Atlasova vzpoura

Atlasova vzpoura

Rozsáhlý, vlivný a kontroverzní román Ayn Randové vyšel poprvé v roce 1957 a dodneška je její nejproslulejší a nejprodávanější knihou. Randová se věnovala především filosofii, vypracovala vlastní směr zvaný objektivismus. K němu patří etický egoismus či racionální sledování vlastního zájmu. Ve svém románu využívá postupů scienc...celý text

Rozsáhlý, vlivný a kontroverzní román Ayn Randové vyšel poprvé v roce 1957 a dodneška je její nejproslulejší a nejprodávanější knihou. Randová se věnovala především filosofii, vypracovala vlastní směr zvaný objektivismus. K němu patří etický egoismus či racionální sledování vlastního zájmu. Ve svém románu využívá postupů science-fiction, detektivky i milostné romance. Děj tohoto díla je zasazen do dystopické budoucnosti Spojených států, v které se prosazují socialistické tendence, regulace a daně. Ústřední premisu knihy metaforicky vyjadřuje název: co se stane, když se Atlas, který na svých ramenou nese svět, rozhněvá a svět z ramen shodí? Co se stane, když tvůrčí mozky – vůdčí byznysmeni, vědci, vynálezci, umělci... –, kteří udržují svět v chodu, začnou stávkovat? Tento motiv demonstruje, že když se zničí lidské usilování o vlastní zisk a prospěch, povede to ke zhroucení celé společnosti. méně textu

http://www.databazeknih.cz/images_books/21_/218344/atlasova-vzpoura-FW0-218344.jpg 4.265
Originální název:

Atlas Shrugged (1957)

Žánr:
Romány, Sci-fi, Filozofie
Vydáno:, Argo, Dokořán
Více informací...
Nahrávám...

Komentáře (32)

Přidat komentář
Hudis
22. dubna

Když se okolo sebe tak dívám, tak vlastně podle knihy už úpadek pomalu začal. Regulace, buzerace, danění, příkazy... to vše nám náš stát a EU dává a zvyšuje úsilí to vše ještě navyšovat. Nevim jak u koho, ale všude kolem mě, lidé, kteří v práci nejvíc makaji, jsou nejvíc dřeni z kůže. A ti co to flákají a maji vše na háku, jsou odměňováni stejně a vedení po nich ani radši nic nechce (ani to zlepšení).

A když jsem nedávno četl, že francouzský adept na prezidenta chce danit výplatu nad určitou částku 90%, tak jsem si okamžitě vzpomněl na tuto knihu. Co se asi stane? Proč by se lidé měli snažit, když jim to pak stát vezme a dá to flákačům, kteří volí takováto individua?

Za mě povinná četba. Jen škoda té ceny, to moc nechápu...

negramota
18. dubna

Knize dávám nejvyšší hodnocení pro hodnoty, které reprezentuje. Měla by být povinnou četbou a zasloužila by si důstojné (opravdu myslím důstojné) filmové zpracování. Tragikomické je, že kniha předpověděla vývoj východního bloku, stejně jako EU.

Na knize mi vadilo několik věcí. 1) Přebujelost. Autorka se megalomansky utápí v třicetistranových monolozích. Kniha by šla zkrátit na 250 stránek, což by navíc prospělo k rozšíření filosofie, jíž představuje. 2) Dětinský jazyk nestačící držet krok s eposem rádobyvysoké literatury. Neustálé omílání týchž výrazů ("he/she shrugged and laughed"), k tomu všechny postavy používají dokola tytéž věty a obraty (tedy ani jejich charaktery nejsou pořádně odlišené) 3) Absolutní plochost postav 4) Naivita děje.

Pozn.: To právě skutečně pravicově smýšlející politik provádí sociální opatření. Spokojený zdravý člověk bude víc pracovat a odvádět víc daní. To věděl už Baťa.

martin3683
05. dubna

Přiznávám se bez mučení, že hodnotím knihu po přečtení cca poloviny a troufám si tvrdit, že je do konce stále stejná. Hlavní myšlenka knihy padne v podstatě na prvních stránkách a pak ji stále dokola ze všech možných úhlů autorka opakuje v dlouhých monolozích hlavních hrdinů následujících 1100 stránek. Každý má právo na úspěch a na monopol, když na něm roky makal. Díky tomu, že se staráme jen o vlastní blaho, pomáháme i ostatním. Jakákoliv regulace, socialismus, přerozdělování bohatství, starání se o slabší je zlo. Vlastní zisk je nade vše.

Tahle knížka je bible všech kapitalistů a já jako podnikatel jsem v plno věcech musel dávat knize za pravdu. Ale pokud máte alespoň základní kritické myšlení, musíte si uvědomit, že ta nejtvrdší forma kapitalismu, jak ji blahořečí autorka, je překonaná (kniha je z roku 1957), že to není ideální stav. Stejně tak vám dojde, že ne každý, kdo chce veřejné blaho, je stejný jako záporáci v knize - neskutečně odporní a slizcí hajzlové a paraziti, za to kapitalisti jsou zde líčeni jako vzor ctnosti, pracovitosti, celý život budují velké firmy, "dávají" lidem práci a nikdy by se nesnížili k nějakým dotacím, heh.

I když je kniha příběhově nuda, tak se mě četla celkem svižně. Asi je to tím, že to je kniha psaná pro podnikatele/kapitalisty přímo na tělo :-). Po čase mě ale začaly ploché a černobílé postavy vadit čím dál víc a hlavně jsem z té knihy začínal mít depku - nic na čtení večer před spaním. Podle knihy jde celý svět do kopru. Atlasové (rozuměj úspěšní podnikatelé) se vzpouřili a postupně mizí. Už dále nedokáží vydržet ty regulace a parazity (rozuměj politiky) a ať si to dělají sami. Díky tomu vše jde jejich odchodem do ještě většího kopru. Proč vůbec ráno vstávat a snažit se něco dělat, když pokud uspějete, tak vám vše zdaní a seberou. A kdyz neuspějete, tak budete bankrotář a zavřou vás. V knize beznaděj hlavních hrdinů přituhovala a já na to už neměl dost pozitivní energie v zásobě, abych odolával ústřední otázce knihy: "Kdo je John Galt?"

hanak_v_exilu
27. března

Atlas Shrugged, dystopický filosofický epos od Ayn Rand je prý v USA druhá nejvlivnější kniha po Bibli. Ideově patří do objektivismu, liberalismu a individualismu. Autorka je přesvědčenou kapitalistkou, bytostně věří v minimální stát, pasivní lidské svobody, v právo člověka být úspěšný a nezávislý. Odmítá socialismus jako cestu vedoucí k utlumení lidské podnikavosti a k destrukci rozumu. Odmítá náboženství, v němž vidí protiklad rozumu. U nás je román prakticky neznámý. Začátek jsem si půjčil ze svého komentáře k filmové adaptaci. Knižní předloha je krapet odlišnější, ovšem nijak výrazně. Na to jak svobodomyslná prý autorka je, až podezřele urputně odmítá jakékoliv odchýlení od svého světonázoru. Postavy buď vyznávají stejnou ideologii jako ona, a v tom případě nemají žádnou chybu, nebo jsou ztělesněním zla. Tečka. Jsem zvyklý na naivní černobílost foglarovek, ale tohle bylo moc i na mě. Beletristicky jde tedy o lepší průměr, respektive by šlo, kdyby příběh nezabíral úmorných 1000 a něco stran. Ideologická rovina je znatelně kvalitnější a to je důvod, proč je kniha v zámoří tak populární. Jakkoliv s ní s mírnými a občas většími výhradami můžu souhlasit, styl psaní a zejména nekompromisnost Ayn Rand mě chvílemi stavěl do názorové opozice. Ve výsledku na mě kniha působila úplně opačně než autorka zamýšlela. Nesnáším rčení "pravda je někde uprostřed", ale v tomhle případě musím říci, že svět není ani omylem takhle jasně nalinkovaný.

MoniLi
21. února

kniha skvělá
poznámka pod čarou, nechápu proč je tak drahá!

zimela
03. února

Když bylo roku 1917 malé Alise Rozenbaumové třináct let, vešel do světnice zdrchaný otěcko a sprásknul ruce; „tak nám bolševik zavřel apatiku“. Krušné časy přišly na židoliberální buržousty v Petrohradě, i hlad měli. To by ale naše nastávající autorka nebyla správný motýl, kdyby se jí při první příležitosti nepovedlo na výletní vízum frnknout k Rozenbaumovi New Yorskému, majiteli kina. Panorama Manhattanu a bijáky udělaly s tvárnou myslí své, a tak náš neposeda znovu roztáh křídla, sednul na vlak a napříč kontinentem si to prosvištěl až do srdce Hollywoodu. Tam si Alise, plna obdivu nad kypícím kastrolem jménem Amerika, změnila jméno, před zrcadlo postavila komunistický manifest a pár budovatelských románů a v kroužku nekritických pochlebovačů, jímž se obklopila, je začla přepisovat.
A právě tak, milé děti, vzniklo kapitalní, kapitalistické porno o triumfu vůle. Atlasova vzpoura.
Podívejte, já chápu autorčin oprávněný hněv, a taky chápu, že utilizovat jediný, lidstvu všeobecně společný jmenovatel, totiž sobectví, je více méně nutnost. To ale nic nemění na tom, že mi z Aynina Titaniku bezbřeze fanatické slepoty a dojemně účelových replik záporáků, bylo v podstatě imrvére trapně. Ani kontroverzně, ani pobouřeně, jen a pouze trapně; dokonce víc, než při poslechu Bicycle Race od Queenů. A to už je co říct.

Ne, tyhle dvě zabržděné ** dočítat nehodlám.

Blizzy
30. ledna

Pomohla mi ledacos pochopit. To ostatní už tady bylo řečeno.

-Pečivo-
29. ledna

Probohaživýho to bylo nekonečný. Nejlepší a nejdelší pitomá kniha, jakou sem kdy čet. Ayn Randová napsala 1.100 stránkovou ságu, kde všechno je buď černý nebo bílý. Nic mezi. Kapitalista je nažehlenej über-bůh a socialista je slizkej pod-pičus. K tomu je sloh autorky dost podobnej slohu Haliny Pawlowský. Nebo si aspoň takhle Haliny sloh představuju. Atlasova vzpoura tlačí jako tank svojí stěžejní myšlenku a neuznává jakejkoli jinej názor. A to všechno příšerným slohem. Co je Mein Kampf pro hitleriány, je Atlasova vzpoura pro zarytý kapitalisty.

Hlavním motivem knihy je otázka, co se stane, když hybatelé světa (nejbohatší, nejchytřejší, nejkrášnější a nejpracovitější lidi) začnou stávkovat a přestanou se aktivně podílet na chodu společnosti - Any Randová je víc filozofka než spisovatelka a tak veškerý její myšlenkový pochody a logický postupy maji hlavu a patu. Což je u 1.100 stran velmi pozoruhodný a obdivuhodný, pokud teda čtenář přistoupí na její logiku. Dle očekávání se svět posere a skončí v záhubě. Což snad ani neni spoiler. Bohužel v knize ale zbytečně často prosvítá Halina - hlavní hrdinka Dagny Taggertová, se tak nechá poštelovat skoro všema hlavníma mužskejma hrdinama. Naštěstí je každá kladná mužská postava směs Steva Jobse, Mirka Dušína, Ryana Goslinga a Dwayna Johnsona, takže je vlastně všechno v pořádku.

Že bych čet knihu necelej měsíc se mi dlouho nestalo - navíc sem todle hovado čet v tištěný verzi, takže sem celej měsíc nemusel ani posilovat. Atlasova vzpoura je jednoduchá, čtivá pohádka, jejíž filmová verze bude takový peklo, že se bojim i toho traileru na youtube. Vsadim se, že takovej Václav Klaus si ho u knihy nejednou vyhonil. 6/10. To nedávám Klausovo honění, ale knize. Klausovo honění nebude určitě ani za 2/10.

Kačislava
22. ledna

Od doby, kdy jsem jako dívka četla Schody do nebe od Lenky Lanczové, jsem nezažila ten pocit, zadostiučinění, kdy se autorka nebojí vylíčit běžné chyby a po zásluze potrestat lidi, bez ohledu na jejich statut (Lanczová v onom románu potrestala matku hlavní hrdinky), taktéž jsem po dlouhé době zažila onu úlevu a radost z dobrého konce. Oceňuji také, že autorka odmítla přehlížet, nebo dokonce omlouvat lenost a tzv. potřebnost, je to první kniha, ve které je použito slovo „parazit“, slovo, které já používám již delší dobu pro tuto sortu lidí, ale dosud jsem se nesetkala ani s náznakem porozumění.

acidus78
24.12.2016

Po přečtení mnoha knih s různou tématikou jsem objevil Ayn Rand a Atlasovu vzpouru. Je mi líto času, který jsem strávil nad knihami, které oproti této, zcela pozbývají na významu. Ještě pro doplnění doporučuji autorčin dřívější počin Zdroj. Obrovská osobní síla, ukrývající se v románu, je ideálem, o který je třeba se nejen pokusit, ale i bojovat. Bojovat se sebou.

Čerstvýnátěr
28.11.2016

Nejlepšejší kniha všech dob 110/10

Matthias
17.11.2016

Zcela nepochybně nejlepší kniha, kterou jsem kdy četl.

chamyl
10.11.2016

Možná o něco delší kniha, než by bylo nutné, s originálním stále aktuálním námětem a průměrnou beletristickou úrovní. Postavy jsou od začátku do konce často až nelogicky černobílé bez jakéhokoliv vývoje s výjimkou toho jediného, který je ústředním motivem díla. A je A, dobro je dobro, zlo je zlo a kladní nemají záporné vlastnosti.
Výše uvedené ovšem neznamená, že jde o špatnou knihu. Naopak, i přes dobu svého vzniku, kdy tuny oceli a kilometry kolejí patřily mezi hlavní měřítka výkonnosti ekonomiky, se jedná o neuvěřitelně dnešní dílo plné zajímavých pohledů a často precizně vyložených myšlenek. Zatímco průběh děje je popsán poněkud plochým stylem, filozofická rovina knihy je na velmi vysoké úrovni. Nebudu se zde pouštět do konfirmace či polemiky s uváděnými názory autorky, protože by to přesahovalo rámec tohoto komentáře. Jsem ovšem přesvědčen, že v knize prezentovaný pohled na ideální svět Ayn Randové (jenž je mimochodem naprostým opakem marxismu) a zároveň rozsáhle zpracovaná argumentace pro jeho podporu, jsou zdrojem velmi zajímavých úvah pro všechny jeho stoupence ale i odpůrce. A tak by to u každého filozofického názoru mělo být především.

jarmik
09.07.2016

Knihu určitě doporučuji, změnila moje vnímání politických problémů. Už vždycky, když uslyším o regulaci ekonomiky, tak mi bude v hlavě znít ten totálně odmítavý hlas pí Randové, na který se nesmí zapomínat. Pokud rádi o knihách konverzujete s přáteli, nedovedu si představit podnětnější téma než právě Atlasovu vzpouru.

Článek na blogu: http://goo.gl/Bo50XW

GregLapatat
09.07.2016

I zlaté monstrum je pořád monstrem.

bondula
13.06.2016

Zrejme som totálne mimo cieľovej skupiny čitateľov, pre ktorú autorka Atlasovu vzpouru písala. Myslel som si, že keď oddelím filozofickú stránku tohto diela od príbehu, aspoň ten si dokážem užiť. No nepodarilo sa. A keby aj, ako sa baviť na príbehu, kde nie je žiadna, čo i len trochu sympatická postava? Kde záporní hrdinovia nemajú ani jednu pozitívnu vlastnosť, ich konanie je absolútne nepochopiteľné a neodvôvodniteľné. Čo je to za životný postoj, schválne škodiť iným? Neuveriteľné a prvoplánovo nastavené záporácky. Navyše mi akosi moc pripomínali do dokonalosti dovedené absurdnosti z dielne dnešnej EU.
A tí „akože kladní“ hrdinovia? Žijú mottom „Přísahám na svuj život a svou lásku k němu, že nebudu nikdy žít pro druhé, ani žádať, aby oni žili pro mně“. Mám blízkeho človeka, ktorý v istých životných obdobiach fungoval v „Reardenovskom režime“, kde práci obetoval všetok čas a úsilie. A z prvej ruky som videl, že reálne takto fungovať nejde a ani ten najlepší vynález a tisíce vyrobených ton toho najlepšieho kovu za to v skutočnosti nestoja. Že život je o inom.

Ale tieto „kladné“ postavy autorka vedie ešte ďalej, k domnelej dokonalosti. Mal by som sa pri nich cítiť previnilo, svojou pracovnou morálkou a životnými hodnotami mám od nich rovnako ďaleko, ako od zlosynov z toho diela. Ale necítil som sa. Žeby trochu? Po dlhej dobe som si upratal pracovný stôl... Ale inak boli pre mňa rovnako odpudiví ako ich nepriatelia. Práca, dobre vykonaná je najvyššou hodnotou. Všetko dokážu, všetko zariadia, nič nie je problém. Supermanov v literatúre som stretol už mnoho, ale doteraz každý z nich robil hrdinské činy pre niekoho a dávalo to zmysel. Hrdinovia Atlasovej vzpoury sa chovajú hrdinsky pre zisk. Pre mňa je to úplne cudzia hodnota.
A keď už príde k niečomu ľudskejšiemu, konkrétne trochu obskúrnej romantickej linke, hrdina to celé zabije vrúcnym vyznaním svojej milovanej:
„Miluji tě jako stejnou hodnotu, jakou vyjádřuje moje práce... jako miluji svou ocelárnu, svuj kov, své hodiny strávené za pracovním stolem... jako miluji pochody své mysli při řešení chemické rovnice...“ Sic! Dámy, ktorá z Vás by dokázala odolať takémuto romantikovi?

Už som možno starý a zbavený ideálov. Neviem možno posúdiť, čo svet potrebuje a čo ho ťahá ku dnu. Ale filozovia, ktorú predkladá autorka v Atlasovej vzpoure je jednoznačne slepou uličkou. Veď keby jej rodičia konali len v mene vlastného prospechu, bez jediného nezištného skutku, bez toho, aby mali zo svojej „práce“ zisk, nebola by na svete ani Ayn Randová a nemohla by napísať túto čudnú knihu.

nemámpřezdívku
12.05.2016

úchvatný začátek bohužel končí těžkopádnými monology ze kterých se mi pak ústřední myšlenka nějak nejdříve vytratila a potom přestála " se líbit". Silný příběh namísto vyústění skončil manifestem filosofického směru, což bylo asi cílem, proto ok, ale ty závěrečné zdlouhavé proklamace mi celý dojem z knihy dost pokazily.

Liborec
28.04.2016

Kniha s velkým K a jedna z největších čtenářských výzev. Přeci jen víc jak 1100 stránek není zrovna málo. Každopádně úžasné čtení s filozofickým přesahem, které sedne líp, pokud budete s myšlenkami díla souznít a souhlasit.

corazon
13.02.2016

po dočítaní mi zostal dlhý zoznam hodnotných citátov, napr.:

"Umírala jste někdy touhou po něčem, co byste mohla obdivovat? K čemu byste mohla vzhlížet, nikoli se na to dívat spatra?"

Ningal
12.02.2016

Asi jsem po nadšeném doporučování z různých stran čekala víc, ale rozhodně jsem ráda, že jsem ji četla a až do Galtova proslovu mě bavila opravdu hodně, pak už se mi zdála slabší.

Wotikotas
27.11.2015

Ayn Rand nám pomohla konkretizovat to, co jsme sami dávno věděli, ale nedokázali pojmenovat. Pojmenovala a ukázala čiré zlo, v jeho nejrůznějších podobách, které bují na naší jinak krásné planetě.
Odteď už vím, že Wesley Mouch, James Taggart, Orren Boyle, dr. Robert Stadler a především dr. Ferris v nejrůznějších podobách vyskytujících se na naší Zemi, jsou mými úhlavními nepřateli, kteři si nepřejí nic, krom smrti (té mé především).

Prokousat se knihou byl běh na dlouho trať, připouštím některé zmíněné ulítlosti, které ovšem stejně tvoří drobnosti. Celkový přínos je k nezaplacení.

Napadá mě mnoho myšlenek, vzhledem k současnému dění v Evropě, většinu se ovšem dočte čtenář v knize. Kdo tu usiluje o smrt a kdo o život je jasné neboť pravda má jednu vlastnost, kterou se snaží tzv. dobroseři popírat a přehlížet, totiž že se dere vždy na povrch.

[Přidáno 2. ledna 2016] "Projev Angely Merkel vyvolal v Německu mezi voliči poprask, protože Angela se v celém projevu vyjadřovala v tom smyslu, že Německo je zemí uprchlíků a ne Němců. Projev je plný výzev k přijímání uprchlíků, přesvědčování o tom, jakým budou přínosem pro Německo a zároveň opatrné naznačování, že toto je teprve začátek a Němci se musí připravit a obětovat sami sebe daleko více, než kolik se obětovali dosud."

Když slyším kecy o obětování, nejdřív si vzpomenu na Atlasovou vzpouru a pak se mi chce hned zvracet. Utopistický román se stává skutečností právě teď !

Teron
16.11.2015

Vzhledem k tomu, že jsem Atlase četl v originále už před lety a poté, co jsem se prokousal Zdrojem i odbornými pracemi od Objektivismu, byl tenhle svazek vlastně už jen doplnění filosofie, se kterou jsem se seznámil předtím. Ovšem doplněním majestátním, které potřebuje nějakou dobu na strávení.
Tuhle vzpouru nelze plně shrnout několika větami, ani oním "Kdo je John Galt?", které je jejím mottem. Ale možná je trefnější citace ze začátku dokumentu Ayn Rand and The Prophecy of Atlas Shrugged, který ukazuje i dnešní ohlasy na knihu a autorku.
Reportérka: "Paní Randová, máte nějaký komentář ohledně proroctví, které jste učinila v knize Atlas Shrugged?"
Ayn Rand: "Jen to, že se omlouvám, že se to stává skutečností tak přesně."

Disease
29.10.2015

Stylisticky místy dobré, místy to sklouzává do dikce budovatelských románů, Červené knihovny a dokonce i Foglarovek :-) Postavy totálně černobílé bez vývoje. Filozofickou rovinu těžko hodnotit, protože obhajuje přirozenou vlastnost jakéhokoliv živočišného druhu a člověk není nic jiného, než jeden z nich.
Místy nechtěně k popukání, např.:

-A víš ty co? Když ty koleje tak nutně potřebuješ, já ti zvýším cenu o 20%.
-Jinak bych to ani nechtěla.

Každopádně po přečtení knihy napadají čtenáře různé otázky. Například "K čemu je u dieselové lokomotivy topič?"

LenysekC
24.07.2015

Kurňa, to byla jízda... Ne se vším bych bezvýhradně souhlasila, nicméně... Proč mi po celém těle naskakovala husí kůže, když jsem četla, jak se společnost hroutí, a nechápe proč, jak zoufale hledá viníka? Proč jsem nevěřícně kroutila hlavou nad nespočtem výmluv, které jsme schopni ze sebe vykřesat, abychom si zachránili (opravdu???) vlastní zadek? Proč mi to sakra přišlo tak aktuální?
Ale jinak - já vím, kdo je John Galt. Přišel si pro mě. Stěhuju se do údolí. Zdar...

28.10.15:
Kniha mi od podzimního veletrhu v HB říká mami a už ji mám zase přečtenou. A chci na ni zapomenout, jen abych ji hned mohla číst znovu. Udělejte to nějak, dejte mi mentální dávidlo, nebo co já vím! Není fér, že už jsem ji přečetla. Já za to nemůžu, to Ayn Rand! Neměla to tak napsat!
No vida, jde to skoro samo... Jenže A je A, takže se musím smířit s tím, že jen tak nezapomenu.

Dejvid
07.07.2015

K obsahu toho již bylo řečeno hodně, přidám tedy několik postřehů.
Neříkám, že se mi toto obří dílo četlo vyloženě špatně, ale rozhodně bych to neřadil mezi knihy, které se čtou jedním dechem (a teď nenaražím na gigantický rozsah). Hlavně neustále se opakující části sálodlouze popisující rozpadající se morálku všech "banditů" a především šedesátistránkový monolog Johna Galta ke konci knihy jsem louskal s potížemi a chvílemi i trochu nechutí, protože to je mletí stejné písničky stále dokola. Naopak nefilozofické pasáže se mi četly dobře.
Jinak souhlas se zde vyrčenými názory, že vyjadřování kladných hrdinů jsou příliš vyšperkované, dokonalé až poměrně nelidské. Stejně tak psychologie postav mi přijde příliš podrobná... A nevím, zda jsem divnej jenom já, ale takovou plejádou pocitů a schopností porozumění beze slov, jakou disponují hlavní kladné postavy... No nevím, některé věci působí opravdu nerealisticky.
Přes to všechno je to ale velké dílo, kterému stojí za to věnovat ty hodiny a hodiny času.

kristleko
10.05.2015

Tato mamutí kniha je vlastně filosofickým a politickým manifestem, podaným literární (románovou) formou. K té lze mít oprávněné výhrady (zejm. rozvleklost textu a neskutečně dlouhé monology), ale jako celek to funguje. Příběh o tom, že hybatelé, kteří drží svět na svých bedrech, toto břemeno shodí a vstoupí do stávky, je nesmírně čtivý, napínavý a strhující. Žánrově je to vlastně antiutopie, na rozdíl od klasiků žánru nepopisuje jen cílový stav, jako spíše zhoubný proces, kterým se relativně zdravá společnost dostane na scestí. Kniha je prodchnuta nenávistí k levičáctví a rovnostářství všeho druhu, tedy ideologií, kterou ztělesňuje prohlášení: „Já na to mám právo.“ Dobro a zlo je jasně rozlišeno, což ze všech postav činí v menší či větší míře karikatury. Asi nejvíce se mi líbila spousta výborně formulovaných postřehů, aktuálních i v dnešní společnosti. Třeba příběh společnosti Twentieth Century Motor je nezapomenutelnou konfrontací s „čirým zlem“. Nedivím se, že je Atlasova vzpoura tak slavnou knihou – rozhodně stojí za přečtení!

zimmicz
27.01.2015

Fenomenální více než 1000stránkový epos o životě ve světě, v němž rozum prohrál. Jaké to je, když vám na cestě za cílem někdo neustále háže klacky pod nohy, jsa neochvějně přesvědčen, že tak činí pro vaše dobro?

Kniha vyšla v 50. letech, přitom na mě i dnes působila tak nesmírně naléhavě. Marný boj s větrnými mlýny ve světě, kde nikoho nezajímají argumenty, čísla, peníze, ale jen potřebnost.

Naprosto fascinující jsou pasáže vysvětlující podstatu soudního systému a Galtův rozhlasový projev, v němž se poprvé (a naposledy) pokusí otevřít oči všem, kteří zapomněli, jako té je myslet a řídit svůj vlastní život.

"Pane Reardene," řekl Francisco vážným, klidným hlasem, "kdybyste viděl Atlase, obra, který nese na ramenou svět, kdybyste viděl, že stojí shrbený, po hrudi mu teče krev, klesají pod ním kolena, chvějí se mu ruce, a přesto se z posledních sil drží na nohou, ale čím víc se namáhá, tím víc ho svět drtí k zemi - co byste mu řekl?"
"Já... nevím. Co by mohl dělat? Co byste mu řekl vy?"
"Aby to břímě shodil."

ziriant
13.12.2014

Musím částečně souhlasit s pozitivní, ale také negativní kritikou níže. Hodnotit Atlasovu vzpouru jako "obyčejný" román by nebylo příliš vhodné, přesto mám pár připomínek, které si nemůžu odpustit. Hnací síla knihy: monology. Nerealisticky dlouhé a vyšperkované, všechny postavy bez výjimky jsou až příliš dobrými řečníky; na druhou stranu ovšem po knihách nepožaduju, aby v přímé řeči byly odrazem reality, takže jsem si je přesto ve většině případů užívala. Jak tedy monology, tak i samotné popisy jsou místy trochu patetické, především co se slovníku týče (na výrazy jako "morálka" a "hodnoty" jsem docela alergická). A konečně to nejzávažnější: Galtův proslov v éteru. Co lze říci jednou větou, ale my to považujeme za nutné vyjádřit celou stranou, to by mělo být jako báseň. Nemluvě o situacích, kdy chceme tuto záležitost roztáhnout na desítky stran. Když jsem začala číst Galtův proslov, pořád jsem očekávala příchod gradace a nové myšlenky. Postupem času mi došlo, že se nejspíš nedočkám. Po dočtení té rozsáhlé promluvy, kde je jedno a totéž opakováno stále dokola, jsem si připadala jak po posledním tažení. Dále už se mi nepodařilo číst s takovou chutí, s níž jsem četla předcházející část knihy.
Z výše uvedeného by se mohlo zdát, že negativa převládají, ale jelikož mám ráda schéma "to nejlepší na konec", musím komentář zakončit chvalozpěvem. Atlasovu vzpouru vidím nepochybně jako veledílo, a to jak rozsahem, tak posláním. U mnoha pasáží jsem četla slova, která jsem celý život chtěla - ne, TOUŽILA - slyšet. Možná mi je řekla Ayn Randová, možná jakýsi "John Galt", ale podstatné je, že jsou pravdivá. Mimochodem na rozdíl od Galtova proslovu byla Hankova řeč u soudu opravdu výborná. Čtení jednoznačně nelituju, jen bych z přízemního a praktického hlediska asi uvítala, abych mohla při čtení posilovat více mysl a méně svaly.
A stylově trochu patosu na konec: Člověk by měl jít za svým štěstím. Po přečtení Atlasovy vzpoury tím více vím, že jsem na správné cestě.

Ládja
26.11.2014

Kdo je John Galt?

Kdo...je...John...Galt? Nová mantra. Může jím být Váš soused, můj soused, rodič či bratr. Může jím být vlastně i sám člověk, jako jeden jediný jedinec, ale i jako společnost. A i potom se v dnešní světě budeme pořád ptát: "Kdo je John Galt?" Jméno, slovní spojení, které spojuje takových věcí, které se dají v dnešní době tímto spojením obsáhnout. Už jen ta představa, že originál knihy byl vydaný v roce 57 a až v dnešní dnech se ocitl na pultech knihkupectví u nás, ta představa je až skoro neskutečná. Jistě, existuje mnohem a mnohem více knih, které nejsou přeloženy a ani nebudou přeloženy, ale...Kniha nemá pádnost a rychlo Orwella a jeho 1984, ale má své osobní, nepostradatelné kouzlo, které by tuto knihu mělo řadit mezi jedny ty lepší. Ale dnes? Kdo má chuť číst takovou bibli, když předem ví, že tam nepůjde o erotiku, sex či detektivku ze severských zemí?
Kdo je John Galt? Možná už taková doba nastala. Možná nastane a možná nikdy nenastane. Stačí se jen podívat kolem sebe a skutečně pohlédnout na lidi kolem sebe, lidé kteří nám "vládnou", možná spíše bez těch uvozovek, lidé, které nás využívají a kteří toho mnoho neumí. Nebo toho umí tak moc, že to nechtějí použít, protože přišli na to, že je lepší nést se s proudem než trochu vykročit. Nejspíše každý má kolem sebe několik lidí, kteří prostě jen jdou a nemyslí nad prací, jako takovou, ale jen automaticky, bez otázek, bez možnosti zlepší se prostě opakují naučenou matrnu dnešního života a světa. A vždy se v takové společnosti objeví někdo, kdo začne závidět těm nahoře jejich moc, jejich peníze bez toho, aby se i jen snažil něco pro to sám udělat. Něco udělat pro dosažení peněz či moci. A pak se jde ještě níže a opět se najde někdo, kdo ty peníze a moc chce a musí je mít, ne z pozice silnějšího či schopnějšího, ale z ublíženosti.
Kdo je John Galt? John Galt je celá tato knížka, celý tento svět...John Galt, je John Galt.

Kniha se jako celek četla dobře, až moc dobře na to, jak jsem se ji z počátku bál. Ale po zkušenosti ze Zdroje jsem po pár stránkách zjistil, že se nemám čeho bát. Když porovnám Zdroj a Atlasovu vzpouru(tyto knihy se nedají srovnávat z hlediska literárního) z hlediska toho, jak se která kniha četla a která ve mě toho nechala více, tak vyhrává Zdroj. Stejně jako u Zdroje jsem byl překvapen novými nápady a myšlenkami. Atlasova vzpoura si zaslouží místo v povinné četbě a krásné výstavní místo v osobní knihovně.
Mohu jen doporučit.
A...

Kdo je John Galt? Našel někdo po přečtení knihy odpověď?

fauxthum
10.11.2014

Náboženství je opium lidstva a objektivismus Ayn Randové je opium ekonomických libertariánů. Nebo ještě jinak: marxisticko-leninská doktrína má svůj lidově propagační surogát v románech, jako je Šolochovova Rozrušená země, pro libertariány plní analogickou funkci Atlasova vzpoura. Randová zde v podstatě popisuje svět „pošlosti“, jak výstižně ruským slovem malost lidského myšlení označil Vladimir Nabokov. Bohužel jí chybí schopnost vidět svět ve svém nezjednodušeném a tudíž jaksi problematičtějším a plastičtějším obraze. Její román neříká nic o skutečných vztazích, příčinách a důsledcích, jelikož je zaslepený svým omezeným prizmatem jako jakákoli jiná fanatická ideologie (ať již náboženská či sekulárně-politická) — propadá se do temné jámy rozumu skrze přitakávání vlastním argumentům pomocí jejich omílání ad nauseam. Zavírá oči před čímkoli, co se nehodí do krámu. O světě „pošlosti“ mnohem lépe vypovídá Nabokovův román Pozvání na popravu; podstatu vlastnictví zase např. mnohem hlouběji vyjadřuje Cosmopolis Dona DeLilla. Pokud vás však zajímají propagandistické texty, které významně hýbou moderním myšlením, pak lze Atlasovu vzpouru vřele doporučit.

Opus magnum autorky je ve svém megalomanském rozletu zábavně pitomým čtením – taková kombinace Jamese Bonda a zbojnických románů situovaná do křesťanského eschatologického konceptu. Ačkoli si zaslouží rozsáhlejší analýzu, omezím se jen na několik rysů. Autorka používá v charakteristice stejné postupy, jako revolučně zapálení „umělci“ z opačné strany barikády: její herojové jsou všichni krásní, vysoce inteligentní, čestní, morálně čistí, cílevědomí, spravedliví a vitální; záporáci jsou naopak oškliví, zákeřní, podlí a hloupí nihilisté, kteří v podstatě touží po vlastním zániku i zničení celého světa (až na morálně upadlého fyzika, který se jaksi zahodil se špatnou stranou – asi aby bylo vidět, že je to možné). Jiní hrdinové zde nevystupují. Bylo by to ovšem zábavné, pakliže by to Randová nemyslela zcela vážně coby sice alegorický, leč pravdivý obraz podmínek světového dění. V Peinkoffově doslovu je citován autorčin deník, který částečně osvětluje tvůrčí východiska: na rozdíl od Zdroje neklade důraz na charaktery hrdinů a jejich osobní vztahy, nýbrž na svět, jak je utvářen skrze vztahy mezi tzv. tvůrci a pasažéry. Budiž. Autorka se rovněž zamýšlí nad tím, zda je spíše spisovatelkou či filozofkou. Dochází k závěru, že je filozofkou, jež své učení vetknula do živoucího románového těla, do nějž se může též unikat a o jehož ideálních hrdinech může snít. Je tedy nabíledni, že se v zásadě jedná o eskapistický román — odpovídá tomu jak forma (neustálé obsesivní opakování týchž myšlenek a idealistických konstrukcí, které připomíná sebeukájení), tak poněkud plochý obsah. Travestie křesťanského eschatologického konceptu posmrtného vykoupení (pro společností týrané kapitalisty jsou v Nebi/Atlantidě uchystány trezory plné zlatých cihliček coby zasloužená „posmrtná“ odměna) nemusí být ani tak záměrným výsměchem autorky, jako spíš jejím vyjádřením touhy po boží odplatě. Zdá se, že „smrt Boha“ je pro autorčino podvědomí přeci jen příliš silná káva.

Co do stránky filozofické či světonázorové je Atlasova vzpoura plytkou tradiconalistickou pravicovou slátaninou, jež ve jménu zdravého selského rozumu (viz též Galtovo koincidenční motto „A je A“) potírá dekadentní postmoderní myšlenkový relativismus a zvrhlost moderního umění (za všechno úryvek ze str. 827.: „Chodila po výstavách moderního umění, kde na stěnách visely obrazy podobné čmáranicím na chodníku, jaké kdysi vídala v chudinské čtvrti svého rodného města. Četla romány, které prý názorně ukazovaly marnost a pošetilost vědy, průmyslu, civilizace a lásky – jazykem, kterým by nepromluvil ani její otec ve svém nejpodroušenějším stavu.”). „Filozofie“ je pak zvláště prezentována v rozsálhém cca 70tistránkovém monologu Johna Galta v poslední části — jedná se o jakési zmatené a ne zcela konzistentní logické výpary: jádrem argumentu je kruh vyjadřující, že základem všeho je racionální cílevědomé rozhodování, jehož cíle jsou určovány skrze správné citové obsahy, jejichž správnost je garantována skrze onu racionalitu, kterou podmiňují. To pak má být jaksi zcela jednoznačná a logická filozofie oproti onomu upadlému iracionalismu a relativismu. V románu ji hlásá údajně nejbrilantnější duch na celém světě. Zřejmě pro neschopnost vymanit se z popírané kruhovosti je tento argument v modifikacích nadmíru opakován, aby se v něm čtenář utopil a vzdal se veškeré kritičnosti. Vůbec je zde rádo a často máváno logikou — například je pranýřován známý Sokratův výrok: „Vím, že nic nevím,“ jako ve své podstatě nelogický a tudíž nutně chybný. Je však s podivem, že v logice kovaná autorka, jež svůj román napsala v roce 1957, bohužel zřejmě nikdy neslyšela o výrocích, které jsou dokazatelně pravdivé, přestože jsou v systému neodvoditelné. Pro zajímavost, Gödel svoje věty o neúplnosti formuloval v roce 1931 — aniž bych chtěl klást rovnítko mezi teorémy výrokové logiky a Sokratovou maximou (Sokratův výrok by byl nejspíše spřízněn s Russellovým paradoxem množin), je nabíledni, že skutečnost autorčin naivismus poněkud překonává.

Nuže: co říká Atlasova vzpoura o našem světě? Mnohem méně, než co vypovídá o své autorce a svých ideálních čtenářích.


Autor a jeho další knihy

Ayn Rand

Ayn Rand

americká, 1905 - 1982

Uživatelé mají knihu

v Přečtených75x
v Právě čtených13x
v Knihotéce54x
v Doporučených17x
v Chystám se číst175x
v Chci si koupit29x