Koka komentáře u knih

Dnes bychom stav hlavní postavy této knihy nazvali "postraumatický šok". To, co zažila ve varšavském ghettu, na útěku v lesích a v četných koncentrácích, ji ani ve svobodné Francii neopouští. Postavy rodičů a manžela, kteří se z koncentráku nevrátili, ji na každém kroku provázejí, radí a komentují. Je ve světě ztracená a všechny pokusy o zakotvení selhávají.
Příběh začíná jako snová báseň, ale končí poněkud banálně a uboze - nejen dějem, ale i stylem podání.
Poutavé, no tíživé čtení.

2 30.12.2023

Sborník určený Františku Janouchovi k narozeninám obsahuje životopis jubilanta, vyznání a laudatia jeho přátel a kolegů, některé ukázky jeho bohaté a nesmlouvavé korespondence. V nedlouhé samostatné kapitolce jsem však našla ten nejdramatičtější příběh ženy, jaký jsem snad kdy četla - příběh jeho manželky Ady Kolmanové. Pokud by někoho zajímala tragická ukázka toho, co bylo možné zažít (a přežít!) v Sovětském svazu v 30. až 50. letech 20. století, tak výmluvnější příklad asi nenajde. Opravdový životopis paní Kolmanové Janouchové předčí všechny beletrie, jaké se jen kdy na téma "žena v soukolí totality" zrodily.

1 13.12.2023

Ojedinělý případ kombinace detektivky, historického románu, love story a společenské analýzy české společnosti v letech Protektorátu. Zdařilé, poutavé, místy poněkud překombinované, ale v zásadě přijatelné.
Zvrácenost vražedných praktik si nezadá s nejnechutnějšími severskými krimi, popis slavného "boje o rozhlas" působí velmi autenticky, včetně zobrazení převlékačů kabátů a budovatelů příštích kariér "za zásluhy" (= pořizování písemného seznamu obránců pro příští využití). Jen ta hrdinná tanečnice mi nějak nesedla, ale celkový příznivý dojem z příběhu mi nedovedla pokazit.

11 11.12.2023

Texty primárně určené pro ústní podání, na pódiu doplněné gesty, dikcí, mimikou, najednou přepisem na papír hodně ztratily z toho původního vyznění. Ale stejně se zde najdou mnohé "veliké pravdy", vtipné a moudré postřehy, výroky hodné citace, originální pointy.
Staněk je sice oproti Čermánkovi vulgárnější, jadrnější, útočnější, silně nekorektní vůči ženám, menšinám, atd., ale také jsou jeho "příhody" více zakotvené v době, kdy vznikly, což je místy činí - z dnešního pohledu - již méně aktuální resp. pro dnešního a budoucího čtenáře nesrozumitelné.
Některé epizody tak odvěje čas, ale myslím, že mnohé bude možné číst a pobavit se nimi i po letech.

2 01.12.2023

Dokud jsem to četla jako "reálný příbeh, který by se mohl někomu stát", hrozně mi všechny postavy lezly na nervy a nejvíc autor tou svojí neschopností zvládnout napsání dopisu tak, jak se píšou dopisy mezi blízkými lidmi.
Ale když jsem zakrátko přijala názor, že jde vlastně o přepjatou grotesku, místy až parodii, v níž chtěl Oz vylíčit různorodé typy aktérů, kteří nedovedou být ani spolu ani bez sebe, a stav izraelské společnosti v 70. letech, pak se mi to už četlo dobře a rychle. Zejména komunikace mezi právnickou kanceláří a klientem byla skvělá!
Jakkoliv je mi líto, že dílo tohoto autora je už navždy uzavřeno, jsem vlastně ráda, že se nedožil dnešních dnů a událostí, které v knize předvídal.

7 20.11.2023

Spomienky Ľudmily Šimonovičovej - Dvořákovej, publikujúcej pod menom Zuzka Zguriška, ma nesmiene zaujali. Čítala som ich síce v češtině, takže textu chýbal pôvodný kolorit, taký typický pre diela tejto spisovateľky, preslávenej záujmom o jediný írečitý región. Jej spomienky sú - samozrejme - selektívne, vyzdvihla, čo sa hodilo, zamlčala, čo bolo treba zamlčať, ale aj tak - je to skvelý dokument o dobe, veď prežila skoro celé 20. storočie!
Podobne ako v spomienkovej knihe Janka Blaha Zo skalického rínku sa aj v Zguriškiných spomienkach nečakane objavujú obdivné a pochvalné spomienky na Vlada Clementisa, ktorý pritom - v dobe vzniku a vydania oboch kníh - bol doslova exkomunikovaný zo slovenských dejín! Žeby to bolo cenzorom uniklo? V každom prípade knihu odporúčam záujemcom o obdobie zrodu Československa, 1. republiky a Slovenského štátu (niektoré podmienky personálnych výmen medzi Protektorátom Čechy a Morava a Slovenským štátom boli pre mňa veľmi prekvapujúce!), ale hlavne pre myjavských rodákov by to malo byť "povinné čítanie".

6 05.11.2023

Velice silné, obdivuhodné myšlenky. Statečný muž.

5 02.11.2023

Autorčin opulentní styl tady doslova překypěl. Příběh autistického děcka a naprosto nechápajícího (a pro čtenáře nepochopitelného) okolí, snůška vyšinutých postav. Tristní obrázek maďarského školství v 50. letech 20. století - mlácení a fackování dětí za každou neposlušnost, učitelčiny návštěvy v domácnostech žáků - doslova přepadovky zkoumající, zda je v rodině uklizeno a navařeno, zasedání různých výborů a komisí rozhodujících o tom, které dítě může chodit do jakého kroužku, vydírání "nemravného" otce jedné žákyně mravnou a jedinou nechybující učitelkou ....
Nevěřila jsem vlastním očím, že tento příběh - dle autorčiných slov v doslovu - napsala pro své 10-12-leté žákyně, které tehdy - jako učitelka experimentální školy při pedagogickém "výzkumném ústavu" učila.

1 25.10.2023

Kniha mi strukturou i obsahem hodně připomínala Staromódní příběh Magdy Szabó, ovšem na rozdíl od díla maďarské klasičky je Tiché rodostrom v mnoha částech chaotický, nedopovězený, některé dílčí dějové linky, kterými autorka čtenáře napíná, nevyústí nikam. Nesmírně mě však zaujaly kapitoly pojednávající o prvorepublikové Bratislavě a o zrodu lékárny, kterou jsem léta navštěvovala! Překvapily mne také kapitoly o návštěve Anglie a Skotska, které sice byly na základní příběh jaksi uměle naroubované a působily, jako by to byly vytržené stránky z nějakého cestopisu a omylem zařazené do rodinné ságy, ale svými vtipnými i sarkastickými postřehy na adresu Američanů, Skotů a Novozélanďanů byly osvěžující.
Největším hendikepem je absence jazykové korektury textu knihy, kterou vydavatel odflákl anebo vůbec neudělal.
I přesto jsem to přečetla za jediný den, protože ty rodinné trampoty autorčiných příbuzných díky její autorské dovednosti skvěle ilustrovaly mnohé dějinné události a zvraty našeho regionu (rozpad Rakousko-Uherska, vznik Československa a těžkosti nové republiky, vznik Slovenského štátu, okolnosti, za jakých mohla podnikat samostatná emancipovaná žena atd.)
Doporučuji.

1 22.10.2023

Příjemné překvapení. Příběh ze "sociálně vyloučené lokality" mne zaujal, působí svěže, neotřele, v podstatně je tragický, ale ne smutný.
I výhrady by se našly - předně: některé rozumářské úvahy 15-leté vypravěčky vyznívají nepřiměřené jejímu věku, pak je v textu několik logických chybek a navíc - minimálně na dvou místech patrně došlo ke krácení původního textu, zřejmě se něco vypustilo a další text pak nebyl správně, logicky navázán.
Když si však uvědomím, že je to autorčin "samizdat", tak musím konstatovat, že spisovatelka - asi z nouze, pro nezájem oficiálních vydavatelstev - si sama vydala knihu, která o dlouhé míle předčí většinu soudobé české tvorby vydávané i renomovanými vydavateli. Netuctový příběh vhodně doplňuje opravdu netuctová, invenční obálka.

5 06.10.2023

Nejvíce mne zaujalo to využití dramatické řecké historie (od antiky přes nacistickou okupaci až po fašistický převrat a "vládu plukovníků" v 70. letech) v jinak poněkud nadsazeném příběhu. Zvyky a tradice uzavřeného ostrovního společenství, jižanská nálož vášnivé lásky a ještě vášnivější a vražedné nenávisti, kontrast řeckého tradičního, rurálního života a evropského liberálního postoje - to vše se v jinak zajímavě vystavěném příbehu dalo najít.

1 01.10.2023

Kniha totálně zbourala mé (vysněné) představy o Mileně Jesenské. Nevěděla jsem o ní nic, a tak jsem se (nevím proč) domnívala, že to byla jakási éterická bytost, Kafkova múza, která iniciovala zrod mnoha jeho pozoruhodných děl. Omyl! Franz Kafka byl v jejím hektickém životě jenom malou, krátkou a (pro ni) nevýznamnou epizodou.
Za strašný životný osud však nepovažuji jenom ten Milenin, ale zejméma ten, kterým prošla její dcera - pozdější autorka této knihy. Narodit se do tak nefunkční "rodiny", muset ve věku 9 - 10 let po Praze shánět mámě drogy a chodit pro ni půjčovat peníze, nikdy v životě nevidět svoji mámu přišít knoflík nebo uvařit jakékoliv jídlo anebo dělat nějaké domácí práce či starat se o domácí rozpočet, ale přitom absolvovat s maminkou čtyři filmová představení denně, být zapojena do kolportace ilegálních tiskovin, snášet pořád se měnící strýčky v mámině ložnici - to nutně muselo tu Janu poznamenat tak, že jejímu opravdu rozháranému a asociálnímu životu - jak je uvedeno v doslovu - se ani nelze divit.
Mimořádně mne zaujaly dvě epizody: šokující zážitky Janina otce - architekta Jaromíra Krejcara z jeho pobytu v SSSR, které jeho i Milenu vyléčily z obdivu ke komunizmu. A pak informace o tom, jaké politické antagonizmy panovaly i mezi vezeňkyněmi v nacistickém koncentráku Rawensbrück - i když všem šlo o život a byly pro nacisty jenom odpad, tak i tam se dokázaly striktně dělit na komunistky a ne-/antikomunistky a "oslazovat" si vzájemně své bídné životy.
Při vstřebávání šokujících, nečekaných informací jsem se jednou u knihy i dobře zasmála, když Milenin manžel, Janin táta Jaromír, po návratu ze SSSR vyprávěl své neuvěřitelné zážitky. Cituji alespoň jeden (operní umění je mi blízké :))
" ... vyprávěl o opeře, která byla provozována v Moskvě a ve které vystupoval Stalin a Molotov (oba tenoři) a která se nedohrála, protože po výsměšné reakci obecenstva byli jak její tvůrci tak i hlavní představitelé zatčeni pro znevažování vlády sovětů - jenomže za několik dní měla opera reprízu a nikdo si už nedovolil ani se ušklíbnout, natož nahlas zasmát. A tak na jevišti pěl Stalin s Molotovem a v hledišti seděli užaslí diváci, naplnění strachem, údivem a nejistotou."

3 29.09.2023

Příběhy z prostředí židovské komunity, jejich tradic plných příkazů, zákazů, omezení, zvláštních "provozních" pravidel v oblasti soukromého i veřejného života, jsou pro mne čtenářsky přítažlivé a svou nepochopitelností i zajímavé. Zejména díla Isaaca Singera a Chaima Potoka z prostředí amerických židů mne kdysi pro toto téma navnadily, ale Noah Gordon se jim žel nevyrovná. Každopádně mi však tento příběh potvrdil, že víru, vyznávané náboženství lze měnit podle potřeby, stačí jen chtít, a že židovství - na rozdíl od katolicismu - do svých řad jen tak nikoho nepřijme, naopak - snaží se to případným přeběhlíkům všemožně znesnadnit, a tím i vyzkoušet opravdovost jejich odhodlání. Právě proto mě dějová linka Leslie nejvíce zaujala.
Český překlad považuji za nepovedený, neboť si nemyslím, že by židovský rabín nebo příslušníci židovské náboženské obce při každém povzdechu, údivu, lamentování vzývali Ježíše Krista. Netuším sice, jak znějí příslušné pasáže v originální angličtině, ale myslím, že český překladatel měl zvolit jiná slova údivu či pobouření, než zvolání "ježíšukriste", "prokristapána" a podobně.

3 27.09.2023

Ta zdejší anotace je nějak nadstandardně dlouhá ...

Fantazijní prvky, sarkasmus, zvlášní humor, bohatý jazyk, pár soudobých bulharských reálií, ale hlavně originalita, nezaměnitelnost stylu a myšlenek. Jedna z knih, která - ať už se čtenáři zalíbí, nebo ne - rozhodně nesplyne s mnoha dalšími.

2 23.09.2023

Autorovi se povedlo do hezkého a zajímavého dobrodružného příběhu dostat snad všechna specifika islandského života - ledové kry a nebezpečné lední medvědy, sněhovou vánici, výbuch sopky, valící se lávu, vodopády a jeskyně, osamělost žen rybářů, touhu odjet a vidět svět, tvrdost tamějšího života. Příbeh byl napsán před cca 100 lety a stojí za pozornost, jakými dovednostmi - díky totální spjatosti s přírodou - tehdejší islandské děti disponovaly, když se potřebovaly svézt na volně se pasoucím koni:
" ... jak se na Islandu chytají koně. Pomalu jsem se blížil k vybranému koni tak, že jsem měl Manniho naproti sobě a kůň stál přesně mezi námi. Tu jsme oba rozpřáhli paže a blížili se zvolna k cíli. Současně jsme začali hvízdat, ze začátku potichoučku, potom silněji, pořád stejný tón. Kůň si nás všiml. Přestal se pást, zvedl hlavu a neklidně se díval tu na mne, tu na Manniho. Hned jsme začali pískat ještě silněji. Kůň se zastavil, napřímil uši a tělo jakoby mu ztuhlo. Byl jako očarovaný. Oba jsme se na něj upřeně dívali, pořád jsme pískali a klidně s k němu blížili. Když jsme se ocitli až u něj, položil jsem mu jemně ruku na hřívu. Chytili jsme ho. Rázem zmizelo i kouzlo. Mohli jsme přestat hvízdat. Vytáhl jsem z kapsy provaz, klidně jsem na koně mluvil a přitom jsem z provazu uvázal uzdu a strčil mu ji mezi zuby."

2 21.09.2023

Jedno z mnoha literárně úžasných (a, žel, zbytečných) vyjádření názoru, že válka je vůl. Prostinký děj podávaný výsostně uměleckými postředky je v doslovu prvního českého vydání z roku 1957 ještě korunován myšlenkově a jazykově pozoruhodným doslovem z pera Pavla Eisnera.

8 16.09.2023

Souhlasím s předchozí čtenářkou - ten fantazijní prvek, kterým autor přenesl postavu do její minulosti, byl opravdu jaksi nadbytečný a uměle "namontovaný". Ale všechno ostatní - celý Nikův příběh a dílčí příběhy jeho příbuzných, spolužáků, učitelů či dalších postav poválečného Sarajeva (40. a 50. léta 20. století), jeho zamyšlení nad osudy lidí z Nikova okolí, nad hodnotami života, vztahy, kariérou - byly skvělé. Ta konfrontace marnosti a pomíjivosti vzrušujících televizních reportáží s reálným životem, konfrontace života na výsluní, v hmotném dostatku a v sociální bublině se životy "obyčejných" lidí - to je něco, co je pořád aktuální a myslím, že hodně dnešních televizních tvůrců by se v těch částech textu určitě našlo. Nejvíce se mi líbily epizody s posluhovačkou Hajrjira Pitou a všechno kolem Divadelní kavárny.
Velmi doporučuji.

2 29.08.2023

Uznávam, je to osobité, autor má svůj nezaměnitelný styl, ale mne to "neoslovilo".

2 29.08.2023

Postapokalyptická vize, která však má všechny znaky reálné pravděpodobnosti, ukazuje pomalý no neodvratný sešup vysoce civilizované společnosti do suterénu lidství, vyvolaný neznámou ovšem totální izolací.
Ostrovní společenství se obecně odlišují od národů, které odedávna s někým sousedí a z neustálých styků a konfrontace se sousedy těží, a právě tento prvek - izolacionismus, trvalý boj o nezbytnou soběstačnost, drsnou přírodou vnucený životní styl - autorka vytěžila ve svém dramatickém příběhu.
V tomto románu ostrovanka Islanďanka využila jednak všechny přírodní a geografické znaky své země, ale také svoji civilní kvalifikaci televizní reportérky, která dobře zná politickou scénu i její zákulisí. Jen by mne velmi zajímalo, zda ty v knize zmiňované reálie z dávné islandské historie, popisy stylu života a stravování "starých" Islanďanů mají oporu v realitě, nebo jsou také výplodem autorčiny fantazie.
Možná je to mým minimálním kontaktem s post-apo žánrem, ale já jsem na rozdíl od mnoha předchozích autorů zdejších komentářů z knihy nadšená.

8 18.08.2023