kristleko komentáře u knih

Přestože dnešní postmoderní svět popsali lépe jiní (hlavně Huxley), vize totální vlády nad lidskou myslí je dědictvím, kvůli němuž tato proslulá antiutopie nikdy nepřestane být čtena. Postapokalyptické obrazy rozpadajícího se Londýna a všeobecný nedostatek spíše odráží zkušenost autora z raných poválečných let, stejně jako předpověď „studené“ války mezi světovými velmocemi. Největší síla knihy ale spočívá ve velice promyšleném a důkladném popisu mechanismu, kterým může kterákoli (!) totalita získat moc nad lidmi. A nejde zdaleka jen o fyzické násilí a policejní dohled, ale daleko spíše vyvolávání negativních emocí jako strach, nenávist, nedůvěra až stihomam, a naopak drsném potlačování individuálního myšlení, soukromí, paměti a obecně všech pozitivních lidských emocí v čele s láskou k partnerovi i dětem, rodinným životem a sexualitou: „Sexuální neukojenost vyvolává hysterii, která se hodí, protože se dá přeměnit ve válečnou horečku a adoraci vůdce.“ Klíčovými prvky ovládání mysli jsou doublethink (dipsych), newspeak (neolekt) a neustálé přepisování minulosti – v tom spočívá největší genialita Orwellovy vize, že lidi nelze ovládat jen zvnějšku, nýbrž je třeba potlačit, ba až zlikvidovat jejich vnitřní myšlenkový svět. To je ostatně vidět i v závěrečné části knihy, kde nejde jen o trest, nýbrž o hlubokou ideovou převýchovu: „Každý se dříve či později uzdraví. A nakonec ho zastřelíme.“ Hesly angsocu, svoboda je otroctví a nevědomost je síla! I poslední pilíř této ideologie je důmyslný – podstata války tkví v destrukci, a to nejen životů, ale i výsledků lidské práce, které by jinak „mohly posloužit tomu, aby se lid domohl přílišného pohodlí, a tak posléze i přílišné inteligence“. A proto je válka mír! Doporučuji zejména krásné nové vydání s ilustracemi Jaroslava Róny.

13 14.06.2015

Na jednu stranu je tato kniha „filosofické“ dílko, jež se po vzoru Paula Coelha tváří, že nabízí velká životní moudra za tři stovky, na druhou stranu snaha o „velkolepý“ román o sebevraždě, končící smrtí, s takřka existenciálním vyzněním. Vytváří kýčovitý obraz ženy, jež i přes svůj složitý sociální původ je schopna vést takřka epikurejský život, plný dobrého jídla a skvělých knih. A to přece „musí“ člověka pohladit po srdci! Hodně mi vadilo okaté brnkání na strunu sociálního napětí, přičemž kontrast mezi tupými bohatýry a oduševnělou a filosofující domovnicí působí příliš uměle. Když jedna z movitých paniček napíše v krátkém vzkazu o balících z čistírny jednu čárku navíc, spustí se hotové intelektuální peklo. Jediná chyba v nesmyslném lístečku způsobí, že dle Reneé by se „bohatí lidé měli starat o Krásu. Jinak si zaslouží smrt.“ Tahle kniha by zkrátka neměla být vydávána za kvalitní literaturu, protože jí není. Měla by být pěkně v regálu „ženské romány“.

5 12.06.2015

Málokterá kniha je tak poutavá a napínavá jako tato. Zčásti je to tím, že pracuje se žánrem thrilleru, zejména v první části. Ale jakmile se strohé vyprávění Fredericka Clegga přehoupne do myšlenkově bohatého Mirandina deníku, kniha dostává úplně jiný rozměr. Nejde jen o to, že by stejné události byly vyprávěny dvěma lidmi, ale o to, jak naprosto odlišně je oba mohou vidět. Je to fundamentální střet dvou světů, vedoucí k tragickému nepochopení. „Kaliban“ ztělesňuje omezené maloměšťáctví a buranství, pro které je stěžejní něco vlastnit, mít, ovládat... Jenže jak píše Martin Hilský v doslovu: „Kdo pouze sbírá a hromadí, musí umrtvovat, podobně jako Clegg umrtvuje krásné motýly i svůj nejvzácnější úlovek – Mirandu.“ Tato levicová intelektuálka se zájmem o umění po překonání prvotního děsu a úleku začíná nad svým věznitelem získávat navrch, minimálně v intelektuální a rétorické rovině. Dělá si s ním, co se jí zalíbí... až na to, že ji nepropustí. Naprosto pozoruhodná je stylová rozrůzněnost jednotlivých částí, kdy Cleggův text prozrazuje psychopata, jehož příroda neobdařila ani ždibcem empatie, a naopak Mirandiny deníkové pasáže chytře kombinují popis reality se vzpomínkami, mísí časy i místa. Zkrátka je to výborná kniha, která zdařile kombinuje postupy „pokleslých“ žánrů (díky čemuž se výborně čte) s literární a stylistickou invencí. Celkově říká mnoho o hluboce lidských otázkách i o dnešní společnosti. (10/10)

4 10.06.2015

Perla české literatury, pozoruhodné dílo samorostlého a extravagantního grafika, dřevorytce a spisovatele Josefa Váchala, sázené rovnou do knihtisku – bez rukopisu! Text doplněný řadou originálních ilustrací (dřevorytů) se skládá z mnoha příběhů bizarních postaviček (z nichž ale každá má šlechtický původ nebo to aspoň předstírá), které vesměs nekončí a nekontrovatelně se proplétají. Čtenář se dostane do vskutku exkluzivních lokalit jako je udírna lidských těl či tropický ostrov, dozví se převratné metody léčby alkoholismu, jakož i rozličné recepty na výrobu námořnického grogu. Do příběhu je hned pomocí trojice postav přimíchána i osoba autora. Je to poučná a nesmírně zábavná literární směs či rovnou „galimatyáš“, jak své dílo nazývá sám Váchal. Čtenář se poučí literární a kulturní studií o fenoménu „krváků“ v první části knihy („Nelze si představiti takového tkalce někde z Hlinska neb v Rudohoří, čtoucího spisy Nerudovy nebo Třebízského. Jak jinak mu hoví takový krváček!“) a velice se pobaví nad neuvěřitelnými dějovými zvraty v druhé části, která se pokouší – parodicky, ale zároveň s citelnou něhou k žánru – vytvořit „ideální typ krvavého románu“. Zkrátka, jste-li literárními labužníky a chcete se dozvědět o rozmanitých špatnostech páchaných jezuity, zednáři, abstinenty, piráty a podobnou verbeží, rozhodně sáhněte po této knize! Nebudete litovat ani minutu.

5 23.05.2015

Notoricky známá „bajka“, jejíž význam ale vůbec netkví jen v tom, že je alegorií bolševické revoluce v Rusku. Mně přijde daleko cennější tím, že na rozdíl od jiných antiutopických děl popisuje nejen koncový stav totalitní diktatury, jako spíše proces – postupné krůčky, jimiž postupně mizí vzletné ideály a nahrazuje je tvrdá realita bídy, propagandy a teroru.

13 20.05.2015

Tato mamutí kniha je vlastně filosofickým a politickým manifestem, podaným literární (románovou) formou. K té lze mít oprávněné výhrady (text je rozvleklý a monology až neúnosně dlouhé), ale jako celek to funguje. Příběh o tom, že hybatelé, kteří drží svět na svých bedrech, toto břemeno shodí a vstoupí do stávky, je nesmírně čtivý, napínavý a strhující. Žánrově je to vlastně antiutopie, na rozdíl od klasiků žánru nepopisuje jen cílový stav, jako spíše zhoubný proces, kterým se relativně zdravá společnost dostane na scestí. Kniha je prodchnuta nenávistí k levičáctví a rovnostářství všeho druhu, tedy ideologií, kterou ztělesňuje prohlášení: „Já na to mám právo.“ Dobro a zlo je jasně rozlišeno, což ze všech postav činí v menší či větší míře karikatury. Asi nejvíce se mi líbila spousta výborně formulovaných postřehů, aktuálních i v dnešní společnosti. Třeba příběh společnosti Twentieth Century Motor je nezapomenutelnou konfrontací s „čirým zlem“. Nedivím se, že je Atlasova vzpoura tak slavnou knihou – rozhodně stojí za přečtení!

9 10.05.2015

Puch z mangrovových bažin, horko a vlhko, obtížný hmyz, otroctví, ale především těžká knuta církevní vlády a všudypřítomné pověry a báchorky – to vše vytváří v karibském zapadákově dusivou a tíživou atmosféru, v níž se odehrává smutný příběh dvanáctileté Siervy Maríe. O jakých běsech je v názvu řeč? Inu, doba je zlá, lidé propadají neřestem a úpadku, kvete v ní šílenství, posedlost ďáblem, kacířství a – stejně jako v každé jiné době – především láska coby „zvrácený cit, odsuzující dva lidi, kteří se vůbec neznají, k ubohé a nezdravé vzájemné závislosti, která je tím pomíjivější, čím je vřelejší“. Márquez dokonale umí vyprávět různé drobné příhody a epizody (světské i nadpřirozené), i na malém prostoru vykreslovat nezapomenutelné postavy (zhýralá markýzova manželka Bernarda, Cayetano Delaura či svérázný lékař Abrenuncio), a především vyjádřit mnohé v krásných, a přitom zcela lakonických větách.

6 21.04.2015

Ilegální vztahy jsou výborná a především pravdivá knížka. V kulisách amerického zapadákova se skupina evropských imigrantů potýká s ponižující a špatně placenou prací, ale především s vlastními problémy, které potlačují litry alkoholu a sladkých limonád, hamburgery, drogami, pornem a prchavými vztahy. „Všichni jsme chtěli vyřešit svůj problém tím, že emigrujeme. Ale ve skutečnosti jsme emigrovali jen sami před sebou. A za chvíli jsme sami sebe zase dohnali,“ říká jeden z Čechů. Knížka je vlastně o lidském troskotání a selhávání v nejrůznějších podobách, kromě mizérie v americké pustině textem probleskují různé vzpomínky na dětství, dospívání, rozpadající se vztah, fandění ve vršovickém Ďolíčku i na výjezdech... Celé je to navíc skvěle napsané, s řadou vtipných, dojemných a hlavně velmi upřímných a lidských momentů a postřehů. (10/10)

2 12.04.2015

Moc se mi líbí, že každý díl ságy je trochu jiný. Nejlákavější na tomto díle je samozřejmě vykreslení Paříze jako tepajícího města zároveň odpudivého i neodolatelného, ohyzdného i nádherného. Petr se svými druhy se tam ocitá v srpnu 1572, tedy v napjaté době okolo sňatku katolické princezny Margot s hugenotem Jindřichem Navarrským. Nervózní atmosféra, kdy v ulicích Paříže bobtná nenávist proti náboženské menšině, vrcholí vražděním a rabováním během Bartolomějské noci. Pro její barvitý popis je kniha asi nejvíce proslulá, mě však více zaujalo postupné směřování událostí k masakru (štvaví kněží, označování domů hugenotů, obklíčení v nepřátelském městě apod.). Když totiž paralelně čtete vzpomínky na genocidu ve Rwandě (1994), je až neuvěřitelné, jak je podobná houstnoucí atmosféra končící masovým vražděním zcela nevinných lidí. (9/10)

7 26.03.2015

Zajímavě a důvtipně koncipovaná knížka o nejznámější české ústavní soudkyni. V osobě Elišky Wagnerové se totiž její život a její případy spojují – jako by do každého z nich vložila cosi ze sebe. V knížce se prolínají její osudy (advokátské začátky za socialismu, emigrace a život v Německu a Kanadě) s často pohnutými příběhy lidí, jejichž kauzy se jí dostaly na stůl na Ústavním soudu. Autor zručně pracuje s prameny a vyzpovídal mnoho lidí, díky čemuž je příběh Elišky Wagnerové vylíčený velmi plasticky, lidsky, barvitě i zábavně – hlavně díky mnoha drobným faktům, zajímavostem a drbům ze zákulisí, které text ozvláštňují. Jen by někdy neuškodil trochu kritičtější pohled (v tom je lepší Němečkův knižní rozhovor s Pavlem Rychetským, s nímž má napjatější vztah, což text činí zajímavějším, než když Cepla a Wagnerovou až nekriticky obdivuje).

1 18.02.2015

Napínavý, strhující, zábavný a nesmírně barvitý příběh o univerzitních studiích dvou mladých šlechticů v Montpellieru. Druhý díl (na rozdíl od prvního, spíše stylizovaného do kroniky rodu a vzpomínek na dětství) si daleko méně všímá historických událostí a naopak se soustředí na osudy obou dospívajících hrdinů – horkokrevného a „fraucimorem posedlého“ Petra a mírného a prostoduchého Samsona. Na pozadí erotických zážitků, rozverných historek ze studentského života a četných provinění proti zákonům božím i světským se však odehrává cosi významnějšího. Zdánlivý mír netrvá dlouho, velké dějiny pomalu probublávají příběhem a v závěru knihy vyvřou na povrch v plné syrovosti náboženských (občanských) válek 16. století. Ať už jde o výjevy slastného života či válečných ohavností, jsou popsány tak poutavě a výpravně, že čtenáře do příběhu doslova vtahují. (9/10)

7 14.01.2015

Prospero, mág a svržený vévoda milánský, inscenuje velkolepé představení na pustém ostrově, aby napravil křivdy a dosáhl odpuštění a usmíření. V poutavém příběhu Shakespeare vykreslil několik zajímavých postav – dobrý, ale poněkud autoritářský kouzelník Prospero, naivní dívka Miranda a netvor Kaliban. Klasika se vždy hodnotí těžko, na každý pád se Bouře čte moc pěkně a stala se velmi inspirativním dílem pro řadu pozdějších autorů, například Johna Fowlese. A nelze zapomenout na proslulou repliku Mirandy, snad nejnaivnější v dějinách literatury: „Jak mnoho krásných tvorů se tu sešlo! Lidstvo je krásné! Krásný nový svět a krásní lidé na něm!“

04.01.2015

Krásná a fascinující knížka, formou i obsahem. Starý dějepisář Tom Crick začne svým žákům namísto velkých dějin vyprávět pohádky o kraji svého původu – nížinných, vodou prosáklých Fens. V příběhu se prolínají dějiny Fens s úspěchy i nezdary dvou rodů – Cricků, kteří s vodou po staletí žijí, a Atkinsonů, kteří jí vzdorují a do zapadlého a do flegmatického kraje spolu s pivovarem přinesli pokrok. Současně vzhledem k různým nadpřirozeným jevům splývají i hranice mezi realitou a fantazií, historií a mýtem. Na tomto pozadí se odehrává napínavě a silně vystavený příběh Toma Cricka s řadou dojemných i drsných momentů, divné periferní a vodou prostoupené prostředí totiž mezilidské vztahy zvláštně pomíchalo... Napínavost navíc podtrhuje zajímavá forma, střídají se příběhy v různých místech a časech, délky kapitol apod. Zkrátka podepisuji, že je to „jedinečný, fascinující, svým způsobem magický čtenářský zážitek“, jak píše v doslovu Martin Hilský.

3 04.01.2015

Půvabné dílko, kterým Sterne reagoval na suchopárné cestopisy svých současníků a žánr si upravil do daleko procítěnější podoby. Dává průchod svým emocím, pocitům, náladám a všímá si – se zvláštním důrazem na detail – hlavně živoucích bytostí, které na cestě potkává, s nimiž hovoří, flirtuje či je jen se zájmem pozoruje. Sterne nahlodává tradiční pojetí cestopisu nejen obsahově, ale i formálně – text je plný odboček, fragmentů, zámlk a jiných hříček. (Snad jen skutečnost, že hrdina do Itálie nikdy nedoputuje, překvapivě není důsledkem autorova důvtipu, nýbrž jeho předčasné smrti.) Sentimentální cesta rozhodně stojí za přečtení, a to díky mnoha kouzelným epizodám, zvláštní zábavnosti a skvělým citátům, třeba že „Angličan necestuje, aby se stýkal s Angličany.“

4 04.01.2015

Na poměrně malém prostoru Márquez pozoruhodně vykreslil události spojené s jednou nešťastnou svatbou a jedním (zřejmě) křivým nařčením, které obrátily naruby jednu ospalou jihoamerickou obec. Celý příběh vyznívá nejednoznačně – všeobecně je za jedinou oběť považován Bayardo San Román. Jenže když Santiago Nasar v samém závěru říká: „Zabili mě, slečno Wene“, obnažuje tím kolektivní vinu celé obce – tak povědomé a veskrze lidské je tiché přihlížení blížícímu se zlu, přičemž nikdo nevěří, že se skutečně uděje. Atmosféru skvěle doplňují drobné střípky, třeba když Bayardo kupuje dům vdovce Xiuse či postava biskupa, který je „pěkný neřád“ a miluje polévku z kohoutích hřebínků.

6 11.11.2014

Pečlivě vystavěný, barvitý a dost rozsáhlý román, který se sice nečte úplně snadno (mj. pro svérázný monologický způsob vyprávění), ale zanechává silné dojmy a takřka živé obrazy Mazurska. Působivé popisy krajiny, zvyků a rozličných postav nejsou samoúčelné, ale poskytují plastický (a nostalgický) pohled na tento svérázný kraj, kde se tradičně míchaly německé vlivy s polskými – a především pak na to, jak se tento zapadlý kraj světa proměnil za dvou světových válek, kdy byl vždy frontovou linií. V příběhu se mísí osobní příběhy a nesčetné drobné příhody s velkými dějinnými událostmi. Obecné sdělení či poučení je ale prosté – lidé se mění a (zejména někteří) dovedou být nesmírně přizpůsobiví. Velmi působivá kniha.

3 28.10.2014

Klub podivných živností – V šesti povídkách se čtenář seznámí s šesti excentrickými osobami, které objevily nějaké zcela origiální povolání. Zajímavě působí atmosféra Londýna přelomu 19. a 20. století, postava bývalého soudce a dnes příležitostného "detektiva" Basila Granta je výborně napsaná a některé živnosti by člověk opravdu nevymyslel (třeba profesionální zdržovače).

Anarchista Čtvrtek – Ještě jsem nečetl.

24.10.2014

Knižní rozhovor s předním českým orientalistou a afrikanistou. Text má dvě roviny – jednak mapuje životní osudy Luboše Kropáčka od dětství na Vinohradech přes studentskou expedici do nemocnice v gabonském Lambaréné a tlumočnickou dráhu až po kariéru akademickou (završenou v roce 2001 udělením profesury). Druhá rovina je ale asi cennější – věnuje se totiž dějinám a rozmanitostem islámského světa s citelnou snahou o dialog mezi křesťany a muslimy. Kropáček je sám věřící katolík a přitom znalec a obdivovatel islámu. Je to zajímavá kniha v mnoha směrech a díky rozhovorové formě se i pěkně čte.

2 16.09.2014

Životní situace Glorie není zkušeností specifickou pro moderního člověka, píše Jan Zábrana v doslovu k novele. Podobný životní postoj má i Sibyla v díle římského klasika Petronia. Klasický příběh ženy, která je uvězněna, zklamána životem a chce zemřít, se odehrává na kalifornském tanečním maratonu přelomu 20. a 30. let. Právě tato atmosféra je na knížce zajímavá – pozlátko, ponižování, marné ambice či jen „zabíjení času“. Hezky jsou popsány prchavé vztahy vznikající vprostřed absurdního zábavního podniku, který má pobavit prostý lid (zde se přímo nabízí další antická souvislost – závody vyčerpaných soutěžících, které mají přitáhnout více lidí, připomínají antická gladiátorská klání). Na malém prostoru McCoy sepsal silný příběh v „exkluzivním“ dobovém prostředí. Jen závěr mně přišel takový ukvapený.

1 09.09.2014

Historická freska, mapující několik desetiletí života jedné hugenotské rodiny v jižní Francii za časů náboženských válek ve druhé polovině 16. století. Autor ve svém úvodním slově upozorňuje, že jde o soustředný příběh, jehož prvním kruhem je rodina, druhým kraj a třetím království. Styl vyprávění to popisuje dobře – od dětských erotických hrátek přes mor v kraji se děj přesouvá k velkým událostem francouzských dějin (např. dobytí Calais). Kniha je psána archaickým, květnatým jazykem, což překlad Miroslava Drápala pozoruhodně převádí do češtiny. Líbila se mi jednak nečernobílé a lidské vykreslení postav, jednak způsob, jakým dějiny Francie zasahují do osudů jediné rodiny na panství Mespech. Když autor říká, že „Dědictví otců jakožto vyprávění tvoří celek a samo o sobě si stačí“, má pravdu. Ale napsal řadu výtečných pokračování, k jejichž přečtení první díl vyloženě láká. (8/10)

3 09.09.2014