lord-artoo komentáře u knih

Absolutní básnická prostituce! Nepovažuji se za znalce poezie, ale tahle sbírka je rozhodně silně pod úrovní mistra. Naivní básničky, jimiž se Vrchlický snaží komentovat Pirnerovi obrazy, jsou k uzoufání nudné a vyumělkované. Fuj ale!

25.03.2020

McCarthyho strohý styl konečně nalezl své opodstatnění. Napsal knihu bez kapitol, uvozovek, jmen, počátku i cíle. A nevadí to. Sloh je nerozlučně spjat s příběhem. S tím příběhem je to už horší. Je prostý, repetitivní, bez zásadnějšího dějového zvratu. Chápu v čem spočívá síla knihy, napsal jsem o tom esej. Příběhomilce jako jsem já to však asi neuchvátí.

4 15.02.2020

Kniha patří k těm, po kterých nejspíše dobrovolně nesáhnete. Velmi dobře ilustruje Nerudův umělecký styl, ovšem to je asi tak vše, co tato sbírka cestopisných črt s důrazem na křehkost vztahů mezi muži a ženami nabízí. Za sebe mohu říci, že mě více zaujala jen arabeska jediná, a to Improvisatore.

1 02.12.2019

No, ne, tak je to nuda, co si budeme... Proč se však vyplatí Raisovy Zapadlé vlastence číst? Pro onen "feeling" z národního obrození, který je nám - lidem 21. století - již na hony vzdálen. Pro pochopení významu a moci češtiny, které si dnes mnoho nevážíme; znovu ji zaplavujeme cizími výrazy a komolíme její tvary. Pro obeznámení se s trochou reálií ze života na horském venkově, zvláště pak toho učitelského.

5 17.11.2019

Nečekaně mnoho silných emocí...

4 01.10.2019

Je to klasická fantasy, takže ano, vykrádá Tolkiena. Pokud však odhlédnu od této skutečnosti a budu hodnotit jen samotnou autorovu práci, pak je třeba konstatovat, že je to neskutečně dlouhé, zbytečně. Děj, atmosféra, vybudování vztahu mezi čtenářem a hrdiny, to vše by se bez problémů vtěsnalo na poloviční prostor, tím spíš existují-li sequely. Z toho důvodu se autorovy sáhodlouhé popisy (a to nejsem odpůrce popisů, spíš naopak) krajiny či vnitřního světa ufňukaného hlavního hrdiny stávají jaksi obtížnými. Rovněž mi připadalo, že Williams píše příliš návodně, ale současně chce držet "tajemství" co nejdéle, což dost dobře nejde ruku v ruce. Konečně nelze čekat žádné velké zvraty. Každá postava jedná přesně tak, jak se od ní očekává, ergo je buď ve škatulce "hodná", nebo "zlá".

Na druhou stranu je třeba autorovi připsat k dobru, že je vynikajícím stylistou, což se projevu zejména v napůl snových pasážích, kde se prolíná podvědomí postavy s příběhem. Do příběhu je také vetkána i snaha pojednat o světě nás čtenářů. Není to tedy jen příběh, ale rovněž odtučněné filozofování o křivdách minulosti, moci vítězící nad porozuměním, urputné lásce k dobru, která se zvrhává ve zlo.

Posledních pár stran (rozuměj 70) graduje dosud vlažný příběh, což je povzbuzení pro četbu dalších dílů. Doufám, že nebudu zklamán. Pro všechny z vás, kdož si tyto řádky čtete, abyste se rozhodli, zda knihu číst, či nikoli, nemám jasnou odpověď. Není to špatné, není to však ani vynikající. Spíš to prostě "je".
Konec hlášení. Lord-artoo over an' out.

2 25.05.2019

Já teda nevim... Lukjaněnkův lehký styl se velmi dobře čte a i oči tak slabého čtenáře, jakým jsem já, tančí po řádcích, jak Vlastimil Harapes v dobách své největší slávy. Nápady zde jsou také - některé, pravda, tvrdší kliška, ale jiné celkem povedené. Tak kde je problém? Přijde klimax, respektive tři, a všechny jsou natolik antiklimaktické, že se člověk táže sám sebe, zda má zapotřebí nechat se znovu trápit tímto nedostatkem katarze a číst dál. Ale protože je to čtivé, tak čte. A zas nic. A zas. A pak je konec. Velké filosofování, o němž se tu v komentářích mluví, se také nekoná. Vážení, pokud chcete filosofovat, vezměte si do ruky Hegela! Takže co zbývá? Průměrná záležitost, říkám, která dokáže na několik hodin ulehčit hlavě. A víc nic.

3 21.02.2019

Dílo, jehož poselství není ve slovech, nýbrž mezi nimi. Často jsem se k němu po přečtení v myšlenkách upínal. Ne proto, že bych si pamatoval nějakou konkrétní repliku - ty koneckonců nehrají až tolik roli - ale proto, co se ukrývá pod oním absurdním, jež je ve své podstatě vysoce smysluplné a pravdivé.

9 23.12.2018

Žádné básničky, nýbrž tři veliká epická veršotepecká díla, která ocení zejména milovníci starých časů.

14.09.2018

Dokud píše Dick, je to dobré čtení, pak ale přijde Zelazny. PKD píše absurdně, ale kavkovsky absurdně. Zelazny naproti tomu vytváří epizodické vyprávění beze smyslu; skoro jako kdyby ani netušil, kam má příběh směřovat. Deus Irae je podivný kočkopes - slepenec okopírovaných vlastních nápadů velkého PKD a střet zcela odlišných spisovatelských stylů. Ocení jej snad jen skalní fanoušci...

19.08.2018

Military sci-fi nečtu, armádu rád nemám a s kuličkovkou po lese neběhám. Možná právě proto mě oslovila Heinleinova kniha, která se jako military sci-fi tváří, ale ve skutečnosti je utopistickým pojednáním o funkční společnosti jako takové. Vrtá mi hlavou, proč někteří mluví o fašistickém obsahu. Pro nedostatečnou schopnost povznést se nad prostředí, do něhož je kniha zasazena? Nevím.

Heinleinova vize však stojí na principu výchovy k dobrovolné oběti za druhé, a to ne coby výplachu mozku pro ideologii, ale coby služby člověka člověku. Oproti ideologiím - v románu zastoupených brouky - bere Heinleinova společnost zřetel jak na celek, tak na jedince. Společnost je funkční, jsou-li lidé schopni vidět druhého a pracovat v jeho zájmu navzdory vlastnímu nepohodlí. Smysl pro službu a oběť se z naší společnosti pomalu vytrácí, snad proto nenalézají mnozí pro tuto knihu slova chvály, ale spíše hany. Tím neříkám, že je vše v knize bezproblémové. Heinlein je tvrdý a neústupný jako skála. Ale... možná, že to lidé opravdu potřebují.

Velmi podnětné čtení!

11 03.03.2018

Není to žádné opus magnum, nicméně v kategorii "emzácí útočí" převyšuje svou čtivostí jak Wellsovu Válku světů, tak Wyndhamovy Midwichské kukačky, v nichž lze nalézt obdobné myšlenky a nápady. Ale jako vždy: je to jen otázka vkusu.

2 28.02.2018

Roztodivná kniha. Na počátku má neskutečný spád - čtenáři je dána možnost identifikovat se s hlavní postavou. Vprostřed se tato možnost ztratí (postava se rozpomene na věci, které čtenáři zůstanou skryty), děj se táhne a topí v něčem, co nemá dostatečnou sílu zaujmout pro svou zkratkovitost; chybí prostor k vytvoření osobního vztahu k hrdinům či konfliktu. Konec přichází v momentě, kdy tento vztah přichází. Odhlédneme-li od inspirace Platónem, můžeme hovořit o originálním díle. Občas však člověka napadne, zda měl Zelazny ten či onen moment geniálně promyšlený a myšlenku rozvine třebas v dalších dílech, nebo jedná-li se o samoúčelné "deus ex machina". Summa summarum Zelazny je pro mě takový lepší Moorcock.

1 01.10.2017

Román z dob, kdy se romány psaly jinak. Téma, které dnes už žel nebudí hrůzu. A přeci má svou cenu prokousat se Ďáblovým elixírem právě proto, aby člověk zakusil styl a dobu. Je dílo těžkopádné? Je. Je někdy matoucí? Rovněž. Ale ani jedno, ani druhé nemůže zkazit dojem z barvitého líčení vnitřního života hlavní postavy a zbavit čtenáře pocitu pokoje ze skutečnosti, že vše dopadlo, jak mělo.

2 17.09.2017

Je to Bradburyovsky krásně napsané, ale dosti myšlenkově repetitivní. Takový nástin autorovy životní filosofie - toho, jak to viděl Ray. Nejsilnější částí celého díla jsou asi básně na konci knihy, které moc hezky shrnují a současně rozvíjí témata, o nichž se již hovořilo. Případné zájemce odkazuji na - dle mého soudu - výživnější knihu "Spisovatel a jeho přízraky" Argentince Ernesta Sabata.

3 26.08.2017

V obou povídkových sbírkách mi přijde, že Sapkowski neměl jasno, co chce vlastně psát. Tah od humoristické literatury, přes pulp až k vážně se beroucí fantasy mě zejména v této sbírce dost trápil.

4 31.05.2017

Po založení třicáté záložky jsem se rozhodl, že to nemá smysl. Tohle se dá číst znovu celé.

2 28.03.2017

Číst Corumův příběh je srovnatelný zážitek jako si dnes pustit Barbar Conana se Švarcikem. Dojem velmi hezky vystihuje Martin Šust v autorském medailonku na konci knihy:
"Moorcock si dodnes zachoval pověst populárního, rozporuplného, originálního a kontroverzního spisovatele, jenž se ve většině své tvorby pohybuje na fascinující hraně pulpové literatury a uměleckého postmodernismu."

20.12.2016

Na svou dobu asi dobrý, dnes ne zcela ideální úvod do studia religionistiky. Dílo bylo sepsáno jako seznámení s oborem pro studenty bohosloví, což se projevuje určitým eklekticismem a důrazy na to, co by se budoucímu panu faráři mohlo hodit. Na určitých místech kniha jen naznačuje, jinde se naopak rozepisuje o fenoménech, které dle mého názoru nejsou tolik stěžejní. Tak třebas jen telegraficky pojednává o dějinách religionistiky - čtenář se po čase ztratí nejen v záplavě jmen, ale i v sekcích, do nichž je prof. Heller řadí. Střední část věnující se deskriptivní religionistice je někdy tak úsečná, že se z ní člověk nedozví prakticky nic. Fenomenologická část je cítit důrazem na křesťanství. Summa summarum dílo není k zahození, ale je skutečně jen nástinem a rozcestníkem, čemuž napomáhá i nezanedbatelné množství bibliografických odkazů. Vyčerpávající seznámení s oborem bych však hledal v knihách jiných.

4 24.11.2016

Myslím, že z Dickových povídek člověk tak nějak přirozeně odrůstá. Co mi ve čtrnácti připadlo neuvěřitelně překvapivé a super, je dnes odhadnutelné a lehce nadprůměrné. Nebo je to tím, že s každým dalším přečteným kusem pronikám autorovu mysl stále víc a již vím, co mi bude chtít sdělit? Možná že obé. Každopádně mi tento povídkový soubor zpříjemnil každodenní cestu vlakem.

02.09.2016