. Díky jeho schopnostem se historické události naplňují emocemi a vášněmi. Krve je všude jako v hororu. Kniha se čte poměrně pomalu, ale za mne to rozhodně stojí za strávený čas.
Cesta ze schizofrenie
Jindřich Jašík
Silná osobní zkušenost předávaná s velkou pokorou a také reflexí. Jsem ráda, že alternativy k farmakologické léčbě se aspoň občas začínají připouštět. Autorovi i knize moc fandím, snad se v pravý čas dostane k těm, kteří ji potřebují. Vytkla bych snad jen pár hrubek...
Temný anděl
Mika Waltari
Jako všechny Waltariho knihy, i tahle s honosí skvostným jazykem a výborným propojením historických událostí s osudem hlavního hrdiny (i když ve druhé půli byly ty přesuny mezi prostředími na můj vkus trochu rychlé a dojem z celé knihy trochu kazí zvláštní závěr, kdy má člověk pocit, že někde kousek textu vypadl...) Ale prostředí Cařihradu, jednání o církevní unii, postavy Mikuláše Kusánského nebo šaška božího mi hodně utkvěly v mysli, takže i když se jako vždy kniha četla pomaleji než jiné, byl to velmi příjemně strávený čas a před autorovými vypravěčskými schopnostmi mohu jen smeknout.
Manipulativní rodiče - Jak se s nimi vyrovnat
Isabelle Nazare-Aga
Užitečná kniha, která by pro mne ale možná stačila jako delší článek - přišlo mi, že se vše stále opakuje. Umím si ale představit, že pro toho, kdo manipulativní rodiče zažil, to může být užitečné, protože je zkrátka obtížné překonat představu, že rodiče mají své děti rádi, a smířit se s tím, že to u těch našich rodičů tak není. Proto je dobře, že podobná kniha existuje a že děti z těchto rodin mohou najít podporu, i když bych s některými autorčinými příklady trochu polemizovala a rozhodně bych považovala za užitečnou větší vyváženost a propojenost mezi popisem situací a návody, jak si s tím poradit.
Když v ráji pršelo
Jan Otčenášek
Příjemná kniha pro toto období, kdy jsou útrapy s rozmary přírody snáz představitelné. Otčenášek opravdu psát umí a jeho jazyk a popisy přírody jsou lahůdkou. Vztah Petra a Ludmily pro mne působí věrohodně a stejně tak jejich zdařilé i méně zdařilé pokusy o zabydlení domu a jeho oživení. Milostný vztah vystavený různým obtížím je evidentně Otčenáškovou parketou. Sice mi občas lezly na nervy momenty, kdy Petr tajil Lu různé věci, aby jí ušetřil trápení - to mi i v reálném životě vždy přijde v páru na hlavu - ale hvězdu pro mne kniha ztratila až v samotném závěru. Petr a Ludmila fungovali věrohodně jako zamilovaní lidé z města, kteří se rozhodli usadit v přírodě, ale jako potenciální provozovatelé pohostinství působili zoufale nevěrohodně...
Krizová intervence v kazuistikách
Daniela Vodáčková
Kniha je dobrá pro ujasnění toho, jak krizová intervence funguje, jak do ni zapracovat různé techniky a jaká je její struktura. Na druhou stranu - protože jsem měla knihu půjčenou jen na krátkou dobu a musela jsem přečíst jednotlivé kazuistiky celkem rychle za sebou - mne po určitě době štvala její jistá idyličnost - klienti i přes počáteční rozpaky na vše reagovali vstřícně, měli hned fungující nápady atd. Interventi zase nedělali chyby. Asi by mi přišlo lepší, kdyby vše nešlo tak hladce - aby bylo potřeba s klientem víc pátrat, případně by se mohlo občas interventovi něco nepovést a pak by se dalo ukázat, jak z toho vybruslit. Jinak je ale znát velká zkušenost a erudice autorů. Jen to prostě při větší koncentraci kazuistik nevyznívalo úplně reálně (což ale autoři přiznávají).
Pohřbené kosti
Lisa Regan
Detektivka je dobře zamotaná, má spád a dává smysl, takže jsem si ji opravdu užila. Jen mi nepřijde úplně šťastná snaha autorky proplétat všechny případy s osobním životem vyšetřovatelů. Na mne to pak působí trochu uměle. Pokud někdo pracuje na této policejní stanici, je to evidentně pro jeho rodinné příslušníky životu nebezpečné.
Jiskra života
Erich Maria Remarque (p)
Kniha je nesmírně silná svou atmosférou. Rostoucí naděje vězňů na koci války, na jedné straně a nutnost pro dozorce vyrovnat se se skutečností, že jejich svět je definitivně u konce, je skvěle zachycená. Postavy si dokážou čtenáře získat, hlavně pak 509 a Berger. Silně působí i ztráta minulosti a identity vězňů. Vynikající postavou je pak velitel tábora Neubauer. Racionálně je naprosto jasné, že to byl hajzlík, ale ve chvílích, kdy se stará o králíky nebo se dohaduje se ženou, by ho člověk i politoval. Za jiných historických okolností by to možná byl i dobrý člověk. Na druhou stranu jsem úplně nedokázala uvěřit tě atmosféře kamarádství mezi vězni, přece jen se obávám, že se hrálo trochu víc ve stylu silnější (a často i záludnější) přežije...
Krizová intervence
kolektiv autorů
Velmi obsažná a pro praxi užitečná publikace, ze které se dá stále čerpat, i když některé informace ohledně sítě pomoci samozřejmě trochu zastarávají. Nicméně převážná část knihy je stále aktuální a autorům se daří vyvážit teoretickou i praktickou část. Nezahlcují detaily a zároveň pokrývají širokou škálu situací. Snad se jen jednotlivý autoři mohli ještě o trochu lépe dohodnout na struktuře zpracování témat, ale to je skutečně jen drobnost.
Bílá Voda
Kateřina Tučková
Těšila jsem se na téma knihy a v tomto ohledu mě autorka nezklamala - historické pozadí spojené s perzekucí ženských řádů a působením podzemní církve bylo dobře zpracované a dost jsem se toho dozvěděla. Samotný příběh se dobře četl, ale musím přiznat, že něco mi na něm úplně nesedlo. Jednak nemám příliš ráda, když se doplňuje skutečnost o smyšlené reálie, ale tady mi hlavně vadilo, že si autorka v ději příliš vypomáhala zázraky, až to někdy nabíralo pohádkový ráz - příliš mnoho lidí se změnilo zásahem shůry, příliš často zasáhla náhoda a objevil se přesně ten dokument, který děj posunul správným směrem. Jednou nebo dvakrát by se to uneslo, ale takhle mi přijde, že si autorka stavbu děje příliš ulehčila. V závěru objevené příbuzenské vazby mezi některými postavami působily poněkud cimrmanovsky a moc přesvědčivé nebylo ani to, kdo se stal novou představenou řádu... Myslím, že autorka chtěla sdělit příliš mnoho myšlenek a názorů a příběh tím trochu znásilnila. Ale plusové body za téma a čtivost to vyváží.
Rusovláska
Orhan Pamuk
Orhan Pamuk píše velmi dobře a dokáže v knize skvěle zachytit tureckou společnost a její proměny. Hlavně první část knihy mě velmi zaujala. Autor chtěl přenést do současnosti příběhy o Oidipovi a Sohrábovi a Rostamovi. To ale vytvořilo natolik nepravděpodobnou zápletku doplněnou mnoha náhodami, že z toho výsledný příběh vyšel jako špatně uvěřitelný. Možná by stačilo, kdyby si vybral z obou legend jen jednu. Je to škoda, protože některé části byly fascinující, takže i když u mě první Pamukova kniha, na kterou jsem narazila, nevyvolala bezbřehé nadšení, určitě se k němu ještě vrátím. Ostatně, Rusovláska není obecně považována za jeho nejlepší dílo...
Jak jsme se učili slušně nadávat
Vojtěch Steklač
V rámci výzvy jsem chtěla zkusit knihu, kterou jsem jako dítě nečetla, a volby rozhodně nelituji. Tedy úplně první dojem až tak skvělý nebyl, první kapitoly jsou takové těžkopádnější, ale naštěstí se autor a parta kluků brzy dostanou do formy a pak už jsem se dobře bavila. Jen mi nesedly ilustrace - pro mne je zkrátka Bořík a spol. pevně spojen s obrázky Adolfa Borna...
Obecná teorie zapomínání
José Eduardo Agualusa
Na knize se mi strašně líbil autorův barvitý obrazný jazyk a postavy, které se postupně vyvíjely a rozhodně nebyly jednorozměrné. Dovedně se tu prolíná historická realita s fikcí a prolínání osudů postav je pro mě také obvykle plus, jenže tady je těch prolínajících se osudů možná moc. V doslovu se píše, že příběh autor původně zpracoval jako filmový scénář, který se nerealizoval. V tom je možná zakopaný pes, že tu chybí některé přechody, které by vyřešila kamera a obraz. Takhle někdy vyznívá prolínání příběhů násilně, což je škoda. Kdyby kniha lépe plynula, byla by geniální.
Balady a romance / Zpěvy páteční
Jan Neruda
Nerudu asi budu vždy preferovat jako prozaika. Jako básník působí poměrně archaicky a řada témat mě moc neoslovuje. Víc se mi líbí básně s kratšími verši, ty přes celý řádek jsou poněkud klopotné a náročné na koncentraci. Obrozenecký patos už dnes také moc neosloví. Některé básně mě i zaujaly tématem - třeba Balada dětská - ale forma už je pro mne opravdu z jiného světa, zatímco třeba Povídky malostranské jsou plné života dodnes.
Můj (téměř) dokonalý život
Sophie Kinsella (p)
(SPOILER) Knihu jsem četla v originále v rámci údržby angličtiny a bylo mi trochu jasné, že prostředí reklamní agentury spojené s kempem, kde mají hosté připravenou zábavu na každou minutu, nebude úplně můj šálek kávy, protože je asi tak světelný rok od mého života a preferencí, ale s tím jsem dopředu počítala. Za pozitiva pokládám ústřední myšlenku, že ne vše musí být ve skutečnosti tak ideální, jak to na první pohled vypadá, a že nemít úplně ideální život je vlastně normální. Také se mi celkem líbila zápletka spiknutí proti Deméter. Zbytek ale považuji za o dost slabší. Kniha má být vtipná, ale mě v reálu pobavila jen situace se sendvičem, o který musela hrdinka bojovat. Jinak to bylo příliš na sílu. Postavy byly trochu neživotné, pro mě často spíš karikatury reálných lidí a jejich jednání často postrádalo logiku. Nejvíc jsem trpěla, když hrdinka tajila rodině, že přišla v Londýně o práci - otec se nikdy s jejím odchodem do velkoměsta úplně nesmířil, přál si, aby se vrátila, a dokonce pro ni měl placenou práci, ale Katie se z nějakého nepochopitelného důvodu obává, že by ho ranila, kdyby mu řekla pravdu. Proto radši konstruuje nesmyslné výmluvy - opravdu by někdo uvěřil, že ani ne po roce práce ve firmě dostala volno na půl roku? Třicátník se rozhodne, že se chce v životě usadit - ale to neznamená, že založí rodinu a přestane cestovat po světě, ne, on se přestěhuje na jiný kontinent, aby tam budoval vztah s otcem, s nímž nikdy nevycházel... Tyhle zápletky pro mne byly utrpením.
Jozova Hanule
Květa Legátová (p)
Sice mě asi ještě o chlup víc zasáhly Želary se svou pestrou mozaikou postav a jejich provázaných příběhů, ale i Jozova Hanule rozhodně ční nad průměr - jen kdybych si nepamatovala pozadí některých postav, asi by mi v téhle novele trochu unikly... Nicméně i tak velmi oceňuji to, jak autorka dokázala zachytit vývoj vztahu Jozy a Elišky/Hany, aniž by k tomu potřebovala kvanta slov a dramatických situací. Na těch několika stránkách se odehraje velmi silný příběh, který mě zasáhl, aniž by ze mne násilně ždímal city, a připomněl mi všechny ty křehké a silné momenty, které formovaly to, kým jsem.