Ivule9 komentáře u knih

K přečtení doporučuju úplně všem a vůbec nezáleží, jaký žánr čtete nejraději.

Polský reportér Marek Rabij v knize přináší komplexní reportáž z "textilní republiky Bangladéš", kde se vyrábí zhruba 20 % světového textilu. V zemi je cca 5000 textilních továren, obrovských i maličkých.

Autor popisuje začarovaný kruh, kterému vládnou peníze, včetně všech paradoxů a absurdit s tím spojených.

Sledujeme nejen celý proces zadávání výroby bangladéšským továrnám od západních společností (často skrze tzv. buying houses agenty), ale také jednotlivé příběhy několika švadlen a dalších pracovníků v továrnách. Popisovány jsou zejména podmínky, za kterých tito lidé pracují (ve stylu jestli se ti to nelíbí, můžeš jít, na tvé místo čeká řada dalších).

Autor se také zaměřil na dva obrovské požáry bezpečnostně nevyhovujících továren, při kterých zemřela spousta zaměstnanců (prioritou bylo zachránit zboží ze skladu).

Řeší se zde i tlak zejména organizací pro lidská práva na zlepšování podmínek a zároveň to, jak lze všechno nějakým způsobem krásně obejít...

2 30.12.2022

Tak tohle byla naprostá pecka! Už když jsem cca před půlrokem četla Matku světla, věděla jsem, že se literárně na Island zase vrátím pro tu jedinečnou a specifickou ostrovní atmosféru.

Kniha Ohně popisuje, jak jsou Islanďané jako národ doslova propojeni se sopkami. Hlavní hrdinka Anna je uznávaná vulkanoložka, jejíž názor je stěžejní při postupu ochrany obyvatelstva při přírodních katastrofách. Anna má vulkanologii doslova v žilách, což zdědila po svém otci.

V příběhu sledujeme sopečnou aktivitu na Islandu a to zpracovanou nejen beletristicky, ale autorka nám předkládá i fakta. Metaforou k přírodním katastrofám je láska. Anna řeší komplikovaný vztah ke své matce, vztah k manželovi i dětem. Anna je rozkročena mezi rozum a vědecká fakta a svou intuici.

Celou dobu jsem si říkala, jak tohle může dopadnout, protože z každé strany cítíte, že se doslova schyluje k výbuchu. Závěr je mazec.

2 15.11.2022

Původně jsem měla od Matěje Hořavy spadeno na Pálenku, ale nakonec se ke mně dříve dostala jeho druhá kniha Mezipřistání.

Kniha má sice jen 131 stran, ale je to přesně ten typ textu, který se musí dávkovat po kouskách, aby se ve vás autorovy myšlenky, lyričnost a melancholie mohly usadit a jen tak neproletěly bez zadumání, to by totiž byla škoda.

Autor nás zavádí do Gruzie, kde žije, ale nečekejte cestopis, jedná se o soubor próz, jednotlivých zachvění a zamyšlení, autor se skrz zážitky se zajímavými postavami v Gruzii dostává v některých prózách i do vzpomínek na Česko. Nejvíce mě zaujaly části Racek, Andělský dům a Hapeikiki. Líbil se mi i velmi jemně vetkaný, občasný humor.

Doporučuji všem, kteří ocení básnicky obraznou prózu. Mě hodně zaujal výběr velmi zajímavých postav, se kterými nás autor seznámil.

2 09.10.2022

Autor mě dostal už od první stránky originalitou, nádhernými metaforami a myšlenkami, které mi mnohdy mluví z duše. Kniha je to více myšlenková než dějová, hlavní hrdina Josef se vrací po letech v zahraničí do rodného města učit na gympl, na který chodil jako student. Jazyk, kterým je kniha napsána, je opravdu neotřelý, nevyužívá se žádná přímá řeč. Forma i obsah zajímavé, žádnou podobnou knihu jsem nikdy nečetla. K tomu krásné grafické zpracování.
Josef mě ale v jednom momentu docela naštval ale to nebudu rozepisovat, abych neprozradila děj.

"Sousedé, naši nejbližší soudci, každou chvíli připraveni zahájit proces."

"Pulty hypermarketu Země nákupů neustále přetékají, jako kaše v té pohádce..."

2 06.09.2022

Z knížky doslova čiší pozitivní energie a doporučuji ji nejen lidem, co rádi cestují, ale také všem, kteří nepřestávají věřit, že svět je krásné místo plné úžasných lidí...
Při Markově historce, kdy se s ním indická CNN pokoušela na ulici dělat rozhovor v hindštině, jsem se smála nahlas :-)

"Směju se, že to, co každý den podstupuji, je bláznovství, ale i když to cestování někdy bolí, stojí to za to."

2 10.07.2022

Další africká autorka a další literární skvost. Purpurový Ibišek je příběh odehrávající se v Nigérii. Jedná se o rodinné drama, vyprávěné z pohledu patnáctileté Kambili. Její otec je katolický fanatik a po svých dětech vyžaduje stoprocentní kázeň a nekončící modlení. Lidé v okolí jej uctívají jako velkorysého člověka, ale doma se k manželce a dětem chová krutě. Do příběhu se vplétá jeho sestra, Kambilina teta Ifeoma, v jejímž domě se mohou děti zase nadechnout. Stejně jako v předchozí knize Zůstaň se mnou, i zde na pozadí běží politická situace v Nigérii. Určitě zajímavá a skvěle napsaná kniha!

2 02.06.2022

Musím říct, že ten konec mě dostal a dojal, vůbec jsem takový nečekala :-) Krásný příběh.

2 27.05.2022

Tuhle knihu jsem neměla vůbec v plánu číst, ale našla si mě sama. Na něco jsem musela asi 20 minut čekat, s sebou nic na čtení a opodál - knižní polička. Zběžně jsem si ji prošla a vytáhla knihu Příběh kriminálního rady, protože jsem si vzpomněla, že ji @honza____schneider chválil. Tak jsem se jen začetla a pak už jsem potřebovala vědět, jak to celé dopadne...

Hustá a tísnivá atmosféra by se dala krájet, to vše umocněno neustálým opakováním již řečených vět a informací.

Hlavním tématem je vztah otce a syna. Otec, přední kriminální rada, je neskutečně emočně chladný člověk. Jeho syn Viki otcovým chladem a chováním velmi trpí. Žijí spolu s komorníkem, služebnou a otcovým spolupracovníkem ve velké vile. Matka zemřela a bratr se odstěhoval, protože stejně jako Viki, nemohl už otce vystát.

Příběh je zároveň detektivní. Otec pátrá po vrahovi, který uniká. Viki chce sám vraha dopadnout, aby se otci pomstil. Viki má svého nejlepšího kamaráda, se kterým plánuje cestu do Turecka. Zajímavá je postava komorníka - ten tiše glosuje zejména otcovo chování a snaží se Vikimu některé věci vysvětlit.

Konec byl šokující a zároveň zdrcující, to jsem tedy nečekala.

Jsem ale ráda, že jsem poznala dalšího staršího českého spisovatele a zároveň další neotřelý styl psaní. J. Fuks je známý zejména svým románem Spalovač mrtvol.

Mě to vlastně připadalo trochu jako psychothriller. Zároveň tyhlety tíživé příběhy můžu číst opravdu jen občas.

"Stál na prahu nehnutě a němě, jako se stojí na prahu zločincovy cely. Stál nehnutě a zpříma, jako se stojí na přehlídce chroustů. Stál zpříma a chladně, jako se stojí tváří v tvář vyvrhelům. V jeho brunátné tváři a přivřených očích se nehnul sval a nezakmitl záblesk světla."

1 08.05.2024

Když jsem si dohledávala význam Pábení na internetu, vyskočily na mě různé varianty vysvětlení. Zaujalo mě, že slovo "pábit" původně pochází od Jaroslava Vrchlického, který tak nazýval, když odcházel kouřit (a možná přitom i tvořit).

Pábení je volně plynoucí, bezbřehé vyprávění a pábitel je člověk, který si rád domýšlí realitu, zkresluje ji, a hledá tak krásu ve všednostech života.

Přesně tohle vystihuje Hrabalovu povídkovou sbírku. Postavami jsou obyčejní lidé, často z okraje společnosti, v příbězích se mísí syrovost a poetika, tragičnost s komikou. Postavy často vedou řeči páté přes deváté.

Hrabal k tomu dodává, že:" Pábitel zpravidla skoro nic nečetl, ale zato se hodně díval, a hodně slyšel. A skoro na nic nezapomněl. Je zaujat svým vnitřním monologem, se kterým chodí po světě, jako páv se svým krásným peřím."

Sbírka obsahuje jedenáct povídek: deset kratších a jednu dlouhou přes půl knížky.
Nejvíce mě zaujaly povídky Diamantové očko a Pábitelé, líbila se mi pointa podvodnické, nejdelší povídky Bambini Di Praga 1947, ale tady u této povídky jsem se chvílemi musela do čtení vyloženě nutit.

Některé skvrny
nelze vyčistit
bez porušení podstaty látky

Lísteček z chemické čistírny

"Stříkal silami, jako by se vším tím, co zažil, spíš zotavil než porazil."

"Láska je prostředníkem mezi nebem a zemí"

1 08.05.2024

Zvláštní, ale tak hezky zvláštní kniha.

S melancholickým oparem a islandským počasím. Vloni se mi od autorky líbila Matka světla, tak jsem se těšila na další knížku.

Autorčin styl vyprávění je obecně jiný v tom, že se řeší velké věci jako rozchod nebo zdravotní problémy, ale není to napsáno typicky realisticky s velkými emocemi okolo, ale naopak prostřednictvím miniaturních až absurdních situací, se zaměřením na detaily.

Hlavní hrdinka, překladatelka a korektorka, se po rozchodu vydává i se čtyřletým hluchoněmým synem své kamarádky a balíkem v loterii vyhraných peněz na road trip po Islandu. Věří, že pozná sama sebe, že se posune, a že ji cesta změní.

Příběh je doplněn o flashbacky psané kurzívou, které odkazují do minulosti, občas dětství, občas mladí nebo manželství. Flashbacky můžou působit tak halabala, ale je pravda, že ono to tak zkrátka funguje, že něco děláme a hlavou nám projede nějaká nesouvisející vzpomínka.

Knížka si mě nezískala úplně od začátku, chvilku to trvalo, trošku mě tam iritoval bývalý manžel hlavní hrdinky. Ale potom, když už byla na cestě s malým Tumim, tak příběh získával kouzlo. Jsem ráda, že jsem si knížku přečetla a těším se na další literaturu z Islandu. Ještě mám doma Nad propastí byla tma.

"Už nikdy nebudete stejná jako dřív, ale nakonec z toho všeho vyjdete se světlem v náručí."

"Svět není beztvarý chaos, ale sestává z mnoha vrstev, podobný kruhům na zčeřené vodě, a že teď se nacházím velmi blízko jejich středu. Budu muset ještě hodně cestovat a spoustu těch kruhů překonat."

"Každopádně vím, že na hromadách hnoje mohou růst květiny."

"Věděla jste, že bušení velrybího srdce může narušit komunikaci válečných ponorek a zabránit tak válce?"

1 21.11.2023

Velké doporučení na další knihu krásných povídek.

Amos Oz nás v 8 povídkách seznamuje s životem v izraelském kibucu. Hlavním hrdinou každé povídky je člověk, který se nějakým způsobem vymyká všeobecnému smýšlení lidí v kibucu. Právě postava, které je v jedné povídce hlavní, je v té další postavou vedlejší, takže příběhy na sebe takto hezky navazují a dotváří celkový obrázek dalšími střípky mozaiky.

Bylo to mé první setkání s autorem a dopadlo skvěle. Kromě toho, že ukazuje velkou empatii k postavám, jsem se dozvěděla, jakým způsobem fungoval život v kibucu a to jsem byla opravdu překvapená. Například všechny děti chodily na noc spát hromadně do školky a nebyly s rodiči, tak to mi připadalo jako dost nešťastný nápad. Hrdinové povídek se různým způsobem cítili svázáni pravidly kibucu.

"Čím víc knih četl, tím silněji byl přesvědčený, že většina lidí potřebuje víc něhy, než kolik jí na světě je."

"Moše s děvčaty mluvil tak, jako by jejich samotnou existenci považoval za zázrak."

"Nebývalá odvaha, jakou občas v nitru mírných lidí zažehne utrpení, propůjčila Nachumovu chraplavému hlasu hořký a ostrý tón."

"Všichni jsme se narodili svobodní, ale sami si svazujeme ruce všemi možnými provazy."

1 15.11.2023

Kdysi jsem tady psala, že povídky moc nečtu, ale právě povídkové knihy se ke mně dostávají čím dál víc. A tyhle dokonce získaly v roce 2000 Pulitzerovu cenu.

Jhumpa Lahiri je americká spisovatelka indického původu, což se odráží v celé knize. Sledujeme buď Indy, přesídlené do USA, nebo se příběhy odehrávají přímo v Indii.

Jedná se o útlou knížku, povídek je devět, moc se mi líbily obsahově i jazykově, autorka píše tak jemně a příjemně, dozvěděla jsem se spoustu nových věcí, jen u některých konců jsem čekala trochu větší pointu, ale takto to u povídek zkrátka občas bývá, že se rozplynou tak doztracena...

Pokud máte rádi příběhy z jiných kultur, můžu jen doporučit. Mě nejvíce zaujaly Léčba Bibi Haldárové a Tlumočník nemocí (obě se odehrávají v Indii).

"V třiatřiceti vypadala jako ženy, o kterých kdysi tvrdila, že se jim nikdy nebude podobat."

"Uši mu chránily střapečky šedivějících štětinek, které se zdály odrážet nepříjemný hlomoz života."

"Pouze hlas se na Búrí Má jevil jako trojrozměrný - byl zkřehlý zármutkem, štiplavý jako zkyslé mléko a nabroušený, že by se jím nastrouhala dužina z kokosu."

1 30.09.2023

Coelha čtu ráda, tak jsem byla zvědavá i na autobiografickou knížku Hipík. Autor v ní popisuje svůj příběh v komunitě Hippies, jejíž byl po nějakou dobu součástí. Tenkrát na přelomu 60. a 70. let se cestovalo po světě po "hippie stezkách". Na ty se vydával i Paulo.

V tomto příběhu nastoupili Paulo s dívkou Karlou a dalšími zajímavými spolucestujícími do "Kouzelného autobusu", mířícího z Amsterdamu do Nepálu. Nebyl by to Coelho, aby se nejednalo zejména o cestu k sobě a právě k tomu, že cesta je cíl.

Knížka se četla v podstatě sama, stránky ubíhaly, ani nevím jak, a já jsem si vesele lepíkovala zajímavé pasáže.

Konec mě hodně překvapil a vlastně i zarazil, čekala jsem úplně jiný :-)

Celkově se mi kniha líbila, i když v topu mám stále Alchymistu.

1 31.07.2023

Zpíváš, jako bys plakala je knížka, jejíž název ji skvěle vystihuje. Jedná se o introspektivní, hodně upřímnou prózu.

Hlavní hrdinka Andrea lká nad svým životem, je to žena, která hodně o všem přemýšlí, různě překrucuje a vytváří si spoustu domněnek, kterými se potom trápí. Teskní po mužích, neví, kterého z nich opravdu miluje, dost se v tom plácá. Nejen jako partnerka, ale i jako matka je plná pochyb. Jako záblesky se zjevují negativní pocity z dětství, zejména situace s otcem - zadluženým gamblerem. Není si jistá sama sebou a vlastně ničím.

Příběh je zajímavě napsaný, střídá se vyprávění v 1.,2. i 3. osobě, obsahuje opravdu krásně literárně vyvedené pasáže, také hodně upřímné myšlenky, se kterými se nejedná žena ztotožní, ale i trochu "hluchá místa".
Nejedná se o jednolitý příběh, spíše útržky vyprávění, které různě skáčou v čase.
Autorčin styl se mi líbí, ale asi to není knížka, kterou bych s nadšením doporučovala. Bylo tam opravdu hodně sebekritiky, kritiky a pesimismu.

1 05.05.2023

Autor musí mít za sebou neuvěřitelně mravenčí práci, do které bylo zapojeno velké množství lidí.

Drogová bitva o Rio mapuje život ve favele Rocinha (ale rovněž v celém Rio de Janeiru) od doby, kdy se v ní objevily počátky obchodu s kokainem až po současnost. Kniha přibližuje i fungování policie a všech jejich frakcí a s tím související masivní korupci ve všech patrech fungování čehokoliv. A to je právě ten problém, který činí situaci vlastně neřešitelnou.

Hlavní postavou příběhu je Antonio Lopes, zvaný Nem, který byl původně bezúhonným občanem, manželem a otcem, ale jeho novorozená dcera trpěla vážnou nemocí a Nem řešil, jak sehnat peníze na lékařskou péči a rekonstrukci bytu. A tak zašel za "donem" Rocinhy zvaným Lulu, který byl nejen hlavou drogového kartelu, ale také člověkem, zajišťujícím chudým lidem z favely potravinové balíčky, půjčky a platil jim pohřby, popřípadě se k němu mohli obracet s nejrůznějšími problémy, se kterými by jim stát nepomohl. Když poskočíme o pár let dál, samotný Nem se stane velmi úspěšným "donem" Rocinhy a hlavou jednoho z brazilských drogových kartelů také....autor s ním vedl několik rozhovorů z vězení a snažil se nám podat o Nemovi vyvážený obrázek, jeho klady i zápory.

Celý příběh je velmi komplexní a ukazuje nesmírnou složitost situace. V knížce vystupuje velké množství osob zapojených do obchodování s kokainem a ukazuje také, že nic není černobílé, protože pokud má favela rozumného dona, je to právě on, kdo zajišťuje v těchto chudinských čtvrtích stabilitu.

"Většina lidí - a zejména každý, kdo žije ve favele - ví, že když zahyne král, dvořané se záhy obrátí proti sobě a pustí se do krvavého zápasu o korunu."

"Pro Nema je postavení dona stále nesnesitelnější: neustále musí usměrňovat soupeřící ega ve své organizaci, zároveň zvládat impulzivní sklony u některých svých lidí a vypořádat se s požadavky, které na něj ve favele vznášejí jiné podnikatelské zájmy. Trpí zkrátka stresem, který je obvyklým průvodním jevem náročné práce vrcholného manažera."

1 18.04.2023

Chimamanda Ngozi Adichie patří mezi moje nejoblíbenější autory. Když jsem se dozvěděla, že vychází její další knížka, měla jsem radost! Pro mě je Chimamanda sázka na jistotu.

Co ti svírá hrdlo je soubor dvanácti povídek, některé se odehrávají v Nigérii, některé v Americe. Tématicky je to klasická autorčina tvorba: tradice vs. konzumní společnost, život Nigerijců v USA, rozdílnost chápání různých kultur, specifika života v Nigérii.

Nejvíce mě zaujala poslední povídka: Umanutá historička, ve které Nwamgba, žena tradičního kmene, z určitých důvodu pošle svého syna do křesťanské misionářské školy, a místo toho, aby toto vzdělání splnilo svůj původní účel, syn se jí začne velmi vzdalovat, protože se z něj vlivem evropských misionářů stane úplně jiný člověk.

Hodně zajímavé byly i povídky Cela číslo jedna, Duchové nebo Zprostředkovatelé sňatků.

"Ukamaka ho sledovala a hlavou se jí honilo, jak jsou v Americe katolické bohoslužby mnohem uměřenější - jak by v Nigérii svěcenou vodu vlekl v kbelíku uřícený ministrant a kněz by si do ní namáčel zářivě zelenou větvičku mangovníku, jak by si rázně vykračoval, otáčel se a cákal kolem sebe, až by svěcená voda doslova pršela a lidi byli celí promáčení, a jak by se všichni usmívali, křižovali se a cítili se požehnaní."

1 30.03.2023

Svěží, absurdní, rýpavá a rozhodně originální prvotina! Je trošku šmrnclá sci-fi a zajímavým způsobem otevírá environmentální problémy. Navíc je psaná příjemným jazykem.

Autorka do příběhu zakomponovala jako postavy i Patrika Ouředníka (autora Europeany) a Milana Kunderu (i když o něm se tam jen mluví a ne zrovna hezky, ale podstatná je jeho Agnes z Nesmrtelnosti).

Autorka má hodně narážek na dnešní dobu, místy jsem se dobře bavila, místy jsem si říkala, jestli to není až moc :-) Ale naprosto mě dostala poslední věta!

1 21.02.2023

Je sice teprve leden, ale už teď tuším, že Kočičí oko zařadím mezi top knihy roku 2023.

Tak chytře, poutavě a do detailu zpracovaný příběh malířky Elaine. Tématem je vyrovnávání se s dětským traumatem.

Elaine své životní zážitky zpracovává skrze obrazy, vrací se do rodného Toronta na svou retrospektivní výstavu. Střídají se kapitoly dospělé Elaine a Elaine holčičky. Autorka nastiňuje téměř celé její dětství, dospívání i ranou dospělost, mateřství i krach manželství.

Elaine byla v dětství po nějakou dobu šikanována třemi kamarádkami, z nichž vedoucí party byla Cordelie. S Cordelií se znovu potkala na střední, kde už se přátelily, ale zároveň si od ní Elaine držela odstup a poté ji spoustu let neviděla. Doufá, že právě Cordelii znovu uvidí po všech těch letech na výstavě, aby se jí zeptala, proč jí to všechno dělala.

Během čtení můžeme vidět, jak se dítě v různém věku pere s šikanou a jak paměť dokáže vytlačit určité momenty. Zároveň vidíme, jaké měly tyto momenty vliv na už dospělou ženu.

Kočičí oko moc doporučuji, za mě je to důležitá kniha. Obdivuju zpracování nejrůznějších detailů.

"Divoce žijící stvoření se nedají lapit, jsou prohnaná a dokážou se o sebe postarat. Já dělím lidi na ochočená a divoká stvoření."

"Byli jsme si navzájem žralokem, ale i záchranným člunem."

1 24.01.2023

(SPOILER) Velmi minimalistický příběh odehrávající se během návštěvy druhorozené dcery ve vzpomínkách staré Japonky Ecuko, žijící v Anglii. Hned na začátku se dozvídáme, že její prvorozená dcera spáchala sebevraždu.

Ecuko nás ve vzpomínkách zavádí do Japonska do města Nagasaki, když byla poprvé těhotná (na město byla několik let předtím svržena atomová bomba). Vzpomíná zejména na setkání se zvláštní sousedkou Sičiko a její malou dcerou, která se sama potuluje po okolí a kolem řeky. Sičiko má v plánu odjet do Ameriky, což jí slibuje její přítel, kterého dcera nesnáší. Další linka je Ecuko doma a její neustále pracovitý a nedůtklivý manžel a její tchán, který je u nich na návštěvě.

Tahle kniha pro mě byla hodně zvláštní a tajemná, protože pod povrchem spousty strojených dialogů doslova bublá nevyřčený depresivní příběh. Hodně mi pomohl komentář jednoho uživatele na Databázi knih. Jsou Ecuko a Sičiko jedna osoba? Dá se to pochopit více způsoby.

Dozvěděla jsem se, že tato kniha se docela liší od Ishigurovy pozdější tvorby. Beru to jako velké obohacení, jak je možné vystavět příběh, kde je téměř neznatelný děj a vše se odehrává tak nějak ve skrytu a mezi řádky. Zároveň mě baví sledovat, jak vypadala první kniha pozdějšího nositele Nobelovy ceny za literaturu.

1 12.01.2023

Krásný komiksový román o životě baronky Sidonie Nádherné (1885-1950).

Už po prvních stránkách jsem si říkala - proč jsem tak dlouho nečetla žádný komiks? Spojení zajímavého příběhu a úžasného výtvarného zpracování dává knížce zase úplně nový rozměr.

Příběh začíná nalezením obrazu s portrétem Sidonie od Maxe Švabinského na nizozemské ambasádě. Poté ve čtyřech kapitolách nazvaných Tatínek, Bratr, Milenec a Přítel, sledujeme důležité momenty ze života Sidonie. Zároveň v kulisách sledujeme i běh historických událostí a setkávání se známými osobnostmi, které velmi ovlivnily její život.

Na konci knihy je i stručný životopis s důležitými milníky v jejím životě. Líbil se mi výběr událostí, které byly v knize zpracovány, protože všechny by se tam ani nevešly. Ten minimalismus je na tom krásný, ale zároveň mám pocit, že to úplně stačilo k tomu, abych si udělala obrázek o zajímavé a inspirativní ženě, jakou baronka Sidonie Nádherná beze sporu byla. Pokud jste tak jako já zatím nečetli moc komiksů, Sidonii můžu doporučit. Jsem nadšená.

1 30.12.2022