kristleko komentáře u knih

Jádro této sbírky raných Borgesových próz tvoří historické miniatury, vycházející z příběhů jiných autorů (zfalšovaných a překroucených, jak napsal sám Borges). Originálně v nich načrtl nejrůznější podoby lidské špatnosti – od ziskuchtivosti (Lazarus Morell) přes gangsterství (Monk Eastman) až po rafinované podvodnictví (Tom Castro a jeho sluha), jehož zosnovatelé si skoro zasluhují sympatie. Všechny ty příběhy jsou reálné a řada z nich je i docela známá – soudem s Arthurem Ortonem žila ve své době celá viktoriánská Anglie (je to známé jako kauza Tichborne), Billy the Kid se stal hrdinou desítek westernů a příběh pomsty vůči poťouchlému císařskému protokoláři (nezdvořilý mistr obřadů Kocuke no suke) je základem japonské legendy o 47 róninech. Příběhy se odehrávají v tak různorodých kulisách, jako by Borges naznačoval, že lidská špatnost je stejná, ať už se nacházíme na pirátské lodi nebo v saloonu na Divokém západu. Asi nejvíce „borgesovské“ jsou povídka „Muž z růžového nároží“ a soubor črt Etcetera, jehož závěrečný fragment „O důslednosti vědy“ v jediném odstavci skrývá příběh, o němž by bylo možné sepsat desítky a stovky stran. (7/10)

5 04.04.2021

Melancholické čtení. V létě 1936 se v přímořském letovisku Ostende setkali mnozí spisovatelé, básníci a novináři, kteří utekli z vlasti před nacismem. Pozornost se soustředí hlavně na přátelství dvou rakouských Židů, avšak s úplně odlišným původem i životním osudem. Stefan Zweig je bohatý vídeňský Žid, opěvovaný za své historické romány, zatímco Joseph Roth je východní Žid z haličského pohraničí, má prázdné kapsy a své deprese utápí v kořalce. Nikdy se nesmířil s koncem monarchie ani duševní chorobou své ženy a své nejlepší knihy vydal krátce předtím, než je nacisté zakázali vydávat. Nesnáší moře ani slunce, působí jako „smutný tuleň, který zabloudil na souš“ a v nejtemnějším koutě kavárny Flora celé dny píše a píše. Zweig s Rothem u moře klábosí a popíjejí i s dalšími exulanty jako Egon Erwin Kisch, Hermann Kesten nebo mladá německá spisovatelka Irmgard Keunová, která se poněkud nepravděpodobně stane poslední láskou a múzou toho „krále mrzoutů, nadávek a nenávisti“. Bylo to takové poslední léto v předvečer konce světa, které ještě dalo vzpomenout na staré časy, i když bezstarostnost už byla ta tam. Mnoho exulantů za sebou nechalo rodiny a finančně strádali, hlavně je ale znepokojovala zhoršující se politická situace na kontinentu – začala španělská občanská válka a Hitler se radoval z triumfu své propagandy během olympiády v Berlíně. Na hrozící nebezpečí vzestupu nacismu šokujícím způsobem upozornil slovenský židovský novinář Štefan Lux, který se zastřelil přímo na zasedání Společnosti národů v Ženevě… Po odjezdu z Ostende už nic nebylo jako dříve. Rok a půl na to přestala vlast obou spisovatelů po anšlusu existovat a její obnovy už se nedožili, sami už se pořádně ani nesetkali. (9/10)

3 03.04.2021

„Turista vidí, co přijel vidět. Cestovatel vidí to, co vidí.“ Adam Gebrian přiznává, že roky cestoval po světě jako architektonický turista, který nevnímal nic kromě pamětihodností, které si před cestou zařadil do ambiciózního itineráře. Zrovna v Barceloně je to myslím typický přístup – lidé chtějí navštívit Gaudího stavby v čele s katedrálou Sagrada Família, projít se po La Rambla nebo po pláži v Barcelonetě. Tato kniha tomuto přístupu ale nastavuje zrcadlo a je především skvělým „průvodcem“ po úplně jiném způsobu cestování, než jaký se vžil v poslední době levných letenek a ubytování na Airbnb. Primárně je to osobní reflexe tří měsíců, které Adam Gebrian strávil se svým dvouletým synem v Barceloně, aniž musel „pracovat, odpovídat na e-maily, telefonovat či vykonávat činnosti, které člověka běžně zbavují pozornosti k prostředí, v němž se nachází“, zatímco jeho žena studovala na univerzitě. Když se člověk proplétá městem s malým dítětem, vnímá ho úplně jinak, než když ho navštíví na eurovíkend s přítelkyní a na konci dovolené je unavenější než na začátku. Všímá si zdánlivě bezejmenných nebo bezvýznamných prostorů, hektičnost nahrazuje nespěchání a opakování. Místo odškrtávání památek a muzeí hledáte pěkná místa, kde by šlo čutat balónem, jezdit po skluzavce nebo jen běhat kolem dokola. Kniha obsahuje tolik zajímavých tipů, jak v Barceloně trávit čas (osobně ze své návštěvy před pár lety z Gebrianových tipů doporučuji botanickou zahradu na Montjuïcu, muzeum Miróa i Picassa a hlavně nezapomenutelný Miesův pavilon), že si z nich vybere opravdu každý. Hlavní ale je, že při jejím čtení má člověk intenzivní nutkání sebrat se a vyrazit do nějakého města a jen tak se tam procházet po ulicích a nasávat atmosféru, zajít na pivo nebo na fotbal, zkrátka „vidět, co vidím“ a být tím mile překvapen. A možná i vidět nějakou tu pamětihodnost z pohledů. A uvědomit si, že tolik nevadí, když člověk některou z nich mine. Nemusí tu totiž být naposledy. (9/10)

3 31.03.2021

Moc mě nenapadá, jak lépe napsat životopis klíčové osobnosti našeho národa, než jak se to povedlo Pavlu Kosatíkovi ke stému výročí založení Československa. Namísto o vousatém „tatíčkovi“ z národní mytologie píše svižně, vtipně a bez servítek o člověku z masa a kostí, který byl celý život tak trochu „proti všem“, ale nakonec dokázal takřka sám díky své neuvěřitelné píli a houževnatosti (kvůli čemuž musel být pro své okolí asi poněkud nesnesitelný) využít historické shody okolností a založit samostatný československý stát. TGM byl takové UFO, které v českém rybníčku čeřilo vody svými konflikty o Rukopisy, s klerikály nebo o Hilsnera. Zatímco jiní politici se „za pecí“ unavovali žabomyšími válkami, Masaryk procestoval Evropu i Ameriku a seznámil se s důležitými lidmi, kteří mu potom za války otevřeli cestu do nejvyšších míst. A díky tomu to byl právě Masaryk, který na podzim 1918 v Bílém domě zřejmě přesvědčil prezidenta Wilsona o tom, aby zlomil hůl nad habsburským mocnářstvím a federalistickými plány císaře Karla I. Přitom ještě na začátku války narážel na to, že nikdo na západě nevěděl, že nějací Češi (natož Slováci) vůbec existují. Kosatík největší Masarykův význam pro evropské dějiny spatřuje právě v tom, že rozbil Rakousko. Naopak konstrukce Československa jako státu (neexistujícího) československého národa s početnými menšinami je daleko problematičtější. Zatímco do založení státu je z textu cítit oprávněný obdiv, v prezidentském období již převládají rozpaky. TGM stanul v čele státu jako „muž minulosti“, který si užíval svou slávu jako vůdce svobodného světa a koňmo brázdil republiku v bílém polovojenském oděvu, ale ocitl se úplně mimo geopolitickou realitu, když nepřikládal význam rozpadu dohodových spojenectví po versailleské konferenci ani Hitlerovu vzestupu. Nejlépe je to vidět na rozhovoru se švýcarskými novináři v roce 1933, ve kterém snil o Československu jako o druhém Švýcarsku a tvrdil, že k válce v Evropě nedojde ani za dvacet let. „Teď už byl pouhým mudrcem. Ohlasy reality k němu nedolehly,“ píše nekompromisně Kosatík. Asi nejtvrdší je při hodnocení Masarykovy prezidentské role, kdy zatížil křehkou politiku první republiky až neuvěřitelným lpěním na tom, aby jej na Hradě vystřídal jeho „korunní princ“ Edvard Beneš, přičemž „museli z cesty všichni, kdo tento cíl odmítali akceptovat“. Plán se sice nakonec podařil, jenže v důsledku Benešových kroků po Mnichovu a po Únoru z masarykovských ideálů a republiky nezbylo nic. „Jak to, že nejtvrdší z českých politiků přehlédl, že mezi vlastnostmi jeho nástupce chybí neústupnost? Byl na konci života sám do sebe natolik zahleděný, že si nevšiml tak podstatné lidské vady?“ (10/10)

8 14.03.2021

Milan Kundera si ve 84 letech splnil přání napsat román, ve kterém nebude „ani jedno slovo vážně“. Pro českého čtenáře je to zároveň první příležitost nahlédnout do jeho „francouzského“ světa, neboť poprvé dal svolení k překladu své francouzsky psané knihy zpět do rodného jazyka (když na prahu devadesátky seznal, že sám už to nezvládne). Za začátku je osvěžující číst Kunderu, který nepíše o komunismu a emigraci, ale o pupících mladých holek joggujících v pařížské Lucemburské zahradě… ale jen po pár dalších stránkách se z knihy Chruščovových vzpomínek zjevuje „starý známý“ J. V. Stalin. Jako by si Kundera dělal legraci sám sebe, že jiný už nebude a že sice dobře ví, že jeho vidění světa už je passé, ale přece si nedokáže odpustit takový přípodotek ke všemu, co za život napsal. Mihnou se v něm snad všechna stěžejní témata z předchozích knih jako směšnost, trapnost, zapomnění či žert (obvykle nevtipný, jako ta Stalinova historka s koroptvemi, mimochodem pravdivá), přesto to ale není jen nějaký odlehčený recyklát autora „nad hrobem“. Přestože je z textu cítit vypravěčská lehkost, leckdy je až překvapivě hluboký a vážný (např. dialog na motorce). „Čas běží. Díky němu zprvu žijeme, což znamená: jsme obžalováváni a souzeni. Pak zemřeme a zůstáváme ještě pár let s těmi, kteří nás znali, ale velice brzy nastane další změna: z mrtvých se stávají staří mrtví, nikdo si na ně už nevzpomíná a oni mizí v nicotě; jen někteří, velice, velice zřídka, zanechávají svá jména v pamětech, ale bez autentických svědků, bez jakýchkoli skutečných vzpomínek, se proměňují v loutky…“ A dokonce i takový Stalin se může stát takovou loutkou a časem upadnout do bezvýznamnosti. Když v roce 1953 umíral, bál se ho celý svět. Šedesát let poté už si dvacetiletá Alainova přítelkyně jen matně vzpomene, že to jméno kdesi slyšela… A jelikož této bezvýznamnosti nemá smysl čelit, Kundera se jí ve své poslední knize vědomě vydal napospas. (7/10)

8 06.03.2021

Tuto knihu jsem poprvé četl v patnácti, krátce po prvním českém vydání. Do paměti se mi zapsala jako takové odlehčené eseje o našich nedávných dějinách optikou Poláka, který akcentuje některé aspekty, které nám Čechům unikají. Do upraveného vydání jsem se znovu začetl poté, co jsem nadšeně odložil autorovu poslední knihu Není (2018) a potvrdilo se mi, že některé knihy se vyplatí číst znovu. Zjistil jsem, že Gottland je mnohem temnější, než jak jsem si jej pamatoval. Szczygieł si všímá někdy až bizarní krutosti, kterou byli českoslovenští komunisté schopni vynalézt k eliminaci a ponížení svých oponentů. „Tento příběh se nestal. Věci, které se opravdu přihodily, byly mnohem horší,“ poznamenal si Jan Procházka na svůj scénář k výbornému trezorovému filmu Ucho z roku 1970. Brzy dal těmto slovům za pravdu jeho vlastní osud. Režim jej zdiskreditoval, když v televizi odvysílal zfalšovaný rozhovor „od Seiny“ a když rok na to Procházka zemřel, vší silou se snažil zabránit jeho blízkým, aby jej pochovali. Podobně se komunisté nestyděli dehonestovat Martu Kubišovou prostřednictvím fotomontáží pornografických snímků, načež v osmém měsíci potratila, prožila klinickou smrt a další dvě desítky let jí režim všemožně bránil, aby se alespoň nějak živila. Zcela bizarním střípkem pak je, že režim likvidoval i některé budovy, ve kterých vystoupili zakázaní umělci (hlavně Plastici). Kontrastem vůči tomu je pak blahosklonně apologetický přístup lidí typu Karla Gotta, který v rozhovorech zdůrazňoval, že republice přece vozil valuty ze Západu; knize pak dalo název jeho někdejší muzeum v Jevanech: „Ocitnout se v Gottlandu je něco jako získat imprimatur, že minulost je v pořádku.“ Gott je určitým ztělesněním normalizačního Československa, kde „se určité otázky nedávaly“ a kde „se o určitých věcech nemluvilo“, popř. „nevědělo“. Velice silný je také příběh Otakara Švece, jenž se „tak bál svého pomníku“ J. V. Stalina na Letné, že si krátce před jeho odhalením pustil plyn. (A samotný pomník byl sedm let poté „diskrétně“ odstraněn.) Kniha ale obsahuje i pozitivnější postřehy, např. že v rámci neuvěřitelné baťovské expanze ve 30. letech zasedl v porotě architektonické soutěže na urbanistický rozvoj Zlína věhlasný Le Corbusier, nebo že v Praze plné kafkovského „fejku“ ještě docela nedávno žila zcela reálná Kafkova neteř, překladatelka z němčiny Věra Saudková. Naopak poněkud zamrazí při čtení podivného příběhu devatenáctiletého Zdeňka Adamce z Humpolce, který v roce 2003 zemřel jako „hořící pochodeň“ na stejném místě jako Jan Palach… Nové vydání (s metronomem na obálce) obsahuje kromě řady komentovaných fotografií k jednotlivým kapitolám také zajímavý dovětek „Život Gottlandu“. Není náhodou, že se tato kniha stala bestsellerem v řadě zemí (jen u nás měla desítky dotisků), protože je skutečně výjimečným svědectvím o českém národu. Můžeme mít velmi rádi, že máme „svého“ Mariusze Szczygieła. (10/10)

Nepředpokládám, že Timothy Snyder někdy plánoval napsat knihu o všech možných neduzích amerického zdravotnictví (od nedostatku praktických lékařů až po opiátovou epidemii, která devastuje americký venkov). Jenže pak koncem roku 2019 v nemocnici v New Havenu málem zemřel na infekci v játrech v důsledku fatálního zanedbání péče. Své poznámky sepsané během zotavování sepsal do této osobní výpovědi o současném systému amerického komerčního zdravotnictví, které podle něj připomíná „pochybnou loterii“, ve které je dominujícím faktorem zisk nemocnic a farmaceutických firem, zatímco samotné zdraví pacientů stojí kdesi na vedlejší koleji: „Nemocnice jako instituce se vás snaží dostat ze dveří, jakmile začnou slábnout příjmy, které z vás má, což není tatáž motivace jako vrátit vám zdraví. Pojišťovny pak mají spíše motivaci najít způsoby, jak vaše vyšetření a léčbu neproplatit.“ Zajímavé jsou úvahy o tom, že jistota zdravotní péče představuje důležitou součást naší svobody a že je velmi škodlivé, pokud je privilegiem těch šťastnějších občanů (ti totiž mohou začít nacházet potěšení v utrpení těch, kteří se nacházejí mimo systém). Snyder tak především pléduje za všeobecné zdravotní pojištění nebo delší rodičovskou dovolenou (standardem v USA je 12 týdnů). Což nám Evropanům připadá samozřejmé, jenže pro pravicově smýšlející Američany to jsou myšlenky jak z nějakého komunistického manifestu. Tato paradoxní situace zřejmě není dlouhodobě udržitelná, zvláště v kontextu koronavirové pandemie (kterou mimochodem Trumpova administrativa těžce podcenila a dokonce v jednu dobu zaujala přístup „čím méně testů, tím méně případů“). Pokud světoznámý profesor historie na Yaleově univerzitě málem zemře kvůli nastavení zdravotního systému na banální infekci a ještě z nemocnice odchází s tučným účtem, jak na tom jsou ty desítky milionů Američanů, kteří ani nemají zdravotní pojištění…? Pro věčně brblající Čechy by to měla být povinná četba, aby si uvědomili, že si v našem středoevropském paternalistickém sociálním státu vůbec nežijeme špatně. (8/10)

4 20.02.2021

Tenenbom procestoval Británii za časů brexitu, konkrétně od podzimu 2018 do 29. března 2019, tedy původního termínu odchodu Británie z EU, a zachytil pozoruhodný chaos, ve kterém se někdejší světová velmoc v té době nacházela. Projel postupně Irsko, Skotsko, Anglii i Wales s tím, že bude reportovat o divadle a brexitu. Vyzpovídal všechny možné lidi od hospodských štamgastů přes preláty a miliardáře až po pravou ruku Jeremyho Corbyna nebo Jürgena Kloppa, německého trenéra Liverpoolu. Nebere si servítky a nesnáší levičáky, pokrytectví, politickou korektnost a antisemitismus… a zjišťuje, že toho všeho je Británie plná. Brexit je určitě jedním z témat knihy, ale určitě není dominantní. Tenenbom totiž zjišťuje, že v Británii v současnosti bují antisemitismus takovým způsobem, že v severoirské hospodě zazní věta, že „Hitler nezabil dost Židů“ a v Glasgow či Manchesteru přibývá útoků na Židy, kteří se o tom ale bojí mluvit, aby „to nebylo ještě horší“. Po několikaměsíčním nahánění labouristického lídra Jeremyho Corbyna autor poznamenává, že vlastně vůbec není důležité, zda je Corbyn antisemita, ale že tolik Britů zastává antisemitské názory. „To je hluboce znepokojující, že jste tohle zjistil v britských ulicích. Hluboce znepokojující,“ řekl mu na to poslanec Ivan Lewis. Byť jsou ta zjištění mrazivá, autor se na tomto tématu poněkud zacyklil a věnuje mu zbytečně mnoho prostoru. Naopak mě velmi bavily postřehy kritizující mor současného divadla, které namísto hraní káže „pokrokové“ politické postoje. A tak se na jedné z nejprestižnějších anglických scén v Royal Shakespeare Company ve Stratfordu drama Tartuffe odehrává v birminghamské muslimské komunitě. Tenenbom přitom vtipně poznamenává, že v hledišti nejsou žádní černoši ani muslimové, nýbrž postarší běloši, kteří si účastí na pokrokovém představení kupují malý odpustek za hřích svého bělošství. Co se týče brexitu, tak je kniha poněkud ovlivněna autorovým názorem, že když se jednou lidé vyslovili v referendu, nemá cenu to dále řešit: „Ti, kteří chtějí zůstat, zkrátka nedokážou uvěřit, že hlasování prohráli, a kverulují.“ Zajímavá je konfrontace s Nigelem Faragem, který evidentní lži v kampani pro vystoupení z EU odráží tím, že představitelé EU lžou už padesát let… Je nicméně zajímavý autorův postřeh v závěru knihy, že ze všech lidí, se kterými mluvil a kteří hlasovali pro odchod z EU, by v opakovaném referendu nikdo nehlasoval pro setrvání v unii. Pokud tedy říkali pravdu… protože jak Tenenbom poznamenává, tihle ostrované jsou jako věční herci a za neodolatelnou fasádou vznešenosti se skrývá chorobná neupřímnost, leckdy hraničící se zbabělostí a pokrytectvím. Jako ta dáma o přestávce Richarda II., kterého v „pokrokovém“ představení hraje černoška, která zvědavému cizinci pochválí kus jako „báječný“, aby se po pauze do hlediště už nevrátila. Tato epizoda vystihuje Anglii lépe, než zbylé čtyři stovky stran. (8/10)

7 03.01.2021

Před čtyřicítkou se historiku Grahamovi obrátí život naruby, když po patnácti letech opustí zatrpklou manželku s dcerou a zamiluje se do bývalé herečky Ann. Změna to ale není jen pozitivní, protože po čase začne nový vztah kalit Grahamova „retrospektivní žárlivost“ vůči Ann, která metastázuje do chorobné posedlosti, kdy objíždí obskurní kinosály a vyhledává staré filmy, které před lety natočila, a žárlí na všechny muže, se kterými kdy měla poměr, ať už (jen) na plátně nebo (také) v realitě. Motiv knihy může někomu připadat přitažený za vlasy, ale osobně jsem zažil žárlivé scény kvůli věcem, které se staly dávno předtím, než jsme se s přítelkyní vůbec poznali. „Před lety jsem si zcela normálně užívala života a můj zcela normální manžel, kterého jsem tenkrát ani neznala, z toho dneska šílí,“ říká Ann, přičemž pointu románu dobře vystihuje její myšlenkový pochod, že „se snažila necítit provinile kvůli něčemu, o čem věděla, že cítit se kvůli tomu provinile je hloupost“. Pro jakýkoliv vztah je každopádně takováto forma žárlivosti zdrcující, poněvadž jednoho z partnerů sužují iracionální pocity vůči událostem, které se staly v minulosti a jeho partner je není logicky schopen nijak ovlivnit. Barnes navíc v této novele dovádí Grahamův stav do extrému, kdy jej žárlivost zcela ovládne a jedná nekontrolovatelně jako psychopat. Kniha je ze začátku 80. let, kdy jistě nebylo běžné hledat psychologickou pomoc ve chvíli, kdy se z legrační libůstky stane nebezpečná obsese (ani dnes by si však mnoho lidí nepřipustilo, že má vážný problém, protože jsou přece naprosto duševně zdraví). Míra popírání zjevné reality je přesto překvapující: „Graham není blázen. Graham je smutný, rozrušený, někdy opilý, ale nedá se o něm říct, že je blázen. Stejně tak o něm nelze tvrdit, že je žárlivý. To je slovo, které ve vztahu k němu odmítá použít.“ Závěr mi přišel poněkud přitažený za vlasy, ale pobavila mě pointa, že špatného spisovatele Jacka nakonec „prozradí“, že do svých knih vstupuje se zážitky z vlastního života. Přeji každému, aby nemusel ve vlastním životě řešit podobný problém, jako Graham a Ann. (8/10)

3 19.12.2020

Žijeme v době, kdy se všechno mění a kdy nezbývá než přemýšlet a hledat nové odpovědi na nové otázky, protože ty staré už nic neříkají, říká Jan Sokol s tím, že je úkolem filozofů, aby kladli tyto otázky a snažili se je zodpovědět. A i když v tomto svém úkolu soudobí (akademičtí) filozofové selhávají a utápějí se ve zkoumání dějin svého oboru, naštěstí máme třeba romány Michela Houellebecqa nebo právě reportáže Mariusze Szczygieła. Tento polský novinář má dar vystihnout skrze několik nenápadných a zdánlivě nesouvisejících příběhů cosi významného, jinak těžko uchopitelného. Před čtrnácti lety způsobil literární senzaci, když v Gottlandu vystihl paradoxy a tragédie českých dějin např. na příběhu sochaře Otakara Švece, autora Stalinova pomníku na Letné. V této knize se však posouvá od nadnesené reflexe dějin sousedního (a tedy cizího) národa k mnohem hlubším otázkám samotné lidské existence, na něž přitom dnešní doba neumí odpovědět. Trvalo osm let, než autor sepsal vše, co nashromáždil a promyslel o metafyzickém pojmu „není“, které v sobě zahrnuje smrt, samotu či pomíjivost a lze jej popsat jako absenci něčeho, kterou však (více či méně bolestně) vnímáme. Je to melancholická, nikoli tragická, kniha sepsaná „mužem ve zralém věku, který miluje život, avšak každý den myslí na smrt“. Szczygieł je reportér-filozof, který odpovídá na své zásadní myšlenky skrze příběhy jiných, které mapuje s velkou pečlivostí skrze rešerše v archivech a rozhovory s očitými svědky. Těch projevů „není“ je v knize celá řada, z příběhů mě asi zaujal nejvíce ten o obyvatelích Müllerovy vily v pražských Střešovicích, která se „stala svým vlastním muzeem“. Ten příběh totiž není ojedinělý, ve své době byly novodobou šlechtou rodiny, které si nechávaly stavět „zámky“ od revolučních architektů jako Adolf Loos (Müllerova vila) nebo Ludwig Mies van der Rohe (vila Tugendhat). Příběhy těch rodin však nebyly vůbec šťastné, rodina Tugendhat alespoň emigrovala a nemusela snášet potupu být nájemníkem a uklízečem vlastní vily za komunistického režimu jako Milada Müllerová… Obě vily jsou úžasnými perlami moderní architektury, člověk při nich však má trochu podobný pocit, jako když Szczygieł přemítá, že každá krásná stará věc musela dříve patřit někomu, kdo je už mrtvý… Velmi znepokojivá je reportáž „Roztomilý a poslušný“, která otevírá zajímavé úvahy o vině, trestu a druhých šancích pachatelů těch nejbrutálnějších trestných činů. Ta kniha není vždy úplně strhující, ale otevírá hodně otázek k přemýšlení. I já proto autorovi děkuji. (9/10)

6 24.11.2020

Příběh vizionářského architekta Howarda Roarka je zasazen do obrazu dějin jako věčného zápasu mezi „tvůrci“ a „parazity“. Tvůrce je zdrojem myšlenek a inovací, průkopníkem nových cest, sklízí však od společnosti nenávist a posměch za to, že mu na jeho práci záleží a chce ji dělat po svém. Oproti tomu parazit žádné vlastní já nemá, přebírá myšlenky od jiných a žije „z druhé ruky“. Jako třeba Guy Francon, který žije ze slávy jediného projektu, veze se na práci svých talentovanějších podřízených a sám už jen loví klienty na večírcích. Petr Keating nechce stavět, nýbrž jen být opěvovaným stavitelem, přičemž neváhá (doslova) jít přes mrtvoly, zatímco Roark rád pracuje i na drobných projektech, pokud jsou zajímavé. Osobně mi kritika lidí žijících „z druhé ruky“ přišla uvěřitelnější než znázornění nadčlověka Roarka, jehož přesvědčení o vlastní genialitě a kamenná serióznost jsou dovedené až příliš do krajnosti. Neznám mnoho románů o architektuře, je však pěkně vidět, jak ovlivňuje svět kolem nás a jak dokáže jitřit emoce ve společnosti (Stoddardův chrám v románu, u nás třeba Kaplického knihovna). Líbila se mi reflexe souboje „čisté“ architektury a historického eklekticismu ve 20. a 30. letech, kdy vznikla moderní architektura spojená se jmény jako Mies van der Rohe nebo Adolf Loos (mimochodem, po skoro sto letech prožíváme něco podobného, kdy rozmáchlý postmoderní chaos postupně střídá uměřená a účelná soudobá architektura). Na knize je patrné zhnusení autorky z tehdejší společnosti, kterou znázorňuje jako nemyslící stádo, manipulované bulvárními plátky. Výborně je popsaný mechanismus „sílu průměrných“, kdy mocichtivý levicový kritik Toohey šikuje své věrné do různých organizací a opěvuje je ve svých sloupcích – jsou sice (pod)průměrní, ale ideologicky uvědomělí, takže je společnost uznává. Nemá valný smysl zde rozebírat černobílé postavy, které se leckdy chovají nepochopitelně, tato kniha je hlavně o myšlenkách a asi málokdo otevře knihu Ayn Randové kvůli její literární kvalitě, nicméně zvláště v druhé půlce kniha hodně ztrácí tempo (a konec je naopak uspěchaný), opakují se myšlenky a vrší se stále podobné rozhovory (či spíše monology) a proškrtání o třetinu až polovinu by ničemu neuškodilo. (9/10)

11 17.11.2020

Co přiměje dvě dospívající dívky z rodiny somálských přistěhovalců na předměstí Osla, aby zahodily veškerý svůj dosavadní život a odjely do války v Sýrii, provdaly se tam za džihádisty a rodily jim děti, protože Islámský stát bude potřebovat nové bojovníky? Autorka v této knize dovedla žánr dokumentární prózy k dokonalosti, nashromáždila obrovské množství informací, na základě nichž vypráví strhující příběh jedné rodiny, který zároveň ukazuje na hlubší problémy norské společnosti i světové politiky. Autorka předkládá informace čtenáři, ale nechává jej udělat si vlastní názor. Není to však úplně snadné, protože není zřejmé, kde přesně se stala chyba a zda se dalo zabránit tomu, aby byly mladé dívky smeteny vlnou radikalizace, která je dovedla až do Islámského státu. Jedním z důvodů byl jistě pocit vykořenění druhé generace přistěhovalců, kteří si říkají: „Proč být druhořadým Norem, když můžeš být prvořadým muslimem?“ Na rozdíl od svých rodičů neutíkali před válkou nebo bídou, naopak vyrostli v relativním blahobytu (až neuvěřitelně) štědrého sociálního státu a islám je pro ně jednak „návratem ke kořenům“, jednak určitou pubertální revoltou proti rodičům a norské společnosti. Najednou tak nejsou cool legíny s flitry a Justin Bieber, ale nikáb a videa s vousáči kázajícími o „halal datingu“ (spoiler: nic takového neexistuje) a džihádisty, co řežou hlavy zajatcům. Tato pubertální revolta by však pravděpodobně za pár měsíců či let vyšuměla do ztracena, pokud by přímo v Norsku neexistovalo podhoubí radikálních islamistů. A toto je právě nejcitlivější bod, kterak norský liberální stát zcela přehlížel šíření extrémního islamismu a nijak nezasáhl proti skupinám, které radikalizovaly mladé lidi a verbovaly je do řad Islámského státu. Pozoruhodný je pak pohled do „chlapáckého“ světa mladých džihádistů, pro které je islám jen zástěrkou pro ukájení svých choutek, ať už sexuálních nebo násilnických. Výsledkem centrálního příběhu pak jsou naprosto vymyté mozky obou dívek, z nichž jedna schvaluje zabití vlastního otce, pokud je „vyzvědač“, a druhá hájí znásilňování kurdských a jezídských žen slovy, že „to nejsou ženy, ale válečná kořist“. Asi nejsmutnější jsou pasáže o zoufalé snaze jejich otce je „zachránit“, čemuž obětuje peníze, psychické zdraví i vlastní důstojnost, o vlas unikne smrti na popravišti Islámského státu, aby zjistil, že dívky ve skutečnosti opravdu chtějí v Islámském státu zůstat. Velmi podobnou zápletku má výborný švédský seriál Chalífát (2020) na Netflixu, díky kterému jsem se k této knize dostal. (10/10)

4 01.11.2020

Přístup k tomuto románu se bude lišit podle toho, kdo jej čte. Jinak zapůsobí na Američana, pro kterého je to první kontakt jak s autorem, tak s českým prostředím, a jinak na Čecha, který Kunderu četl chronologicky a navíc se o Nesnesitelné lehkosti bytí učil ve škole. Jinak působil v době vydání, kdy svět ještě dělila železná opona, a jinak působí po třech dekádách, kdy je součástí světového literárního kánonu. Postupem času v Kunderově tvorbě ubývá postav z masa a kostí a přibývá vykonstruovaných „laboratorních myší“, které autor staví do různých vypjatých situací a nakonec je odhodí jako děravou ponožku do smetí. Nesnesitelná lehkost bytí je současně milostným příběhem (o tom, jak vyměnit poslání za lásku), úvodem do komunismu pro západní čtenáře a současně filosofickým pojednáním o tom, že „člověk nikdy nemůže vědět, co má chtít, protože žije jen jeden život a nemůže ho nijak porovnávat se svými předchozími životy, ani ho opravit v následujících životech“ (variace na Kierkegaarda, podle něhož „se život musí žít dopředu, ale pochopen může být jedině zpátky“…?). Kundera má za to, že je to právě jedinečnost života, která mu propůjčuje závratnou lehkost oproti těžkosti „věčného návratu“. Může to všechno dohromady fungovat? Určitě ano, ale nepřijde mi to tak osobité jako Kunderova starší díla, celé je to možná až příliš vykonstruované. Po pár týdnech už si člověk těžko pamatuje, o čem kniha byla, ale pokud ji znovu otevře, zase v ní najde něco nového. Pro kontext velice doporučuji rozbor od profesora Petra A. Bílka (odkaz v recenzích), který mj. poukazuje na to, že Kundera tento román napsal jako promyšlený projekt světového bestselleru, kterým se posléze i stal. (8/10)

11 05.09.2020

(SPOILER) Takhle nějak by psal Michel Houellebecq, kdyby byl žena. Sama autorka sice toto přirovnání v rozhovoru pro Český rozhlas (2019) nepovažuje za příliš přiléhavé, nicméně výstižně vyjádřila, že oba píšou o „absurditě moderního světa, o hluboké, existenciální samotě, které jsme v něm všichni bez rozdílu vystaveni“. Kniha paralelně popisuje jeden den v životech ženy a muže – čtyřicátníků, kteří jsou zdánlivě v nejlepších letech, ale cítí se „vyplivnutí“ ze soukolí dnešní společnosti, zaměřené na rychlost, výkon a úspěch, ze které se vytrácí lidskost a city. Doléhají na ně šrámy z minulosti i ze současnosti. Mathilda: „Ve svých třiceti letech přežila smrt manžela. Dnes je jí čtyřicet a jistý hajzl v třídílném obleku ji právě pomalu rozleptává.“ Thibaut: „Jeho sen skončil v popelnici provinčního špitálu, jehož název nikdy nezapomene. Chirurgem už nebude. (…) Je městský lékař a v tom je shrnut celý jeho život. Nekoupil si nic trvalého, žádný byt, žádný dům na venkově, nemá děti, neoženil se, neví proč. (…) Teď mu patrně zbývá žít.“ Autorka píše prostě, úsporně a výstižně, pečlivě volí obraty a významy, analyticky popisuje mechanismus zničení a vysátí člověka. Při čtení má člověk svíravé pocity, i díky nekýčovitému konci, protože „zoufalci se neseznamují. Leda tak ve filmu. Ve skutečném životě se potkají, zavadí o sebe, narazí“. (9/10)

9 05.09.2020

(SPOILER) Této knihy italského soudce, senátora a spisovatele jsem si všiml před lety díky glose českého soudce a profesora Zdeňka Kühna na blogu Jiné právo (odkaz v recenzích). Není to detektivka, spíše introspekce jedné trestní kauzy očima schopného, ale napůl vyhořelého advokáta, který kromě problémů klientů řeší i vlastní porozvodové chmury. Jako právníka mě zaujalo věrohodně popsané fungování italské trestní justice, od roku 1989 založené na americkém vzoru. Obdobou zámořské „guilty plea“ (tedy odsouzení bez procesu na základě přiznání viny a dohody o trestu) je zde „zkrácený proces“, ve kterém soud rozhoduje „od stolu“ na základě důkazů ve vyšetřovacím spisu. Možnosti obhajoby jsou v něm omezené, ale obviněný dostane nižší trest a ušetří se čas i peníze. Háček je v tom, že leckdy může jít „sedět“ člověk, který nic nespáchal a důkazy proti němu jsou chatrné, ale nechce riskovat vyšší trest v řádném procesu nebo si nemůže dovolit velmi drahého obhájce (ex offo advokáti pro něj nehnou prstem, pokud jim neplatí bokem). Moc spravedlivé to tedy není. Příběh nevypovídá ani tolik o institucionálním rasismu (byť policisté mohou mít tendenci „preferovat“ coby podezřelé osoby jiné rasy, ať už Afričany v Itálii nebo Romy v Česku) jako spíše o obecné tendenci policie a prokuratury stíhat a žalovat i v případech, kdy důkazy nejsou moc průkazné, hlavně „aby byl pachatel“. Trestní soud ale pak nesmí rozhodovat na základě pravděpodobnosti, ale jistoty. To v závěrečné řeči advokát Guido Guerrieri správně zdůrazňuje a poukazuje na výzkumy, podle kterých je lidská paměť zrádná a vzpomínky svědků lze snadno „přeprogramovat“ sugestivními otázkami a způsobem vedení výslechu. Policisté totiž často vidí, slyší a vnímají jen důkazy, které jejich vyšetřovací teorii potvrzují, a veškeré pochybnosti přehlížejí. Výsledkem takového přístupu pak může být poněkud hořká pointa, že skutečný únosce dítěte, který jej zabil a hodil do studny, dopaden nebyl. (9/10)

13.05.2020

„To nebyla Praha rozkvetlých parků, rozjásaných pivnic či zamilovaných dvojic na Petříně, to bylo úplně jiné město.“ Není to úplně kompaktní kniha, spíše soubor osmi populárně historických textů o „odvrácené tváři hlavy království“. Byť jsou některé výčty suchopárné a ne každá kapitola zaujme každého, kniha připomíná důležité historické události a vypráví desítky příběhů a střípků z dějin Prahy (stylem trochu připomíná Toulky českou minulostí) a i díky krásnému výtvarnému zpracování určitě stojí za přečtení. Připojím několik postřehů, které mě zaujaly. Povedená je první kapitola o „svědectvích užaslých návštěvníků“ mezi nimiž byly i známé osobnosti, Albert Einstein třeba při svém pobytu v Praze (1911) bydlel na průmyslovém Smíchově a město mu zrovna neučarovalo, Albert Camus pak popisoval návštěvu staroměstské restaurace v roce 1936 takto: „Jídlo je tady, a tak jím: směs krupice a masa v odporném a neuvěřitelném množství kmínu.“ Praha byla místem několika defenestrací a jejich pokračování v moderní době, politických atentátů – ministerský předseda Kramář atak v lednu 1919 zázrakem přežil, ministr financí Rašín o čtyři roky později už tolik štěstí neměl… Nepřekvapí, že některé pražské pověsti a legendy mají s historií skutečného pramálo, například housle přibyly do pověsti o Daliborovi až v 18. století, příběh katovské rodiny Mydlářů je jedna velká literární fabulace a legenda o golemovi vznikla až dvě století po smrti rabiho Löwa v roce 1609. Kapitola o prostituci je zábavná, část o pražském ghettu zase poučná – přestože Pražané připravili „svým“ židům různé úklady od pogromů (památně krvavý byl o Velikonocích roku 1389) až po vyhnání (za císaře Ferdinanda I. v roce 1543), asanace na přelomu 19. a 20. století nebyla důsledkem antisemitismu, vždyť v té době už v někdejším ghettu žilo sotva 20 procent židů, jinak to byla čtvrť pobudů, hampejzů a kriminálních živlů. (8/10)

1 03.05.2020

Na tuto knihu mi roky sedal prach v knihovně a vzpomněl jsem si na ni, když jsem viděl zprávu, že neapolská radnice nechala zbourat obludné sídliště Vele di Scampia, prolezlé mafií a drogami. Jako by si ale Saviano nemohl vybrat, zda píše osobní reportáž nebo encyklopedii camorry s neuvěřitelným množstvím jmen a místních názvů, v nichž se člověk mimo Neapol nemá šanci zorientovat. Tyto nedostatky ale lze odpustit. Saviano plasticky popisuje svět s převráceným (či spíše zvráceným) žebříčkem hodnot, kde nemá hodnotu nic, co nevede k moci nebo k penězům. Tak nějak tušíme, že Itálie na jih od Říma není nejpořádnější zemí světa, ale přece jen překvapí, že státní struktury tam fungují v podstatě jen proto, aby je mafie mohla dojit. Devastující je zejména závěrečná kapitola o byznysu s odpadky, kdy jih Itálie funguje jako černá skládka průmyslového severu, který tam vyváží svůj toxický odpad, aby ho mafie mohla smíchat s kompostem a pohnojit jimi kampánská pole. Byť je kniha takřka patnáct let stará, podobně dnes funguje celá Evropa, která „recykluje“ plasty tak, že je vyveze do Asie, kde je spálí někde v jámě… V této knize se člověk dozví řadu věcí, třeba že mafie vydělává kromě drog a zbraní i na teniskách, kolik litrů kyseliny chlorovodíkové je třeba k rozpuštění jednoho lidského těla nebo že čistota heroinu se testuje na živých lidech. Nejzajímavější je ale lidský rozměr fungování camorry. Na jedné straně to jsou bossové, kteří sice hromadí neuvěřitelné množství peněz a majetku, ale stávají se doživotními odsouzenci vlastního byznysu a namísto slunění se na plážích a usrkávání aperolu se skrývají před policií a nepřáteli v podzemním bunkru. A na druhé straně jsou to stovky tisíc lidí, kteří kvůli zoufalému nedostatku práce dřou v malých textilkách za pár set eur měsíčně nebo riskují svobodu, když dělají poslíčky dealerům… Lidský život nemá ve světě camorry cenu, některé příběhy jsou ale velmi silné, třeba čtrnáctileté dívky zabité při náhodné přestřelce nebo odvážného kněze Peppina Diany, kterého stál boj proti mafii život. Jeho kázání připodobňující neapolský kraj k hříšné Gomoře, odsouzené ke zkáze, je asi nejsilnějším momentem knihy. „Nadešel čas, abychom přestali být Gomorou…“ (8/10)

2 29.04.2020

(SPOILER) Opět je to román o lásce, lidských selháních a o hořkosti z roztrženého vztahu, který nejde poslepovat nazpět. Houellebecq tepe dnešní hédonistickou společnost, která zdánlivě dává člověku křídla a nekonečné možnosti, ale ve skutečnosti ho může snadno zničit. Podobně jako kapitalistická ekonomika permanentního růstu a zisku devastuje jak poctivé zemědělce, tak přírodu a krajinu. A právě téma zemědělství propojuje osobní a společenskou rovinu románu. Florent-Claude je agrární analytik, který se definuje jako západní muž středního věku, který se v těžkém zklamání z profesního i osobního života rozhodne zmizet z očí světa a rekapituluje, proč „umírá smutkem“, i když mu z materiálního hlediska nic nechybí. V rámci „loučení se svým libidem“ vzpomíná na dvě ženy, Kate a Camille, které „mohl učinit šťastnými“, ale nestalo se tak z vesměs stupidních důvodů. Setkává se i s Claire, pro kterou byl jediným mužem, jenž miloval opravdu ji, a ne její byt… Příběh vztahu s Camille je hořký jako žluč a v závěru Florent-Claude pochopí, že ne vše se zahojí, že nedokáže změnit běh věcí, že mechanismy neštěstí jsou silnější, že se nikdy nesetká s Camille a že „umřou sami, nešťastní, každý ve svém koutě“... Jeho určitým protipólem je Aymeric, kamarád ze studií a potomek šlechtického rodu, který se ale namísto rozmnožování zděděných majetků snaží uživit poctivým zemědělstvím. Jenže „čím víc se snaží dělat všechno, jak se má, tím hůř na tom je“, takže to nakonec prostě vzdá. Spektakulární obraz ozbrojené občanské neposlušnosti zoufalých farmářů, která nevyhnutelně končí tragédií, je mrazivým připomenutím, co může vzejít z nahromaděné frustrace a bezmoci, které dřímou hluboko v naší společnosti a mají potenciál ji rozvrátit. Houellebecq ve svém asi nejdepresivnějším románu varuje, že jestli se máme v dnešní době něčeho bát, je to emoční vyprázdněnost, epidemie zatvrzelých srdcí. Abychom si jednou při pohledu do minulosti neříkali, že ten život „proběhl kolem nás, aniž nám nějak pokynul, elegantně, nenápadně a vyložil nové karty – jednoduše se od nás odvrátil; vážně, viděno zblízka jsme toho zas tolik neprožili“. (9/10)

8 16.03.2020

Borgesovy povídky bych přirovnal k těžko proniknutelnému labyrintu fantastických představ, intelektuálních hrátek a fabulací, kulturních a literárních narážek. Některé jsou v podstatě jen suchopárným výčtem děl neexistujícího člověka, jiné napínavým příběhem s detektivní zápletkou – a přece mají všechny něco společného. Nevím, jak to přesně nazvat, ale je to nesmírně atraktivní. Borges pracuje s tajemnem, nekonečnem, mystikou, vytváří fascinující světy jako nezapomenutelnou Babylónskou knihovnu, pootevírá témata jako nesmrtelnost, paměť, vědění… Už tu bylo vícekrát zmíněno, že Borges není autorem na jedno čtení, jeho povídky lze pročítat znovu a znovu a vždy tam najdete něco nového. Nejvíce se mi líbila myšlenka o příběhu, který rozvíjí všechny možné varianty lidského života, vyjádřená v povídce Zahrada, v které se cestičky rozvětvují. Podobně muž dokonalé paměti, Alef jako „místo, v kterém jsou všechna místa na světě“ nebo Babylónská knihovna, která obsahuje všechny knihy. Každé z témat, která Borges v povídkách vždy jen tak naťukne, by vydalo na samostatný román. Borges nikdy žádný nenapsal, v jeho povídkách jsou ale obsaženy všechny romány, které napsat mohl… (10/10)

1 22.02.2020

(SPOILER) Co všechno může způsobit jedna rodinná návštěva na pohřbu strýčka? Děj se posunul o dvě dekády, Ašer se jako malíř proslavil po celém světě, ale žije ve francouzském exilu, protože jeho chasidská komunita doma v New Yorku mu stále neodpustila jeho „kacířské“ obrazy. Svět se změnil a doba se posunula, ale chasidé ne. Ašer už neřeší dilemata dětství a dospívání, kdy si musel vybrat mezi tradicí (vírou, rodinou a komunitou) a svým talentem, nýbrž daleko „dospělejší“ problémy a dilemata. Jak naložit s fascinující sbírkou moderního umění, kterou po sobě zanechal strýček-zlatník? „Obětovat“ vlastního syna komunitě coby „náhradu“ za sebe, který ji kdysi „zradil“? Je vůbec možné smíření s vlastním otcem, který synův talent nikdy nepřijal? (Není.) Děj se posouvá velmi pomalu, styl je místy velmi kontemplativní, plný metafor, hádanek (např. proč je „dlouhá cesta, která je jistá, lepší než krátká, která jistá není“) a různých myšlenek ze světa judaismu i světa umění. Zdá se mi, že je to spíše takový dovětek k prvnímu dílu příběhu o Ašeru Levovi než plnohodnotné pokračování, a to přesto, že je o dobrých sto stran delší. (7/10)

3 26.01.2020