Hyaenodon komentáře u knih
Nádherná čeština. Po letech jsem se k této klasice vrátil a jazykem jsem byl uchvácen.
Na Islandu jsem byl dvakrát. Oblast, kde autor vyrůstal, je dnes celkem normální, "civilizovaná" oblast ostrova. Projeli jsme ale i řídce osídlené oblasti včetně Západních fjordů nebo Duhových hor a jejich atmosféru Thórdarson popsal mistrovsky. Skoro mu závidím, že měl dětství právě takové a ne jako já, kdy se za okny bytu míhaly troleje tramvají.
Vůbec jsem tu knihu neznal (myslím obsah), takže o to příjemnější překvapení.
"Je lepší říkat vlastní lži než cizí pravdy." A vize společnosti ničené asijským bacilem, jak ji prožívá Raskolnikov při nemoci v táboře - nechápu, jak to mohl Dostojevský vymyslet (dnes by stačilo otevřít okno, nebo pustit televizi).
Líbil se mi jazyk knihy, ale celkově je na mě symbolika příběhu až moc symbolická. Prostě jsem to nepobral... :)
Super knížka. Po Jak jsem vyhrál válku, Bohatýrské trilogii a Posledním bourbonu čtvrá, u které jsem dostával hýkavé záchvaty smíchu a bylo mi jedno, že znervózňuji okolí čumící do mobilů. Je fakt, že se jednotlivé postavy ke konci trochu vyprazdňují a možná by knize prospělo i drobné zkrácení, ale: super jazyk, špičková grotesknost a podobné typy znám z práce taky.
Václav Cílek nás napřed vyděsí, aby nás posléze v závěru uklidnil. Každopádní obsahuje publikace několik jednoduchých tipů, které mohou usnadnit život v případě jakékoliv krize. Pokusím se jimi řídit. :)
Velmi podařená záležitost, dalo by se říct, že je to totálně dotažené Pokání (myšleno samozřejmě výstavbou příběhu). Atmosféra předthatcherovské Anglie je vykreslena perfektně, depresivní město, depresívní práce, depresívní poslání. Konec mile překvapil, postavy působily věrohodně a skutečně.
V době, kdy jsem knihu četl, jsem byl opuštěný singl, takže mi nesmírně lahodila. Po několika letech si z ní pamatuji dva tři obrazy a v hrubých rysech dvě zápletky...
Nejsem čtenářem detektivek, takže jsem zaujatý. Samotný příběh, dobrá, dejme tomu. Co mě ale v podstatě od začátku štvalo, byly jednotlivé postavy. Alkoholička Rachel vršící jednu chybu za druhou, hrubián Scott, hysterická Anna, které vadí, že Rachel projde pět bloků od domu. Ne, ne, jediná postava tam nebyla normální. A Ken... ehm... Tom tomu dal všemu korunu.
Pecka. Mrazivé příběhy o špatných rodičích, kanibalech a o strachu. Moc jsem si ji užil.
Naprostá klasika, s chutí jsem si ji připomněl. Století výzkumu Solaris - a nic nevíme, i když byly potištěny tuny papíru. Nádhera.
Ale proč ne, krásné obrazy a detaily v popisech přírody. První část mi připomněla Portrét umělce v jinošských letech, ta druhá mi asociovala Džínový svět. Ve své době to musela být pecka, ale jakožto cynickou bestii po čtyřicítce mě Ratkinovo srdeční pnutí moc nebere.
Zamarovský prostě uměl a i díky němu jsem se začal zajímat o dějepis. Jeho adaptace původní předlohy je svižná a čtivá a myslím, že převedení do prózy (zejména vzhledem k fragmentaci původního textu) rozhodně příběhu neškodí. Lahůdka.
Naprosto skvělé. Za nejtragickokomičtější považuji stav, kdy všechny zúčastněné strany pouze tvrdily, že reagují na cizí agresi a že se jen a jen brání.
Na pět hvězd tomu podle něco málo chybí, ale jinak hutná chuťovka o průměrném narcistním zmetkovi. Vedle Neviditelného nebo Petrolejových lamp je dle mě trošku "do počtu", ale to nic nemění na tom, že jsem si ji velmi užil.
Zajímavá jednohubka psaná nádherným jazykem, ale na pět hvězd to osobně nevidím.
Tak to bylo hodně ostrý. :) Osobně mi nejvíc sedl příběh Maxe Muta, Legenda o Ukazateli na křižovatkách cest a Dům na periferii, ale všechny povídky jsou super. Třetí autorova kniha a potřetí silný WTF pocit.
Zajímavý a domnívám se, že nadčasový vhled do světa mocných, ale něco málo tomu ještě chybí.
Nenáročná brakovka, ale málo platné, prostě mě to baví. Poprvé čteno před nějakými 25 lety a na rozdíl od Vládců nebes jsem si z ní nepamatoval skoro nic - teda kromě finální interakce Andrey a Ryna. Jsem zvědav, zda bude i třetí díl taková super prasárna. :)