kristleko komentáře u knih

Souborem čtyř rozhovorů se Janu Rovenskému povedlo dát dohromady knihu ve stylu „vše, co jste chtěli vědět o islámu, ale moc jste se to neměli kde dozvědět“. Způsob informování o islámu v Česku se totiž v podstatě omezuje na dva zcela protilehlé póly – nahnědlé strašení hordami barbarů, řezáním hlav a hromadným znásilňováním na straně jedné a naivní představy o sluníčkovém světě bez rozdílu kultury a náboženství na straně druhé. Oba póly přitom zpravidla sjednocuje naprostá neznalost skutečných poměrů v islámském světě. Tímto problémem respondenti v rozhovorech Jana Rovenského rozhodně netrpí, všichni znají problematiku do detailu – nejenže mají „načteno“, ale i osobní zkušenost. Čtenář se dozví nespočet zajímavých faktů o historii i současnosti islámského světa, nahlédne do základů věrouky a zároveň si přečte i názory na velmi palčivou otázku vztahu islámského a západního světa. Velmi cenné jsou stovky poznámek pod čarou a detailní slovník jmen a pojmů v závěru knihy. Celkové poselství je přitom poměrně jasné – islám je se západní kulturou opravdu jen velmi složitě slučitelný, pokud vůbec, rozhodně však nejde o nějaké barbarské náboženství, kterým bychom byli oprávněni pohrdat. Kdo knihu hodnotí jako „odpad“ jen proto, že je o islámu, by ji měl v prvé řadě otevřít sám. Protože jakkoli nám islám může být cizí, je součástí dnešního světa a je důležité mu porozumět, či se o to přinejmenším pokusit.

8 16.11.2018

Při čtení se člověk přenese na bělokarpatské hřebeny, kde děti spolu s mateřským mlékem sosají i pořádnou dávku alkoholu, a nahlédne pod ruce ženám, které ještě docela nedávno udržovaly staletou tradici pomáhání lidem v sepětí s přírodou a bohem. Různé kartářky nebo bylinářky to historicky neměly jednoduché v očích církevních autorit, jak plasticky líčí na čarodějnických procesech ze 17. století třeba Václav Kaplický. Přetrvalo to i do 20. století, kdy se přidal i komunistický režim, do jehož ideálu kolchozů, těžkého průmyslu a panelových sídlišť „bohující“ ženy bez respektu k autoritám zrovna nezapadaly. Pěšáci totality si přitom svou zarputilostí i zabedněností v ničem nezadali s fanatiky typu nechvalně proslulého inkvizitora Bobliga z Edelstadtu… Vše je navíc podáno poutavou formou „archivářské detektivky“, kdy se zpod vrstev prachu i sedlin paměti vyjevují různé střípky pohnuté minulosti, takže po poněkud těžkopádném úvodu se kniha skvěle čte. Ač mě iritovala nadbytečná lesbická dějová linka a nenadchl mě strnulý styl, přesto se Žítkovské bohyně v kontextu současné české literatury blyští jako perla. (9/10)

13 16.11.2018

Michel Houellebecq byl v minulosti obviněn z misogynie, islamofobie, obscénnosti a lecčeho dalšího. Asi hlavně kvůli této knize, která někdy opravdu působí tak, že si autor řekl, proč by si nemohl napsat knížku o šukání... Nekorektní a provokativní? Bezpochyby. Explicitní, ba až vzrušující? Určitě. Pohoršující? Ani náhodou. Na geniální success story tropických nevěstinců pro Evropany rozvíjí Houellebecq úvahy o sexuální turistice, o vztahu vyspělého a rozvojového světa nebo islámu a Západu, o posedlosti sexualitou a emocionální prázdnotě v dnešní společnosti... Michel Houellebecq je ale možná nejvýznamnějším prozaikem přelomu tisíciletí hlavně proto, že kromě přesného, břitkého až cynického pojmenovávání palčivých problémů světa a společnosti klasickou románovou formou ukazuje, jak to zasahuje do lidských životů. Je mimořádně citlivý a píše především o lidech, kteří se více či méně úspěšně snaží spokojeně žít v dnešním světě. Vedle všech těch skvělých úvah a postřehů je to v první řadě vynikající román o tom, že „v životě velice málokdy dostáváme druhou šanci, odporuje to všem zákonům“. A ani když takové nepravděpodobné štěstí máme, neuchrání nás to před nepředvídatelným a někdy krutým světem. (9/10)

12 14.11.2018

Zajímavá je Grishamova předmluva čtvrt století po prvním vydání knihy. V roce 1991 to byl druhý literární pokus praktikujícího právníka ze státu Mississippi a poslance tamního parlamentu. Kdyby to prý nebyl úspěch, psaní by byl asi pověsil na hřebík. Leč stal se opak a díky The Firm se John Grisham stal jedním z nejpopulárnějších autorů právnických thrillerů. Na jednu stranu je to hodně napínavý thriller, který vtáhne do děje a prakticky se nedá odložit, bohužel po skvostně gradovaných dvou třetinách knihy přichází závěr, který je místy nelogický a hodně přitažený za vlasy. Ale budiž. Možná daleko zajímavější je totiž vzhled do fungování amerických advokátních kanceláří, kde osmdesátihodinový pracovní týden není nic divného, jakož i Grishamovy úvahy o právnické profesi jako takové, o významu materiálních požitků pro spokojený život a o hranicích mezi legitimní právničinou a krytím špinavých kšeftů. (8/10)

4 14.11.2018

Pět set stránek anatomie jedné partyzánské akce, ve které Hemingway názorně ukazuje, že „hodní“ republikáni nikdy nemohli vyhrát španělskou občanskou válku. Zatímco totiž oni měli sice nadšenou, ale neorganizovanou změť anarchistů a komunistů s ideologickou podporou Sovětského svazu, ti „zlí“ frankisté měli skutečnou armádu s reálnou vojenskou podporou nacistického Německa. Málokterý z literátů o tom věděl tolik jako Hemingway, jenž si jako interbrigadista španělským peklem prošel. Historická (válečná) linka románu je výtečná, vede k přemýšlení o hrdinství, zabíjení, lásce nebo přátelství, a z líčení revoluce na malém městě doslova běhá mráz po zádech a zvedá se žaludek... Jen ten předvídatelný konec milostné linky mi potvrdil, že nemělo smysl jí věnovat přílišnou pozornost. (8/10)

8 14.11.2018

Formálně a jazykově vytříbená, a přitom čtivá a zábavná modernistická hříčka o (ne)dospělosti a (ne)zralosti, o školáctví a kantorství, o měšťáctví a venkovanství, o gymnazistkách, čeledínech, zadničkách, držkách, lýtkách, pučících zelených poupatech a dalších nepravděpodobných tématech. „Na poloviční cestě svého života jsem se ocitl v temném lese. A nejhorší bylo, že ten les byl zelený.“ Noční můra třicátníka Josefa se stává realitou, poťouchlý profesor Pimko ho zakleje do podoby pubertálního zelenáče, který se vrací do středoškolské lavice, podlehne kouzlu moderní gymnazistky a prchá na venkov, ani tam se však své „nasazené zadničky“ zbavit nedokáže. Hodně záleží na tom, kdy tuto knihu čtete – její absurdní zákruty si užijete daleko více, když už nejste tím nevyzrálým gymnazistou, kterým se Gombrowicz celou dobu vysmívá, neboť „zralí lidé se ničeho neštítí víc než nezralosti a nic také víc nenávidí“. Pokud se naladíte na stejnou notu jako autor, tak vás čeká výjimečný zážitek, po kterém máte chuť začít bouřlivě tleskat. (9/10)

4 07.08.2018

„Buzno, buzerante, homouši, bukvice, teplouši, buchto!“ Tak reagují pikardští venkované na počátku třetího milénia na chlapce, který nesplňuje jejich představy a jemuž se přes veškerou snahu nedaří být takový, jakého by si jej přáli jeho vlastní rodiče. Édouard Louis čtenáře zavádí do (v podstatě současné) chudé a bílé Francie, kde se nestuduje, ale od 16–17 let muži pracují v továrně a ženy rodí děti, kde se jí akorát junk food a zalévá se litry piva a pastisu, kde veškerý volný čas zabírá televize a dětem se dávají anglická jména z populárních seriálů. Klíčovou hodnotou je maskulinita, která nutně plodí násilí a nenávist – ať už k muslimům, homosexuálům nebo zkrátka komukoliv, kdo se nějak vymyká normálu. Z bludného kruhu sociálního předurčení se takřka nedá uniknout a Eddy má paradoxně štěstí, že mu kvůli jeho sexuální orientaci nezbývá jiná možnost: „Útěk jsem nejprve prožíval jako neúspěch, rezignaci. Uspět by v tomto věku znamenalo být jako ostatní. Vyzkoušel jsem už všechno.“ Je pozoru-hodné, jak dobře se ze svých traumat dovedl vypsat dvaadvacetiletý mladý muž, kniha zdařile prokládá vyprávění a průpovídky rodičů, sourozenců, spolužáků nebo sousedů. Je to sice syrové a místy snad až příliš explicitní, ale daleko víc by mělo pobuřovat, že je někdo schopen se takto chovat v dnešní době. O úniku z chudoby a toxických sociálních a rodinných vztahů píše i J. D. Vance v knize Americká elegie (2016). Jeho vyprávění je přitom vyzrálejší, a tedy méně zahořklé, povýšené a generalizující než u Édouarda Louise. Zajímalo by mě, zda někdy vznikne sonda do prostředí českého nebo moravského venkova. (8/10)

7 23.07.2018

Oproti románu Vyvolení se tentokrát více do popředí dostává Reuven a o něco mladší Michael, kteří niterně prožívají proměny newyorské židovské komunity na přelomu 40. a 50. let minulého století. Po druhé světové válce do ní totiž přichází řada přeživších holocaustu z východní Evropy, kteří si s sebou přivážejí tradiční pohled na víru a čtení svatých textů. Jedním z nich je talmudický učenec Jákob Kalman, který prošel nacistickými koncentračními tábory, bojoval po boku partyzánů a „za Tóru zabíjel německé vojáky“. Po příchodu na americkou půdu však „nedokázal odložit zakrvácený balík svých vzpomínek“ a lpěním na tradičním pojetí židovství se dostal do ostrého konfliktu s příznivci kritického čtení pramenů. Tato disputace je zajímavou úvahou nad relativitou vědění a poznání jako takového, pro Reuvena ale znamená daleko více – chce získat rabínskou ordinaci, ale nechce kvůli tomu lhát a popřít sám sebe. Jeho učitel se ho ptá, zda ví, kdo je a kde je jeho místo ve světě, čímž tne do živého. Reuven závidí Dannymu, že i přes „zběhnutí“ k psychologii má pevné ukotvení v chasidském světě, kdežto on sám je zmatený, rozpolcený mezi starým a novým. Když Kalman požádá Reuvena, aby mu vysvětlil složité pasáže knihy jeho otce, jen aby ji pak v chasidských novinách mohl ostře zkritizovat a označit za takřka kacířskou, propojí se jeho příběh se strádáním mladého Michaela, jehož hluboce a niterně trápí, že jeho otec je za svou moderní židovskou filosofii konzervativními kruhy haněn jako odpadlík a nepřítel judaismu. Slib je silná kniha o lásce a nenávisti, přátelství, respektu k autoritám a hledání svého místa v měnícím se světě. (9/10)

3 16.07.2018

Feuchtwangerův historický román o geniálním španělském malíři jsem začal číst poté, co mě nadchly Goyovy malby v madridském Pradu. Jeho životní příběh se zrcadlí v jeho uměleckém vývoji – od rozjuchaných tapisérií, které je možno vidět třeba v Escorialu, přes nezvykle upřímné a nekompromisní portréty až po slavné černé malby, které v hlubokých depresích maloval na stěny svého domu v údolí řeky Manzanares. Nezdá se mi proto šťastné, že Feuchtwanger přeskupil pořadí Goyových děl, jeho příběh založil na románku s vévodkyní z Alby jako z „červené knihovny“, a navíc jej ukončil ještě před událostmi roku 1808, kdy byl král Karel IV. donucen abdikovat, na trůn usedl Napoleonův bratr Josef a Španělé pak několik let válčili s Francouzi o svou nezávislost. Goyův skutečný umělecký vývoj byl totiž logičtější, než jak si jej vybájil Feuchtwanger – revoluční a válečné události totiž malíře zlomily a definitivně podlehl svým démonům. V knize jsou dobře vykresleny významné postavy turbulentního přelomu 18. a 19. století ve Španělsku (král Karel IV., královna Marie Luisa či první ministr Manuel Godoy) i samotná doba, kdy se bila tradice s modernitou, ale různé politické peripetie a vztahy mezi madridskou smetánkou jsou popisovány do takové míry detailu, až to činí vyprávění poněkud úmorným. (6/10)

7 15.07.2018

Singer ve své prvotině zve čtenáře na exotickou výpravu do dávno zaniklého světa venkovských židovských komunit ve východním Polsku. Na relativně malém prostoru vypráví až mýtický příběh zapadlé vsi, která po brutálních pogromech Chmelnického kozáků v roce 1648 podlehne náboženské hysterii a uvěří falešným prorokům a jejich bludům o konci exilu. Domnělé poslední dny pozemské existence se pak zvrhnou v bezbožné třeštění bez jakýchkoliv zábran, kdy „se každých pár dní strojí svatba a dva-náctileté ženičky si vykračují těhotné“ a „o bochník chleba nezavadíš, ale k večeru přihánějí pacholci na jatka celá stáda telat, ovcí a koz“. Když ovšem „mesiáš“ Šabtaj Cvi své ovečky zradí, nadšení vystřídá potupné vystřízlivění. Různé postavičky gorajského života jsou vykresleny tak plasticky a nadpřirozené jevy vplouvají do historického vyprávění tak přirozeně, že člověk nemá problém uvěřit, že takto se to opravdu mohlo v tom zapadlém Goraji v polovině 17. století odehrát. (9/10)

3 25.06.2018

Není náhodou „hlavním hrdinou“ novely ono snové město, sice rozostřené a nepojmenované, které však z řady popisů bezpečně poznáváme? Neteční turisté Colin a Mary jsou jeho vězni, protože domů letí až za řadu dnů, a ospale se plouží uličkami a podél kanálů jako náměsíčníci v labyrintu, trýzněni hladem, žízní a nevyspáním, až padnou do pasti člověka, jenž má mimochodem při prvním nočním setkání na krku břitvu a přes rameno fotoaparát… Jsou to až kafkovské pocity – dusivá, tísnivá a ospalá atmosféra, neživotné postavy (daleko více než o Colinovi a Mary se dozvídáme o jejich podivném „průvodci“ a jeho ženě) potýkající se s tajemným městem, kde jsou místní nepřátelští vůči cizincům, mapy jsou nespolehlivé, vše je zavřené nebo nedostupné… Přestože postupně vycházejí najevo děsivé souvislosti, Colin a Mary jsou natolik pasivní, až se zdá, že rezignovali na vlastní osud a stali se jen ztělesněním noční můry každého turisty, co všechno se může stát v neznámém a cizím městě. My máme jen štěstí, že se z trýznivých snů můžeme probudit. (8/10)

4 11.05.2018

„Indické“ podobenství o člověku, který se vzepřel svému předurčení, žil u asketů v lese, poslouchal Buddhovo učení, stal se „zajatcem světa, rozkoše, žádostivosti, a nakonec i ziskuchtivosti“, propadl hazardu, až k stáru prozřel a začal žít v souladu s přírodou a vlastním nitrem. Svou skutečnou a pravou cestu nenacházel v žádných meditacích, rituálech ani učeních, protože „nikdo nebude vykoupen skrze nauku“, jak Siddhártha říká samotnému Buddhovi. Kdo totiž hledá, činí tak s určitým cílem, kdežto kdo již nalezl, je svobodný a otevřený, žádný cíl už nemá. Siddhártha tak činil hlouposti a omyly, okusil neřesti a prožil zhnusení, zklamání i žalost, zkrátka „musel hřešit, aby mohl znovu žít“. Svět totiž není jednoduše popsatelný, nelze jej rozdělit na černou a bílou, jak se snaží učitelé se svými naukami, neboť: „Vědění je možno sdělit, moudrost ne. Je možno ji najít, dá se žít, může člověka nést, dají se s ní dělat zázraky, ale sdělovat a naučit se ji nelze.“ (10/10)

6 07.05.2018

To není náhodné seskupení povídek, nýbrž celistvá kniha o tom, že náš zažitý stereotyp stáří jako období klidu a vyrovnanosti je dost mimo. Máme tendenci si myslet, že se lidé ve stáří jaksi rozpliznou, zapomenou na svůj předešlý život a už jen „sedávají s dečkou přes kolena, poslušně přikyvují a souhlasí, že představení je u konce“. Barnes vypráví o lidech, kteří odmítli přistoupit na hru, že po šedesátce (sedmdesátce, osmdesátce…) život končí, a snaží se zachovat si i ve stáří své zvyky a libůstky. Je to přehlídka různých forem stáří a stárnutí, které do nějaké míry všichni známe od svých blízkých – marná snaha o napravení starých hříchů nebo dohnání toho, co člověk v mládí nestihl (Příběh Matse Israelssona), senilní blábolení (Co ty všechno nevíš, Znalost francouzštiny), dědkovatění (Na stráži, Kůra), druhá, třetí, i čtvrtá míza – platonická (Znovu ožít) i reálná (Zahradní klec), nebo alzheimerovské vulgární oplzlosti (Apetýt). Vyprávění je to místy nelítostné až drsné, jindy něžné a lidské, vyznění je ale nakonec vždy poněkud hořké, ba až ponuré. Stárnutí je přece jen dobou duševního i tělesného odumírání – požitky už nejsou jako dříve, přichází chřadnutí a zklamání: „Tak, a je hotovo, kámo.“ (9/10)

9 07.05.2018

Zajímavý dokument doby – jak obsahově, tak kontextově. Na jedné straně poutavé líčení roztodivných a silných osudů Karen, Dova, bratří Rabinských a dalších Židů, kteří uprchli před strastmi a pronásledováním do Palestiny. Na straně druhé pak nepokrytá sionistická propaganda, která vyzdvihuje Židy jako všemocné hrdiny a z Britů dělá naduté zloduchy a z Arabů lenivé primitivy. Nutno podotknout, že „politická“ linka je výrazně slabší než ta „lidská“ a zvláště čtvrtý díl knihy se stává takřka jen popisem izraelské války o nezávislost (1948). Je ale pozoruhodné číst o tom, kolik toho byli Židé ochotni obětovat a čeho byli schopni dosáhnout – na polích, v politice i v boji. A to přesto, jak slabý byl zprvu židovský stát (zvláště oproti pozdějším arabským pokusům o vymazání Izraele z povrchu zemského v letech 1967 a 1973). Kniha vypráví o úplně jiných Židech, než jaké známe od I. B. Singera nebo Chaima Potoka – je příznačné, že ve vesnici židovské mládeže Gan Dafna „nebyla ani synagoga“, sionistům totiž už nešlo tolik o náboženství, nýbrž o politický národ.

5 22.04.2018

Téma zbytečného umírání v posledních okamžicích druhé světové války není cizí ani českému čtenáři, vždyť Škvorecký sepsal své Zbabělce již v roce 1948 na základě stále živých vzpomínek (byť kniha vyšla až o deset let později). Také Rothmannova kniha má za hrdiny sotva dospělé hochy, kteří by raději proháněli děvčata na tancovačkách, než s puškou v ruce stříleli „nepřátele“. Německá zkušenost je však úplně jiná – zatímco kluci z Kostelce se zapojují do naivního povstání proti okupantům, mladí dojiči jsou nahnáni přímo do ozbrojených složek nacistické strany... Kniha je výjimečná v tom, že líčení válečných strastí z úst nepravděpodobného hrdiny – esesáka – působí zvláštně citlivě a lidsky, jde totiž o příběh autorova vlastního otce. Jelikož jde o jeho představu o otcových válečných zážitcích, kterou sepsal sedmdesát let po konci války a dvacet let po otcově smrti, lze tím vysvětlit určitou emocionální vyprázdněnost vyprávění – jde totiž daleko více o reflexi traumatu vlastní rodiny a vlastního národa, než o autentický popis válečných hrůz. (7/10)

3 15.04.2018

„Hodili je do ohně a oni to považovali za čest. Tak jsme je vychovali.“ Náhodný citát z namátkou otevřené knihy výmluvně vystihuje síť příběhů, z nichž je utkána – vyprávění zástupů vojínů, zdravotnic, kulometčíků, úřednic, tlumočníků a hlavně matek, kteří byli ve svých panelových bytech ponecháni napospas svým traumatům ze sovětského tažení v Afghánistánu v letech 1979–1989. Půl milionu lidí odjelo do neznámé země, kde byli nuceni plenit vesnice a vraždit jejich obyvatele – zarezlé, o to však brutálnější sovětské vojenské mašinerii padly za oběť přes dva miliony Afghánců... A co z toho? „Nad hroby pověste cedulky, vytesejte do kamene, že to všechno bylo zbytečně.“ Alexijevičová píše takzvanou dokumentární prózu – zvláštně litanický způsob zpovědí „obětí politické chyby“, opakující se příběhy i motivy, a přesto se kniha čte výborně, nelze se od ní odtrhnout. Emocionálně naprosto zdrcující, výjimečně lidská kniha. (10/10)

7 19.03.2018

Lubomír Kopeček se v žánru „politické biografie“ celkem našel, byť mi kniha o Václavu Klausovi (2012) přišla o něco lepší, plastičtější. Kniha lakonicky (někdy možná až příliš povrchně) vykresluje politickou historii Miloše Zemana na pozadí polistopadového vývoje – od začátků v OF, přes konsolidaci ČSSD a premiérské období až po současnou etapu prezidentskou. Výstižně vykresluje i některé jeho osobnostní rysy – smysl pro nadsázku, neobtěžování se s fakty, sklon k drsným výrokům a nekompromisním krokům. Kopeček má pravdu, že kombinace řečnického umu, pragmatičnosti a politického talentu vytvořila z poněkud podivínského prognostika jednu ze stěžejních osobností české politiky po roce 1989. Osobně bych „vypíchl“ ještě jeden postřeh – Zeman je jedním z mála českých politiků (spolu s Václavem Klausem a dnes i Andrejem Babišem), který pochopil, že cesta k srdci voličů je v osobním setkávání – od slavné „Zemák tour“ až po prezidentské spanilé jízdy po českých a moravských náměstích. Byť kniha v závěru trochu ztrácí dech, je sympaticky nečernobílá a v neposlední řadě obsahuje jednu prorockou větu tehdejšího předsedy sociální demokracie Vladimíra Špidly před volbou prezidenta v roce 2003: „Strana půjde do prdele, jestli se ty kurvy kolem Zemana dostanou na Hrad!“

4 17.03.2018

Rozmanitý soubor povídek představuje zásadní témata a motivy, které rakouský spisovatel rozvinul v svých delších prózách a dramatech. Jsou to malé, ale mistrně vyprávěné a vypointované sondy do životů choromyslných, depresivních nebo jinak duševně i fyzicky zmrzačených lidí. Na jejich pozadí však Bernhard vypráví ještě jiný příběh, v němž si vyřizuje účty s celou rakouskou společností. Pro našince je zajímavé, jak je Rakousko líčeno – místo malebných hor a jezer a velkolepé Vídně čteme o ponuré zemi prodchnuté depresí a znechucením ze života... Celkově je tento povídkový soubor opravdovou intelektuální a čtenářskou lahůdkou a lze jej doporučit i coby „úvod do Bernharda“. Zvláště bych pak vyzdvihl povídky Havelok, Je to komedie? Je to tragédie? a Viktor Pomatený. Končím parafrází citátu z poslední jmenované: „Co je to za člověka, ten Bernhard? Je šílený?“ (10/10)

1 07.01.2018

Zahořklé prskání jedu naštvaného cynika? Ale kdeže, daleko spíše je to volání o pomoc citlivého člověka, jenž špatně snáší dnešní „nešťastnou“ dobu. V ní lásku, něhu a lidskost nahrazuje samota, hořkost a lhostejnost. Přes četné úvahové a vědecké pasáže se nenechte mýlit – je to čistokrevný román o lásce, a to sakra silný, ba až dojemný. Na příbězích Michela, Bruna a Annabelle ukazuje, že přestože dnes mnozí lidé hledají stále nové a nové sexuální zážitky a nejraději by žili v pornofilmu, skutečné štěstí spočívá v něžném a upřímném lidském vztahu. Zatímco totiž vzrušivost po čase pomine, ona nudná, ale hřejivá normálnost přetrvá. Nejde přitom jen o partnerskou lásku, ale i o lásku rodičovskou. Michel i Bruno jsou dětmi „moderní ženy“ a jejích dočasných milenců – do sebe zahleděných lidí, pro něž byli potomci přítěží jejich životů a odvrhli je krátce po narození. Frustrace a mindráky z dětství přitom hluboce ovlivňují celý život... Ta kniha se nečte snadno. Dnešní dobu popisuje drsně, ale upřímně – zvláště jde-li o sexualitu a vyprázdněnost citů. Jistě, za hrdiny si Houellebecq vždy vybírá poněkud extrémní postavy, ale jejich trápení do určité míry prožíváme my všichni, dnes a denně. (10/10)

14 30.12.2017

Houellebecqova prvotina předznamenává všechna stěžejní témata, která v pozdějších románech rozpracoval (nihilismus, deprese, znechucení z lidí a společnosti...). Na rozdíl od nich je Rozšíření bitevního pole (1994) syrové, stručné, místy schematické, bez bombastického sci-fi závěru a jasnějšího rozuzlení, ale přesto velmi výmluvné. Hlavní postavou je čerstvý třicátník – sociální vítěz, ale sexuální poražený. (Klíčová myšlenka knihy: „Sex v naší společnosti představuje druhý systém dělení, zcela nezávislý na penězích. V sexuálním systému, kde je zakázáno cizoložství, může víceméně každý najít partnera do postele. V naprosto liberálním sexuálním systému vedou někteří pestrý a vzrušující sexuální život, kdežto jiným nezbývá nic než masturbace a samota.“) Byť postrádá krásu a šarm, je na tom celkem úspěšný a perspektivní informatik ještě relativně dobře – poznal alespoň nějaké ženy, které mu „otevřely svůj orgán“. Co by měli říkat ohyzdný tragéd Rafael Tisserand nebo „nadšpek“ se jménem Brigitte Bardotová! Kniha o ztrátě lidské důstojnosti v brutalitě dnešní sexuálně uvolněné, avšak emočně vyprázdněné společnosti. (9/10)

8 20.12.2017