LordSnape
komentáře u knih
Kouzelná flétna a další operní příběhy
P. Craig Russell (p)
P. Craig Russell pokračuje v krasojízdě a nyní jsou na pořadu dne další známé opery. Kouzelná flétna je zde asi nejznámější, protože v podstatě obsahuje zednářskou symboliku, ale osobně byl můj favorit Parsifal od Wagnera. Tím, že je zde více děl, tak je to poněkud roztříštěné a ne všechno vám sedne. Debussy je určitě na dnešní dobu až moc surreální. Kresba opět špičková a z děje se nevytratilo u jednotlivých příběhů nic podstatného. Nutno podotknout, že pomohl i výrazně pan neznámý - Patrick C. Mason, který z originálních libret překládal a připravoval jednotlivé scénáře pro kresbu. Příběhy původně vycházely jako jednotlivé, klasicky americké sešity, a to už od 70. let minulého století! Pro toto vydání se přistoupilo k digitalizaci a úpravě kresby. Vůbec to nezestárlo. Nadčasový komiks.
Dvě místa na slunci
Becky Chambers (p)
Abych byl upřímný, tak výsostně nemám rád trilogie, pentalogie, mnohologie a další různé dvacetisvazkové série, kde je příběh rozplizlý na x knihách. U série Poutníci jsem ke druhé knize přikročil, protože mě první díl moc bavil a v podstatě se jedná o samostatný příběh, který jen volně navazuje na události předchozí. Musím ale říci, že se mi to už nečetlo tak lehce, čímž jsem byl zpočátku lehce zaskočen. Osobně mám tvorbu Becky moc rád, líbí se mi jak přemýšlí a jak píše, navíc jsme stejný ročník, ale tady je hlavní hrdinka na můj vkus až moc uplakaná i když chápu, proč tomu tak je. Po lehkém vystřízlivění z onoho "zklamání" jsem nakonec stejně zvedl o hvězdu hodnocení a knihu si nechám. V sérii pokračovat budu. Překonám to.
Chlastací hry a léčení kocoviny
Dominic Bliss
Knihu jsem koupil kamarádovi k narozkám, protože občas jezdíme na chatu popíjet pivo. Některé hry jsou ale děsně ujeté a řekl bych až debilní, hlavně teda Fotbal s mincí nebo Krmení kuřat. Jiné jsou zase notoricky známé - Golfový bar (Tour de pub) anebo opilecká verze Čelovky - Kdo jsem? Ale pobavily mě hry typu Závod s buráky, Cereální vrahoun, Ohnivý kruh s kartami a regulérní srandy jako Slepý barman nebo Lovec piv. Je vidět, že Bliss s přáteli všechny hry opravdu zkoušel.
U léčby kocoviny jsou dobré tipy, kde si každý najde to svoje. Recept na klasický BLT sendvič potěší ty, co jej neznají, jediné, co jsem nepochopil, byla polévka z býčích penisů. Knize dávám lepší hodnocení už jen kvůli tomu, že jeden blbeček s nickem klikas dal odpad!, což si kniha za účelem opileckého pobavení a následné léčby opravdu nezaslouží.
Na poště
Charles Bukowski
Naprosto jedinečná sonda do poštovních služeb. Vy se tomu všichni smějete, ale já na poště pracoval přes 4 roky a některé ty věci uvedené v knize jsou aktuální i dnes! Navíc na depech a sběrných uzlech, kde se zásilky třídí a zpracovávají, pracují i o dost horší individua, než byl Chinaski... Ještě, že jsem to četl až po mém odchodu, abych se tomu taky mohl už jen smát.
Prokleté zvony
Mike Mignola
Skvělý. Ta ponurá kresba od Stenbecka tomu dodává úžasnou atmosféru. Jinak tenhle díl začíná celkem nevině. Totální bezvěrec Baltimore se opět honí za Haigusem ve jménu pomsty, ale v patách mu je inkvizitor, jehož metody jsou horší, než jeho hlavního protivníka a všudypřítomných upírů. Aby toho nebylo málo, objeví se ještě černoknežník dychtící po moci, co oživí Madame Blavatskou. Krev. Následně je v komiksu SPOUSTA krve. Ještě stále vám to zní jako debilita? Ale ne, ono to skutečně funguje a je to vážně dobrý. Od upířiny neočekávám žádné podněty k přemýšlení, ale chci se trošku bát, fandit lidem a hlavně se bavit. Prokleté zvony tohle vše splňují. Do puntíku.
Strach z opuštění
Veronika Neumannová
Tahle kniha je prostě skvělá. Hodně mi pomohla se srovnat a dala mi i takový ten odstup od všeho. Třeba, že nemusím na všem tolik lpět a když mě má opravdu někdo rád, neopustí mě při první náznaku problému, když spolu budeme otevřeně mluvit. Dalo by se říct, že jsem po ní sáhl v ideální době, kdy jsem vážně procházel dost panickým obdobím plném nejistoty. Určitě je na toto téma napsáno dost knih, ale tuhle bych rád vypíchnul ještě z jednoho důvodu. A to, že se autorka nebojí vytáhnout v pozdějších kapitolách i jisté esoterní prvky a malinko je šroubovat na psychologii. Tyto dva obory mají totiž více společného, než si lidé myslí. Původně jsem si chtěl přečíst Strach z opuštění, abych věděl kdo je Veronika Neumannová, když se k ní chci objednat na konzultaci, ale nakonec mi s problémy a palčivými otázkami pomohla už jen samotná kniha, což jsem bral jako znamení toho, že na osobní setkání dojde spíše až někdy v budoucnu nebo vůbec.
Inkoustové srdce
Cornelia Funke
Tahle kniha je o čtení a o knihách. To je fajn. Ale je taky strašlivě zdlouhavá, vyplněna hluchými místy a v podstatě naprosto neškodná. Nemějte mi to za zlé, ale vždyť se tam vlastně skoro nic nestane. Vlastně stane, ale to samé by se dalo napsat na pouhou třetinu stran. Druhá věc je, že v podstatě nejste překvapeni o co jde, protože se to "tajemství" dozvíte už v anotaci i když autorka sama dělá, že vlastně o ničem nevíte. A tak čtete dál. Pak se seznámíte s hlavním záporákem, jeho bandou a další nic. Další neškodný Voldemort. Dojde jen na pár výhružek, trochu zavírání a tunu hrození, namachrovaných keců a hrátek s noži... Já chápu, že jde o čtení pro mládež, ale v Inkoustovém srdci se nikomu nic nestalo a prakticky tam skoro nikdo není nebezpečný. Je to napínavé aspoň? Inu, ani moc ne. Prostě to tak plyne, až ke konci zjistíte, že ten, co se ho tak všichni báli, do děje zasáhne jen minimálně. Naprosto neškodná kniha, vhodná spíše pro lehoučké seznámení se s fantastickým žánrem, páč se odehrává v reálném světě. Ale ten nápad tu byl. Funke ho jen promarnila.
Ať vejde ten pravý
John Ajvide Lindqvist
Nejdřív jsem viděl původní film, pak si v bazaru od jedné slečny pořídil knihu a nakonec po letech si vzpomněl, že ji mám vlastně v knihovně. Po Dračí krvi od Jenny Nowak byla nálada na upířinu a tak jsem se začetl. I přes větší množství postav a skákání v ději se mi čtení moc líbilo a užil jsem si ho. Byly místa, kdy jsem trochu postrádal hlavní příběhovou linku s Oskarem a Eli a v poslední třetině knihy mi čtení trochu zmrazil fakt, co Lindqvist s mojí oblíbenkyní provedl... To jsem trochu těžce přenášel přes srdce, ale nakonec jsem oběma stejně držel palce. Jako variace na upírský příběh je to prostě skvělé. Trochu syrové, atmosférické a jiné. Ve srovnání s filmem je kniha hloubavější a obsáhlejší, jednání postav má svůj smysl, logiku a objevují se i zapovězená témata, hlavně ve spojení s Hakanem. Jako prvotina skvělé a budu rád, když si od autora budu moct přečíst něco dalšího.
Totální válka 1. část
Robert Kirkman
Příběh se vyhrocuje, jatka začínají. Kirkman čím dál více tlačí na pilu a já mu to pořád věřím, což dnes považuji za téměř ojedinělý úkaz.
Přecitlivělost není slabost
Ilse Sand
Tak nějak jsem to tušil, ale dlouho jsem si to nechtěl připustit. Jsem zkrátka cíťa. Tohoto druhu je to teprve má první kniha, ale test, přiložený na konci mi napověděl, že jsem v tom až po uši. Připomínám, že rozhodně nejsem čistý introvert, mám spíše takové výkyvy, ale onen pocit, že si vše tak děsně beru, mě v posledních letech dosti sužoval. Některé věci uvedené v knize sice zní pro většinu jednoduše, ale pokud se ocitnete v kůži těch, o kterých se zde píše, už to není takové.
Osm múz mého života
Josef Koutecký
Velmi kulturní projev, inteligence, ladnost, noblesa a zájmy o umění společně s vědeckým krédem dělá z profesora Kouteckýho osobnost par excellence pro dneší svět. Velmi se mi líbilo rozřazení kapitol mezi jednotlivé múzy, protože osobně funguji dosti podobně. Vůbec nejlepší část povídání je o tom, jak se dá skloubit kariéra a vědecké bádání společně s vírou.
Zmrdi, vohnouti a my
D-FENS
Dřív jsme jim říkali řiťolezci, anální alpinisti, vychcánci, ale zmrdi fakt ne. Původně jsem si knihu půjčil v knihovně, protože jsem čekal i nějaký návod nebo i poučky, jak se proti těmto praktikám účinně bránit, ale ono nic. Autor, co si říká D-Fens jen komentuje, pejorativně nadává a vypisuje své osobní zkušenosti z reálu, ale nikoho nebrání. Po půlce mě to už přestalo bavit. Je dosti vidět, že je to původně psáno pro blog jako pouhé odplivnutí si z přetlaku v hlavě. Víc drzosti a nadávek, se automaticky nerovná více zábavy. Přeskočil jsem pak na konec, abych se dozvěděl něco o vohnoutech, ale ve výsledku je to pořád dokolečka ta samá sračkoidní písnička. Bla, bla, bla. Je to škvár. Škoda papíru.
Příběhy vašeho života
Ted Chiang
Osobně mě k tvorbě pana Chianga přivedl také až zmíněný film Arrival podle ústřední povídky. Sbírka jako celek je dosti zvláštní. Odrazuje se v tom, jaké zájmy autor má - od UI, přes teologii, vědu až po oblíbenou lingvistiku. Kdybych se měl přiznat, tak mi vyloženě nesedla akorát jedna povídka, ale stejně jsem nad ní pak přemýšlel. Co se mi ale na knize líbí, je nesporný fakt, že vás prostě donutí se zamyslet nad věcmi, které si buď neuvědomujeme anebo je přehlížíme. Proto se mi asi nejvíce líbila Když se vám líbí, co vidíte: Dokument. Chiang též střídá i formu psaní a čtenáře nenudí zbytečnou omáčkou. Samotný koncept Příběhu vašeho života dle mě více vyniknul ve filmu, ale třeba šok hlavní postavy z Dělení nulou by už lépe vykreslit nešel. Povídky s tak zajímavými tématy, navíc krásně napsanými, a s tolika myšlenkovými podtexty se těžko ve fantastice hledají, takže jsem rád za takovou zkušenost. Chci víc!
Útok na pekárnu
Haruki Murakami
Je to nejslabší ze všech těch ilustrovaných povídek a za mě, jakožto velikého milovníka Murakamiho i nejslabší text, co jsem kdy od něj četl. Už mě nebaví, jak z nás Odeon tahá prachy. Co kdyby šli po stopách Slováků a vydali ty povídky v sebraném vydání v jedné knize, kokoti....?
Kasta metabaronů
Alejandro Jodorowsky
Naprosto ukrutná bomba mezi kyberoči všem mechadarebákům! Snad se mé diody samým vzrušením neroztaví a nepohltí mě strach z nicoty kvůli všem těm paleokreténům a jeptiškokurvám, kteří tuhle epickou ságu prostě nepochopili. Kresba Juana Giméze je nadčasovější než sám Metabunkr a Jodorowskyho nápady trefnější, než invaze Fthagurů. Příběh samotného Ocelohlava je víc než všechny pravidla Bušitaka, technoskarabský póvle. Klan Castaků navždy!
Výprava za ptákem času
Serge Le Tendre
Milý, hezky malovaný a příjemný dobrodružství se sympatickou Pelissou v hlavní roli. Četl jsem to hned po Sláineho Pokladech Británie a bylo to pro mě jako živá voda. Svět Akbaru je krásně vykreslený, živoucí, s tolika potvorama a prostě zajímavý. Miluju frankofonní komiks školu zkrátka. :-) První dvě kapitoly jsou víceméně takové seznamovací, ale jakmile se dostanou k Rigově lovišti, byl jsem napnutý jak struna. Postavy jdou určitým a logickým směrem za záchranu něčeho, co je jim blízké a když si myslíte po čase, že znáte jejich motivy, tak se vám na konci rozpadnou, a zbydou jen oči pro pláč. Jako mně. Drííííííí, kmotříčku!
Galgad - příběh strážce Země
Ergall (p)
Tomáš Crlík, píšící pod pseudonymem Ergall, nepochopil dvě věci. Tou první je fakt, že jsme databáze! a ta má sbírat a uchovávat informace o knihách a jejích autorech, a proto nechápu, proč mi neustále maří mé snahy, aby zde byl jako autor uveden pod jménem, když jsem mu tak pracně založil pseudonym, pod kterým je kniha autorsky uvedená. Ale na vině je také moderátor, který změnu zpět vždy odsouhlasí.,..
Druhou věcí je smutná epizoda o tom, že když uvedu na titulku knihy, že se jedná o příběh a když se čtenář začte, zjistí, že tam vlastně žádný není, cítí se podveden. Pak mě rozesmály promo kecy typu, že se jedná o novou a neokoukanou fantasy v rámci české scény. Tomu se musím smát. Na Galgadovi není nic originálního a už vůbec nic novátorského. Měli jsme to tu stokrát. Chápu, že se pan autor snaží být za každou cenu mimo hlavní proud, ale psaní fantasy je o vyprávění příběhů. Trochu mi to připomínalo Vlčici od Žemličky, nicméně ten se tak prostě neomezuje jen na svět, ve kterým se hlavní postavy pohybují. Tady se Galgad probudí a pobíhá od jednoho k druhému a zjišťuje, že lidi jsou zmetci a přírodu jen využívaj. Pointa? Jakákoliv prosím! Žádná...
Abych jen nehanil, tak napsáno je to skutečně hezky a je vidět, že Ergall má skutečně hezky intimní vztah k přírodě, ale co s formou, které schází obsah? Nedočetl jsem a věřím, že jsem o nic nepřišel. Ty megapochvalné komenty od děcek, přátel a známých knihu nikam nevytáhnou i když se hezky snaží.
Asfalt
Štěpán Kopřiva
Začátek trochu nudný, ale jakmile se dostane Kuffenbach a spol. do pekla, je to totální inferno. Asfalt představuje asi nejvěrnější a nejlepší imaginaci hned po Dante Alighierim, jak by takové peklo mohlo vypadat. Navíc jeho vládci a pohunci jsou naprosto výborní. Nejvíce se mi líbil Chorozon a ta jeho jemná řeč. Z těch ostatních figurek mi utkvěl v hlavě major Sytry anebo asfalťačka Karen. Příběh je fajn, včetně zrad typu "nůž v zádech anebo nepřítel mého nepřítele...", dějové zvraty, a v neposlední řadě i to, jak se pomalu rozplétá ta motanice. Burácející akce, hektolitry krve, kdy než někdo zařve, tak to prostě trvá, protože tady jsme v pekle, vážení. A navíc v tom všem hlášky, u kterých jsem se místy smál docela nahlas.
Palestina
Joe Sacco
Nesympatická a škaredá kresba (trošku karikaturní, kde mají všichni velké nosy jako židé za 2. sv. války...), moc textu, zbytečné filosofování a naprosto jednostranná zaujatost dělá z téhle knihy totální brajgl. Joe Sacco se sám považuje za novináře, ale přitom je jen dalším hledačem tragédií, které se dobře prodávají, což dokonale známe z našich médií. To jeho neustálé přemítání uvedené v komiksu o tom, aby se to dobře hodilo a vyvolalo co nejvíce emocí je vážně strašné. Připomíná mi to parazitování na těch lidech, kterým se přitom dějí neuvěřitelně ošklivé věci...
Kdyby se to aspoň nějak dobře četlo, ale celý album je prakticky jen o tom, jak Sacco v devadesátých letech po rozjetí válečné mašinérie pásma Gazy vyhledává co nejvíce útrpných příběhů a je úplně jedno od koho a jestli jsou pravdivé celé anebo přikrášlené, aby "lépe" vypadaly. Ne, téma je to zajímavé a já sám jsem o konfliktu moc předtím nevěděl, ale prostor věnovaný Izraelcům a jejich hodnotám či názorům by se vešel asi tak na dvě stránky. Vše ostatní je jen o Palestincích, kteří jsou hotoví andílci, co si nedovolí protistraně nic udělat a jen tiše trpí. Jicchak Rabin, který byl žid a Izraelec, a který málem dokončil mírovou smlouvu mezi oběma národy musí rotovat v hrobě rychlostí světla...
Jestli to měl být reportážní komiks, tak se to krutě nepovedlo. Pokud to mělo vyvolat senzaci a přitom se vlastně nic nedovědět o pozadí, obyčejném životě či motivech obou stran, tak se to povedlo na jedničku. Dávám hvězdu za těch pár zprostředkovaných příběhů z kriminálů a pracovních táborů, na což by se mělo upozorňovat v každém případě.
Božská komedie
Mike Carey
Když to vezmu zpětně, tak právě Božská komedie je tím přelomem, kde se vše láme a začíná do sebe zapadat. Dokonce i ty meziakty o kentaurech mě moc bavily. Jak naznačil kolega Kapis, tak kresba je hlavně ve vedení dvojice Gross a Kelly, ale to nevadí. Každá postava má nějaký problém a úděl. Malá Elaine, která zjistí kdo vlastně je, zasáhne do Luciferova života tak, že bych to nečekal, Jill, ovládána Basanos plnící pomalinku jejich vůli, Mazikeen srovnávající se s novou tváří a Luciferův druhý pád v závěrečné mega bitce. Objevuje se tu dokonce i moje nejoblíbenější postava ze všech - Smrt a ještě novinka v podobě padlého cheruba Gaudieho. Nikdy by mě nenapadlo, kam až Lucifer bude schopný zajít a kolik zmatku nadělá jeden "nevinný" kosmos, který se teprve začal obydlovat...