hledaseniki komentáře u knih

Kdysi jsem od autorky četla, její knihu Parazit, která byla perfektním thrillerem, a byla jsem dost zvědavá na její knihu Společenství stínů, celkem nedávno se mi jí povedlo sehnat právě tady v bazaru.
Příběh ženy, která truchlí pro svého manžela, který zemřel před pár lety na jejich společné dovolené, jenže truchlení vystřídá posedlost, když se vrátí její přátelé z dovolené a na fotografii najde právě svého zesnulého manžela, rozhodne se vydat za ním a zjistit jestli je mu jen podobný nebo je to skutečně její manžel, kterého vlastně skoro neznala. Jak nejlépe vyjádřit pocity při čtení knihy?

Upřímně, bylo to strašné. Z počátku to vypadalo docela zajímavě, v knize se střídá pár kapitol ze současnosti – kdy hlavní hrdinka (už si nepamatuji na jméno) vydává hledat manžela a kapitoly z minulosti, jak se pár seznámil až po manželovu smrt. Jak říkám začátek je docela zajímavý, ale čím víc se ponoříte do příběhu tím je to horší a horší a přitom by to mělo být naopak. Přišlo mi, že čtu takovou tu brakovou literaturu, která kombinuje žánr thrilleru s romantikou, což by nebylo tak strašné, kdyby ten příběh nebyl tak šíleně stupidní. Laciná zápletka s otravnou hlavní hrdinkou, která vyústila v něco vyloženě otřesného, všechno to bylo zbytečně překombinované, čte se to sice lehce, má to dobrou myšlenku, jen to prostě nevyšlo tak jak mělo. Největší plusem celé knihy je právě Charlie, který je v té knize zatraceně málo!

2 26.10.2017

Opuštěné městečko, do kterého přijíždí nová dívka, která není jen tak obyčejná. Protože tyhle série toho mají vždy dost společného, tady se dvojice autorek rozhodla pro změnu, protože příběh čtenářům vypráví mladík Ethan, který ve městě žije odjakživa, takže na ženskou temnou vypravěčku zapomeňte. A řekněme si to upřímně, je to docela příjemná změna.
Postavy se chovají přiměřeně ke svému věku, ale někdy je toho cukrování ze strany Ethana a Leny trochu moc. Lena je coby hlavní postava docela otravná, pořád omílá to samé dokola a to jak působila ve filmu, se diametrálně odlišuje od toho, jak se chová v knize. Je to malé ufňukané děcko. Celkově mi přijde ten nápad, co se zaklínačů týče dobrý, přece jen v knihách podobného ražení se spíš objevují vlkodlaci, upíři apod. Myšlenka je rozhodně dobrá, jen bych řekla, že autorky to pojaly, tak že je to celé určeno snad jen třináctiletým dívkám, které touží po podobné lásce, jakou mezi sebou mají hlavní hrdinové, nemá to žádný větší rozsah, což je upřímně škoda, protože když si vybavím jednu z mých oblíbených sérií Nástroje smrti, tak tady máme pochopitelně také velkou lásku, ale není to jen o tom, ten příběh je daleko propracovanější a přesně tu propracovanost děje tady postrádám. Snad nikdy se mi nestalo, že by film byl lepší než kniha, ale tady to přesně tak vnímám, ale druhému dílu dám šanci, protože mě docela zajímá, jak to bude pokračovat.

1 26.10.2017

Daniela Glattauera miluji a to doslova a do písmene. Před lety jsem propadla jeho Dobrý proti severáku a Každá sedmá vlna už tehdy jsem se do něj zamilovala, pak vyšla jeho další kniha Není zač, která mou lásku jen prohloubila. Dlouhou dobu jsem měla ve čtečce Navždy tvůj a letos už byl čas si připomenout mého oblíbence.
V tomhle případě zapomeňte na předešlá autorova díla, protože tohle s nimi nemá vůbec nic společného. Jde o román, který se chvilku tváří romanticky a pak tak nenápadně přejde do děsivější noty a pomalu se v tom snaží naučit chodit. Hlavní hrdinka je nesympatická, otravná, zakomplexovaná a rozhodně je nevyrovnaná. Hannese tam byl jen okrajově a rozhodně to stačilo. Nijak zvlášť nemusím knihy ve kterých jsou psychopatičtí pronásledovatelé, protože mi to všechno přijde stejné a taky se mi při čtení stalo, že jsem si říkala, tohle jsem už někde četla, oproti tomu ten závěr byl vynikající, jenže ta cesta k tomu závěru byla trnitá nejen pro hlavní hrdinku, ale i pro mě jako pro čtenáře. Styl vyprávění mi jednoznačně nesedl, er forma a v závěsu přímá řeč to není úplně nic dle mého gusta. Daniel Glattauer evidentně vybral špatné téma pro svůj příběh, škoda. Přesto všechno Dobrý proti severáku, Každá sedmá vlna a Není zač bude vždy patřit k mým nejoblíbenějším knihám.

2 24.10.2017

Kniha, ve které mají hlavní slovo duchové. Mám ráda knihy/ filmy/seriály kde jsou právě tyhle nadpřirozené bytosti a navíc máme podzim, což je úplně ideální četba do toho období. V tomto domě straší je kniha, která je poctou nejen duchařským příběhům ze staré Anglie, ale také Charlesovi Dickensovi.
Mladá Eliza poté co přijde o svého otce a o dům je nucená přijmout lépe placenou práci, která jí zavede do jedné anglické zapadlé vesničky, kde přijala práci guvernantky v jednom opuštěném sídle. Tohle je prostě klasická šablona, která se nikdy neomrzí, opuštěný dům ve kterém straší a hlavní hrdinka si s tím musí nějak poradit. Nutně v hororovém příběhu nepotřebujete hromadu mrtvol nebo krev, která by smáčela dům, postačí dvě děti, opuštěný dům a perfektní budování atmosféry a tohle autor zvládnul na jedničku.
Bylo to temné, děsivé, mrazivé, samozřejmě infarktu se při čtení téhle knihy bát nemusíte, protože ona děsí tak vkusně a nenuceně. Délka příběhu je naprosto rozumná, i když ten začátek by mohl být trochu svižnější. Co si víc přát, snad jen víc takových příběhů.

6 23.10.2017

Poté co jsem četla Ta přede mnou, což je kniha z edice světových bestsellerů měla jsem obavy, jak se bude vyvíjet další kniha s touto nálepkou, naštěstí jsem tentokrát sáhla po tom lepším. Dívky z trajektu jsou označovány detektivkou a řekněme si to upřímně, dnes narazit na čistokrevnou detektivku je docela náročné, všude jsou thrillery, psychologické thrillery plné hektolitrů krve a tímhle se Dívky z trajektu liší. Děj proto není nabitý akcí a postupně se k té akční stránce propracováváme, ale velmi pomalu. Hlavní hrdinkou tentokráte není alkoholik, který má problémy s manželstvím, ale jde o mladou ženu, která pracuje jako novinářka. Nora Sandová je výborná hlavní hrdinka a upřímně doufám, že se s ní ještě někdy potkáme. V thrillerech mi obvykle vadí ty romantické linky, které tam dle mého nepatří, ale tady mě to nijak neotravovalo a dost jsem Sandové fandila. Zápletka byla dle mého názoru vynikající, mělo to své vlastní tempo, stejně jako každá stará detektivka a to mi vyloženě sedlo, na druhou stranu v knihách nemám ráda, když hlavní hrdinka má telefon a čtenář nutně musí vědět jakou má značku, stejně tak jde o další spotřebiče nebo elektroniku, pro ten příběh to není nijak přínosné.
Dívky z trajektu jsou příjemným detektivním překvapením a snad se s hlavní hrdinkou ještě někdy setkáme.

7 23.10.2017

Příběh knihy je líčen z pohledu malého chlapce, který je afghánského původu, takže se většina příběhu odehrává právě tam. Hlavní hrdina Amír žije v dobré čtvrti a to díky bohatství jeho otce se kterým žije. Příběh je rozdělen do několika částí, v první sledujeme přátelství Amíra a Hasana, když jsou malé děti, užívají si dětství, pouštějí draky a všechno působí idylicky, jenže vše se má změnit.

Kniha Lovec draků se čte opravdu jedním dechem, jako by čtenáře dokázal přenést do Afghanistánu pochopitelně není to ten Afghánistán jaký známe dnes i když v průběhu knihy se k němu zákonitě musíme dostat, přece jen válčení v téhle zemi trvá už řadu let. Hosseini píše naprosto neuvěřitelně, myslím, že z počátku bude mít každý problém s hlavním hrdinou a to především kvůli jedné události, která se bohužel potáhne jak s jeho životem tak s životem ostatních postav až do samotného konce. Je pravda, že někdy autor tlačí moc na pilu a snaží se u čtenářů za každou cenu vyvolat emoce a to té knize trošku ubírá. Kromě příběhu, se může autor pyšnit i skvělou prací co se postav týče.Vykreslení jak samotných postav, tak jejich vztahů, protože člověku opravdu připadá, že čte o skutečných lidech.
Lovec draků je kniha, která není módní a nikdy nebude a upřímně je to velká škoda. V dnešní době se propaguje tolik knih, které nakonec nestojí za nic, ale kniha, která v sobě ukrývá to co Lovec draků je opomíjená a z toho je mi smutno. Kniha utočí na emoce o tom žádná a při jejím čtení Vám nebude plesat srdce nadšením, ale spíš bude Vaše duše plakat, ale o to víc si téhle knihy vážím a rozhodně to není poslední kniha, kterou jsem od Khaleda Hosseiniho četla.

6 12.10.2017

V roce 2015 se na americké televizní stanici FOX objevil jeden z nejočekávanějších televizních seriálů toho roku, který vznikl na motivy knihy Pines u nás byla kniha vydána pod názvem Městečko Pines. Jedná se o knižní sérii, která je v Americe či v jiných zemích poměrně populární, jenže u nás autor není příliš znám. Nutno říct, že jsem seriál viděla, přinejmenším první sérii a na knižní předlohu jsem byla zvědavá jednak kvůli samotnému seriálu, ale protože autor se nechal inspirovat kultovním televizním seriálem Městečko Twin Peaks. Všichni víme, že knihy jsou vždy lepší než filmové / seriálové předlohy a tak jsem se o tom chtěla přesvědčit.

Kniha Městečko Pines se čte sama, což je jedna z jejích největších předností. Hlavní postava Ethan Burke je velký sympaťák a čtenář se s ním dokáže ztotožnit lehce, protože stejně jako on nevíme vůbec nic, čtenář tápe ve tmě společně s Ethanem, společně hledáme odpovědi na to, co se v podivném městečku děje, všechno působí idylicky, ale opak je pravdou. Čtenář zpochybňuje příčetnost hlavního hrdiny a stejně tak obyvatel města. Já jsem měla tu výhodu/nevýhodu, že jsem věděla co mě čeká, díky čemuž mi kniha přišla někdy příliš zdlouhavá, ale když jsem došla ke konci, došlo mi, že do první série seriálu se vešly vlastně dvě knihy, takže kniha první je taková zřejmě schválně. Jde o knihu, která patří mezi thrillery, ale někdy to hraničí až s sci-fi. Další věcí, která mi přišla přitažená za vlasy je to, že Ethan je vlastně mašina, on nejí, nepije prakticky nespí a pořád je v pohybu, hrozí mu nebezpečí ze všech stran, ale on nepadne, ale prostě jede dál, což řekněme si upřímně není úplně možné. Postrádám tu podobnost i s mým oblíbeným seriálem Městečko Twin Peaks a pokud jde jen o to, že je tu jedno podivné městečko, tak je to velmi malá podobnost s Lynchovou tvorbou. Nejde sice o špatné čtení, ale někdy to postrádá náboj a čekala jsem od toho trochu víc, co si budeme povídat!

2 12.10.2017

Ve stínu černých ptáků mám na svém seznamu k přečtení už hodně dlouho a protože jsem si jí nedávno pořídila, bylo načase si jí přečíst a na úvod mohu jen říct, že jsem si opět nadávala proč, že jsem to četla až teď. Šestnáctiletá hlavní hrdinka je nucená opustit domov a přijíždí ke své jediné příbuzné, kterou je její teta, která žije v Portlandu. Jako by nestačilo že svět sužuje válka, kvůli které se Mary Shelley musela rozloučit se svým milým, tak Portland a jiná města trápí smrtící chřipka. Mary Shelley jednou zasáhne blesk a na pár vteřin zemře a poté se jí zjevuje její mrtvý přítel Stephen, který jí prosí o pomoc. Uvěří Mary Shelley existenci duchů?
Knihu jsem přečetla za dvě noci a nebyla jsem schopna ji odložit. Hlavní hrdinka, na to, že je mladá rozhodně neoplývá naivitou, je to vyzrálá, inteligentní, nebojácná mladá dívka, která se nenechá zastrašit ani chřipkou ani duchy. Zamilovala jsem si jí po pár stránkách a ani jednou jsem v ní nepřestala věřit, neuvěřitelná hrdinka. Duchové v příbězích to je můj šálek kávy, navíc vše se odehrává v roce 1918 a při čtení jsem měla vážně pocit, že jsem tam společně s hlavní hrdinkou. Příběh je to silný, romantický, dojemný a ano, uronila jsem i slzičku. Navíc protože součástí příběhu jsou fotografie s duchy tak ani v knize nechybí dobové fotografie zachycující přítomnost duchů. Celkově se mi líbila myšlenka příběhu a ten závěr byl neuvěřitelný. Kniha je dokonalá a ať už po literární stránce, ale i po té grafické. Oceňuji i to, že každá kapitola má svůj název a není označena jen číslovkou, protože to mám mnohem raději. Tady není absolutně co vytýkat. Rozhodně se ke knize zase někdy vrátím. Opět jedna z nejlepších knih jakou jsem v tomhle roce četla.

5 12.10.2017

Belgický autor Dimitri Verhulst se nebojí vkročit do jiných vod a přesně díky tomu, vznikl Opozdilec, který překypuje černým humorem, cynismem, ironií. Takže pokud je tohle vaše doména, pak je Opozdilec tou správnou volbou. Opozdilec je poměrně útlá kniha, ale i přesto v sobě nese něco smysluplného nad čím jen tak nemávnete rukou a díky tomu na knihu jen tak nezapomenete nebo alespoň já ne. Hlavní hrdina už má dost své ženy a svého života a rozhodne se sehrát životní roli a tou je, že předstírá Alzheimera, všechno si to nastuduje do nejmenších detailů a jeho výkon je hodný Oscara, protože se mu podaří jeho okolí přesvědčit o tom, že onu chorobu skutečně má. Prostřednictvím Désirého čtenář zjišťuje o čem hlavní hrdina snil, o jeho dětství, jak se nechal celá léta peskovat od manželky a neřekl ani slovo, jak nežil svůj vlastní život, ale život někoho úplně jiného. Autor mi svým jedinečným stylem vyprávění připomíná Chucku Palahniuka a to především díky té jedinečnosti příběhu a tomu, že se nebojí zkoušet něco docela jiného. Opozdilec jednoznačně patří k těm nejlepším knihám jakém jsem v tomto roce četla.

3 12.10.2017

Útlá knížečka, která vám bude dělat jen krátkou společnost, je takovým jemným pohlazením po duši. Sledujeme dvě dějové linie, i když převažuje ta s knihkupcem, majitelku červeného zápisníku - Lauru, můžeme poznat skrz její osobní věci a především skrz její zápisky. Děj je předvídatelný, ale pokud hledáte něco odpočinkového tak není co řešit, obzvláště pokud to má 190 stránek. Nejde o nic světoborného, je to vlastně prostý romantický příběh vyprávěný trochu jinou formou, za což kniha získává o jednu hvězdičku navíc. Já jsem velký milovník Paříže a tak si nemůžu nechat ujít ani knihy, které jsou zasazené do nádherného města jako je Paříž. Asi největší vadou knihy není to, že je to předvídatelné, ale je ta forma vyprávění, protože obvykle jsou dialogy v uvozovkách, jenže tady tomu tak není, takže se občas v textu lehce ztratíte, což není úplně dobré. Ženu s červeným zápisníkem bych doporučila především ženám, snílkům, kteří doufají, že něco takového mohou skutečně zažít. Jednoznačně příjemné oddechové čtení se sympatickým hrdinou.

1 11.10.2017

Severskou literaturu mám rok od roku raději, dříve jsem začínala s krimiromány, ale nakladatelství Host vydává stále zajímavější knihy a když jsem viděla Kouzelníkův únik z reality nemohla jsem odolat. A protože u nás už nevycházejí jen severské krimi romány, ale máme už daleko rozmanitější výběr co se severské literatury týče, dostáváme se tak k téhle knize.
Hlavní postava Anton, v žádném případě nepatří mezi kladné hrdiny, Anton je arogantní protiva, kterému není nic po chuti, neustále remcá a přesto si čtenáře získá, především svými hlody a nejapnými poznámkami, do jisté míry mi připomínal Oveho z románu Muž jménem Ove. Z reálného světa se s Antonem dostáváme do magického lesa ve kterém Anton urazí kouzelnou bytost, díky které získá znamení smrti, ač tomu nevěří rozhodne se znamení smrti zbavit, což může, když splní tři úkoly.
Kouzelníkův únik z reality je kniha neuvěřitelně čtivá, vtipná, někdy i smutná, když vezmeme v potaz samotného hlavního hrdinu a čtenářům nejednou vykouzlí úsměv na rtech. Pokud čtete knihy od nakladatelství Host, tak Vás nemůže překvapit, že takhle kniha je výborná a když po ní sáhnete rozhodně nebudete zklamaní. Navíc ten přebal je úžasně graficky zpracovaný a stejně tak samotný obal knihy a to po všech stránkách. Takhle má vypadat pořádná kniha, výborný papír, font a obálka a samozřejmě příběh a to všechno dělá z knihy něco mimořádného. Mělo to pár vad na kráse, ale upřímně doufám, že tohle nebyla autorova poslední kniha.

4 11.10.2017

Stephen King je mistr, což není velké překvapení. V jedné jeho nejznámější knize, kterou je právě TO dokázal něco neuvěřitelného. Příběh byl napsán precizně, všechno bylo detailně popsáno, což mě přivádí k tomu, že někdy ten podrobný popis byl už zbytečně přehnaný, nechci říct, že to bylo nudné, protože to nebylo ani v nejmenším. Co se postav týče, tak King umí dokonale vykreslit charaktery, zvládá to bravurně jako Bachman na 200 stránkách a když si vezmete kolik stran má TO, tak Vám musí být jasné, že to bude mistrovské dílo a taky, že ano. On těm postavám dokáže vnuknout život a jeho práce na postavách je jedním slovem božská. Kniha mě pohltila, postavy jsem si zamilovala ať už samostatně nebo když byla parta Smolařů společně. Slovy nemůžete popsat ten zážitek, který Vám kniha dá a tak je zbytečné se o to pokoušet.Sice jsem knihu četla docela dlouho, ale vzhledem k počtu stránek není divu a nebýt těch podrobností, které jsem mnohdy nedokázala ocenit jsem si knihu užila a rozhodně se musím zase vrhnout na další Kingovku nebo Bachmanovku.

10 11.10.2017

Jsem velký milovník severských detektivek, ale přesto, že jsem viděla stejnojmenný snímek Žena v kleci a zařekla jsem se, že si knihu určitě přečtu uběhlo už pár let a já jsem se sérií Oddělení Q nijak nepokročila, nastal čas si první díl přečíst a opět jsem se utvrdila v tom, že jsem to měla udělat už dávno.
Nové oddělení Q do kterého je převelen Carl Morck se zabývá odloženými případy, jako první mu na stole přistane případ zmizelé političky, která za sebou zanechala bratra a zmizela beze stop z trajektu, nikdo neví kam se poděla, zda je mrtvá nebo jestli po tolika letech ještě žije. Kromě toho že Carl vyšetřuje tento kriminální případ tak se v příběhu objevuje daleko víc dějových linek, které budou provázány celou sérií, protože můžeme nahlédnout do osobního života hlavního hrdiny a později snad i do života jeho pomocníka Asada. Konkrétně v prvním díle se seznamujeme s nehodou, která ovlivnila život nejen hlavnímu hrdinovi.
Olsen je výtečný spisovatel, servíruje čtenářům jistou dávku napětí jen tak aby to nebylo moc a zároveň aby to nebylo málo, dokáže udržet čtenářovu pozornost a přesto, že kniha má přes 400 stránek, lehce jí dokážete přečíst na jeden zátah (já to měla na dva zátahy, ale taky dobrý) a přesně tohle je důkazem toho, že je kniha skvěle napsaná. Carl je navíc naprosto skvělá postava, bručoun, který okolo sebe prská oheň v podobě černého humoru a sarkasmu a protože jsem viděla všechny tři natočené knihy, rozhodně se těším i na samotný vývoj druhé postavy a tou je Asad. Nejde sice o zápletku, která by Vás vyloženě vykolejila, ale rozhodně Žena v kleci patří mezi to nejlepší co se objevilo v severských vodách. Brzy se vrhám na druhý díl!!!

5 11.10.2017

Kniha Osudy a běsy na kterou mě nalákal sám bývalý prezident USA, Barack Obama, kniha rozhodně nepatří mezi takové to oddychové čtení, které rádi vytahuje v letních měsících a kniha to bezesporu není pro každého.
Nejlépe udělám, když o příběhu neprozradím nic zásadního. V několika prvních stránkách může kniha čtenáře dost dobře zmást a to protože se tváří jako jedna z těch romantických příběhů, jenže tady se nebudete rozplývat, ale s největší pravděpodobností, jak samotný název napovídá, budete zděšeni.
Kniha je vyprávěna ze dvou pohledů, nejdříve z Lottova, kdy se dozvídáme o jeho rodině a posléze sledujeme jeho dospívání a seznámení s Mathildou až po jejich společný život a druhá část je vyprávěna z pohledu Mathildy, opět se dozvídáme o jejím dětství a právě to druhé vyprávění je daleko svižnější, vrhá postavy do úplně jiného světla a celkově ta kniha rázem nabírá úplně jiný směr. Lauren Groff je neuvěřitelnou vypravěčkou, která Vás zlomí a dostane na kolena, čtenář jí bude zobat z ruky do poslední chvíle. Přiznám se, že v první části, je ten styl psaní trošku víc popisnější a poetičtější, daleko květnatější, plný metafor, což souvisí s postavou Lotta a místy se mi to pro ten styl špatně četlo. Druhá část je psaná výstižně bez přidaných příkras a kudrlinek, prostě stroze a jasně.
Osudy a běsy mají silný příběh, který nenechá čtenáře v klidu, nutí Vás přemýšlet, obmotá si vás kolem prstu a ani po jeho přečtení nebudete chtít román pustit z hlavy. Navíc autorka tu vykreslila postavy naprosto božsky a nejen díky tomu je kniha vynikající. Za pár let se ke knize určitě vrátím.

7 11.10.2017

Kate Morton jsem objevila před lety, když u nás vyšel její román Tajemství letního odpoledne, díky právě tomuhle románu jsem v Kate Morton našla zalíbení a to i přesto, že nejsem velký obdivovatel ženských románů, ale přece jen se někdy najdou výjimky. Šepot vzdálených chvil byl v mé knihovně už dost dlouho, a teď v letních měsících nadešel čas si knihu přečíst. Hned na úvod musím říct, že jsem od knihy očekávala trochu víc, už jen díky předešlým dvěma knihám, které jsem četla, možná jsem očekávala víc. Příběh se odehrává opět ve dvou časových rovinách a je zasazen do zámku, který obestírá vcelku zajímavá historie. Postav je v příběhu celá řada, jenže tady se z nich dalo vyždímat mnohem víc, obzvláště pokud jde o sestry Blytheovy, svůj prostor měly, ale na to, že byly ve středu dění obou dějových linií, přišlo mi, že jejich charaktery nebyly úplně dotažené, což mě dost překvapilo vzhledem k tomu, že vím, že autorka to normálně zvládá. Do příběhu je zakomponovaná zajímavý příběh o Bahnivci (až knihu přečtete pochopíte), takže to má tajemný nádech. Celkové rozuzlení příběhu mě neposadilo na zadek, jak tomu bývá u jiných autorčiných knih, což mě docela zklamalo a to je také ten důvod proč je kniha slabší než její předchůdci. Navíc celková délka necelých 500 stran, byla jednoznačně moc a knize to neprospělo, protože by snesla o 100 stran méně. Kniha patří do edice světových bestsellerů, a s tím nemám problém, ale rozhodně si nezaslouží zlatou nálepku, jako její předchůdkyně, protože tohle by spíš sedělo na stříbro. Rozhodně nešlo o žádný příšerný román u kterého by jste se kousali nudou, to rozhodně ne, ale pokud znáte tvorbu Kate Morton tak víte, že její jiné příběhy jsou daleko lepší.

4 11.10.2017

Jana Eyrová je jedna z těch klasik, kterou jsem vždy odkládala, hlavním důvodem bylo především to, že nám to ve škole nutili, a když vám někdo nutí a vy to číst nechcete, tak ke klasickým knihám máte, nechci říct odpor, ale odstup. Letos v rámci čtenářské výzvy a jsem se rozhodla pro Janu Eyrovou a víte co? Byla jsem překvapená, jak snadno se to četlo. Většina klasik má takový ten kostrbatý styl psaní a tak se tím prokousáváte pomalu, ale tohle není příběh téhle knihy. V minulém roce jsem propadla kráse románů Jane Austenové, a letos jsem zase Charlotte Bronteové, která své hrdiny líčí bez jakýchkoliv příkras, jde o prosté, obyčejné lidi, kteří nejsou obdařeni krásnou, což dokazuje právě Jana. Oproti tomu Edward Rochester je bručoun s nesnesitelnou povahou. Autorka se nebála jemnou dívku vyhnat do temných anglických končin, kde musela bojovat s větrem, deštěm a všemožnými úskalími. Nejde o klasický román pro ženy, který přečtete a za pár dní nevíte, že jste něco takového četli. Román, který je nadčasový a je plný krásných slov, ale také těch méně hezký, líbí se mi jazyk, jakým je to psané a samozřejmě autorka odvedla úžasnou práci s postavami. Jana Eyrová od této chvíle patří k mým nejoblíbenějším knihám, ke kterým se nepochybně zase vrátím. Úžasný příběh.

6 10.10.2017

Les sebevrahů je dost velká bichle, kterou nemůžete přehlédnout a je pravda, že jsem na ní narazila právě kvůli tomu. Dost mě zaujalo, že autor se rozhodl napsat celou sérii, která na sebe nijak nenavazuje snad kromě toho, že s každou jeho knihou se dostaneme do míst, která jsou známá a která jsou obestřena záhadami a tou první knihou byl právě Les sebevrahů. Les v Japonsku, do kterého se chodí místní lidé zabít. Příběhem nás provází Ethan, který se v Lese sebevrahů octne s partou lidí díky nepřízni počasí.
Kniha má skoro 470 stránek a co jí nemohu upřít je její čtivost a to v případě kdy se tam nic neděje. Styl vyprávění je pomalejší a čtenář se díky tomu dozví hodně o hlavním hrdinovi a jeho minulosti, což mi vůbec nevadí. Postavy jsou víceméně sympatické a nenašla jsem tam nikoho, kdo by nějak zvlášť vybočoval a byl otravný. To jsou asi dva největší plusy knihy, jenže pak se musím dostat k těm mínusům a tou je především to, že se tam dobrou půlku nic neděje, občasné zapraskání větviček nepovažuji za úplně strašidelné a přiznám se, že jsem čekala trochu víc, alespoň pokud mám mluvit o té atmosféře. Když už se tam začíná něco dít, tak příběh má tu tendenci Vás konečně vtáhnout, i když ta kniha byla vážně čtivá, možná díky té hlavní postavě, která dokázala vyprávět poutavě. Když se dostanete hluboko do lesa, čekáte, co z toho vzejde, kdo to dělá? Dělá to člověk? Nebo někdo z výpravy? Jenže pak nastává chvíle odhalení a s ní přichází zklamání, alespoň já jsem zklamaná. Les sebevrahů je jednoznačně čtivá kniha a jak říkám i přes ta hluchá místa, ale možná jsem si vysnila, že autor to pojme trošku jinak, že bude víc tlačit na pilu a ono se tak nestalo. Přesto finální zklamání jsem se rozhodla, že dám autorovi další šanci, protože věřím, že může být lepší a navíc ta tajemná místa si nemůžu nechat ujít, obzvlášť když druhá kniha ze série Nejzajímavější místa světa bude Katakomby v Paříži.

4 10.10.2017

I já jsem se nechala zlákat thrillerem Ta přede mnou je kniha, na kterou narazíte doslova všude! Jsem milovník thrillerů a, i když jsem se kolikrát spálila označením světový bestseller rozhodla jsem se knize dát šanci i přes to, že tyhle okatě propagované knihy moc nemusím. Jak už je dnes zvykem je kniha i tady psána ze dvou pohledů s čímž nemám problém i když to dnes najdete v každém druhém thrilleru. Zápletka vypadala vcelku zajímavě, minimalistický dům, ve kterém nájemníci musejí dodržovat jistá pravidla, se jevil jako dobrý nápad, kniha se čte dobře, za jeden večer nebo spíš za jednu noc jsem jí přečetla, protože ten příběh vás popadne za pačesy a nepustí vás, jenže to neznamená, že ta kniha nemá mouchy. Hlavní hrdinky jsou si dost podobné a zřejmě proto se tajemný autor rozhodl označit kapitoly nejen jménem, ale také označením TEĎ A TEHDY, jenže to není ten největší problém, protože ona i ta konverzace je prakticky úplně stejná na chlup, což mi nejen, že nepřijde zajímavé, ale přijde mi to i otravné. Na to, že obě hrdinky jsou hlavními postavami, tak to možná chtělo jít trochu do hloubky, protože osud jedné nebo druhé hrdinky mi díky tomu byl ukradený. Psychologický thriller pro tentokrát není ze severu, ale jak se ukazuje, právě seveřané umějí tu atmosféru zachytit daleko lépe, sice to přečtete raz dva, jenže to nemá něco, co by vás vyloženě vykolejilo nebo posadilo na zadek. Nejzajímavější postavou je nepochybně podivný architekt, který tam dle mého měl málo prostoru. Ta přede mnou je obyčejný thriller, ze kterého šlo vymáčknout mnohem víc šťávy.

2 10.10.2017

V tomto roce jsem se dostala ke knize Všechny malé zázraky od Jennifer Niven, její styl vyprávění a to téma, kterým se v té knize zaobírá, mě dostalo na kolena a nebylo pochyb o tom, že si přečtu i její další knihu. Na Jennifer Niven obdivuji, že se dokáže vymanit z těch škatulek young adult literatury, přesto, že je její tvorba určena mladistvým, neznamená to, že je určena jen jim. Její knihy mají totiž podstatně hlubší význam, nesou v sobě jakési poselství a přesně kvůli tomuhle jí člověk musí milovat a obdivovat.
Tíha vesmíru není jen o dvou mladých lidech, kteří se zamilují. Příběh dvou odlišných lidí, kteří bojují se svými vnitřními démony, v případě Jacka jde o vážnou nemoc prosopagnosie, kdy člověk nedokáže rozeznávat obličeje a Libby je zase tou nejtlustší holkou v Americe. Každý má své problémy a díky její postavě se tihle dva seznamují, i když ne za zrovna příjemných podmínek. Celé je to napsané hrozně mile a není možné aby, jste si oba hlavní hrdiny nezamilovali. Libby je nebojácná mladá dívka, která to v životě neměla jednoduché a rozhodně si nenechá zkazit den tím, že na ní někdo pokřikuje kvůli její váze. Libby je jedním slovem obdivuhodná, to samé můžu říct o Jackovi, který se vypořádává nejen s tím, že jeho otec podvádí mámu, ale také se svou nemocí o které se nikomu nezmínil a jako starší bratr se snaží chránit svého mladšího bráchu, jenže to jde těžko, když ho v davu ani nepozná. Oba si na svých bedrech nesou tíhu vesmíru a každý se s tím vypořádává po svém. Jennifer Niven i tentokrát poukazuje na vážná témata, v tomto případě tu máme vážnou nemoc a šikanu.
Tíha vesmíru na mě udělala velký dojem, ostatně autorka jednoznačně psát umí a její slova nejsou prázdná. Všechny malé zázraky jsou úžasné, ale tím velkým rušivým elementem pro mě byla hlavní hrdinka (jakže se to jmenuje…jasně, Violet). Oproti tomu tady nemám co vytýkat, hlavní hrdinové úžasné lidské bytosti ze kterých by si spousta z nás měla vzít příklad, protože kdyby bylo takových lidí víc, tak by ten svět vlastně nebyl vůbec špatným místem. Na Libby a na Jacka už nikdy nezapomenu a vy byste taky neměli.

2 10.10.2017

Patřím mezi velké milovníky Larse Keplera, a ještě se mi nestalo, že bych se sérii ve které je policejní komisař Joona Linna spálila, ale i když jsem manželskému páru věřila v jejich další práci a nikdy bych nesrovnávala Playground a jinou jejich knihu ze série, to se prostě nedá. Důkazem toho je Playground, neměla jsem od knihy přehnaná očekávání a byla jsem zvědavá. Co nás čeká po smrti, existuje druhý břeh? Každý věříme v něco jiného a po přečtení téhle knihy věřím, že existuje přístav. Páni, tohle byla jízda! Je pravda, že trošku trvá než se začne něco pořádného dít, než se Jasmine vrátí opět do přístavu, ale nevidím v tom zase tak velký problém, přece jen čtenář by měl Jasmine poznat trochu lépe, jak funguje v běžném životě apod. Větší problém jsem viděla v jiné části knihy, někdy okolo 150 stránky, kdy mi Jasmine začínala lézt krkem a měla jsem trochu problém se v tomto stádiu začíst, jenže pořád nesmíme zapomínat, že jde o Keplera, takže i když mě to z počátku nechytlo, pořád vás to nutí číst, otáčet jednu stránku po druhé, kapitoly jsou krátké, jasné a končí v tom nejhorším možném případě nebo vlastně v nejlepším? Prostě vás to nutí číst, což je hlavní rys každé keplerovky. Systém fungování v přístavním městě je vymyšlený špičkově a celkově to funguje skvěle a to nejsem velký milovník čínské mytologie. Jasmine by jste v mnoha ohledech nakopli do zadku a na můj vkus jí dost dlouho trvalo než se začala chovat jako člen armádní jednotky, ale i přes její mouchy jí člověk musí držet palce. Nejzajímavější postavou je bezpochyby Tching, pokaždé když se objevil na scéně mělo to hned větší šmrnc, jeho laškování, vtipkování a jednoduše mě bavil. Vzhledem k tomu, že Playground má být také na pokračování, upřímně doufám, že se s ním ještě potkáme. Playground má všechno co by měl mysteriózní thriller mít a touhle knihou si Kepler ostudu neudělal.
Líbí se mi, že nakladatelství Host pojalo Playground jako samostatnou jednotku a tím pádem ač je to keplerovka má to odlišné kapitoly a zrovna tak styl písma. Má to rysy Keplera a to je tak všechno, Joonu Linnu v tom nehledejte a že jsem jeho velký milovník a obdivovatel, tady mi nechyběl i když jsem očekávala, že bude. Takže Lars Kepler opět překvapil.

1 06.05.2017