horkosladka komentáře u knih

Originálně výtvarně zpracovaná kniha o životě hudebního chameleona, nezaměnitelné osobnosti Davida Bowieho, jehož několik tváří nepřestane nikdy fascinovat. Nejedná se ani tak o biografii s přesnými fakty a daty, jako spíš o životní příběh s fantaskními prvky, umělecké dílo a poctu tomuto extravagantnímu a zároveň tajemnému umělci. Bowie byl člověk, který rád provokoval, hledal sám sebe, bojoval se svým stínem, se svými démony, který nakonec našel lásku a smíření, inspiroval mnoho muzikantů a v hudbě zanechal nesmazatelné stopy originality.

7 10.01.2019

Super fotografie kapely. Pro mě nostalgická kniha z dětství, kdy jsme s bráchou poslouchali na gramofonu první desku Queen a vyzrálé Innuendo.

7 20.11.2018

Intelektuální pochoutka s nádechem feminismu pro ty, kdo rádi filosofují, milují svobodu a francouzskou literaturu. Autorka popisuje své dětství v Teheránu, jak s rodinou žili pod vládou Chomejního a"vousáčů", svůj vzdor proti nošení šátku a zahalování žen, emigraci do Francie a nový život zbavený pout fanatického islámu, obdiv k Madonně a kurtizánám, libertinské literatuře. Celá kniha je především snahou vyjádřit boj a provokaci proti předsudkům a útlaku. Abnousse Shalmani nutí k zamyšlení nad svobodou ženy v současném světě, nad rozdílem mezi vírou a politikou a vyvolává i otázky k tématu morálky a pokrytectví.

7 08.10.2018

V knize mě nejvíc zaujala myšlenka, že je rozdíl mezi zaměstnáním a povoláním. Zatímco zaměstnání většina lidí bere jako "nutné zlo", povolání je činnost, ke které se cítí být člověk "povolán". Když člověk najde své povolání, pravděpodobně se vyhne i pracovnímu vyhoření. Samozřejmě "vyhořet" můžeme nejen kvůli práci, ale také po opakovaných zklamáních, životních nezdarech, stresujících událostech, nadměrné zátěži. Věřím tomu, že vyhoření je však dočasný mentální a duševní stav, který se dá přemoci tím, že člověk bude hledat, co by ho nyní mohlo těšit. Důležité je hledat odpočinek, zdroj radosti a načerpání energie. A také hledat příčinu, co způsobuje naši únavu, depresi či nezájem. Někdy se může jednat o vztahové problémy promítající se do ostatních aspektů života, nevyřešené záležitosti z minulosti, jindy třeba chybí kontakt s přírodou nebo dostatek zájmů. Dobré je umět si udělat čas sami na sebe, zklidnit se, zameditovat si, popřemýšlet o tom, jaké jsou naše hodnoty a potřeby a podle toho se řídit a rozhodovat co dál se svým životem.

7 04.01.2018

Tahle kniha patří mezi mé nejoblíbenější. Pamatuju si, že jsem ji četla někdy na konci základky nebo v prváku na střední a zásadně mě ovlivnila, protože mě přivedla k buddhismu. Plná moudrosti, lásky k přírodě, svobodě a přátelství. Myslím, že je mnohem lepší než Na cestě.

7 03.03.2016

Tohle je prostě čirá nádhera.

Až jednou zestárnu, pro co budu žít?
Má mysl bude svobodná jak otevřený prázdný dům.
Nenechám se znovu zotročit hmotou,
jedinou prací bude být sám sebou.
Nad stráň rozkvetlou zlatými dešti stoupá měsíc,
v bambusovém lese naříká vítr.
Vleču se o holi a donekonečna si recituji básně,
na východní stranu malého pavilonu dopadá stín květů.

6 11.02.2024

"Byl rozhodující pro celý můj život. Dal mému životu nový směr." (Romy o Delonovi)
"Vždy jsem ji miloval. Znamená pro mě 24 let mého života a mého srdce." (Delon o Romy)

6 06.02.2023

"...úspěch si přeje každý z nás. Musíme se však sami sebe zeptat: Co pro mě úspěch znamená? Více peněz? Fajn. Zdravá rodina? Šťastné manželství? Práce pro druhé? Sláva? Duchovní cesta? Možnost se vyjádřit? Dělat umění? Nechat po sobě svět lepší, než jaký byl, když jsme na něj přišli? "Co pro mě znamená úspěch?" Dál si tuhle otázku pokládejte. Co je vašim bohatstvím? V čem spočívá váš význam? Odpovědi se časem mohou měnit, což je v pořádku, ale dejte si pozor na jedno: ať už je vaše odpověď jakákoli, nedělejte nic, co by mohlo ohrozit vaši duši. Vaší prioritou musí být, kdo jste, kým chcete být, a neztrácejte čas ničím, co půjde proti vaší povaze."

6 26.04.2022

Pro mě naprostá dokonalost. Autorka je mi ve svém vnímání tak blízká, že při některých pasážích knihy jsem měla pocit, jako bych to napsala já sama, ale já nic tak brilantního zatím nenapsala. Tato zvláštní kniha, která pojednává o existenciální a tvůrčí krizi, ve mně paradoxně probouzí chuť psát, ačkoliv sama tvůrčí krizi prožívám. Může se zdát, že jde o dost depresivní téma, ale myslím, že je spíše popisem období ztracenosti, se kterým se v životě setkává mnoho lidí. A člověk, který něco takového prožívá, může v knize najít své vlastní pocity a díky tomu pocítit, že s tím není sám...

,...je načase odložit, ne-li přímo opustit břemeno těch mých nerealistických ambicí. Začít užívat veškeré zbytky intelektu prostě k tomu, abych se uzdravila, to má být můj nejvyšší cíl. Je načase vyrovnat se s tím, že jsem průměrná, a přestat z toho dělat pohřební záležitost.,

Frankie je v knize 26 let, o samotě, v domě po babičce, se snaží vyrovnat sama se sebou. Jako výtvarnice sebe samotnou zkouší z různých uměleckých děl na témata, která nějak souvisí s tím, nad čím zrovna přemýšlí. Fotografie mrtvých zvířátek, které text provázejí, svérázný, až asociální postoj ke světu, který Frankie dává čtenáři jako podnět k zamyšlení, rozhodně není sousto pro každého. Přesto je kniha velmi opravdová a v tom spočívá její kouzlo.

....,Doktorka na to nic neříká. Já jsem se svou odpovědí podivně spokojená. Ano, říkám si v duchu, to je ono. Nejsem nemocná, jenom ztracená. A ztracenost je stav, který se dá docela snadno napravit. Zatímco choroba, zejména duševní, je naopak obtížná, nepostižitelná, nenapravitelná. Ta myšlenka mě uklidňuje, dodává mi odvahu. A tak mluvím dál.
,Se mnou vlastně nic moc není, říkám, jenom prostě nejsem jako ostatní, nechci to, co chtějí oni. A to je špatné, chci říct, že podle nich je to špatné, a já mám pocit, že oni se cítí povinni mě nějak znormalizovat, že jim nepřipadá v pořádku, když někdo nechce to co oni, rozumíte?,

6 01.03.2021

Životní příběhy žen, které to neměly a nemají lehké. K tomu pohled psychiatra, psychologa. Nebylo to špatné, příběhy jsou ze života, některé vás chytnou za srdce, ale na druhou stranu, takových osudů jsou mraky a nikde se o nich nepíše, ať už se týkají žen nebo mužů. Třeba ženy závislé na nakupování, alkoholičky, matky samoživitelky, ženy týrané, trpící anorexií, žijící s psychopatem, ženy s nízkým sebevědomím... Příběh každé takové ženy by vydal na samostatnou knihu. Tohle byla taková rychlopsychoporadna. Vzhledem k tomu, že příběhy žen zde nejsou vyprávěny v souvislostech, tak si spoustu věcí musí čtenář i psycholog domýšlet. Jedna věc je předkládaný problém, druhá věc je příčina...

6 30.09.2020

Po dlouhé době knížka z oblasti seberozvoje, která mě hned dostala. Vtipné a trefné psychologické postřehy k tématu deprese a negativního myšlení mi mluví z duše. Určitě to znáte, určitě se v některých částech poznáte. Ty vnitřní hlasy vašeho kritika, které vás bičují, co jste měli udělat, ale neudělali, jak jste tlustí, neschopní, k ničemu, jak jsou všichni okolo vás lepší... Neustálý vnitřní monolog mysli, která se ne a ne zklidnit. Jedna má kolegyně trefně poznamenala, že se dneska lidi ve všem moc hrabou. No a tím si vlastně kolikrát škodíme.
Žijeme v době neustálé honičky za uspokojováním svých tužeb. Dosáhneme jednoho cíle a hned chceme víc... Musím tohle, musím tamto. Ale když všechno uděláme, štěstí se nedostavuje. Nebo jen na chvíli. Jak teda žít? Spočívá štěstí v tom vyniknout nad ostatními, sklízet jeden úspěch za druhým, pořád něco dělat, o něco usilovat, nebo se všeho vzdát, odejít někam do lesů a tam jen sedět na kameni a snažit se nemyslet na nic? Kolotoč stresu se ve 21. století jen tak nezastaví. Konzum vládne světu. Do toho jsme neustále ve svých myslích připraveni k boji. Jenže evoluce způsobila, že naším protivníkem už není pravěká zvěř, ale nejisté hrozby jako válka, bomby, viry, nesplacení hypotéky, bezdomovectví apod. To co nás trápí, není hlad a bída, ale to že nevypadáme a nevyděláváme tolik jako celebrity a nevíme co se sebou... Kniha je kombinací psychologie a poznatků z neurovědy, které jsou podány srozumitelně a zábavně. Autorka popisuje i své zkušenosti s depresí, kterými si prošla. Nechybí ji sebeironie a nadhled. Jednou z možností, jak se vymanit ze stresujících myšlenek, je seberegulace, schopnost všímavosti - pozorování svých myšlenek. Protože jedině, když se naučíme své myšlenky pozorovat, budeme schopni mít nad nimi kontrolu. Nejde o to, abychom se nikdy nerozčílili, nikdy necítili smutek, závist, úzkost.... Jde o to, abychom se tyto pocity naučili vnímat. Abychom pochopili, že to jsou jen pocity, ne my samotní. Jsme tvární, protože náš mozek je tvárný. Věřím, že máme schopnost ovlivňovat, jak budeme reagovat na své okolí. Máme schopnost ovlivňovat svůj vnitřní monolog. Pokud věříte, že se svými geny nic neuděláte a že jste předurčeni opakovat chování vašich předků, nebo vám stačí řídit se podle vašeho horoskopu, tak vás tato kniha asi moc nezaujme. Každému vyhovuje jiný přístup k lidské psychologii. Je pravda, že o mozku moc nevíme, ale víme, jak fungují hormony a některé látky v těle a existují stále nové poznatky o tom, že můžeme změnou myšlenek měnit strukturu mozku. Je to jako přeprogramování počítače. Těžká práce. Ale proč ne? Třeba se jednou zasmějeme tomu, že jsme chodili k psychiatrovi, který se nemohl podívat do naší hlavy, jak to tam funguje, a proto nám nabídl jako jediné řešení antidepresivum. (Neříkám, že by se mi líbilo, aby mi někdo hleděl do hlavy.) Co není, ale může být. Vše je otázkou vývoje. Porozumění mozku znamená pochopení, kdo jsme. Čím víc toho budeme vědět o mozku, tím víc toho budeme vědět o sobě.

6 02.07.2020

Díky této knize si dnes dávám pozor na to, co si na pleť dávám. Obsahuje užitečné a přehledné tabulky s ingrediencemi, ze kterých se kosmetické přípravky vyrábí. U každé ingredience najdete barevně odlišená hlediska hodnocení podle stupně škodlivosti. Ne všechny značky, co se prezentují jako přírodní, jsou skutečně přírodní. Proto je dobré vědět, kterým látkám se v kosmetice vyhnout a naopak které jsou pro pleť, zdraví a krásu přínosné.

Oproti samotářům ze Šumavy mi tohle přišlo poněkud slabší, ale velmi se mi líbil rozhovor s volnomyšlenkářem a malířem Michaelem Stonišem, který si dokonce oblíbil zlínskou knihovnu, kam chodím každý den, takže mám tu čest znát tohoto zajímavého pána i od vidění :-)

6 28.11.2019

Nezapomenutelný hlas. Amy může být jen jedna. A žije navždy ve svých písních.

6 16.10.2019

"Časem jsem přišla o tuhle zmatenou představu normálnosti a dnes skutečně netuším, jaké místo je matka. Chybí mi, jako může chybět zdraví, útočiště, jistota. Je to trvalé prázdno, které znám, ale nedokážu ho překonat. Když nahlédnu dovnitř, točí se mi hlava. Je to zpustlá krajina, která v noci brání ve spánku a v tom málu, co ponechá, vyvolává zlé sny. Jediná matka, kterou jsem nikdy neztratila, je matka mých strachů."

6 08.04.2019

Krásně ilustrovaná knížka o inspirativní ženě, která ovlivnila životní styl a oblékání určitě nadchne každého milovníka módy a elegance. Dozvíte se spoustu zajímavostí o životě této originální návrhářky a budete se kochat nápaditými ilustracemi Megan Hess, která je mezinárodně uznávanou módní ilustrátorkou. Ženy, které milují vůně a kabelky, možná po přečtení knihy zatouží po parfému Chanel no. 5, kterým se Coco proslavila nebo po luxusní kabelce s návrhářčinými iniciály. Kniha vás okouzlí a inspiruje. A na závěr ještě jeden citát od Coco Chanel: „Pokud chcete být nenahraditelní, musíte být odlišní.“

6 04.02.2018

Být nerozumně zbožňován většinou u objektu oddané lásky vyvolává reakci odporu. I když osobu, která je poblázněná, zprvu vnímáme jako přitažlivou, brzy tento dojem vyprchá, jakmile se její city vyjasní. Probouzí v nás despekt a výsměch, jako kdyby nám po těle lezl slimák. Běhá nám z ní mráz po zádech. A to všechno kvůli její neopětované lásce k nám. Ten, kdo potvrzuje naši atraktivitu, by měl být podle zdravého rozumu hodnocen podle svých lichotivých postojů, podle vlastností posilujících jeho ego. Většina z nás ubohého neopětovaného milence vědomě ignoruje, jako by nás jeho existence dusila. Neopětovaným milencům se instinktivně posmívají právě ti lidé, které oni potřebují jako protějšky. Je paradoxní, že také tento posměch potřebují, že vyžadují být vnimáni jako opovrženíhodní, že potřebují být ponižováni.

6 29.10.2017

Kontroverzní kniha. S autorem nemusíte ve všem souhlasit, ale kdo někdy pocítil odpor k lidské debilitě, musí se přinejmenším u některých pasáží pobavit. Kniha je navzdory některým extrémním nenávistným výrokům prodchnuta také mnoha filosofickými myšlenkami, které čtenáře nutí se nad sebou a nad lidstvem a jeho morálkou zamyslet. Když jsem knihu četla, užívala jsem si pocit, že ve své alergii na absurditu a přemnoženost lidstva nejsem sama. A čím jsem starší, tím víc autorovi dávám za pravdu.

6 13.02.2017

První část knihy velmi stručná, popsán je tu vztah starší ženy s mladším mužem... Autorka popisuje svůj vztah s nostalgií, se vzpomínkami na to jak vnímala svět předtím a jak ho vnímá teď. Druhá část je velmi surově vylíčená výpověď ženy, která ve své době jako mladá studentka podstoupila nelegální cestou potrat. Tohle vás nenechá chladnými. V jeden okamžik jsem se rozplakala. Být na něco takto zásadního sama muselo být strašné. Jistě se najdou ti, kteří by takové jednání odsoudili. Ale kniha není o tom, jestli je potrat v pořádku nebo není. Neřeší se tu morální dilema. Autorka píše, protože psaní je pro ni existenciální nutností, potřebou vypsat se z traumatu minulosti, které je stále živé v její paměti, spojené s určitými místy, lidmi a věcmi, které jsou jí i v přítomnosti stále něčím připomínány.
Čtení této útlé knížky je opravdu silný zážitek. Důležité sdělení, o kterém se takto otevřeně ani dnes nemluví...

5 27.04.2024

"....Zahradu jsem pohrabal dle instrukcí. Mám pocit, jako by mě někdo znásilnil. Vlastní dům se zahradou, říkám si v domě, který není můj. Uprostřed zahrady, která taky není moje. Má není ani plíseň v rozích, ani průvan syčící okolo oken. Ozve se tlumená exploze. Výbuchy doprovázející každé zapálení archaického plynového kotle na chodbě už mě po pár dnech ani nezneklidňují. Vchod, chodba, kuchyň, místnost a pak ještě jedna. A to je všechno. Víc, než jsem měl v té sklepní kóji na periferii města, za kterou jsem odevzdával dvě třetiny platu. Když jsem chtěl vidět nebe, musel jsem vylézt po žebříku k okýnku u stropu. Přes nebe se komíhaly kotníky spěchajících. Tady se mohu svobodně dívat z okna. Párkrát se mi tam do okna někdo vychcal, vzpomínám. Zde se mohu svobodně dívat z několika oken, pomyslím si. Nasaju vůni kávy. A plísně. ...Za chvíli abych se šel připravit na hodinu. Dvě a dvě jsou čtyři, uklidňuju se, ale co když se mě zeptají, co z toho vyplývá, děsím se. Co když budou chtít vědět, co jiného ještě vím s jistotou, svírá úzkost mé útroby. Jako by mi nepatřila ani má střeva. Po zdi leze pavouk. Pomalu, ale s jistotou. Závidím mu. Ve střevech žijí kolonie bakterií, které ovládají imunitu i náladu. Základní pohled na svět určují bakterie produkující výkaly. Jsem chodící opice sbírající do úmoru potravu pro civilizaci uvnitř střev. Ani hovna nejsou moje. Dvě a dvě jsou čtyři...."
..."Vytáhnu z lednice máslo....Dokonalou čtvrtku másla. Kravám ve velkochovech odebírají telata, na vemena jim připojí hadice v kóji, v níž se nemohou ani otočit, a na umělém světle je vysají k smrti. Krávy. Zvířata chytřejší než psi a kočky, s rozvinutým sociálním životem. Krávy, o kterých víme, že citlivě vnímají utrpení a teskní pro druhé. Z jejich bolesti a utrpení máme plné regály másla. Jejich děti popraví a nakrájí na vídeňské řízky. Když jsem se rozhodl vzepřít se tomuto průmyslovému holokaustu a nahradil máslo avokádem, dočetl jsem se o měsíc později, že zvýšená evropská poptávka po tomto delikátním ovoci vede pěstitele v Chile k vysávání řek a podzemních vod, protože je extrémně náročné na vodu. Vesničanům vysychají studny a jsou odkázáni na špinavou vodu dováženou v cisternách. Uhlíková stopa avokáda převyšuje banány i kávu. Netuším, který druh snídaně je horší. Mám strach, zda se i konzumací chleba nepodílím na zatím netušeném bezpráví či genocidě na druhém konci světa. Za skoro každým zbožím se skrývá řetězec utrpení a bolesti, pomyslím si ve chvíli, kdy si s vypětím všech sil ukrojím kus másla a položím ho na krajíc chleba. Zakousnu se do něj coby představitel nejkrutějšího živočišného druhu na planetě."