lynxir komentáře u knih
V první třetině to vypadá na slibně se rozjíždějící příběh letního milostného poblouznění mezi devatenáctiletým studentem a o dost starší ženou. Tak trochu připomíná film Absolvent. V části druhé se bohužel příběh zcela vytrácí a nastupuje celkem nepochopitelný a poměrně nudný popis narůstajícího alkoholismu ženy, proložený rádoby filozofujícími úvahami s neustálým opakování všeho. Nějaké city, emoce či psychologii v knize opravdu nehledejte. Že by takovýto nijaký vztah opravdu vydržel dvanáct let? Závěrečná část už je vůbec taková trochu plácanice bez hlavy a paty. Kdyby autor druhou a třetí část sestříhal na dvacet stránek, možná by se to dalo. Takto jen celková zmatenost, neuvěřitelnost a dost velká nuda.
Téma knihy je poměrně zajímavé, ale to zpracování, to tedy drhne. První část jakýsi ne zcela povedený thriller s šokujícím tématem, druhá část diskuse s Bohem, zcela prosáklé téměř propagačními křesťanskými dogmaty a autorovou snahou rozbourat zažité představy o Bohu, ovšem způsobem zcela absurdním. Obě části opravdu působí jako dvě různorodé knihy slepené dohromady. I ty diskuse ve druhé části jsou tak nějak podivně sešroubované; u některých odstavců jsem ani po několikerém přečtení nepochytil, co tím chtěl autor říci. Možná je to překladem, ale za shánění originálu kniha nestojí. Bodík přidávám za velmi pěknou obálku.
Úžasná kniha. Je pro mne nepochopitelné, jak mohl autor nashromáždit tak ohromné množství informací. Některé části jsou poměrně náročné i pro člověka s hudebním vzděláním, ale jinak je kniha vyváženým celkem a všestranným náhledem nejen na hudební genialitu Bacha, ale i na něj jako člověka. Kniha je výtečná i pro seznámení se s historickým prostředím, vztahy mezi světskou a církevní mocí, jakož i běžným měšťanským životem v té době. Jednoznačně nejvyšší hodnocení si zaslouží i překladatelka a redakce českého vydání.
Na knihu jsem narazil náhodou mezi novinkami v knihovně. Podle množství fotografií jsem si říkal: fajn, dozvím se z první ruky něco o VH a životě skupinky disidentů.
Paradoxně nejzajímavější je první část knihy, historie rodiny, vzpomínky na dětství, rodiče a prarodiče, mládí, první vztahy. Od seznámení s VH se téma přesouvá úplně jinam. Fotodokumentace zajímavá, obsáhlá, ale víceméně stále stejná. Po čase přestanou obrázky autorky s VH a nějakým křovím okolo bavit, stejně jako hromady dopisů a údajů, kdo, kdy, kde, s kým a stále dokola. Chtělo by to silně vytřídit a prostříhat. Nějak se mi nepodařilo odhalit, jakým záhadným kouzlem k sobě připoutával ženy tento sebestředný, v paralelních vztazích se vyžívající manipulátor. Dopis autorce k její interrupci o něm vypovídá snad nejvíce. Přesto však s ním autorka, ovšem v souběhu s jinými, žila řadu dalších let. Nějakou hlubší podstatu vztahů se bohužel ani při psychologickém vzdělání autorky nedozvíme. Setříděné dokumenty jen kloužou po povrchu.
Více okrajově se autorka zabývá komunou disidentů, se kterou se v té době intenzivně stýkala. Přes občasné hrátky se státní bezpečnosti, alespoň takto jejich zásahy autorka popisuje, se mi zdá, že u těchto lidí převládal jistý pocit vyvolenosti. Stěžování si na udávající sousedy, když se v malém bytě na sídlišti konaly pravidelně do rána trvající mejdany čtyřiceti tzv. chartistů, je trochu přes čáru. A žádný politický podtext bych tady nehledal. O tom, jak se jejich společenství porozpadalo, když došlo k rozdávání mocenských křesel, kdy VH, jak píše autorka, „přirostla koruna k hlavě“, jsou v knize pouze náznaky. Autorka a někteří další se najednou odsunuli či byli odsunuti na jinou trať.
Poslední část knihy, která se vztahuje k autorčině práci v Apolináři a jejímu ezoterickému hledání, je bohužel popsána telegrafickým a zcela nudným způsobem. Podle rozsahu knihy a její struktury se autorka rozhodla položit největší důraz na popis vztahu s VH. Těžko říci, zda to byl záměr vzhledem k možné prodejnosti knihy, či toto období sama autorka považuje za středobod svého života. Závěr – s výhradami se kniha dá číst, redaktor s ostrými nůžkami a hlubší autorčin náhled by byl přínosem.
Jsou historické události, o kterých jsme se ve škole nedozvěděli, na rozdíl od mnoha jiných, o kterých jsme bohužel poslouchali snad až příliš. Autorka si vybrala skvělý námět na historické či psychologické drama z relativně nedávné minulosti, bohužel to je také jediný klad celé knihy. Téma zůstalo nevyužito. Kniha se čte opravdu rychle, ale člověk má pocit, že autorčina loď pluje po hladině, pod ní je šero a mlhavo , a hlubiny jsou pak úplně temné a neprostupné. Bohužel baterku si autorka někde zapomněla, nebo ji možná má, ale nesvítí. Postavy jsou černobílé, ploché, nevýrazné, jednají předvídatelně. Příběh připomíná Harlekýnky našroubované na historické události. Drama se nekoná, děj ubíhá jako za sklem posypaným notnou dávkou mořské soli. Obávám se, že nenajdu žádný důvod se ke knize někdy vrátit. A k jinému autorčinu dílu, nu, kdož ví?
Poslouchejte, poslouchejte, co jsem zaslechl na tržišti! – Počkej, počkej… je to něco poučného? – No to ani ne. – Tak něco povznášejícího? – To taky ne. – Tak je to alespoň zábavné? – Hmm, vlastně ani ne. – Tak proč bychom to měli poslouchat (číst)???
Jedna malá hvězdička za grafickou úpravu a ilustrace. Jinak pro mne naprostá ztráta času.
Cena EU za literaturu? Proboha! S Evropou to jde z kopce, pokud se při výběru nic jiného nenašlo.
Kniha je poměrně nudná, jednotvárná, dějová linie dalekosáhle předvídatelná, stylisticky velká slabota, většinou jednoduché a holé věty. Postavy jsou zcela ploché, žádná vás nezaujme natolik, abyste si k ní vytvořili vztah, v důsledku je vám naprosto šumák, jak to s nimi dopadne, jejich charaktery jsou zcela neuvěřitelně vykonstruované. Hlavně je kniha tak plná klišé, že je to k nepřežití. Autor chce být světovým, ale značně to přehnal. Výsledek – naprostá ztráta času.
Stejně jako u prvního dílu jde o neskutečnou, leč skvělou prdlotinu. Svérázná oddechovka, ale ohromně zábavná a z hlediska jazykového a stylistického ji autor opatřil bizarním ostřím vybroušeným opravdu do tenka!
Dostal jsem jako dárek a zpočátku na to hleděl s nedůvěrou: co to bude za blbinu? A je! Ale skvělá. Jestli se během psaní autor bavil tak, jako já při čtení, tak ušanku dolů!
Moje první setkání s autorem, zjevně ne úplně šťastné. Knížečka zdánlivě citlivá a citová, ve skutečnosti velmi povrchní a plytká, pouze přetékající patosem. Původně psáno pro blog za účelem výběru financí pro jakousi nadaci. Mělo to tak zůstat.
Nedosahuje tak přímočaře hvězdných výšin Rozmarného léta či Kubuly, ale Vančurovým hravým a přímo labužnickým přístupem k českému jazyku je i tato kniha prodchnuta měrou nebývalou. Jsem však snadno ochoten uvěřit, že ne každému je dáno jeho skvostného ducha ocenit. Ovšem jak píše ve stylovém úvodu Jiří Opelík: „I při četbě kněh platí, že dobrá vůle koláče jídá. Kdo však přesto má vyschlý roh, ať se netrudí, že zatím s „Hrdelní pří“ neuspěl. Dobré jest počkej. Jednou jablka i pro něho uzrají a pak sama sprší.“
Láskyplné pohlazení, leč ne každý si ho zaslouží…
Pár základních myšlenek buddhismu naroubovaných na rádoby tibetské prostředí. Roub se moc neujal, sotva živoří. Literárně slabota, ani příběh nic moc. Ale pro pocit, že jdu s dobou a přečetl jsem knihu z duchovní oblasti, no proč vlastně ne. Nakonec i takových knih je třeba a každý nějak začíná…
Knihu jsem přečetl na doporučení v době studií; zjevně jsem ji nepochopil. Asi o deset let později jsem se pokoušel znovu v domnění, že jsem konečně dozrál a docením tuto „klasiku“ světové literatury. Hmm, musím přiznat, nepodařilo se. Na další pokus nejspíš nenajdu odvahu. Jedna hvězdička za to, že jsem to přežil.
Pan de Joinville popisuje dramatické události způsobem, který bych připodobnil k odpočinkovému odpoledni stráveném na lehátku v zahradním altánku se sklenicí perlivého vína kdesi uprostřed hrabství Champagne; nevzrušivě a lehce odtažitě popisuje náročnou plavbu korábem po Středozemním moři, putování Egyptem a Palestinou, neustálé boje s nepřáteli, nemocemi, strádáním a útrapami při pobytu v dalekých krajích.
Před 770 lety byla jiná doba. Člověk se stal rytířem a v touze po dobrodružství či po čem vyrazil na křížovou výpravu. Život neměl velkou cenu (těch mrtvých a useknutých hlav) a smrt se moc neřešila, Bůh dal – Bůh vzal. Čas neexistoval. Zasekli jste se na Kypru a cesta domů vám trvala více než rok. Dnes si večer sednete k PC a pár hodin si zahrajete tematickou RPG hru s podobným obsahem. Tenkrát taková hra trvala roky.
Ohromné množství jmen vlastních i místních, které bez znalosti detailních znalostí historických souvislostí splývají a od poloviny knihy přestávají bavit. Literárně nic moc: kronikářský popis sledu událostí. V detailním a dramatickém rozpracování by to mohla být úžasná historicko-dobrodružná sága, klidně pět dílů, případně i skvostný TV seriál. Takto jen průměr.
Ve srovnání s šumavskými samotáři, kdy jejich odloučenost byla zpravidla jejich volním rozhodnutím, nadto s více či méně jakýmsi filozoficko-hledačským podtextem, je tato kniha vlastně pouze o obětech, a to nejen obětech systému, společnosti či rodiny, ale poměrně často si tyto ženy svou „tmu“ vytvářejí vlastně samy, ať už vědomě či nikoliv, a některé jsou na svůj osud dokonce svým způsobem pyšné. Myslím, že pro studenty psychologie či sociologie bude kniha dobrým studijním materiálem.
Portrét jednoho z nejznámějších zpěváků populární hudby socialistické éry, sice notně vyžehlený a vyhlazený (hádal bych, že s vydatným přispěním jeho třetí ženy), ale i tak stojí za to si jej přečíst a projít si bohatý obrazový doprovod, minimálně z těch šedesátých let. Počátkem sedmdesátých let pak následuje nečekaně razantní zpěvákův obrat, kdy se ze samorostlého bouřliváka stává estrádní normalizační ikona, která končí až po stále těžce pochopitelné a mnohými zazlívané zpěvákově emigraci s následnými „úspěšnými“ americkými šňůrami po krajanských sokolovnách. Ač je zde zjevně mnoho zamlčeno, zamlženo či nezmíněno, přesto kniha obsahuje dostatek zajímavých informací. Škoda jen naprosto nekritického přístupu autora.
Kdo někdy cestoval po Španělsku, a tím nemyslím to klasické: jeden hotel, jedna pláž u Barcelony, pizza ze stánku a krabicová sangría, ten určitě nebude zklamán. Úžasný Čapkův jazyk, neskutečně tvárný a poetický, je i zde standardem; bonusem jsou překvapivě autorovy brilantní a výstižné ilustrace. Netuším, jak to v popisovaných místech vypadá dnes, ale staletí maurské nadvlády Španělsko přežilo, tak snad…
Ano, autor je výsostně svůj: svérázná minulost, na kterou se občas odkazuje, neskutečná tvrdohlavost až svéhlavost, se kterou jde za okamžitým nápadem, nerespektování příkazů a doporučení, to vše může některé čtenáře odrazovat i iritovat. Jistě, autor si jde svou cestou, ale na druhou stranu pokud mu někdo vyčítá nedostatek pokory případně bezohlednost, tak to asi četl nějakou jinou knihu. Myslím, že srdce má otevřené víc než dost; něco, co jsem u takového Zibury nikdy nenašel.
Příhoda, kdy si po pozvání na nocleh hraje celé dopoledne s malým chlapcem a ráno, ač ateista, se v kostele s místními modlí česky za rodinu, která se ho ujala, hovoří za vše. Pane Rendle, smekám a těším se na další díl.
Úryvek:
A tak jsem zavolal na odcházejícího Juana a zeptal se jednoduše: „Proč mi vlastně pomáháš?“ „Přece proto, že jsi člověk,“ odpověděl s klidným úsměvem na tváři a zanechal mě i s mými myšlenkami stát v chodbě u pokoje.
Mnohem více než o lásce je ta kniha o smutku. O smutku ve všech možných podobách: smutku ze ztrát, těch skutečných i těch možných, neschopnosti se uvolnit, zbavit se ublíženosti, přizpůsobit se nově vznikajícím situacím, smutku z tlaku a bezohlednosti okolí, smutku z nedostatku vlastní odvahy, nejistoty, nerozhodnosti, váhavosti a strachu. A taky o tom, že na konci, i když to někdy nevidíme, je vždycky to jediné: naděje.