kristleko komentáře u knih

Další Kunderův výsměch mládí a naivitě, ztělesněný v až parodicky pojatý životní příběh básníka Jaromila, který nemůže uniknout z milující náruče své maminky. Svou nevyzrálost a nedospělost se snaží maskovat navlékáním různých škrabošek – tu z něj promlouvá malíř, tu se zhlédne v komunistické ideologii. Jeho verše jsou dobré jen tehdy, když nad nimi nepřemýšlí a nestylizuje je, nýbrž když z něj samovolně prýští. A když má jednat sám za sebe, tak je nejistý a selhává, když by naopak měl stát zpět, působí bolest a utrpení. Na konci tak ze všech lyrických a idealistických řečí zůstává jen odporný udavač, který „píše odporné sračky“.

18 12.12.2015

Média jsou zvláštní svět, který má svá pravidla a trochu bizarní atmosféru. Vlastníci a různé vlivové skupiny se skrze ně snaží ovlivňovat veřejné mínění ve prospěch svých zájmů. Pracuje v nich řada inteligentních lidí s různými životními osudy – od výtečných profesionálů až po bizarní postavičky posedlé konspiračními teoriemi. A do tohoto prostředí se vnořil Umberto Eco ve své poslední knize, která chytře a vtipně líčí přípravy jednoho milánského bulvárního plátku. Skvělé jsou různé střípky z redakčního života, třeba výuka dementi na březnových idách nebo komentovaná seznamka. A když Braggadocio líčí spiknutí výrobců automobilů, opravdu nelze udržet vážnou tvář! Na druhou stranu jeho desítky stran zabírající úmorné vyprávění o spiknutí kolem Duceho a skupiny Gladio čtenáře neznalého italských reálií příliš neuspokojí. Suma sumárum, trochu rozporuplná kniha, ale díky tomu, že Eco zkrátka umí psát, je to osvěžující čtení s některými vynikajícími pasážemi. (Například tato zdaleka nejen italská věta: „Korupce má posvěcení autorit, mafiána si volíme do parlamentu, daňový defraudant sedí ve vládě, ve vězení hnijou jenom albánští zloději slepic.“)

2 05.12.2015

Kniha kdesi na pomezí reality a fikce, satiry a politického sci-fi. Je aktuální a provokativní, ale nijak prvoplánově. Mísí se v ní několik rovin (Huysmans, sex, politika, univerzita), které spolu sice souvisejí, ale nepovedlo se je úplně seskládat v soudržný celek, celé to působí trochu nedotaženě. Děj se posouvá vpřed jen nekonečnými a poněkud ubíjejícími dialogy vypravěče s vševědoucími postavami, které vše do detailu vysvětlí. Výsledkem politických změn jsou masové konverze k islámu. Pro osamělého člověka bez přátel, rodiny a jakýchkoli dalších životních ambicí může být vysoký plat a státem posvěcená polygamie skvělým lákadlem, ale Françoisův příběh naštěstí není univerzální. (7/10)

5 11.11.2015

Bernhard v devíti povídkách vzpomíná na devět literárních cen z přelomu 60. a 70 let. Obvykle pohrdal danou cenou – a její porotou zvláště –, nenáviděl město, kde byla udělena a převzal ji jen proto, že byla spojena s určitou finanční injekcí. O tom, že měl Bernhad poněkud problematický vztah ke své rodné zemi, se dobře ví. Jeho symbolickým vyvrcholením je ovšem udělení (malé!) rakouské státní ceny za literatury, kde si jeden jeho postřeh v děkovné řeči („Der Staat ist ein Gebilde, das fortwährend zum Scheitern, das Volk ein solches, das ununterbrochen zur Infamie und zur Geistesschwäche verurteilt ist.“) ministr kultury Piffl-Perčević vyložil jako urážku rakouského státu a rozzuřeně opustil sál, následován zbytkem hostů. Je to zvláštní pohled do duše svérázného spisovatele, kapitoly jsou skvěle vypointované, každá je trochu jiná – zkrátka od obleku z obchodu Sir Anthony až po nákup „horských zdí“.

2 06.11.2015

Reflexe prezenční vojenské služby v dobách tvrdého stalinismu je to výborná a zábavná, byť možná až příiš karikovaná. Plasticky ukazuje dokonalou potěmkinádu – vskutku dialektický rozpor mezi bojovým, politickým a kulturním výcvikem na jedné straně a až neuvěřitelným lidským úpadkem a rozkladem na straně druhé. („A co, soudruhu podporučíku, zašoustal ste si aspoň?“) Škoda jen, že jen málokdy se příběh vymaní z popisu absurdních a humorných okamžiků vojenského výcviku. Jen tu a tam z něj vykoukne Danny Smiřický, jehož zápletka s „prvotřídní platonickou kurvou“ Lizetkou a „pitomou důstojnickou paničkou“ Janinkou patří k tomu nejlepšímu v knize, ale je pouhým kořením zábavných obrazů z vojenského prostoru Kobylec.

7 14.10.2015

Evropský kolonialismus zanechal hluboké stopy jak v Africe, tak i v kultuře a myšlenkovém zázemí „starého kontinentu“. Divoká země takřka neomezených možností, kde mohli i ti nejprohnilejší mizerové a nejhloupější zoufalci dosáhnout úspěchů a vydělat pohádkové bohatství, o čem by se jim doma ani nesnilo, ale měla i stinné stránky. Džungle totiž často tvrdě dopadla na lidské charaktery – jen málokdo odolal pokušení vyměňovat cetky za slonovinu, užívat si roli „bílého božstva“ mezi domorodci a jejich svévolnému zabíjení pro zábavu... Kurtzův příběh je ale do značné míry univerzální, takže leckdo, kdo podlehne svým ambicím a bludu vlastní velikosti by mohl zvolat: „Ta hrůza! Ta hrůza!“ (8/10)

5 24.09.2015

Co hrdinství, ideály a obětování se za vlast, ale holky, jazz, žvanění a předvádění se! Inu, mládí bylo stejné před sedmdesáti lety jako dnes, jak Škvoreckého knihy plasticky a s notnou dávkou humoru ukazují. Zbabělci jsou vlastně dekonstrukcí zidealizovaného a zmýtizovaného pohledu na konec války v podání komunistické propagandy a jejich vydání v závěru 50. let proto způsobilo nevídaný povyk. A i dnes obrazy z hektických posledních válečných dnů v jednom východočeském městě překvapí – atmosféra nejistoty a strachu, ale současně i očekávání „šťastných zítřků“, hraní si na vojáky ústící ve zbytečné smrti, proudící tisíce bezprizorních lidí od vězňů z koncentračních táborů po anglické válečné zajatce... „Mladistvá“ kniha formou vyprávění, jazykem i svými hrdiny, ale velmi „dospělá“ svým skutečným sdělením.

15 23.09.2015

To není jen další kniha o zajímavých budovách, to je nádherný manifest lásky a něhy k architektuře. Výběr „drobných perel“ je vskutku pestrý – od fragmentů románských rotund přes řadu kaplí, kostelů a zámečků až po vzorkovnu okenních vitráží a hrob Michala Tučného. Za řadou těch budov stojí zajímavé příběhy a vše doplňuje vtipná poezie Davida Vávry.

6 07.09.2015

Obsahově pozoruhodné svědectví kanadského generála Dallaira, jenž stál zhruba rok v čele mírové mise UNAMIR ve Rwandě. Je to „zpověď“ očitého svědka poslední genocidy 20. století, které padl za oběť téměř milion lidí. Vojáci UNAMIRu se například setkali s prvním jasným důkazem o masovém vraždění na etnickém základu, když byla 9. dubna 1994 ve farním kostele ve vesnici Gikondo zavražděna asi stovka místních Tutsiů. Především ale vzpomínky generála Dallaira představují desítky lidí, kterým nebyly osudy běžných Rwanďanů lhostejné a často i obětovali vlastní životy pro jejich záchranu. Když se čtenář přenese přes technické detaily mise, desítky cizokrajných jmen a kostrbatý překlad (plný pravopisných chyb a překlepů), dostane se mu silný příběh o záblescích hrdinství a lidskosti v samém srdci genocidy.

6 24.08.2015

Vančura předvádí s jazykem ještě větší ekvilibristiku než Arnoštek na provaze a přičteme-li k tomu formu textu „rozsekanou“ do krátkých kapitolek, výsledkem je vpravdě důmyslná kniha. To se ale může stát pro čtenáře pastí umrtvující jeho zájem a chuť ke čtení, postrádá-li dostatečnou pozornost a bujnou fantazii. Naštěstí byl natočen stejnojmenný výtečný film, který poskytne potřebné předporozumění, aby si člověk mohl náležitě vychutnat tento „humoristický románek“ plný krásných vět, vtipných promluv a kouzelných situací.

8 01.08.2015

Poučí, pobaví, okouzlí a inspiruje... Toto opravdu není suchopárný cestopis, nýbrž nápaditá a originální umělecká koláž psaná „fixíkem“ i rákosem, prokládaná kouzelnými kresbami krajiny, lidí a budov. Pouť „aus Prag nach Venedig“ je plná radosti z objevování a možnosti cestovat krátce po pádu železné opony, ale i stesků po domově a blízkých. U řady poznámek a postřehů se čtenář i náramně pobaví: „Snad najdu někde místo, kde by se dalo najíst. Pravda v Rakousku samá lavička. Byla tam jedna, za mostem. Sakra ale tady smrdí... tady někde musí být... kousek dál v jakémsi závodě vybírali bagrem žumpu. Byla to NEUVĚŘITELNÁ TĚŽKOST HNITÍ v níž jsem musel obědvat nechtěje putovat další kilometry.“

3 24.07.2015

Kniha se v Evropě proslavila především svým plastickým a sžíravě kritickým popisem „doby kultu“ v poválečném Československu. To ale rozhodně není největší devizou Žertu. Ten je totiž hlavně výtečným románem, který pomocí poutavé zápletky, stylisticky bravurně rozrůzněnému vyprávění jednotlivých dílů a suverénní práci s jazykem říká opravdu mnoho o lidech, jejich vztazích, tužbách a hlavně emocích – lásce a nenávisti, mstě a odpuštění. Několik lidských osudů se v různých místech a časech proplétá, až je cesta svede do slováckého maloměsta. Když Ludvík pozoruje Jízdu králů, nachází pro ni slovo „nebohost“. To přitom dokonale vystihuje i jeho životní osud a především mstitelskou misi, kterou jel do svého rodného města vykonat na choti svého nenáviděného „kata“ z minulosti. Pak i sám prozře: „Většina lidí se klame dvojí chybnou vírou: věří na věčnou památku (lidí, věcí, činů, národů) a v odčinitelnost (činů, omylů, hříchů, křivd). Ve skutečnosti je to právě naopak. Vše bude zapomenuto a nic nebude odčiněno.“ Krátce řečeno, velmi silná kniha s řadou chytrých postřehů. (10/10)

16 21.07.2015

Nádherné umělecké dílo podané formou pohádkového fotokomiksu o lesním mužíčkovi Cílkovi, který hledá svou kamarádku Lídu, unesenou zlým Rulíkem... Po cestě potká Olbrama, zlopoury, Medu a Homéra. Ten nosí batoh z obalu na telefon a má prďácký auťák, co jezdí na „S. E. D. zet péčko“. Celé je to svérázné a takové roztomile samorostlé – stejně jako autor sám, jeden z nejoriginálnějších (a mých nejmilejších) českých výtvarníků.

1 20.07.2015

Singer knihu napsal krátce po druhé světové válce, aby nikdy nebyla zapomenuta předválečná Varšava, jak ji znal. Podává plastický, živý a až neuvěřitelný obraz města s důrazem na jeho židovskou komunitu se všemi jejími zvyky, postavičkami a životními osudy: „Židovská čtvrť ve Varšavě působila dojmem, jako by to byl kus Bagdádu, přenesený do západního světa.“ Ortodoxní judaismus a různá antisemitská omezení však lidské vztahy pořádně zdeformovaly. Zosobněním těchto tendencí je Asa Hešl, mladík ze zapadákova přicházející do velkoměsta, fascinovaný filosofickým dílem Spinozy a Weiningera. Jeho životní filosofii, která pořádně zahýbe životem rozvětvené rodiny Mešulama Moskata a zničí život dvěma ženám, shrnuje jeho pozdní milenka Barbara: „Vy nemůžete nikdy nikoho milovat. Jestliže jediný smysl života je v potěšení, není žádný důvod, aby člověk také dával. Stačí, když bude brát.“ Je to zkrátka velmi rozsáhlá rodinná sága, v níž se rozvíjí osudy řady postav s různorodými osudy. Někdo odejde do Palestiny, jiný do Ameriky, většina ale zůstává v domácím prostředí, prosyceném protižidovskými náladami. Těch téměř sedm set stran se ale díky napínavosti a krásnému jazyku výborně čte. A závěrečná věta románu ze závěru roku 1939 hovoří sama za sebe: „Smrt je mesiáš. Taková je pravda.“ Amen.

3 19.07.2015

Ve středu pozornosti této postmoderní koláže stojí havrani, ale víte jak to je: „Když píšete knihu o havranech, souvisí s havrany všechno. A tak.“ Výsledkem je tudíž pestrá a (místy až třeskutě) zábavná směs postřehů, příběhů, hříček či mystifikací, koketující s absurditou a surrealismem. Velmi vtipné dovedou být různé slovní hříčky, narážky či všudypřítomné výčty: „Havran je všežravec, ale úplně všechno nejí. Vyhýbá se zvláště sklu, thérovému papíru, polovodičům, sulfonamidům, žemlovce, kalafuně, rybě v aspiku, kozímu mléku, motýlům, pásce do psacího stroje, škraloupům, síranu železnatému, zahradním hlemýžďům, plíčkám na smetaně, bílé lepicí pastě a 2,4-diethyl-6-thio-3,11,28-triaminomerkaptopropylenbutolu.“ Je to skvělé čtení, jen ve druhé polovině už trochu repetitivní. Herní povahu knihy dokresluje důmyslná grafická úprava Juraje Horvátha. Unikátní kniha, díky níž se každý může hravě stát „korvinologem“.

6 19.07.2015

Zatímco reálné totalitní režimy k ovládání lidí používaly represi a násilí, Huxleyho vize je jiná – lidé se v ní svobody vzdali sami ve jménu svého bezpečí a štěstí. Rodí se v líhních, jsou predestinováni pro život a práci ve složitém kastovním systému, neznají partnerské vztahy, rodinný život, výchovu dětí ani náboženství. Důraz na štěstí ale vytváří povrchní a infantilní společnost. „Jsme dospělí intelektuálně a pokud jde o práci, ale když jde o cit a touhu, jsme jako děti. A proto jsme se včera spolu vyspali – jako děti, místo abychom jako dospělí počkali,“ vystihuje to Bernard v asi nejlepší větě celé novely. Promiskuita, povrchnost, snadno dostupné drogy, kult mládí a zdraví, lpění na vzhledu, přiblblé poučky a život podle příruček – není to povědomé? Z klasických antiutopických děl je Brave New World pro naši postmoderní konzumní současnost nejdůležitější. Vždyť i my jsme nepraktičtí, změkčilí, zhýčkaní – jako koťátka, co si na zahradě hrají s klubíčkem, aniž tuší, že za plotem čenichají hladoví a zuřiví psi. Nevzdáváme se i my své svobody ve jménu pohodlí a bezpečí (když už ne přímo štěstí)? A je to vlastně špatně, oproti světu válek a nemocí...?

17 19.07.2015

Průkopnické dílo ruského spisovatele ze začátku 20. let, který v něm vystihl praktiky budoucích totalitních režimů. Zamjatinův svět ovládá „Jednotný stát“, založený na naprosté destrukci všeho, co dnes chápame jako lidské. Lidé jsou redukováni na čísla, tradiční partnerské a rodinné vztahy byly vykořeněny, sex je na příděl. Stažení rolet proti předloženému růžovému lístku je jediným okamžikem soukromí, které jinak vzhledem ke skleněným stěnám všech budov a všudypřítomné tajné policii neexistuje. „Kráčíme, jediné tělo s miliony hlav, a každý z nás má v sobě tu pokornou radost, s jakou asi žijí molekuly, atomy, fagocyty. Pokora je ctnost a pýcha hřích, pojem MY pochází od Boha, a JÁ od ďábla,“ píše D-503. Vyprávění je stylizováno do jeho deníkových zápisů, které jako hlavní konstruktér vesmírné lodi adresuje zaostalým civilizacím na jiných planetách. Postupně se ale ponořuje do svých pocitů, které jsou iracionální a jako striktně matematicky myslící člověk je nedokáže pochopit ani pojmenovat.

8 19.07.2015

Role králova agenta či špiona dodává čtvrtému dílu příběhů Petra ze Sioraku „šmrnc“ a díky ní je zase trochu jiný než předešlé části ságy. Čtenáři se otevře svět, podívá se na různá lákavá místa (Boulogne, Londýn...) a zblízka pozná řadu historických osobností – zvláště vladaře Jindřicha III. a Alžbětu I., ale i řadu vedlejších postav jako povýšeného králova „arcimilce“ vévodu Epernona nebo zhýralou paní Montpensierovou. Podobně jako ve třetím dílu Merle plasticky a dramaticky vykreslil postupné prorůstání vlivu radikálních katolíků v čele s vévodou z Guise a atmosféru bublající nenávisti proti králi, jež vrcholí jeho útěkem z Paříže. Čtivost a napínavost příběhu bohužel trochu trpí přílišným příklonem k „velkým“ dějinám na úkor těch „malých“ – v knize je zkrátka „méně Petra a více politiky“. (7/10)

2 12.07.2015

Zajímavě koncipovaná kniha, která v první části esejisticky reaguje na Orwellovu proslulou antiutopii 1984. Eseje jsou podnětné a zajímavé, dotýkají se různých témat, od cenného zasazení Orwellova díla do dobového kontextu, přes obecné poznámky ke „kakotopiím“ Jevgenije Zamjatina a Aldouse Huxleyho až po rozbor některých otázek ideologie angsocu. Ve druhé části se pak Burgess pokusil o prozaické zpracování svých myšlenek a nabídl alternativní verzi budoucnosti. Je to dost plytké a nudné čtení, děj je chaotický a chování postav nepřesvědčivé... Británii v roce 1985 ovládá ideologie syndikalismu, podle které je nezadatelným právem každého člověka odepření práce. A stávkovat smějí i hasiči, policisté či vojáci. Stát nefunguje, protože jej sužují neustálé stávky. Burgessova vize je vlastně extrapolací některých varovných trendů britské společnosti 70. let – rostoucí moc a agresivita odborů (TUC – Trade Union Congress), příliv muslimských imigrantů, závislost na arabské ropě apod. Některé se naplnily – třeba ošklivé vedlejší účinky léků či potraviny plné chemie a jedů –, klíčové prvky ale nikoli (proti odborům se tvrdě postavila Margaret Thatcherová, která se stala britskou premiérkou v roce 1979, rok po vydání knihy). Přesto je to cenné varování.

3 18.06.2015

„Text o nejdůležitějších věcech života,“ hlásá podtitul a rozhodně nelže! Nikdy nekončící hon septimána Dannyho za kosteleckými i přespolními děvčaty je tak odlehčený, snový a proložený swingovými a jazzovými rytmy, že příběhem jen tu a tam probleskne, že vlastně probíhá druhá světová válka – někdy komicky, někdy smrtelně vážně. Ostatně jak při falšování matriky na faře říká sám Danny: „Mrazivý fakt, na který jsem většinu času nemyslel, protože nearijského původu jsem nebyl, že žijeme v Protektoratu Böhmen und Mähren, mě zašimral ve vědomí.“ Hlavně je to ale stylisticky vytříbená, čtivá a zábavná kniha se spoustou nezapomenutelných scén, postav, dialogů a hlášek. Dozvíte se, jak ošidné může být nestáhnout roletu, kterak kouzlí holky z Lince a vychutnáte si určitě nejhorší překlad Vítězslava Nezvala do němčiny!

10 14.06.2015