Kochy84
komentáře u knih
Ani svatí, ani andělé
Ivan Klíma
Audio.
Další velice příjemné překvapení, které bych neotevřel nebýt čtenářské výzvy.
Neuvěřitelně civilně napsaný příběh o takových těch běžných starostech života, když nemáte žádný zásadnější cíl, žijete jinak než jak jste si představovali v pubertě, vaše děti vám nastavují zrcadlo a přidělávají starosti tím, že třeba berou drogy a vy jste nucení dělat těžká rozhodnutí, o tom, že mladší milenec znamená nový úhel pohledu, ale že nikde není psáno, že se jím musíte začít řídit, o tom, že i když je někdo váš bývalý, nemusí to nutně znamenat, že ho budete ignorovat případně že vám na něm přestane záležet a tak..
Nikdo nemá alibi
Rudolf Čechura
V jedné knihobudce se na mě usmála tahle ohmataná knížtička, zalistoval jsem a protože se hned v první větě mluvilo o pravidelné stolici, rozhodl jsem se, že si to doma přečtu celé.
Detektivka z klasické školy, notně inspirovaná estetikou královské Británie šedesátých let, ale celé je to tak romanticky přepálené, že si myslím, že autor v Londýně nejspíš nikdy nebyl. (Já tedy taky ne, ale o mně to není.) Zápletka, respektive její rozuzlení snad smysl dává, ale bez znalosti určitých reálií nějak nemáte šanci příběh zasadit do kontextu. Otázkou je, na kolik byli lidé v šedesátých letech obeznámeni s Velkou vlakovou loupeží a mohlo jim tedy při zmínce o plonkových 50000 librách něco sepnout. Nevím, spíš to na mě trochu dělalo dojem honem honem vymyslet nějakou pointu na závěr. Naopak docela kvituji nápad prohodit role Holmse a Watsona, přičemž Holmes je tentokrát neskutečně tupý a omlouvá ho snad jedině to, že jest občanem Československé socialistické republiky. Celé dílko má být nejspíš jakousi parodií, ale osobně jej takto doporučit nemůžu, máme v tomhle ranku podstatně lepší autory.
Rudolf Čechura pro mě navždy zůstane jako stvořitel Maxipsa Fíka a jeho detektivní práci vrátím do knihobudky.
Rothschildova flaška
Petr Šabach
(SPOILER) Tak trochu 2 knížky v jedné.
První je typická Šabachovina - v ich formě popisovaný podivín, proutkař, důchodce, sečtělý a milující Stones a Beatles, nepoužitelný pro normální život, utíkající před jeho drahotou do maringotky. A ten samý člověk se v druhé části knihy promění v takřka kriminální mozek, přesune se do Británie a obelstí majitele kasína, aby zachránil vnučku své přítelkyně.
Je třeba se povznést, čekáte Šabacha a dostanete Dannyho parťáky.knizka to není špatná, jen je to celé dohromady takové nějaké nepravděpodobné. Ale tak jak jsme zvyklí, je to plné různých historek, epizodek a situací.
Stojí to za přečtení, ačkoli v Šabachově bohužel už uzavřeném díle spíš slabší kus.
Bratři černé planety
Ludvík Souček
(SPOILER) Je to vlastně něco jako Nápady laskavého čtenáře, aneb jak by moje povídky vypadaly, kdyby je napsal někdo jiný? Takovou otázku si zřejmě položil doktor Ludvík Souček a stvořil povídkovou knížku plnou napětí, odvahy a dobrodružství. Každý z těch čtyř příběhů má svoje kvality někde jinde. Úvodní "cestování" do Británie a Francie nám odhaluje tajný spolek nesourodých majitelů příběhů, které se nemají dostat mezi plebs. Následuje Desetioký, o tom, jak britský lord návštěvu tibetského kláštera přežil, pak Kraken, o tom, že i když chystáte pojistný podvod, není rozumné vylévat hlavonožčí feromony do oceánu, Bubáci v Deception baby pak popisují dělnickou třídu v americké armádě, která má za úkol dělat nebezpečné věci, protože je to levnější než figuríny a konečně Modrý oříšek, příběh o cizí vesmírné sondě, která přistane v sovětském svazu, kde si z nějakého důvodu myslí, že jde o kuličku hovnivála.
Tohle je jedna z těch knížek, na kterou jsem třeba 20 let nesáhl a přesto si z ní pamatuju celé pasáže. (Je toho jak za kopjejku uranu). Knížka napsaná tak barvitě, že z vás na chvíli promění zase ve dvanáctiletého kluka a vtáhne vás do světa doktora Ludvíka Součka. Co na tom, že ten svět nejspíš nikdy takhle nevypadal. Mnohé části příběhů by dnes neprošly pro jejich rasismus, ale v Tibetu začátkem dvacátého století anebo v padesátých letech na rozpadajících se skunerech takhle mohly vztahy mezi lidmi vypadat. Bubáci jsou pak silné levicově zaměření, snad půlka povídky je jak vystřižená že Steinbecka. Ale co, možná šlo o jediný způsob, jak prosadit v knize příběh o výcviku astronautů a ne kosmonautů.
Příběhy jsou banální, předvídatelné a tisíckrát jinde zpracované. Snad kromě Kamínku jsem je v dětství všechny viděl jako komiksy, budu se muset podívat do své sbírky jestli se nemýlím. Fascinující na knize je, jak dokázal doktor napsat příběhy opravdu tak, jak by je (samozřejmě v českém překladu) přednášel ten či onen člen bratrstva, kdy se jednalo o různé lidi a různé sociální vrstvy. Zase zde trochu vybočuje Oříšek, dal-li hrdina objev kaminku k dispozici sovětským lidem, jak se dostal k Bratrstvu? Tedy k buržoazní francouzské smetánce? Ale dvanáctiletý kluk ve mě na mě právě křičí, že vím houby a ať mu nekazím takové příběhy nějakou pravdou.
Bílá ruka - Za tajemstvím hradu Handštejna
Zdeněk Kárník
(SPOILER) Když máte děti, je jednou ze skvělých přidaných hodnot to, že můžete číst dětské knížky aniž by na vás někdo koukal přes prsty. Můžete vždycky prostě říkat, že to čtěte proto, abyste věděli jestli se jim to bude líbit. Moji synové jsou zatím malí, ale věřím tomu, že za pár let je Bílá ruka bude bavit. Mě totiž bavila moc .
Ono v každém dospělém chlapovi by asi měl zůstat kus kluka (hlavně když to není obráceně, kus dospělého chlapa v klukovi, to by bylo divné..). Ten můj u téhle knížky nostalgicky vzpomínal na dětství. Já totiž taky vyrůstal pod hradem, heč. Nad naší malou vesnici se tyčila zřícenina kdysi důležitého hradu, jehož jediná zajímavá věc v dějinách spočívala v tom, že tam přenocoval Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic na své cestě po světě. (Přitom Bezdružice jsou od nás asi tak 20km, já bych to na jeho místě prostě už dojel..). Hrad posléze chátral a dneska už tam zbyly jen zbytky věže, protože z hradních kamenů si lidé ve vsi postavili baráky. Sám jsem vyrůstal v pokoji s Kamennou zdí do zahrady a bylo super jaký tam byl chládek.
Jako kluci jsme samozřejmě taky nechávali prostor fantazii, na hrad pořádali různé výpravy a povídali si o tom, že jsou tam jistě někde nějaké chodby. Žádnou jsme nikdy nenašli, zato se nám povedlo objevit mnoho alternativních cest, přeskočit potok, vydat se po úzké stezce po skále nahoru, vylézt přímo pod věží, bratranec se při jedné takové výpravě jednou malém zabil. Ale jak se nám tahle znalost hodila, když jsme dosáhli puberty. Na místě hradu totiž komunisté postavili letní parket a když jste potřebovali třeba na Brutus nebo na Sifony, cesta po skále vám ušetřila kolikrát i na 3 piva. Jasně, nevyrůstal jsem za války jako hrdinové z Bílé ruky, ale vidíte, že jsme to taky měli v mládí těžké. Nepronásledovalo nás gestapo, ale naši vlastní lidé, hasiči od nás ze vsi, kteří se dožadovali vstupného. A někdy jsme navíc po cestě zažili i jiná dobrodružství, mezi skálou a parketem byl malý lesík, kam si tančící páry chodily plnit to co si při ploužácích slíbily. Jasně, podzemní chodba s bazénkem, usekany ruce jako ukazatele a alchymistická dílna.. ale zase zadarmo na Brutus a ještě cestou vidět něco zajímavého? Mělo to něco do sebe.
Jinak knížka začíná vyvrácením Foglarovy teorie, že kdo neposlechne Mirka Dušína a napije se na třešně, pravděpodobně zemře. Naši hrdinové neumřeli a autor nám hned v první kapitole zodpověděl věčnou otázku - jak se v protektorátu chodilo na toaletu.
Poslední člověk
Doug Naylor
Zatím asi nejtemnější díl. Chybí tu skoro úplně absurdní situační humor a v tech několika chvílích, kdy se objeví, je to téměř pokaždé doslovný přepis ze seriálu,být třeba s jinými postavami (Krytonova proměna v člověka třeba). Přesto to ale není špatná knížka. Škoda málo využitého potenciálu nových postav, mladej Rimmer si o nějaký větší prostor přímo říkal.
Winterbergova poslední cesta
Jaroslav Rudiš
Četba na pokračování.
Rudiše obvykle zhltnu na dva zátahy, ale tady to nějak nešlo. Nejde o počet stránek, i když je to jeho nejtlustší knížka, ale ten počet informací, které se dozvídáme. A vlastně skoro nic z nich není až tak podstatné, to opravdu důležité před námi Winterberg i Kraus tají skoro do konce. Nečetlo se to snadno, ale o to intenzivnější zážitek jsem z knížky měl.
Moji přátelé, kteří jsou občas nuceni cestovat se mnou, tvrdivají, že ke každému místu vypravil spousty historek, občas je to prý zajímavé, ale obvykle je tom spíš obtěžuji. Dám jim přečíst Winterberga, aby viděli, že se to s mým přibývajícím věkem bude zhoršovat.
Prokletý kraj
Michaela Klevisová
Vesnice kdesi uprostřed lesů. Jakoby mimochodem se tu dějí divné věci. Není to Twin Peaks, ale nějaké to zlo se mezi stromy taky najde. A kdo ho chce pochopit, musí začít pátrat v minulosti po Rumunských Slovácích.
Není to detektivka v pravém slova smyslu, v knize je jen jedna mrtvola a policisté, kteří to vyšetřují, jsou takoví, řekněme, ploší. Blíž než k severské krimi má kniha k takovým těm Hajíčkovo jihočeským tahanicím o grunty u lesíčka, bádáním ve starých archivech a hlavně snahou pochopit svoje kořeny.
V našem světě to není rozhodně samozřejmé. V Jelení hoře, malé vesnici mezi lesy, každý každého zná po celé generace. Přijíždí tam Linda, jejíž babička ve vsi kdysi žila, ale z nějakého důvodu se odstěhovala a nehce o tom mluvit. Linda pátrá po důvodech jejího počínání a přitom rozplétá složitého pavouka vztahů mezi vesničany. Poznává, kolik zlé krve může zasít důvod, že někdo mluví jiným jazykem, slaví jiné svátky a neustále si stěžuje, že mu na šumavě blbě roste víno a paprika.
Němý křik
Angela Marsons
(SPOILER) Výborně se to četlo (poslouchalo), protože tahle knížka v sobě snoubí uplne všechno, co je na "severské" krimi cool. Máme tu vyšetřovatelku, která je divná a neumí jednat s lidma, jezdí na motorce? No samozřejmě že jezdí na motorce. A jistě má nějaké démony z minulosti a současný případ ji je připomíná, ne? A to není vše. Je tu spousta mrtvých holčiček, požár sirotčince, vrah je úchylný samozvaný "vykonavatel" a nic není jak se zdá. Jo a hrdinka jedná proti příkazům šéfa, ale on ji stejně nevyhodí i když na ní občas křičí. A je tam taky high-tech slečna se supermodernim detektorem kostí, kterej nikomu nechce půjčit.
Říkáte si možná, co vede člověka k tomu trávit nemalý čas takovou sbírkou klišé, ale já vám musím oponovat. Jasně, kdybyste si dělali severské krimi bingo, jediné co bude chybět je to, že se nikdo z postav nejmenuje Bjorn, ale je to napsané tak dobře, že to funguje. Od začátku do konce vás kniha udrží v napětí, na konci Kapitol jsou twisty a navíc vzhledem k tomu, že má na obálce číslici jedna, dá se tušit, že všechno dobře dopadne a s milou divnou Kim se potkáme zase příště.
Jestli máte rádi krimi severského střihu, dejte tomu šanci. Audioknihu navíc načetla Jitka Ježková a udělala to rozhodně lépe než svého času seriál Nováci.
Stručná historie času
Stephen W. Hawking (p)
Kdysi jsem slyšel jeden hodně černý vědecký vtip.
Kolik astrofyziků potřebujete na výměnu žárovky? No jestli je jeden z nich Hawking, tak minimálně dva..
Věřím, že on by se mu taky zasmál, měl velký smysl pro humor, dokázal to mimojiné svým vstupem do "popkultury", učinkováním v různých seriálech atd. Ale v první řadě byl vědec. A to ne jen tak ledajaký.
Knížku jsem léta odkládal. Pořád jsem si říkal, že to nemůžu v životě pochopit. Fyziku jsem měl na gymplu stabilně za tři a víc energie než snaze něco pochopit jsem věnoval snaze vymyslet různé kreativní způsoby jak sabotovat laboratorní práce. A přitom kdybych se snažil, přinejmenším bych hodně věcí dokázal pochopit.
Knížka se ke mně dostala v audiopodobě načtená Filipem Švarcem. To je ono, řekl jsem si, když se budu nudit, zavřu oči a budu si představovat Hammonda z Top Gearu. Nebylo potřeba.
Hawking byl vědec, který když něco řekl, většinou to tak bylo. A když tedy knížku pojmenuje "Stručná", bude opravdu předpokládat, že čtenářovi musí věci vysvětlit trochu polopaticky. Díky tomu jsem mimojiné asi poprvé v životě pochopil, co se skrývá pod onou tajemnou teorií strun.
Teď mám tedy hlavu jako pátrací balon, ale hrozně bych chtěl ve studiu pokračovat. Vidím, že toho Hawking napsal víc, nastal čas doplnit si obzory.
O knihovnickou sovu 2021
* antologie
Oddechovka, ale příjemná. Některé povídky super, jiné zapomenutelné, ovšem z celé sbírky čiší, že si nikdo na nic nehraje, prostě lidí co baví číst a psát poslali svoje díla do knihovny. (Jestli bude další ročník, měl bych to zkusit taky..)
Na kratším konci ulice
Thomas Brussig
(SPOILER) Bylo mi šestnáct, chodil jsem s holkou, jejíž děda vedl kino na maloměstě. A tak brala do kina ona mě. Viděli jsme Pelíšky, i když to byl tou dobou už snad rok starej film, viděli jsme úplně nový Pupendo a pak taky Sonnenalle (někdo to z nějakýho důvodu pustil do distribuce jako Eastie Boys.). Ten film mě uchvátil.
No a už mi není šestnáct. Holku odvál čas, jejího dědu bohužel taky, Kino dávno zrušili a přestavěli na multifunkční kulturní středisko (už se tam nepromítají filmy) a já na ten film náhodou někde narazil. A protože narozdíl od šestnáctiletého Kochyho už mám doma internet, mohl jsem si o filmu a jeho vzniku něco přečíst. A tak jsem se dozvěděl, že námět napsal Thomas Brussig a podle filmu i novela Na kratším konci ulice, která, jak se ukázalo, byla docela vzácná a těžko sehnatelná. Nakonec se ale dobré dílo podařilo a já se dal do čtení.
Jestli jste viděli film, nic vás v knize víceméně nepřekvapí. Některé linie chybí (ve filmu Mario vstoupí do strany, v knize ne), některé jsou popsané trochu jinak (vidláci z Lipska ve filmu celou noc koukali na západní TV, v knize se pokoušeli obrátit přijíždějící turisty na správnou stranu, což mělo za následek první opravdu dobře zásobený obchod ve východním Berlíně), ale atmosféru mají obě díla hodně podobnou. U filmů tomu kritici s oblibou říkají "feelgood" - je to takové to pohlazení po duši. Žádné veliké drama, odcházíte z kina, přiblble se usmíváte a je vám chvíli dobře. Knížka tohle taky umí. Chtěl jsem se tomu vyhnout, ale ono to nejde, opravdu ze všeho nejvíc mi to připomíná Šabacha. Svět za železnou oponou, epizodky, vyprávění z pohledu dospívajícího kluka, který na vrcholu žebříčku hodnot nemá Stranu, ale touží po dívčí náruči (a těch dalších částech). Takové Opilé banány jsou prakticky totožný příběh v jiných kulisách. (a taky mají filmovou verzi i když si o Pupendu myslím své.)
Myslím, že jsem po těch dvaceti něco letech, kdy jsem se (nevědomky) s Brussigem potkal poprvé, objevil další "mojí" knížku, takovou tu, ke které se budu občas vracet, otevřu jí a přečtu si pár stránek a bude mi líp. A všem kolem mě jí budu doporučovat.
Obsluhoval jsem anglického krále
Bohumil Hrabal
(SPOILER) Ano, to, že se v knížce peče velbloud, to vám dají do čítanky, ale že je kniha plná detailních popisů předválečného sexu, to se u nás na gymplu neučilo. A tak holt jsem se ke knížce dostal až jako starej chlap.
Hrabal byl jistojistě mistr popisů, kosatych souvětí a nezvyklých výrazů. Jen kolikrát třeba v knize zazní slovo "mázdra".
Sledujeme životní pouť malého českého člověka. Malý jménem (Dítě) i postavou. Má svůj cíl - být někdo. V první třetině si ho zamilujete, zavidíte mu, přejete mu úspěch. Pak se vám ale před očima změní na kolaboranta, manžela německé tělocvikářky a najednou jsou sympatie ta tam. Ani si neuvědomuje co vlastně dělá špatného, prostě si jen dál jde za svým cílem být milionářem, mít hotely a moc. Ve třetí třetině knížky už nám po všech stránkách dospěl - zjišťuje, že hodnoty života jsou jinde než v majetku, který vám stejně Strana sebere a nachází svůj klid v malém stavení kdesi v horách. A zase mu zavidíte, jeho život, jeho vzpomínky a jeho oči, které viděly tolik krásy.
Jestli se nepletu, knížka byla i zfilmována. A myslím, že kvůli tomu nedávno zesnulý pan Menzel někoho zmlátil holí.
Ještě dodám, že knihu mi do uší četl pan Mrkvička. Stačí vám to?
Blázni z Hepteridy
Ludvík Souček
To je ta knížka že seriálu Návštěvníci. Jak se v ní Adam Bernau dočetl o mimoprostoru a vymyslel díky ní rovnici pro přesun celých kontinentů. A on je to zatím takový jeden díl Star Treku..
Je to space opera. Na planetě Hepterida se natáčí další díl nekonečné telenovely Kara z hvězd, načež se tam začnou dít podivnosti. Ukáže se, že všechno je jinak, že ve vesmíru nejsme sami, že jsou všude tunely a že televizní kameramani jsou taky pořád stejní a že hlavní hvězda nekonečného seriálu může být klidně úplně blbá.
Celkově to nebylo zlé, ale taky to nebylo nějak extra dobré, pan Souček má rozhodně lepší a zapamatovatelnejsi díla.
Filmové povídky Ladislava Pecháčka
Ladislav Pecháček
Občas koukáme na filmy, které jsme viděli tisíckrát. Opakuji je každou chvíli v televizi a i když známe každé slovo, každou scénu, stejně se díváme po tisící první zase. Já k tenhle filmům rozhodně Radim básnickou trilogii od pánů Pecháčka a Kleina. A i když podle názvů nikdy nevím který díl je který, na ty první tři se podívám rád. A ty druhé tři, pro ty má porevoluční čeština obohacená o anglické zkratky krásný výraz. WTF.
Knížka filmových povídek na mě vykoukla v nějaké knihobudce, a tak jsem si řekl, že by se tím daly zabít dvě neděle. Povídky jsou tři, mají rozdílnou délku, kvalitu i atmosféru.
V první jsou naši hrdinové Šafránek a Koenigsmark ucha před maturitou, kteří se rozhodli sehrát divadelní kus. Ve filmu Tyla, v knize Jiráskovu Lucernu. Z téhle povídky mám pocit, že vznikla před filmem, hodně věcí je v ní jinak, ale kostra a základní myšlenky jsou načrtnuté.
Druhá povídka mi přišla taková, Doktor Pecháček promine, odflaknuta. Hodně věcí zname z filmu, ale celé je to takové nějaké uspěchané. Linka s jeskyňkou je tu odbytá asi deseti stránkami, naopak hodně prostoru tu dostává kolejní život, učení se anatomie, snaha o začlenění se.
Třetí povídka je pak takřka novelizace filmového scénáře, nebo možná spíš filmu jako takového. Dlouho se mi to nestalo, ale u některých scén jsem se smál nahlas (My že čtvrté bé nebo při nepřetržitém proudu historek sestry Toničky).
Až knížku budu do knihobudky vracet, dám jí tak, aby byla hezky vidět a jestli si ji odnesete právě vy, určitě ji zkuste, neprohloupíte.
Mega hustej nářez
František Kotleta (p)
Já vím, že je to dětinské, nevkusné a literárně nevýznamné, ale přiznejme si, i ten největší intelektuál potřebuje jednou za čas číst věty, které přirovnávají bodání do zmrzačených těl k pyji pornoherce pronikajícího do dobře namazané herečky.
Jestli vás stejně jako mě před lety naprosto míjela upirská sága Stmívání, v příběhu slovanského upíra Jana Bezzemka se najdete. Zjistíte, co mají společného upíři a mimozemšťané, co se ukrývá ve vojenském újezdu Libavá a co si autor (žijící v Bruntále mimochodem) myslí o Ostravě.
Knihy jsou svižné, bez výraznějších hluchých míst, plné násilí a černého humoru, popkulturních odkazů a krve. Je to záchodová literatura, ale zatraceně dobře napsaná, na nic si nehraje a to je na ní super.
Navíc cením autora za jeho otevřený dopis kolegovi Ljukanenkovi, který podobné téma zpracovával s obrovskou dávkou patosu, vážnosti a navíc se poslední dobou ukazuje, že je tak trochu nacíček..
K moři
Petra Soukupová
Zajímavá kniha, byť se nečetla snadno.
Při jejím čtení ks si vzpomněl na svoji babičku, často vyprávěla útržkovité historky bez hlubších point o lidech ze vsi, které "..přece musíš znát, ten bydlel ve třetím baráku od konzumu, akorát teda umřel v šedesátém roce a to ty jsi vlastně ještě nebyl na světě. No ale ten měl ve stodole Spartaka."
Autorce se povedlo do útlé knížečky narvat tolik informací a příběhů jako do deseti sezón seriálu ulice. Bohužel pro mě, ty příběhy byly vlastně i docela podobně hodnotné, nejsem cílová skupina. Postavy mě nebavily a většinu knihy jsem se navíc trochu ztrácel v tom kdo je kdo.
Nikdykde
Neil Gaiman
Můj první Gaiman, pokud tedy nebudu počítat Dobrá znamení.
Já se mu docela dlouho vyhýbal, protože všichni kolem mě jsou z jeho tvorby tak moc nadšení a já se bál, že to na mě (podobně jako King nebo Pratchett) prostě nebude fungovat. A ona to nebyla pravda.
Je to zábavně napsaná Urban fantasy, jsou tam všechny klišé na které si vzpomenete, ale proč ne, když to dohromady funguje. Hlavní hrdina je hodnej ťunťa, který se musí smiřovat s faktem, že pod ulicemi Londýna je úplně jiný a podstatně drsnější svět. Potkáme mluvící krysy, mutanty (nebo něco na ten způsob), aristokraty a lovce, dvojici psychopatických zabijáků, ti mě bavili velmi a dokonce si i sáhneme na anděla.
Není to bůhvíjak hluboká literatura, ale jako taková ta akční jednohubka poslouží. A atmosféra špinavého PodLondyna,kde se prolínají různé epochy, ta byla super. Naposledy na mě tak zapůsobila Moskva v Noční hlídce. Tak jen doufám, že se z Gaimana taky nevyklube kretén jako z Ljukanenka...
Plavci na Ostrově krabů
Ladislav Kristen
(SPOILER) Když jsem byl malý, měl jsem těžký život. Vyrůstat na vesnici kdesi na Plzeňsku, nezajímat se o kopanou a mít rád knížky, umíte si představit jaké to asi muselo být? Naše Místní lidová knihovna měla celé tři regály, jeden zcela zaplňovala tvorba paní Javořické, druhý z poloviny Háj a jeho Kája Mařík a pak tam byl regál s knížkama pro mládež. Většina byly klasiky z právě skončeného režimu, takže případný dětský zájemce mohl klidně ještě v roce 99 (pak jsem šel na gympl a do téhle knihovny přestal chodit, ale možná je to tam dodnes) číst o Pavlíkovy Morozovovi anebo Čuka a Geka. Naštěstí už taky vysílala televize Nova a tak moje vrstevníky knihovna většinou moc netankovala a tak jsem byl asi jediné dítě co tam chodilo. A právě Plavci na ostrově krabů, to byla ta knížka, kterou jsem do nějakých svých třinácti let četl snad desetkrát. A protože na mě někde v nějaké diskusi nedávno vykoukla, uvědomil jsem si, že jsem ji naprosto, ale fakt dokonale vytěsnil. Nastal čas znovu si ji přečíst a zjistit, jestli se třeba jednou nebude líbit mým synům. (Jakoby je někdy můj názor zajímal, že ano..)
No, co na to říct.
Ta knížka je tak úžasně dementní, že to ani hezký není. Už ty postavy. Chlapec jménem Štěpka, který jede na dovolenou do Jugoslávie, tam potká dalšího Čecha a navíc se skamarádí s třetím hochem, který je místní a vlastní loď. Štěpka má navíc nezdravou obsesi v jižním ovoci, které konzumuje po kilech a vymlouvá se, že tím zahání žízeň. Jasně. Všichni tři si perfektně rozumí, ačkoli Štěpka je z Prahy, Zdena z Plzně (takže by měl mluvit jako plzeňéék, o tom já něco vím) a Ante, jak se jmenuje ten mladý Chorvat, si a nimi povídá spisovnou foglarovstinou. Vůbec jsou v knize všichni jazykově úplně geniálně vybavení, hned v první kapitole, když Štěpa kouká na párek (že by odkaz na Malého Bobše) a ujede mu vlak, ukecá jeho tatínek jakéhosi Maďara, aby je svezl autem na další nádraží. Ukecá Maďara. Maďara! Vážně?
Takže chlapci se kamarádí, jezdí na lodi, občas se vesele objímají, ale pusy si nedávají, protože se to nedělá (tohle se tam fakt píše, to si nevymýšlím). Při jedné cestě dojde ke ztroskotání na pustém ostrově, který ale není pustý, protože jej obývá starý zákeřník (a tohle slovo teď začnu vážně používat, je super!), Pokusí se hochy vyhladovět v pískovcové jeskyni, ale naneštěstí pro něj je tam zavře společně s dynamitem a tak se hoši dostanou vena mohou dojet pro pomoc, policajta/doktora, kterému Zákeřník před lety zabil tátu. Nebudu vám prozrazovat jak to dopadne, bodycount je jedna (když tedy nebudeme počítat mrtvého Viktora Dyka, kterého si v té knize taky berou do huby) a hochům policajt za odměnu slíbí chatu, čímž se dostáváme zase k tomu Foglarovi a tak jen nezbývá doufat, že nikdo z hochů nezačne kouřit.
Ale teď vážně. Nepovedlo se mi zjistit nic o panu Kristenovi ani o díle samotném, podle copyrightu to bylo napsané někdy v padesátých letech. Netuším jaké byly tehdy vztahy s Jugoslávií, ale asi se tam mohlo jezdit. Fascinovali mě rodiče s jejich naprosto salamovým přístupem "odjedeme teď na dva dny do Splitu a hlídat tě bude majitel hotelu Taťko Dědic", nevím, to snad nemohlo být obvykle ani tenkrát. To že nechají kluka courat celý den a sami jsou zalezlí na hotelu, to zase ale chápu, řekli klukovi že budou spát po obědě. Jasně. Tak snad nepřišel do pokoje moc brzy.
No, co říci závěrem. Knížce dávám nostalgické dvě hvězdičky, synům o ní říkat nebudu a asi se nebudu vracet ani k jiné literatuře z dětství.
P.s. ta obálka! Tyjo, kdo tohle proboha navrhoval? Jasně, dneska by se koupila fotka z banky, jenže tenkrát někdo z nakladatelství musel zalistovat v albu a dát tam třeba svoje děti. A my budeme řešit rodiče zveřejňující děti na sociálních sítích. Dostat se na obálku takové knížky může klidně znamenat, že v místní lidové knihovně kdesi na Plzeňsku můžete být terčem posměchu klidně dalších padesát let!