kamibe
komentáře u knih
Jako zabít ptáčka
Harper Lee
Příběh jsem četla před mnoha lety a zanechal ve mně citelný otisk. Vybrala jsem si ji do letošní ČV jako knihu s pruhovanou obálkou a pro podrobnější připomenutí. V knihovně byla volná jen její audioverze a obal cd pruhovaný není. Snad to nevadí. Je to opravdu krásně načtená kniha a za to Kláře Issové velmi děkuji. Užila jsem si to bohatě.
Deset malých černoušků
Agatha Christie
Vybrala jsem si ji do ČV a četla ji po několik večerů nahlas do telefonu i pro svou kamarádku. Výborně jsme si to užily. Na mnohých místech jsme se zastavovaly a promýšlely, kdo a jak... Vracely jsme se k říkance, abychom byly připraveny na to, co bude dál. Usoudily jsme, kdo by to mohl být a proč, což tu uvádět nebudu, byl by to spoiler, ale i přesto to bylo pro nás parádní počtení, zvláště závěr, protože nám vysvětlil okamžiky, které jsme zrekonstruovat nedokázaly.
Svoje období detektivek mám už dost dlouho za sebou a ani po téhle bych nesáhla nebýt ČV, protože jsem tušila, že Agáta je sice bravurní, ale nějakou legraci si s ní neužiju. V tom směru s chutí vzpomínám na Kassakovu Děkuji, už jsem vraždil.
Babička pozdravuje a omlouvá se
Fredrik Backman
Za tip na tuto knihu vděčím kamarádce z oslavy mých narozenin, když jsem zjišťovala, co kdo zrovna čte a jestli něco doporučí. Příběh jsem vnímala víc než jako odpočinkovou četbu. Pro mne to byla hloubková sonda do propletence mezilidských vztahů. Také o tom, jak ošidné je hodnotit něco nebo někoho podle povrchního zdání. Bylo to o životě, který umí být krásný i strašný zároveň, o těžkém smiřování se smrtí nejbližších bytostí a o jinakosti, s níž se možná potýká ledaskdo z nás čtenářů také. V průběhu čtení jsem o příběhu vyprávěla přátelům a od jednoho jsem se dozvěděla, že autor napsal i knihu o Brit-Marii a tu ať si teď určitě přečtu taky. Tak se mám na co těšit. A taky na Oveho se těším. Autorův styl mi výborně vyhovuje. Od začátku to byla napínavě podaná skládanka, na jejímž konci zúročil každý z dílků. Oceňuji také to, že jsem se při čtení mnohokrát nahlas smála. Někomu se možná může zdát tak malá holčička možná chytrá až příliš a také docela přidrzlá a někdy i vtíravá až neomalená, jenže ono zároveň lze dobře vnímat, že si jde rovně za svým, neuhýbá a nechce, aby uhýbal ani druhý. Měla jsem velké pochopení pro jejího tatínka a líbil se mi nápad s dózou na slova.
Až později jsem si všimla, že je tato kniha určena dětem a mládeži. Nad tím tedy hodně váhám. Nemyslím si totiž, že když je příběh o dítěti, musí být hned kniha takto zařazena.
Anastasia
Vladimir Megre (p)
Člověk tomu skoro nevěří! Ale jak čtu další a další díly, vidím, kolik je v tom pravdy a lásky.
Takové maličkosti
Claire Keegan
Někdy přečtený příběh člověku sedne v mnoha ohledech, což znamená, že mu ji náhoda přihrála do rukou v pravou chvíli jeho života. A mně se to právě stalo. Děkuji.
Furlong možná neřeší žádné morální dilema (i když to podle některých autorčiných odstavců tak může vypadat), ale jen předává dál, co někdo podobným způsobem poskytl jemu. Te to moc pěkné dění, které ve svém životě zažíváme patrně někdy každý. Když to Furlong udělal, pocítil v sobě jakousi pevnou jistotu. A to je možná stav, kterého vlastně chceme dosáhnout všichni.
Samozřejmě mě u čtení napadaly nejrůznější myšlenky, ať už o "padlých" děvčatech a způsobech, jak s nimi bylo zacházeno, ať už o vykreslovaných podrobnostech, které mohou některé čtenáře od čtení odrazovat, nebo o tom, proč nese v krabici boty a dívka jde bosky.
"Mramorování" je podle mého dobré ze dvou důvodů: abychom se při čtení opravdu do příběhu ponořili a dokázali si ho představit do nemenších detailů jako obrazy či film a také jako výzva, abychom si maličkostí začali více všímat ve svém vlastním životě a zjistili přitom, jak velmi důležité někdy bývají.
Ano, jsou knihy, které potřeba přečíst v pravý čas svého života.
Kafe @ cigárko
Marie Doležalová
Pro mne kýžená oddechovka. Oceňuji autorčinu otevřenost. Ráda jsem se seznámila s některými zákoutími její profese. Dokáže sama sebe a své příhody výtečně odlehčit. Líbilo se mi to, a to i přesto, že podobné čtení nemívám na svém stolku jako pravidelnost, spíš to beru jako chuťovku. A načetla to opravdu výborně.
O zahradě
Pavel Čech
Knížky Pavla Čecha si pořizuji ze dvou důvodů - jednak kvůli krásným ilustracím, které člověka přímo vtáhnou do děje svou malebností a spoustou nečekaných podrobností, a jednak kvůli příběhu, který je pokaždé hlubší, než se na první pohled zdá. Tento je laděn skoro posmutněle, protože si u něho my už velcí dospělí uvědomíme, že jsme možná ve svém životě nestihli prozkoumat docela všechna tajemství, která se nám v dětství jevila tak blízká a jejich dosažení tak možné. Zároveň však na konci vidíme, že je pořád na co se těšit a že máme přát i dalším, kteří přijdou po nás.
Rozvaliny Gorlanu
John Flanagan
Vůbec se nedivím, že má tato kniha (a patrně celá série) tak vysoké hodnocení. Přestože jsem už dlouho dospělá a knihy si už dost vybírám, musím říci, že jsem tento první díl četla s velkým zalíbením. Nejen proto, že je stylisticky velmi dobře napsaný, nejen proto, že je dějově výborně sestavený, nejen proto, že jsou v něm místa opravdu napínavá, ale hlavně proto, že se tu objevuje opravdu kvalitní kniha pro kluky, pro něž je v literatuře tradičně méně příběhů než pro děvčata. Autor pro svého syna sepsal výborný příběh, po němž rádi sáhnou i další kluci. A nesporně neskončí u tohoto prvního dílu. I já se s chutí poohlédnu po tom následujícím.
Plechový bubínek
Günter Grass
U téhle knížky se nedalo se čtením spěchat.
Při čtení nacházím věty dlouhé, předlouhé, někdy i 14 řádků, což je třetina stránky, a přece je sleduji s veškerým zaujetím, neboť filigránsky vykreslují děj, až jej vnímám jako film.
Ta šíře záběrů nejrůznějších lidských činností je skoro udivující – tesání kamene, písmomalířství, sochařina atd. Užívá zde odborné výrazivo mně neznámé. Kladu si otázku – jestlipak existuje takový čtenář, který rozuměl opravdu úplně všem větám a slovům.
Trochu jako Hrabal, trochu jako Švejkovo vypravování mi připadal Oskarův příběh hrnoucí na mne svá dlouhá, předlouhá souvětí (někdy i 14 řádků, což je třetina stránky) se spoustou nejrůznějších obrazů. Přesto je sleduji s veškerým zaujetím, neboť filigránsky vykreslují děj, až jej vnímám jako film. Udržují mne skoro až násilně u čtení, z něhož se mi někdy téměř točila hlava, což byl signál, abych např. na straně 351 spustila záložku, přestože jsem ještě nedorazila konce kapitoly.
Bohatost stylistického vyjadřování mě od samého počátku nadobro uchvátila. Těšilo mne číst už jen kvůli zvědavosti a znovu a znovu opakovanému údivu, co všechno a jak dokáže autor poskládat a vypovědět v další větě, velmi často daleko delší, než by kdy očekával i ten nejtrpělivější čtenář.
Zdálo by se, že se člověk musí v těch předlouhých vyjádřeních někdy docela ztratit. Ale nestalo se mi tak, naopak – k naprostému pochopení i sebedelší sentence přibyl velmi často uznalý a potěšený úsměv nad další nečekanou volbou a skladbou slov. Nezbývá, než ocenit překladatele – pana Vladimíra Kafku, jenž napsal také doslov, který je stejně „nabitý“ jako stránky s Oskarem.
Mám se vůbec snažit vyhledat a vidět film?
Vango
Timothée de Fombelle
Ten Flombelle je neuvěřitelný! Nejúžasnější na jeho knihách mi připadá to, jak nemám nejmenší problém se začíst do příběhu původně určeného dětem, přestože jsem dospělá už hodně dlouho! Tolik souvislostí a tak skvěle propojených! Tolik doteků na nejjemnějších úrovních! Těším se s touto knihou každý den (dostala jsem ji k Vánocům) a jsem ráda, že je tak tlustá, že ji nemohu přečíst na posezení, neboť rychločtení ještě neovládám a asi bych ho v případě takovéhle četby ani nechtěla použít.
Dohoda s nemocí (kniha první)
Valerij Vladimirovič Sineľnikov
Tuhle knihu jsem četla určitě před více než pěti lety, ale mnohá slova z ní ve mně stále rezonují. Nebylo objevné to, že si mám hlídat svoje myšlenky a pečlivě volit, na co a jak budu myslet, ale bylo pro mne opravdu zajímavé, že lítost není až tak pozitivní cit, jak si obecně lidé myslí. Litovat někoho znamená v podstatě ubírat mu jeho sílu. Vysvětluje to dobře a je třeba to číst pozorně.
Líbí se mi soupis všech těchto pocitů, které nepomáhají ani nám ani druhým lidem.
Líbí se mi také, jak rozebírá zákony, které nejsou produktem lidí, ale platí daleko důrazněji. Dovolím si ocitovat jeden z nich:
"Vnější odráží vnitřní
Pokud chcete změnit okolní svět a lidi kolem vás, pamatujte si, že všechno, co vás obklopuje, je odrazem vás samotných. Proto začněte u sebe. Když změníte sebe, změní se lidé kole vás a váš svět. Zafunguje princip zrcadlení. Změnit sebe znamená v první řadě se zbavit agresivních myšlenek a emocí, jež jsou spojené s pýchou."
Všichni v sobě máme nějakou pýchu. Asi to patří k egu. A kdo si myslí, že ne, ať si pročte jinou Sinelnikovu knihu - Formule života, konkrétně na stranách 135 - 145.
Kdyby to bylo možné, dala bych téhle jeho knize hvězdiček šest!
Nenásilná komunikace: řeč života
Marshall Rosenberg
Tohle čtení vypadá zpočátku docela náročně, ale kdybychom se dokázali do toho ponořit, být ochotni ke změně svých navyklých komunikačních postupů, zdá se, že by se nám mohlo znatelně ulevit. Ovšem přiznat si pocity, to samo o sobě už je výhra! Když si vyzkoušíte, kolik znáte slov pro vyjádření pocitů (ať už kladných nebo nemilých - a těch nejspíš bude víc), bude s podivem, když překročíte dvacítku. Budete pak překvapeni, kolik jich sepsal autor (a i on možná na některý pozapomněl).
Ne že bych tak úplně se vším, co nabízí, souhlasila. Některá vyjádření bych asi pronesla jinak. Myslím si, že důkladnější školení v tomto ohledu poskytuje kniha Respektovat a být respektován. Není ovšem nad to, když člověk absolvuje kurz manželů Kopřivových! Vřele doporučuji. Výborné nejen pro rodiče s dětmi, ale i pro partnery a samozřejmě pro učitele a vychovatele, prostě pro lidi vůbec.
Sněhová sestřička
Maja Lunde
Jedna z nejkrásnějších knih, které jsem kdy četla. Jak se vyrovnat se ztrátou ze všech nejbolestivější? Jak uvěřit něčemu, o čem vlastně nic pořádně nevíme? Působivé jsou jednak přenádherné ilustrace a také to, že Juliánovo vyprávění je tak upřímné. Knihu jsem četla už před dvěma lety, ale v mysli ji mám neustále a s radostí jsem si ji přečetla znovu, což je velká výjimka.
Agnes a ostrov Stínů
Veronika Hájek Hurdová
Tento příběh nejen hezky navazuje na předchozí, ale navíc velmi dobře sedne na dnešní dobu. Opět ráda pominu drobnosti, které by se daly vytknout, protože tohle je další skvělá kniha, v níž si může každý najít něco moudrého pro sebe. Já v ní navíc našla mnoho paralel právě probíhajících skutečností našeho současného života. Celkově na mě celý příběh působí jako pohlazení po dnech plných bolesti. Opět jsem si vychutnala překrásné ilustrace a nevadilo mi, že některé by možná měly být umístěny mezi jinými stránkami.
Srdce na obrtlíku
Donal Ryan
Tuhle knížku doporučuji číst najednou. Já to neudělala, a proto jsem se obtížně vpravovala do dalších kapitolek, neboť jsem si nepamatovala, kdo koho už někdy předtím zmínil, jak o něm mluvil a co jsem se o něm už vlastně dozvěděla. Klíčové mi ovšem připadají až poslední tři záznamy, které teprve čtenáři udělají naprosté jasno. Vnímat tu můžeme mnohé mezilidské vztahy, konflikty, nedorozumění, může na nás z toho jít smutek, ale takový je prostě život, pro který jsme si sem každý přišel, každý kvůli něčemu jinému, co potřebujeme poznat a pochopit do větší hloubky.
(Vlastně jsem si ji vybrala do ČV, jenže tam už jednu mám.)
Klub divných dětí
Petra Soukupová
Knížku jsem četla do telefonu své kamarádce a opravdu jsme si to užily. Každá jsme si v některém z těch dětí našly i něco svého, takže jsme pro ně měly velké pochopení. Autorčin styl se nám velmi zamlouval a téma je asi pořád aktuální. Na konci nás napadalo, že by kniha mohla mít i nějaké další zajímavé pokračování.
Knihu jsem si vybrala kvůli názvu a nenapadlo mne, že se mi hodí i do čtenářské výzvy, i když mě nenapadlo, že bych mohla obálku označit jako tu, která se mi nelíbí. Spíš bych řekla, že je nezvyklá. A možná je úplně na místě, protože je taky tak trochu divná.
Vypravěčka
Jodi Picoult
Vybráno do ČV. A je to moje nejtlustší kniha, kterou jsem přečetla ve velmi krátké době pouhých pěti dnů, alespoň pro mne je to nebývale rychle přečtená kniha. Autorku jsem neznala a musím říci, že se mi její psaní zalíbilo. Už jsem o holokaustu přečetla docela dost knih, říkala jsem si, že už snad tohle téma nebudu letos ani plnit, ale nakonec mi to nedalo, a když jsem si přečetla anotaci a pár pochvalných komentářů, řekla jsem si, že tohle by mohlo být přeci trošku jiné. A bylo. Hlavně jsem ocenila propletení příběhu vymyšleného s příběhem skutečným. Říkala jsem si, že babička Minka mohla žít po válce svůj nový život svěže a naplněně díky své schopnosti žít tady a teď. Pozornému čtenáři mohlo svitnout už dříve, že něco nehraje, přesto je konec překvapivý a působivý. Téma odpuštění mě poutá a rozhodně si přečtu knihu, o které se autorka zmiňuje na začátku svého Poděkování.
Evička lhářka žhářka
Petra Braunová
Hmm!!! To je tedy opravdu náročná kniha pro děti! A myslím, že i pro dospělé! Skoro bych ji označila jako dětský thriller. Sled událostí je totiž opravdu svižný, mnohdy překvapivý a téměř v každé kapitole jsem vnímala svoje napětí, jak že se to odvine dál! A hlavně - všechno to, co tady čtu, je naprosto reálné, klidně si dovedu představit, že se to tak může někdy opravdu přihodit! Manipulace je stejně možná u dětí jako u dospělých. A děti nás dospělé mají přečtené možná líp, než si umíme představit! Rozhodně bych doporučovala, aby knížku četly nejen děti, ale i jejich rodiče. A nejlépe by bylo, kdyby si tuhle knihu přečetli ti mladí, kteří se teprve chystají děti mít - to proto, aby věděli, co vlastně dělat nemají.
Obejmi mě
Jiří Žáček
Nádherně utvořená sbírka milostných básní. Žáčka mám ráda pro jeho šíři záběru. Umí tvořit jak verše pro děti, tak smutné básně a sloky k zamyšlení. Janečka miluju pro jeho čisté, jemné, půvabné linie. Tak málo čar a tolik výrazů a výpovědí!
Nakladatelství Nibiru se ctí plní prohlášení na svém webu: Vydavatelství knižních publikací, jehož cílem je zprostředkovat čtenáři knihu krásnou po obsahové i výtvarné stránce, kterou je radost číst i vzít jen do ruky jako hezký předmět.
Musela jsem zemřít
Anita Moorjani
Nejlepší, co jsem kdy o blízkosti smrti četla. Nikdy bych nečekala, že to může být takpovzbuzující. Tolik moudrosti o takových částech našeho žití, o nichž se pořád ještě moc nemluví! Děkuji.