jelad komentáře u knih

Francouzský filosof Georges Bataille řekl: Pro každého, kdo chce do hloubky pochopit, co to znamená člověk, je Sade četbou nejen doporučenou, ale přímo nezbytnou.
Marqis de Sade vidí zlo ve člověku tak jako nikdo a prostřednictvím brutální alegorie představuje svět, kde sobecké ukojení pudů (hlavně pudu destrukce a smrti) je jedinou cestou ke štěstí.
Jedna z nejvíc nepochopených knih všech dob.

"Pokud zločin samotný není tak delikátní jako ctnost, často je právě ctností ovlivňován a má veškeré rysy její naivnosti a čistoty. Copak nelze v obou najít jistou podobnost? Když budeme zkoumat přírodní zákony, nezjistíme, že neřest je stejně nezbytná jako ctnost?"

8 28.07.2017

Nejde nikdy zapomenout na to, jak babička autorky svléká podprsenku a z té jí padají okvětní lístky jasmínu... Úchvatná podívaná na život v obrazech íránské autorky Marjane Satrapi – ta hrdost, síla, neohroženost. A přitom ironie, která nabourává hustou atmosféru strachu, a činí tak režim zranitelnější. Často se nestává, aby se autoři, kteří prožili dějinné hrůzy a následně je vylíčili do autobiografií (ať už v jakékoli podobě), oprostili od patosu a klišé. U Satrapi je ale patrné, že litována být nechce, naopak – s drtivou přímočarostí, úsporností, neukaceností popisuje vlastní selhání a morální dilemata, což je její, jistě nekomfortní, katarzí po prožitých hrůzách. I tak ale čtenáři nezbývá, než ji obdivovat – a tím víc se jí přiblížit a oblíbit si ji – je to člověk, žádný umělý hrdina, který má od narození jasné pevně dané neochvějné hodnoty. Ta neustálá konfrontace s vlastní morálkou a strachem převlečená do pašování cédéček, výrazné rtěnky, antikoncepce, více partnerů nebo tajných alkoholových večírků je pro celou naši poklidnou, nudnou, vystrašenou, zpovykanou, bezhodnotovou a ultrasobeckou společnost neuvěřitelná, nepředstavitelná.
Naprosto odzbrojující.

„Dívala jsem se, jak se babička svléká. Každé ráno si natrhala jasmín a dávala si ho do podprsenky, aby to vonělo. Takže když se odstrojovala, odpadávaly jí z prsů květy.“

7 20.06.2020

Když je Jonghje malá holčička, musí sníst svého psa – ještě před tím sleduje, jak zvíře zoufale běží za motorkou, která má za úkol jej unavit k smrti, dívá se na to, jak popadá dech, jak prohrává boj o život, jak jej stroj ovládaný jejím otcem vláčí po prašné cestě a dře z něj kůži na maso. V polévce si pohrává s jeho očima. „Vzpomínám si, jak se přede mnou na mastné polévce mihotaly dvě psí oči. Oči běžícího psa, plivajícího pěnu smísenou s krví. Ale ani trochu to se mnou nepohnulo. Opravdu ani maličko.“ V patriarchálním světě jejího otce a bratrů Jonghje a její sestra ztrácí schopnost svobodně vyjadřovat své pocity, pěstovat vlastní hodnoty – popírání a potlačování emocí, které se v dívkách hromadí se striktním dodržováním korejských tradic – které se prolínají s nekritickou a až zbožnou úslužností k mužům, v dospělosti vyúsťují v tragédii. Odpor ke krutosti a rigiditě myšlení dohání Jonghje k přesvědčení, že nechce být člověkem. A ta zprvu nenápadná sebedestruktivní cesta – kdy začne odmítat určitý druh potravy (právě ten, který korejská společnost bere za samozřejmost) – je ale v tamním smýšlení obrovskou revoltou. A za tou revoltou stojí žena – do té doby utlačovaná, nesebevědomá – objekt, doplněk, ozdoba, nutnost.

„…pes, co mi prokousnul lýtko, je přivázaný za tatínkovým motocyklem. Je mi devět a stojím mezi vraty našeho domu, nohu pečlivě omotanou obvazem. Podle venkovské pověry mi tatínek na ránu přiložil spálenou srst ze psího ohonu. Je horký letní den. I když se ani nepohnu, pot ze mě teče proudem. Pes vyplazuje červený jazyk, který mu padá až pod bradu, a ztěžka oddychuje. Pěkně rostlý, bílý pes, tělem větší, než já. Do té doby, než pokousal dceru vlastního pána, si o něm všichni v sousedství říkali, jaký je to bystrý hafan.
Když táta přivázal psa ke stromu a zapálil pod ním oheň, aby mu ožehnul ocas, prohlásil, že ho nezabije ranou do hlavy. Někde totiž slyšel, že pes, který umře vysílením, má křehčí maso. Startuje motorku a vyráží vpřed. Pes uhání za ním. Společně oběhnou okolní domy a stejnou cestou se vydávají na druhé, třetí kolečko. Ve hnutí stojím ve vratech a upřeně sledují bílého psa, který je čím dál vyčerpanější. Nemůže popadnout dech, ale oči mu jiskří. Pokaždé, když se můj zrak setká s jeho planoucíma očima, zlostně se na něj zadívám.“

7 20.06.2020

Soubor šestnácti českých snů, které byly většinou dříve či později odsouzeny k nepříjemnému vystřízlivění, které ale zároveň nechtěly být prohlédnuty, byť se přece jen v průběhu času přetransformovaly v deziluzi národa, je zároveň vyprávěním o touze Čechů po velikosti a obdivuhodnosti, po historii a kořenech, jejichž hloubka by mohla konkurovat německým, po většinu dobu nepřátelským, tradicím a dějinám. Pocit méněcennosti a útlaku se prolíná všemi Kosatíkovými kapitolami a spolu vytvářejí sny - jako jakousi vnitřní národní katarzi po přežitých tragédiích. Touha po tom - být hybatelem evropských historických událostí a ne se jenom nechat hýbat někým jiným - s sebou nese tvorbu umělých dějin, (ne)slavných rukopisů, u kterých v devatenáctém století nezáleželo na jejich pravosti, ale na naději v něco velkého, co s sebou přinášely. Největší plagiátoři se stávali národními buditeli a hrdiny (autor zde však sám polemizuje nad „vinou“ domnělých autorů Hanky a Lindy - jelikož kromě falza stvořili nepochybně umělecká díla), vědci „mlčeli“ nebo zatemňovali své logické úsudky, aby mohli potvrdit pravost něčeho, co by v jiném případě rezolutně odmítli, lidé nenáviděli odpůrce, kteří jim brali jejich český sen.
Ten zobrazoval vítězné bitvy a vysokou kulturní vyspělost pradávných předků. Iluzi o vítězství, hrdinství a potřebnosti si Češi pěstovali i po První světové válce, kdy bitva u Zborova, v podstatě nijak zvlášť významná část světových bojů, byla pojímána (a dosud je) jako velkolepá přehlídka udatnosti československých prvně zformovaných legií.
Jan Lucemburský byl ve světle těchto mýtů brán jako hrdina, když v bitvě u Kresčaku vjel slepý a slabý do bitevní vřavy, prý aby byl mohl lépe sťat nepřítele, v podstatě se ale jednalo o sebevraždu.
Mýtus vyrovnání se s Němci, mohlo by se zdát, Čechům vyšel, když během divokých odsunů decimovali německé ženy, děti a staré lidi a muže zavírali do českých koncentráků, nicméně po letech vystřízlivění se tento „splněný sen“ stal hanbou, která pošpinila odkaz demokracie, kterou si s sebou nesla rozsypaná První republika spolu s československým poválečným čelním představitelem Edvardem Benešem. Kam zmizla ta demokracie, když Beneš a celý stát mluvil o „kolektivní vině“ celého německého národa a ospravedlňoval si tak brutalitu, kterou vůči svým bývalým sousedům a někdy i přátelům užíval. Jak jsme vyrostli z dob „oko za oko - zub za zub“, tak jsem se tam zase rychle vrátili.
České snění není klidným čtením. V paralele se současností vyvstávají otázky, kde jsme vlastně teď a kam kráčíme, a zbyly nám ještě vůbec aspoň ty sny?

„Když Slováci využili nečekané liberalizace poměrů v roce 1968 k prosazení federace, vnímali to na české straně jako ústupek, který je potřebné učinit, ale který zároveň pro české země a jejich obyvatele nemá podstatný význam. A výbuch slovenských národně emancipačních snah po roce 1989 přinesl Čechům největší polistopadové překvapení. Starší bratr si vždy myslí, že mladšímu rozumí, i když ho třeba vůbec neposlouchá.“

„Takto třeba o své činnosti v Rusku v roce 1917 Masaryk informoval československou vládu na její první schůzi, jíž se zúčastnil, 23. prosince 1918: ‚V Kyjevě dostanu pojednou zprávu, že bolševici jsou na Kyjev. Mám k dispozici 20 000 lidí. My jsme tam drželi ruskou frontu proti Němcům. Přiznávám se, že jsem si někdy myslel: co teď? Já je mohu zničit a mohu jíti do Moskvy a Petrohradu. Pomýšlel jsem na to, ale rozhodl jsem se, že se do ruských bojů nepustíme.‘ Snad se Masaryk, poprvé v životě na zasedání vlády, zcela neovládal - ale pokud to tak nebylo a popisoval pravdu, muselo pro něj být velmi zvláštní žít s pocitem, že se v dané situace mohl rozhodnout také úplně jinak, možná lépe - a předurčit dějinám úplně jinou cestu.“

7 15.12.2017

Karel Kopfrkingl –hybatelná postavička pražského krematoria deformuje své buddhistické idee do jednosměrného bodu „vysvobození smrtí“, a to na pozadí fašismem znetvořených třicátých let. Učení transformované do obhajoby smrti přichází ze spalovačových rukou – v „zájmu“ vyššího dobra – antisemitismu.
"Dáš si rakvičku, nebo věneček" – věta, kterou Kopfrkingl pohřbil syna, snad ve své smrti mlčky děkujícího otci „čeho všeho ho na tomto světě ušetřil“, na filmovém plátně pronesena ústy v té roli až úchvatně odporného Rudolfa Hrušinského staršího, jaksi „samozřejmě klidně“ demonstruje bezedné morální prázdno člověka vraždícího vlastní děti a ženu – Lakmé, Nadoblačnou, Nebeskou.

Fuksův Spalovač - krása ve smrti.

7 28.07.2017

Jejich oběti o nich říkají, že jsou devastující, oslniví, extrémně sebejistí. Méně mrkají, což znásobuje jejích úchvatnost. Svou kořist si vytipují podle chůze, bez mrknutí oka řeknou miluji tě, jakoby říkali, že je dneska hezky. Bezcitně odhodlaní, extrémně cílevědomí a zvědaví, na druhou stranu lhostejní, zároveň chladní, přitom všem schopní – a nic je to nestojí. „Normální“ lidé, kteří s nimi přijdou do kontaktu, jsou jimi zneuctění ale okouzlení, uchvácení ale i znechucení. Jsou to hazardéři, lamači pravidel i srdcí – často nepochopení s přetrvávajícím vzorcem chování, který se výrazně odlišuje od očekávání v kultuře, v níž jedinec žije. Mají sklony k duševním poruchám. Manie sans delire – šílenci bez deliria. Můžou nás zapíchnout, ale můžou nám zachránit život. To jsou psychopati. Sérioví vrazi, sadisti, ale taky neurochirurgové, pyrotechnici nebo prezidenti.
Průlomová kniha britského psychologa Kevina Duttona boří stereotypy, které jsou spojovány s označením „psychopat“ a na výživných příkladech ilustruje, jak cenné jsou v dnešním světě vlastnosti tohoto specifického lidského „druhu“. V západním světě, kde prakticky nehrozí žádná život ohrožující rizika, kde bují konzum a všehomíra, se lidé bojí riskovat – až na psychopaty, kteří mají hazard v krvi. A přitom tah na branku a chladnou hlavu. A proto vyhrávají. Místo emocí mají čísla, což jim umožňuje dosáhnout maximálního soustředění. Jak upozorňuje Dutton, všechno závisí na „šoupátkách“ - pakliže jsou psychopatické vlastnosti u jedince maximalizovány (málo případů), setkáváme se se sériovými vrahy, pakliže se „šoupátka“ drží níž, vznikají osobnosti Billa Clintona, JFK nebo Jamese Bonda. Jak říká autor, psychopat spíše odpraví někoho na burze než v temném průchodu.

6 07.02.2020

Člověk zredukovaný do pokřiveného a odumírajícího shluku nevzhledného masa a kostí - uzamčený v těsném prostoru uvnitř neviditelného skafandru, ze kterého kontaktuje „živý“ svět pouze skrze mrkání víčka levého oka. Ve svém doživotním exilu - uvnitř sebe sama - však tento pozemský kosmonaut, „zlověstný pták se zlomenými křídly“ a „papoušek bez hlasu“ zachytává kousky života, které vytvářejí magickou a krásně smutnou mozaiku - pro ty, kteří nejsou živoucími mrtvolami - banálního a přízemního bytí. Zatímco tělo je uzamčeno na tisíc západů a správný klíč pro jeho opětovné vypuštění do světa „chutnajících“ život neexistuje, duše si létá na výlety - jako motýl, skrze které její paralyzovaný zhmotněný představitel ochutnává a vstřebává všechno, čeho se dřív do sytosti nenabažil, a konečně tak chápe to pravé kouzlo existence. Bohužel až potom, co se do ní už nemůže plnohodnotně vrátit. To, co se vytváří uvnitř fyzicky zhrouceného a zdevastovaného člověka, je skutečný a jedinečný svět ze slov - ze slov a vět tak jedinečných a neotřelých, až to bere dech. Pro nezúčastněného je to exkurze do bájné země za hranice běžného chápání, jiná planeta, jiná galaxie, jiný vesmír, ohromující a neskutečně jímavá. Vášnivá touha po sebemenším doteku a šelestu života neprostředkovaného z dopisů přátel nebo obrazovky televize je bolestná, ale zároveň ohromující.
Kdyby člověk jen na pár chvil vnímal život tak, jako Jean-Dominique po jeho fatální nehodě, miloval by život jako nikdy. Burcující.

„Využívám Sandrine, abych slyšel své blízké po telefonu a zachytil tak v letu kousek života, tak jako chytáme motýla.“

„Nic mi nechybělo, kromě mne. Já jsem byl jinde.“

„Jakým paradoxem čas, který je zde nehybný, tak nezřízeně letí?“

„Existuje v tomto vesmíru klíč k otevření mého skafandru? Linka metra bez konečné zastávky? Dost silná měna na to, aby mě vykoupila na svobodu? Musím hledat jinde. Odcházím.“

„Nejenže jsem byl vyobcovaný, ochrnutý, němý, napůl hluchý, zbavený všech potěšení a zredukovaný na bytí medúzy, ale navíc jsem byl strašlivý na pohled. Byla to jen poslední rána po sérii katastrof, takže jsem dostal záchvat nervózního smíchu, a rozhodli jsme se brát to jako dobrý žert. Moje radostné chroptění nejprve Evženii zmátlo, ale pak se nakazila mou veselostí. Smály jsme se, až nám tekly slzy. Městská kapela začala hrát valčík a já jsem byl tak veselý, že bych rád vyzval Evženii k tanci, kdyby k tomu byla příležitost. Byli bychom kroužili po kilometrech dláždění. Od té doby kdykoli se dostanu do velké chodby, vidím u císařovny trochu jízlivý úsměšek.“

6 02.04.2018

Není zákona, není spravedlnosti, není svědomí, není boha. To zvěstuje hlas „mluvící svitem měsíce“ důstojníkovi, který o pár hodin dříve odsoudil vojáka, jenž okrádal mrtvoly svých spolubojovníků, k smrti. Končí tak Čapkova povídka Tribunál, která je zároveň posledním dílem ze série Trapných povídek. Vyúsťuje tak autorova filozofie člověka, který žije svůj vnitřní svět, jenž není nikdo schopný nahlédnout tak, jak je, jelikož k „objektivnímu“ pohledu přidává vždy kus sebe. Jednotný výklad nemůže existovat a realita se křiví pod lidskými dojmy. Hodnoty společnosti jsou mýtus, pod vlivem kterého nemá nikdo právo soudit. Aktéři Čapkových mini dramat se střetávají s otázkou smyslu života. Ať je to touha nežít v osamělosti po ztrátě manželky - a proto tolerovat krádeže košil a rodinných starožitností vypočítavé služebné nebo vzpoura formálnímu a úřednickému systému, který je pokryteckým pozlátkem zastiňujícím bídný život chudiny, vždy je střet činem trapným - pro aktéry v hlavních rolích i vedlejších. Protože při prohlédnutí sebe sama mizí naivita i opilost vlastní důležitostí.

„Tu zapláčeš a rozlítíš se, lítý a šílený budeš spravedlností a svědomím; tu budeš bít a soudit z hněvu i lítosti, a jsi-li bůh, nebudeš moci jinak, nebudeš moci jinak než dát člověku za pravdu.
Hlas mluvící svitem měsíce mlčel. Osamělý člověk se obrátil přímo k nebi, jež bylo jako mléčná báň naplněná strnulým světlem. A tu řekl hlas: ‚Není boha.‘“

6 12.11.2017

Anotace na knihu Dějiny ošklivosti významně zjednodušily Ecovo pojímání ošklivosti v historii lidského světa - a to ohyzdnosti té, jejímž svědkem se stalo výtvarné umění a literatura. Ošklivost - tak, jak ji chápe Umberto Eco, zdaleka není apriorním opakem krásy - logické opozitum v lingvistice ani v nejmenším nenaplňuje složitost dějin lidského chápání estetiky. Prokletí básníci v čele s Verlainem, Rimbaudem a Baudelairem oslavují mršiny prolezlé červy, vnitřnosti roztékající se na slunci a shnilé zuby. Dekadentní nazírání pomíjivosti lidského věku a celých epoch se vysmívá přehnanému antropocentrismu a měšťáckému životu, když hledá krásu v ošklivosti. Ohyzdnost a pitvornost se stávají vrcholnou estetikou, nádhera hnusem. Pojmy se prolínají, stejně tak jako zraje vkus soudobého člověka. To, co zavrhla historie, současnost rehabilituje. To, co člověk odsuzuje jako obscénní a lascivní, po tom popravdě touží. Nechutné, sadomasichistické a kruté výjevy si jej podmaňují a po celé věky nepouští. Vyvrcholením knihy je analýza vkusu současného světa - popis kýče a stádnosti, ke které se lidé uchylují, aby nezůstali sami. Aby nevyčnívali. Výjimečnost a extravagantnost jako normalita jednadvacátého století.
Reprodukce obrazů Lautreca, Goyi nebo Dalího jsou doplňovány básněmi proklatců, Wildovými popisy nešťastníka Graye, Vergilliovými příšerami z moře, jeho Peklem nebo strašnými pasážemi ze Sadových 120 dnů Sodomy. V tom všem se objevují odkazy na další díla Umberta Eca, jednoho z nejvýznamnější teoretiků médií, který komplexností Dějin definuje jak progres výtvarného umění, tak historii mánií, obsesí, předsudků, naivity, omylů a epidemií nezastřeného zla celého lidstva.

6 12.08.2017

Hrabalovy Vlaky jsou jediným dlouhým nádechem, během kterého se vynořují postavy stojící na okraji společnosti, stejně tak jako asociální figurky zmítající se v kruhu přetvářky či sebevražedné přirozenosti, vždy však podtrhující svůj charakter - Miloš Hrma jako labilní introvert se sklony k sebevraždě, stejně jako sukničkářský výpravčí Hubička představují jistou naivně protikladnou stránku příběhu, kdy jeden je zmítán strachem z milostného aktu, druhý nezadržitelností tužeb po všech ženách. Podivínský chovatel holubů – přednosta stanice, pokrytec a pokřivený moralista lačnící po radostech těla nebo drážní inspektor zfanatizovaný nacistickou ideologií jako druhá strana češství, odvrácená tvář pospolitého národa.

6 28.07.2017

Ačkoliv by mnohý námět balad mohl směřovat k myšlence „pouhé“ veršované prezentace lidových báchorek, Erben prvotně nevypráví o zahořklých vodnících, zlých polednicích a oživlých umrlcích – protože právě skrze jejich slova, činy a skrze samotný mýty nabytý prostor, jehož nelidskými existencemi a jevy dosáhl, vstoupil do krajiny úzkosti jakýsi deus ex machina čili, zde, přírodní zákon trestu. Erben bravurně pracuje s koloběhem života a smrti, s logikou viny a trestu a s lidskými choutkami a osudovými chybami, které vyvstávají na pozadí mysticko-hororové říše. Říše, v níž je člověk, hříšník, bezmocný.

Z hlavy jim oči vyňaty,
ruce i nohy uťaty:
co prve panně udělaly,
toho teď na se dočekaly
v lese hlubokém.

6 28.07.2017

Kontrast nevinné lásky a bezcitné totality v tragickém příběhu o Pavlovi a Ester, jež navěky spojila a současně navždy oddělila zloba a strach heydrichiády.
Retrospektivní pohled Pavla na události června 1942 – na komorní hru o jednom aktéru a režiséru - sjednocující se v jediný element – strach. Panika pramenící z ohrožení života svého a blízkých – boj o přežití Ester – židovské dívky, která se utopila v lidské zbabělosti a sobeckosti. Ester, kterou před nacistickým zlem nemohla uchránit ani Pavlova odvaha – mnohdy slepě naivní vedoucí k sebezkáze, avšak upřímná a silná.

"Táta mě varoval před lidmi, kteří litují. "

6 28.07.2017

Když chamtiví běloši vraždili své indiánské ženy, aby se dostali k jejich bohatství:
Šokující a zároveň fascinující pohled na masové zneužívání a vraždění indiánů Osedžů - nejprve vyhnaných ze svých domovů bělochy, násilně přesídlených na neznámou, nehostinnou a skalnatou půdu americké Oklahomy, kde se k jejich obrovskému (ne)štěstí objevilo obří naleziště ropy. Ropa z Osedžů udělala nejbohatší lidi dvacátých let minulého století - jen ale na chvíli - a pouze výměnou za nebývalé rodinné tragédie a vražedné hony na ně samé.
David Grann v knize přibližuje děsivé řádění bělochů, kteří se skrze rasismus a mizernou morálku tehdejší doby neštítili obrat osedžské indiány nejen o peníze - ale i o další členy rodiny nebo jejich vlastní děti. Přitom si neváhali brát indiány za manžele či manželky - aby je potom - více či méně nápadně - zavraždili. Což ziskuchtiví Američané přetavili v ďábelský desítky let fungující vražedný systém, na který upozornila (i když zdaleka ne v celé šíři) v té době rodící se FBI.
Všeříkající kapitola z americké kolonialistické politiky.

5 12.03.2023

Ďábel na začátku zaváněl velkým generačním románem jako od Johna Steinbecka – ale k Na východ od ráje má nakonec sakra daleko. Pollock vytvořil jednoduchý osudový mechanismus – lidem se stanou špatný věci a budou špatní, rodiče zemřou na svou naivitu – a jejím následkem umřou i děti – silnější a násilnější vítězí. Chápu destrukci systému a hodnot v době okolo a po Druhé světové válce – ale zasadit zlý lidi do zlé doby nestačí. S žádnou z postav se nedá ztotožnit, ani ji se zaujetím sledovat – autor nedokázal vykreslit psychologii aktérů. Buďto jde o vraždící a sexuální maniaky, nebo o naivní chudáky. Finální propojení hlavních postav navíc působilo dost těžkopádně a násilně. O „velkém americkém románu“, který kniha nese v popisku, nemůže být řeč.

5 02.09.2020

Málo děsivý, málo šílený, málo psycho. I když se to tak snažilo působit. Navíc dost předvídatelný, určitý momenty (článek na webu, poblitá kabelka) jsou hodně „na silu“. Mám pocit, že se autorka chtěla inspirovat Poem, to se ale ani zdaleka nepovedlo. Ve finále je to úsporný text, který je nemastný-neslaný, těžící pouze ze jména – v Americe poměrně známé, bestsellerové, autorky detektivních románů. I pod jejím průměrem.

5 05.04.2020

S myslí a sebeuvědoměním přišla zkáza těch nejúchvatnějších výtvorů pozemského života. S člověkem přichází další, šestá, kataklyzmatická událost této planety. Homo Sapiens - velký prehistorický vrah, nejúspěšnější vetřelec v biologické historii, jeden nadmíru plevelnatý živočišný druh. Marně by se hledala kniha, která by postavila lidstvo do ještě horšího a kritičtějšího světla, než jej staví Šesté vymírání. Jak píše autorka, Elizabeth Kolbert, jež za knihu dostala Pulitezra, v historii světa došlo k pětici velkých vymírání živočišných druhů (takzvaná Velká pětka) - způsobených klimatickými změnami nebo vesmírnými katastrofami - nikdy ale za systematickým vyhlazováním fauny i flory nestál jeden biologický druh. Druh, podle jehož fatálních zásahů do zemského ekosystému se nazývá celé geologické období. ANTROPOCÉN - období vlády lidstva, věk spalování fosilních paliv, odlesňování, globalizace přinášející invazi plevelnatých predátorů nebo nebezpečných bakterií, stoupající teploty a okyselování oceánů. Odhaduje se, že třetina všech korálů, sladkovodních měkkýšů a žraloků, čtvrtina všech savců, pětina plazů a šestina ptáků směřuje k zapomnění. Jen v nejbližší době. Nejohroženějšími jsou obojživelníci, jejichž vymírání je 45 tisíckrát rychlejší, než by mělo být. Už za sto let ale, jak vědci předpokládají, z úchvatných korálových útesů zbydou jen „rezivějící“ ruiny - půjde zřejmě o první totálně zhroucený ekosystém. Jen během psaní knihy vymřel jeden druh žáby, další dva vyhynuly ve volné přírodě. Dramaticky se zmenšila kolonie netopýrů hnědých v celé Severní Americe - vinou globalizace se na kontinent dostala masožravá houba, vůči které nejsou tamní netopýři, tak jako netopýři evropští, imunní.
Zásadní ingrediencí, kterou potřebují živočichové a rostliny k tomu, aby se adaptovali na nové klimatické podmínky, je čas. Ten ale v současném světě chybí. Změny klimatu probíhají v neúprosném tempu, které je dosud nevídané (když nepočítáme náhlý náraz asteroidu na konci křídy, který vyhubil všechny živočichy větší než kočka - mimo jiné všechny dinosaury) - změny jsou nepřirozené. Dnes nevymírá tudíž ten, který je geneticky lépe vybavenější, nejedná se o darwinovský přírodní výběr těch silnějších, dneska jde o loterii. V té, bohužel, prohrávají ti největší (sloni, nosorožci, kočkovité šelmy, medvědi), a řeklo by se dříve geneticky dispozičně nejúspěšnější - jejich rozmnožování nestíhá tempo změn prostředí a pravidelný rytmus pytláckých výprav. Ještě v osmnáctém století člověk nechápal, že svět nevypadal vždycky tak, jak vypadá v přítomnosti. Pojem „vyhynutí“ byl neznámý, neexistoval. A to přesto, že už za sebou lidstvo mělo například vybití ptáka moa (na Novém Zélandu jeho devět druhů totálně zdecimovali Maorové) nebo před několika tisíci lety zodpovídalo za vymření svých bratranců a sestřenic z neandrtálců a hobitů. O tehdejší megafauně - mamutech a mastodontech - ani nemluvě.
Vymírání určuje podobu příštího života. Kdyby nevymřeli dinosauři, je možné, že dnes by civilizaci tvořili oni (podle vědců se v jejich řadách nacházely druhy, které toho byly schopny), až vymřeme my (což je podle vědců pravděpodobné, vybíjením jiných druhů si pod sebou prý podřezáváme větev), převezmou naše místo nejspíš krysy - šedý zubatý příliv, velmi adaptibilní a inteligentní. Nebo druhovou variabilitu planety Země přece jen zachrání ultrazvuky nosorožců a onanování s napůl vyhynulými havajskými vránami? Podle knihy je již šesté vymírání v procesu - pro člověka téměř nepostřehnutelné, pro geologickou historii překotné a katastrofické.
Jedna z nejdůležitějších knih současnosti.

„Důvod, proč tuto knihu píše vlasatý dvounožec a nikoli nějaký šupinatec, souvisí spíše než s nějakou předností savců s neštěstím dinosaurů.“

5 05.08.2018

Lidi milují losery a Gillian Flynn si je toho vědoma. Aby ukojila touhu nenáročných čtenářů po rádoby nevyrovnaných a konfliktních postavách, vymyslela hlavní hrdinku, která si do těla vyřezává slova jako díra a píča - protože má špatný vztah s matkou. Přitom všem chlastá jak ruskej mužik, což nesmí v parametrech současné krimi chybět. Je s podivem, že lidi ještě nemají dost těch povrchně zhroucených a životem zmrskaných Harry Holeů a Finů Macleodů. Loser se stal novým typem knižního i filmového hrdiny, a to nejen detektivek, autoři krimi jej ale obvykle vždycky naprosto přesně zasadí hluboko do území kýče. Příběh knihy je dnes už druhořadý - na něm dílo neustojí. Potřebuje postavu, která na sebe strhne veškerou čtenářovu pozornost. Pryč jsou doby Poirota a Sherlocka - postav, které těží ze své geniality a charismatu, přičemž vyšperkovaná a brilantní zápletka nezůstává pozadu.
Zápletka Ostrých předmětů je copyrightem třetí řady Mostu (nebo naopak). Zde ale mnohem předvídatelnější, nešokující, tak nějak v poklidu vystupující na povrch. Čtenář musí už od průvodních kapitol tušit, kdo je satan, příběh v podstatě nepřináší alternativy ani nezavdává pochyby. Ústřední hrdinka přesto přese všechno není tak sebestředně otravná a odporně namyšlená jako například Harry Hole od Nesboa, děj má světlejší momenty. V rámci současného žánru průměr.

„Každá tragédie, která se ve světě přihodí, jako by se stala mé matce, a právě tohle, víc než cokoli jiného, mi zvedá žaludek.“

5 02.08.2018

Znepokojující morální lekce geniálního historika Timothy Snydera o tom, že totalitarismus a tyranie se opět blíží, zatímco demokracie umírá vinou všeobecné apatie rodící se z přesvědčení, že svět směřuje jenom dopředu nebo že katastrofy se opakují, tudíž se jim nevyhneme. V obou případech nás laxnost žene do záhuby - do náruče nacionalistů, rasistů, xenofobů, antisemitů a ruských oligarchů nebo pod křídla Trumpistánu. Snyder popisuje požár Říšského sněmu, „díky“ němuž Hitler omezil svobodu člověka na minimum a bravurně jej paralelně propojuje se současnými událostmi, které novodobí mocipáni umně využívají k nastolování nesvobody pod rouškou upevnění bezpečí - po vzoru Třetí říše. Ať už jde o domnělé i skutečné teroristické útoky Čečenců na Rusko nebo zcela vyfabulované a účelové fámy z produkce ruského dezinformátorství o tom, že utečenci jsou znásilňovači a ďáblové, které musíme nenávidět. Jak Snyder dokazuje, člověk se nepoučil, historie je zapomenutá a svět omezenosti se sjednocuje skrze nenávist vůči společnému nepříteli a absurdní strach ze všeho cizího. Tyranie je za dveřmi. Ale nikdo si to nepřipouští. To se nemůže stát, říkají podle autora všichni. On ale ukazuje, že už se to děje.

„Počátkem roku 2016 Rusko vyvolalo vlnu falešných obav z teroru v Německu. V téže době, kdy Rusko bombardovalo syrské civilisty, a vyhánělo tak muslimské uprchlíky do Evropy, současně využilo dramatu jedné rodiny k tomu, aby u německé veřejnosti vyvolalo dojem, že muslimové znásilňují děti. Cílem podle všeho opět bylo destabilizovat demokratický systém a posílit krajně pravicové strany.“

„Když kolaborující Boris Jelcin v srpnu 1999 jmenoval Putina předsedou vlády, nikdo ho neznal a stupeň jeho popularity se blížil nule. Během září došlo v ruských městech k sérii bombových útoků na obytné domy. Podle všeho je zinscenovali důstojníci ruské tajné policie: jejich vlastní kolegové je zatkli s jasnými důkazy o vině a také se stalo, že mluvčí ruského parlamentu oznámil jeden výbuch o několik dnů dříve, než k němu skutečně došlo. Putin ale vyhlásil odvetnou válku muslimskému obyvatelstvu v Čečensku a slíbil, že údajné pachatele dostihne a ‚rozmázne je po hajzlu‘.“

5 31.12.2017

V mrazivém ruském světě, kde až do pádu režimu lidé poztrácené pohraniční Němce zdraví nekompromisním Heil Hitler, kde se probodávají krávy kvůli tomu, že jsou hezčí než moje a navíc patří té fašistce a špiónce, přežívala a přežila malá Němka Lisbeth Otto, Marie, nebo taky Železná Marie. Na základě jejího vyprávění vytvořila německá dokumentaristka v devadesátých létech silný příběh ženy, která, přestože zažila všechny hrůzy světa, nedočkala se vykoupení ani klidu, ale pokračovala v nekončícím koloběhu životních katastrof. Lisbeth měla to neštěstí, že se těsně před největším světovým konfliktem narodila ve Východním Prusku, kdysi německém území, po válce přivlastněném Rusy. Její národnost ji doprovází celým životem jako hutný černý stín tvořený z ostudy a hanby, kterou na sebe v poválečném Rusku bere cokoliv německého. Desetileté děti malé německé holčičce, která ztratila oba rodiče i sourozence, opálí všechny vlasy, přimalují jí hitlerovský knírek a pokusí se ji oběsit na stromě, brutální násilník malou Němku znásilní, potom ji sváže, zabalí do koberce a vhodí do řeky, aby se o jeho činu už nikdy nikdo nedozvěděl. Lisbeth všechno přežívá. Zlo a lidské tragédie se na ni lepí, s ničím jiným se nesetkává, přesto nepřestává klepat u cizích dveří a prosit o jídlo. Divoké, nespoutané a hrdé vlčí dítě - to je Lisbeth Otto. Tam kde by si ostatní smyčku kolem krku navlékli sami, tam se ona nenechává přejet životem, ale pokračuje v něm - i když k neméně dramatické budoucnosti.
Krutý příběh mrazí absencí „happy endu“ - nebo alespoň jakéhokoli smíření. Místo toho nastává totální deziluze z celoživotního klamavého přátelství a z vlastní rodiny. Malá Němka vyrůstá v dospělou ženu, babičku, přesto zůstává tou samou osobou - obětním beránkem a cizačkou - tou, která nese vinu - ať na rozkládajícím se manželství dcery, tak na tragédii celého sovětského lidu.

„Náš soused nás zdravil většinou ‚Heil Hitler‘, Eleně nadávali do fašistek, trpět musela dokonce i naše kráva. Kolikrát jsem si říkala, že byla chyba vracet se do Sovětského svazu. Němci byli neoblíbení, pokud nebyli stíháni přímo nenávistí. Přesto nám zároveň řada sovětských občanů záviděla. V ruštině existují dva druhy závisti: ‚bělaja zavist‘ a ‚čornaja zavist‘, nepřejícnost spojená s nenávistí. Němci jsou pilní, dokážou pořádně pracovat, vždycky se něčeho domůžou, ti druzí jen sedí a hledí. To je ta ‚bílá závist‘, a ta druhá je černá, zlá: Proč to mají lepší než my? Proč má Maria tak dobrou krávu? Měla jsme velmi dobrou krávu, říkali jsme jí Milka, a byla to tehdy nejkrásnější a nejlíp udržovaná kráva ve vsi. Když byla březí, vrazili jí do břicha vidle na hnůj.“

5 13.12.2017

Burtonovy morbidní a úsporné verše se ve fantazii lehce transformují na filmové plátno a do přesně tak barevných obrazů, jakými oplývá každý jeho film. Cynický svět naplněný černým humorem k prasknutí, v němž není místo pro sentimentalitu, naivitu nebo patos, Burton buduje a doslova kreslí zkušenou rukou vypravěče smutně veselých příběhů. Chlapeček s hřebíčky v očích, Roch - toxický hoch, Mumino i Ústřička jsou často tragické, ale zároveň nadmíru rozkošné bizarní postavičky autorova stručného, leč nadmíru barvitého vyprávění. Ač hrdinové každé básně mají svůj vlastní, výjimečný a naprosto nemožný handicap, spojuje je jinakost, nepochopení a strach smíšený s nervozitou, který vyvolávají v okolí prosyceném normalitou a malostí.
Rozhodně smutné a rozhodně krásné.

Po špičkách přišel
tiše jak veš,
na čele pot
a na rtech lež.
„Synku, rád bych věděl, jak se s tebou věci mají.
Nesníváš někdy
o smrti a Ráji?“

5 28.09.2017