Kočičí oko
Margaret Atwood
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/460498/bmid_kocici-oko-QVi-460498.jpg
4
82
20
Kočičí oko je kouzelná skleněnka, která mění svět. Z dívky, která se skrze ni dívala, vyrostla uznávaná malířka, jejíž život i dílo silně poznamenaly zážitky z dětství a dospívání. Když se Elaine po letech vrací do rodného Toronta, je to pro ni zároveň cesta do hloubi vlastní paměti. Nejostřeji vystupují vzpomínky na Cordelii, nemilosrdnou a jindy nečekaně labilní vůdkyní skupiny dívek, která Elaine kdysi šikanovala. Román zasazený do Kanady druhé poloviny 20. století sahá od konce druhé světové války až do osmdesátých let a krom toho, že je brilantní sondou do dívčí psychiky a nevyzpytatelných a mnohdy krutých pravidel, jež ovládají přátelství mezi dívkami, nabízí také neotřelý pohled na řadu kulturních fenoménů té doby, včetně feminismu a různých proudů moderního umění.... celý text
Přidat komentář
Opět vynikající kniha od autorky, její styl psaní se mi líbí i tento příběh, kde zakomponovala autobiografické prvky,byl velice zajímavý a krásně plynul:)
Další skvělý kousek z pera Margaret, který se mi velmi dobře četl. Jeji styl je velmi specifický a určitě nesedne každému. Ke konci kniha nebyla už tak poutavá, ale to jejímu zbytku rozhodně neubírá.
Čtu tady jen samou chválu na tento román, ale musím říci, že není pro každého. Mě třeba neuchvátil. Začátek mě nebavil vůbec a ani později se to nějak valně nerozjelo. Autorka má opravdu zvláštní styl psaní, je tam moc informací, spousta slov, vět a všelijakých podrobností, ale pro mě to nemá šťávu, je to takové unylé a zdlouhavé.
"Dokud v ní žijete, nepřipadá vám doba bizarní. To až s bezpečným odstupem, časem, když začnete minulost vnímat jako jevištní výpravu, ne jako formu, do níž musíte vtěsnat svůj život."
Kanada, jak jsem ji dosud nepoznala, v podání rodačky z Toronta. Podobně jako někteří jiní, i já jsem měla zpočátku trochu problém začíst se. Anotace nečtu, takže jsem netušila, co mě čeká, kam se bude příběh ubírat. Po čase se to zlomilo a Elaine i její rodina mi přirostli k srdci, oba rodiče byli výborní (navzdory situaci s Cordélií) a bratr Stephen skvělá bedna; "během léta vyčůrá třikrát celou sluneční soustavu." Byla to náročná četba, určitě bych ji nedoporučila každému, ale M.A. umí psát, vyprávět příběhy. Je tenhle příběhem jejího života?
Překladatelka Kateřina Klabanová určitě neměla snadný úkol, ale soudím, že se s ním popasovala úspěšně (za vzepjetí zřejmě nenese odpovědnost). Některé formulace jsou opravdu úchvatné, jak uvádí komentář Sisssi.
"Ženy sbírají křivdy, chovají zášť a mění tvář. Nesmiřitelná pronikavost jejich oprávněných soudů se tak liší od slabozrakých odhadů mužů zamlžených romantismem a ignorancí a předsudky a přáními. Ženy toho vědí až příliš, nedají se oblafnout a není radno jim důvěřovat. Chápu, proč se jich muži bojí, jak se o nich často tvrdí."
Zajímavě napsaný životopis. Střídání různých časových rovin umožňuje sledovat a porovnávat myšlenky a strachy malého dítěte, puberťačky a poté dospělé ženy. Myslím, že ten vývoj zachytila MA bravurně. Ukázala, že to malé dítě vlastně v každém dospělém někde v koutku přežívá a neoddiskutovatelně ovlivňuje jeho život. A to i tehdy když se paměť ukáže jako nespolehlivá a ta největší traumata zkusí vymazat.
Začátek příběhu - dětství šikanovaného dítěte je hodně pochmurné čtení. Je zajímavé, že dospělí v okolí malé Elaine přijmou šikanu jako fakt, jako něco neřešitelného. Vybavil se mi jeden text od Neila Gaimana, ve kterém se pozastavuje nad tím, jak obecně dospělí popisují dětství jako něco idylického, šťastného, bezstarostného. To opravdu všichni trpí ztrátou paměti? Nebo jen vzpomínky vytěsnili, aby se nemuseli zabývat problémy svých dětí?
Pokračování (puberta, dospělost) už není tak citově vypjaté a konec je vlastně dost smířlivý. Není to má nejoblíbenější kniha od MA, ale určitě za přečtení stojí.
Tahle kniha mi opravdu sedla... Autorka si tak trochu pohrává s časem a ukazuje nám ženu, poměrně etablovanou malířku, s dospělými dětmi a druhým manželem, která je ale tak trochu malou holčičkou vyhlížející ke svému velkému bratrovi, zmatenou v holčičím světě, toužící po přátelství a přijetí... Nešťastnou dušičkou, která si nevěří a bojí se, co je s ní zase špatně, dítětem, hledajícím pomoc, mladou rebelkou, feministkou bez přesvědčení a mnohým dalším. Určujícím tématem je psychické vydírání (nejen šikana, ale i to, co k ní vedlo - ono proč) a jeho vliv na formování lidské osobnosti, ale je to mnohem komplexnější příběh, tak jako ženy samy. Můžete náhodně vybrat jakýkoli střípek vyprávění a vždycky v něm něco zajímavého z pohledu osobnosti hlavní hrdinky najdete.
"Za časem se neohlížíte, ale díváte se skrze něj jako do vody. Někdy vypluje to, jindy ono, občas nic. Ale nic se neztrácí." (str.15) A tak Atwoodová sklene od první po poslední stranu svého románu celý lidský osud, resp. ženský osud, jelikož to ženství je pro román důležité. A my s ní "Vidíme ozvěny světla zářící uprostřed ničeho. To světlo už toho strašně pamatuje a moc ho nezbylo. Ale je při něm vidět." (str. 443).
Čtení, které člověka přiměje uvažovat o běhu svého žití. Kdo je v něm oběťí? Co si neseme z dětství. A možná si při tom i uvědomíme to hořké:
"Nikdy se nemodli za spravedlnost, protože padne i na tvou hlavu." (str. 434)
Další kniha z pera Margaret a jak jinak, než další skvost. Kočíčí oko je příběh hlavní hrdinky Elaine, která je už dospělou ženou, ale v myšlenkách se vrací do dětství - do doby, kdy se seznámila s Cordélií, která se pro ni stala celoživotní přítelkyní a predátorem v jednom. Cordélie a její gang totiž Elaine celé dětství šikanovaly a přesto všechno je to jediná žena, kterou by teď po letech, ve svém středním věku chtěla potkat znovu. A konečně se jí zeptat proč? Proč to všechno?
Kočičí oko je kniha plná bolesti. Dětského traumatu, se kterým se Elaine vyrovnává postupně během celé dospělosti. Provede Vás celým svým životem, svými chybami, úspěchy i nejistotami v podobě manželského života, svobody, feminismu a umění. Ukáže Vám naprosto upřímný a láskyplný vztah s bratrem, který byl v podstatě její jedinou pevnou kotvou.
Tahle kniha Vás rozbije na mnho kusů a zase složí dohromady. Rozhodně to za mne bude jedna z nej knih roku 2023 - a to máme teprve 1.2. :)
Moje hodnocení: 10/10
Je sice teprve leden, ale už teď tuším, že Kočičí oko zařadím mezi top knihy roku 2023.
Tak chytře, poutavě a do detailu zpracovaný příběh malířky Elaine. Tématem je vyrovnávání se s dětským traumatem.
Elaine své životní zážitky zpracovává skrze obrazy, vrací se do rodného Toronta na svou retrospektivní výstavu. Střídají se kapitoly dospělé Elaine a Elaine holčičky. Autorka nastiňuje téměř celé její dětství, dospívání i ranou dospělost, mateřství i krach manželství.
Elaine byla v dětství po nějakou dobu šikanována třemi kamarádkami, z nichž vedoucí party byla Cordelie. S Cordelií se znovu potkala na střední, kde už se přátelily, ale zároveň si od ní Elaine držela odstup a poté ji spoustu let neviděla. Doufá, že právě Cordelii znovu uvidí po všech těch letech na výstavě, aby se jí zeptala, proč jí to všechno dělala.
Během čtení můžeme vidět, jak se dítě v různém věku pere s šikanou a jak paměť dokáže vytlačit určité momenty. Zároveň vidíme, jaké měly tyto momenty vliv na už dospělou ženu.
Kočičí oko moc doporučuji, za mě je to důležitá kniha. Obdivuju zpracování nejrůznějších detailů.
"Divoce žijící stvoření se nedají lapit, jsou prohnaná a dokážou se o sebe postarat. Já dělím lidi na ochočená a divoká stvoření."
"Byli jsme si navzájem žralokem, ale i záchranným člunem."
Moje první kniha od této autorky a zvolila jsem jí díky čtenářské výzvě. Musím přiznat, že nebylo lehké číst některé epizody malé naivní Elaine, která tak touží po přátelství Cordelie, že si vůbec nechce připustit, nakolik je pro ni nebezpečné. Přestože se nakonec dokáže postavit falešnému kamarádství, provází a ovlivňují ji vzpomínky z dětství po celý život. Není to oddechové čtení, je to bolavé vyprávění ne příliš šťastného dospívání. Je dost děsivé, že by vůbec některé děti dokázaly takto psychicky manipulovat s ostatními, ale bohužel se to děje. V současné době o to víc, že existují sociální sítě, které se dají velmi těžko ohlídat. Také mi zpočátku trvalo se do knihy začíst, ale musím přiznat, že na toto dílo od Margaret Atwood, jen tak nezapomenu.
Kočičí oko jsem subjektivně četla tak dva roky a jsem ráda, že ten pocit nemám sama! Nakonec se ale dá kniha zhodnotit jako zdařilá, řemeslně perfektně odvedená práce, které ale, podle mého názoru, chybí duše, život, emoce. Určitě za to bude moct hlavní hrdinka, k níž jsem si cestu jednoduše nedokázala najít. Dětství a dospívání ale autorka zachytila bravurně.
Další klenot z pera oceňované autorky. Tato kniha však měla trochu tužší rozjezd; od pasáží, kde je hlavní hrdinka ve škole šikanována, už tam bylo víc děje a odsýpalo to lépe. Jakkoliv nedám dopustit na Příběh služebnice a Svědectví, s touto knihou jsem měla trochu problém, i když je to potrava pro mozek, musela jsem prokládat s jinými knihami. Hlavní hrdinka mi ale k srdci nijak zvlášť nepřirostla.
Elaine připravuje v rodném městě bilanční výstavu - jak banální záminka k bilancování životnímu - a na románu přitom není banálního vůbec nic... Protože Atwoodová má lahodný, přitom nemilosrdný styl, jako stvořený pro vyprávění o hledání, paměti, ztrátách, (sebe)klamu - i zcela konkrétní druhé polovině minulého století, se všemi vzestupy a pády na pozadí jednoho konkrétního života. Mrzí mě, že popsaná výtvarná díla nikdo nenamaluje (stejně jako mě to mrzí u jiné kanadské autorky se skromnějším stylem, ale neméně sdělné, Louise Penny). Na druhou stranu, obrazotvornost pracuje na plné obrátky, emoce se střídají a poletují po široké škále od nostalgie i zlosti po zmrtvění a beznaděj - a mimo jiné kvůli tomu se budu ke Kočičímu oku vracet.
Knížka z roku 1988 a tak aktuální. Paní spisovatelka rozhodně zpracovala nadčasové téma. Velmi čtivé, 450 stránek uteklo jako voda. Životní časosběr z pohledu umělkyně pořádající retrospektivní výstavu ve svém rodném městě. Nejvíce mě bavilo dětství a dospívání hlavní postavy, i když to nebylo vždy veselé čtení. Je zajímavé si všimnout, jak nás vlastní zážitky a bývalé přítelkyně z dětství ovlivnily, a jak se otiskly do našeho chování, myšlenek nebo i fyzických projevů v současné době. Doporučuji a následně doporučuji se zamyslet...
Nepatřím k těm, které by vyhledávaly čistě ženské kolektivy, a to z prostého důvodu – ženy na sebe občas umí být pěkně hnusné! A co hůř, děvčata jsou v tom dokonce ještě větší mistryně. Není výjimkou, že v převleku za nejlepší kamarádku plní v reálu spíše roli největší nepřítelkyně – někoho, kdo ví, jak zranit, jak využít vaší bezmocnosti a také touhy po tom mít nějakou blízkou duši, svou nejlepší kamarádku. Jestli jste žena a nic podobného jste nezažily, moc vám to přeji, ale já k těm šťastným v době školní docházky rozhodně nepatřila. A snad i proto mě Kočičí oko tak zasáhlo.
Nemůžu si pomoci a stále přemýšlím, nakolik je pravděpodobné, že tuto zkušenost má ze svého dětství i sama Margaret Atwood. Víme, že jisté podobnosti mezi její rodinou a rodinou hrdinky Elaine, tu jsou – obě měli otce entomologa, obě v prvních letech stály mimo systém školního vzdělávání, obě byly v prvním efemérním manželství nešťastné… Především mě ale oslovila ona výpověď hrdinky – celé to chování ve skupince spřátelených dívek působí neskutečně opravdově a z vlastní zkušenosti vím, jak je těžké prozřít a pochopit, že z takového vztahu těží jen jedna strana, zatímco ta druhá si odnáší pouze rány.
Elaine sice nakonec do jisté míry nakonec prozře, přesto se toho toxického vztahu (i přes snahu mozku vytěsnit nepříjemné vzpomínky) nikdy tak úplně nevzdá a i v dospělosti při jistých událostech uvažuje o tom, co by na to řekla Cordelie, její nejlepší kamarádka i největší nepřítelkyně v jedné osobě, Cordelie, která „má tendenci existovat“…
Atwood je skvělou ilustrátorkou mezilidských vztahů a tady si to můžete vychutnat hned v několika rovinách. Je to bolavé a docela intenzivní čtení a já vám ho z celého srdce doporučuji.
Autorka je moje sázka na jistotu, všechny knihy od ní mě vždycky pohltí. Tahle možná víc než jiné, protože některé věci, které by člověk radši zapomněl, si pamatuje a naopak. Protože děti jsou pěkná cháska a některé z nich jsou zlé. Odkud by se brali zlí dospělí, než že vyrostou že zlých děti? A proč jsou zlí? Kdo ví, možná Elaine, možná Margaret, možná Alma.
Nebyla to kniha, která se přečte jedním dechem během dvou - tří odpolední. Vyžaduje svůj čas, ale nelituji. Rozhodně to stojí za to.
Atwoodová je vypravěčka. Báječná vypravěčka, i když mi trochu vadily četné popisy různých ohavností, ale jinak je to román, před kterým smeknete klobouk!
Skvělé! Elain v labyrintu ženských vztahů, jehož zákruty jsou pro ni nepředvídatelné a plné nástrah. Dětské a ženské vztahy bez pozlátka a načančaných filtrů. Doporučuji.
Margaret Atwoodová - Kočičí oko (str. 63): ...kdybych tu s ním byla sama nebo v klučičí bandě, náramně by mě to bavilo. Teď prostě jen mlčím.
Margaret Atwoodová - Kočičí oko (str. 65): ...poví mi, že jsem její nejlepší kamarádka. Carol má ještě jednu nejlepší kamarádku, která je někdy nejlepší, ale někdy se s né Carol zase vůbec nekamarádí.
Margaret Atwoodová - Kočičí oko (str. 67): ...poznám, že si to vůbec nemyslí, že se jim ta jejich paní a jejich stránka zdá mnohem hezčí. Ae takhle se to říkat musí, a tak se to taky učím.
Margaret Atwoodová - Kočičí oko (str. 67): Úplně mi stačí sedět na zemi a vystřihovat pánvičky ze zásilkových katalogů nůžkami na yšívání a říkat, že se mi to nepovedlo. Zčásti se mi ulevilo.
Margaret Atwoodová - Kočičí oko (str. 105): Ne všem se musí moje tvorba zamlouvat. A ne proto, že jsem žena. Když se někomu nelíbí nějaká mužská tvorba, není to proto, že jejím autorem je muž. Zkrátka se jim nelíbí, tečka.
Margaret Atwoodová - Kočičí oko (str. 118):...a když se ráno probudím a vykouknu z okna pokojíčku, roztávají dole v poprašku krasopisně vyčůraná počáteční písmena jejího jména a příjmení.
Margaret Atwoodová - Kočičí oko (str. 134): Čekala jsem na sebemenší náznak: na noční můry, apatii a sklíčenost. Ale nic jsem nevysledovala, což mohlo znamenat, že se naučily dobře přetvařovat, stejně dobře, jako kdysi já.
Margaret Atwoodová - Kočičí oko (str. 136): Vůči nepřátelům můžete pociťovat nenávist a štvou vás. Ale Cordelie je moje kamarádka. Má mě ráda, chce mi pomáhat, všechny tři jsou moje přítelkyně a chtějí mi pomáhat, jsou to moje nejlepší kámošky.(...) Nenávidět je by šlo mnohem snáz. S nenávistí bych si poradit uměla. Nenávist je jasná, kovová, jednostranná, neochvějná: na rozdíl od lásky.
Margaret Atwoodová - Kočičí oko (str. 167): Nazvala jsem cyklus Papiňák. Kvůli atmosféře, která panovala v době, kdy jsem ho dokončila, si lidi občas mysleli, že je to bohyně země, což mě vážně pobavilo s ohledem na to, jak máma nesnášela péči o domácnost. Další v něm hledali kritiku zotročování žen, další odmítaný stereotyp ženy zredukované na vykonavatelku triviálních domácích prací. Ale byla to jen máma při vaření a kde a jak na konci čtyřicátých let připravovala jídlo.
Margaret Atwoodová - Kočičí oko (str. 210): Slyším jejich zlobu, ale taky potřebu. To ony mě na tohle potřebujou, ale já je už ne.Už mi na nich nezáleží. Něco ve mně ztvrdlo, vykrystalizovalo, proměnilo se ve skleněnou kuličku.
Margaret Atwoodová - Kočičí oko: strany 362 a 398-9 - skvělé, přípané, výstižné.
Štítky knihy
šikana společenské romány malířky přátelství z dětství romány o umělcích (tzv. Künstlerroman) kanadské romány Toronto
Autorovy další knížky
| 2008 |  Příběh služebnice |
| 2018 |  Alias Grace |
| 2020 | Svědectví |
| 2001 | Slepý vrah |
| 2005 | Přežívá nejsmutnější |
Kniha Kočičí oko je v
| Právě čtených | 5x |
| Přečtených | 109x |
| Čtenářské výzvě | 22x |
| Doporučených | 6x |
| Knihotéce | 98x |
| Chystám se číst | 181x |
| Chci si koupit | 45x |
| dalších seznamech | 3x |
Hodnotím vysoko a možná je to i trochu zkreslené díky tomu, jak moc jsem se v příběhu a především v ze všech stran probíraných emocích spatřovala. Každopádně to není lehké čtení, autorka dokáže bravurně přenést pocity z příběhu na čtenáře a celkově vykreslit ten těžký nádech nostalgie a možná i jakéhosi patosu, který si v sobě všichni neseme při vzpomínkách na dětství, ať už si to uvědomujeme nebo ne.
Téma se mě hodně dotýkalo a věřím, že pokud má člověk zkušenosti z dětství či ranného mládí s problémy v rodině či v kolektivu, může pocítit i zde, jak se otevírají dávno uzavřené prostory, zvědomují rány. Ale přitom (když budu mluvit ze svého osobního pohledu) to nečeří bolest, spíše uzdravuje.
Příběh samotný není až tak podstatný, spíše celá ta atmosféra kolem něj. Krásně je tu vykresleno, jak i zdánlivě nepodstatné či jednorázové záležitosti, které mohou brát ostatní jako srandu nebo malichernost, mohou doléhat na člověka celý život a točit jej v kruhu. Pro dobrý pocit bych tuto knihu asi číst nedoporučovala, ale pokud se chcete hlouběji zamyslet nad svým dětstvím nebo nad tímto kontextem obecně, jděte jednoznačně do toho.