filispin komentáře u knih

To jsem takhlenc jednou zašel do krámku s knihami. Já teda moc nečtu, ale naši mi pořád říkaj, že bych měl. Ale já jsem líný. I když teda mám vůni knih moc rád. A tak si tak chodím kolem regálů, všude samý knížky. Kdybych je všechny přečetl, určitě bych byl chytřejší. Prej. No a najednou mezi těmi všemi barevnými knížkami objevím takovou černou s divnými malůvkami. Jako bych je maloval já sám. Líbí se mi. Dokonce i to povídání uvnitř se mi líbí. To vím, protože číst umím, ale nechce se mi. A taky mám málo peněz, takže si ji koupit nemůžu. Do toho krámku ještě během roku několikrát zajdu a tu knížku si prohlédnu. Hezky voní. Ale pořád si ji nemůžu koupit. Minulý týden jsem to už nevydržel. Peněženka asi zaplakala, jak říkává můj táta, když tankuje benzín do auta. Ale co. Už je moje. Je to hezký povídání. Vtipný, trochu smutný, ale přesto veselý. Jako ze života. Jako bych se v ní viděl já sám. A začlo se mi stýskat po babičce a dědovi. Hlavně po babičce. Ach jo. Radůza to napsala moc pěkně. Určitě je to fajn holka, byla by to super kámoška. A čápi, z komína od cihelny, zobákem klapou. Asi jsou nesmrtelný.

12 16.05.2017

Kdo by si nechtěl zakáchat s Emmou Watson? Po přečtení této autobiografie do skupiny káchacích společníků směle zařazuji i sympaťáka Toma Feltona. Nikdy bych netušil, že si jednou budu číst knihu grázlíka ze Zmijozelu a budu se takhle skvěle bavit. Rychle se čte, je vtipná, hodně upřímná, místy dojemná a napsaná s obrovskou pokorou. Potterheadi, neváhejte - tohle je opravdu pecka! A teď už mě omluvte, jdu se přenastavit a popovídat si s racky.

11 28.02.2023

Ještě nikdy jsem nečetl takto parádní monolog. No vskutku - celý příběh sledujeme pouze z pozice vypravěče a vůbec to není nudné! Záleží samozřejmě na tom, zda se dokážeme do příběhu vcítit a prožít si jej na vlastní kůži. S tím jsem problém neměl, atmosféru tato kniha má výbornou. Stoprocentní požitek ze čtení mi pouze kazily nekonečné popisy toho co vidíme nebo spíše nevidíme. Konec je ovšem famózní, po tom všem co jsem jako čtenář zažil, jsem jej vůbec nečekal. Tmu je opravdu těžké neporovnávat s perfektní Trhlinou, nicméně ji Vám doporučuji a autorovi tímto skromným příspěvkem vzkazuji - dobrá práce!

10 28.05.2021

Když jsem si poprvé četl anotaci, tak jsem okamžitě věděl, že mi tato kniha sedne. Chbosky totiž ke mně prostřednictvím hlavního hrdiny hovořil podobným, ne-li stejným jazykem. Pár vět a bylo v nich všechno. Těšil jsem se tedy na okamžik, až knihu otevřu a konečně se začtu. Charlieho příběh nezklamal. Ať mi nikdo netvrdí, že toto není alespoň z části autobiografické dílo. Z každého řádku jsem cítil, jak autor své psaní silně prožívá a chce své myšlenky předat těm, kteří umí naslouchat. Toto rozhodně není obyčejný příběh o problémech v dospívání. Tohle je krásná pocta všem outsiderům, kteří (zatím) stojí v koutě, pozorují svět kolem sebe a své pocity dávají najevo pouze skrze různé druhy umění a vlastní mixtapy. Cítil jsem se nekonečně, díky.

8 07.10.2022

Každý, kdo alespoň chvíli stál na divadelních prknech nebo osobně zná člověka, který oplývá hereckým umem (a samozřejmě - je tak trochu "mimoň"), ten se v tom najde a díky vtipnému nahlédnutí do zákulisí se dost dobře pobaví. A není důvod těm jednotlivým historkám nevěřit. Ne, že bych měl tolik zkušeností, ale pár hereckých kolektivů jsem měl tu čest za oponou zažít a musím Vám potvrdit, že to víceméně takhle opravdu chodí. O to víc je to vtipnější. Vůbec se nedivím, že byl tento kdysi stejnojmenný blog tak hojně navštěvován a oceňován. Krásně se to čte i v knížní podobě. :)

7 22.01.2022

"He's ordinary!" Toto je příběh milujícího otce třech dcer, který je zároveň žijící rockovou legendou. Dosud jsem Dave Grohla bral pouze jako fenomenálního muzikanta, ale tato kniha mi jej představila úplně jinak a to je její největší přednost. Není žádným překvapením, že se dočtete mnoho zajímavostí a vtipných postřehů z hudební branže od špinavých garáží po vyprodané stadiony. Kdo alespoň trochu Davea zná, toho taktéž nepřekvapí pokorné a fanouškovsky nadšené vyprávění o lidech, kteří formovali jeho hudební vkus, názor a rozvíjeli jeho dovednosti. Když ale dojde na soukromý život a především ten rodinný, nelze se ubránit údivu. To jakým způsobem Dave hovoří o svých nejbližších a zejména o svých dcerách je něco, co jsem ještě nikdy v žádné autobiografii nečetl. Je to neskutečně pravdivé, inspirativní, citlivé a dojemné. Dave Grohl je evidentně ve svém nitru krásný člověk a tato kniha je toho největším důkazem. Pusťte si ke čtení nějaké pecky od Nirvany, Foo Fighters, Scream nebo třeba Naked Raygun a nechte se unášet poutavým vyprávěním. Stojí to za to.

6 27.03.2023

Pro mě byla tato kniha velkým překvapením. Nečekal jsem od toho nic a dostalo se mi bezvýchodného, syrového, dystopického příběhu na pozadí jedné z největších ekologických katastrof v dějinách lidstva. I když se nejedná o žádné příjemné čtení, byl to zážitek. Ten, kdo se alespoň na chvíli nevcítil do Namiho a nesnažil se pochopit jeho jednání, nemohl si tento tíživý příběh vychutnat naplno. Části v Borosu jsou dechberoucí, ve městě to trošku začíná skřípat, ale od části se zvířaty na ostrově paní Bellová jede svoji spanilou jízdu až do finále, které mě zpátky odnese na vyschlý břeh jezera jako mršinu. Skvělé a bohužel stále aktuální. Tohle mi sedlo.

6 21.05.2017

Nejsympatičtější cestopis, který jsem dosud četl. Dominiku a její dobrodružné cesty sleduji skrze různé platformy již dlouho, ale k opravdové knize jsem se dostal až nyní a jsem naprosto nadšen. Autorka má neskutečný cit pro vyprávění a její upřímný ostrovtip mi na mnoha místech pořádně rozvibroval bránici. Nelze také přehlédnout perfektně zpracovaný vizuál a ilustrace - byla to radost pohledět. U některých knih se mi stává, že se těším, až je konečně dočtu a pustím se do něčeho jiného. Tady jsem si přál, aby cestování s Dominikou po Japonsku jen tak neskončilo. Zážitek, který si dám kdykoli znovu. Arigato!

5 09.08.2021

Já vím. Ono by se to asi nemělo psát, ale prostě si nemohu pomoci. Tohle byla zatím ta nejlepší autobiografická kniha, jakou jsem kdy četl. Tak a je to venku. Přestože mě zpočátku odrazovala její délka (nejsem zase tak vášnivý čtenář a proto mi tlustější knížky nahání strach), začetl jsem se okamžitě a nemohl přestat. Kdybych nemusel chodit do práce, školy a zařizovat ještě další povinnosti, asi bych se od ní neodrthl. Tak moc dobře je napsaná. Phil Collins nám touto knihou vzkazuje, že "ještě žije". Ale po tomto majstrštyku bude žít navěky. Dokázal to svojí neustálou skladatelskou potencí a charakteristickým zpěvem, ale tentokrát i písmeny. Obdivuhodné. Pochválit musím i překlad - je skvělý a vysvětlující poznámky jsou velice dobrý nápad. Chci víc!

5 12.08.2018

Číst tuhle knihu je vážně fantazie. Je nesmírně čtivá a bohatá na informace. Nikde jinde se tolik o tomto významném hudebním festivalu nedozvíte. Filmový dokument o Woodstocku je jeden z nejlepších, co jsem kdy viděl, ale detaily a nadšené vyprávění naleznete pouze zde. Po přečtení této knihy chovám ke všem organizátorům festivalů a festiválků ještě větší respekt, než jsem měl. Na něco takového musí mít člověk opravdu velké srdce, obchodního a strategického ducha, kouzlo osobnosti a chuť dotáhnout to všechno do konce. Klidně může být Woodstocků několik, ale ten z roku 1969 bude navždy jen jeden. A ruku na srdce - je to trochu škoda, nemyslíte?

5 14.05.2017

Spinelliho Stargirl je jeden z mých nejmilejších příběhů. Je oslavou dospívání, kamarádství, lásky, porozumění, a především individualismu a nekomformity. Víc než příběh je to spíše životní filozofie schovaná do líbivého, poetického a inspirativního vyprávění. Pokud toto přijmete, může se stát, že se tato kniha stane jednou z těch, ke kterým se rádi budete vracet. Každý by měl někdy potkat svoji Stargirl. A ještě lépe se jí stát. Nikdy totiž není pozdě.

4 28.02.2023

Je to kniha hlavně pro nás, kteří se narodili v devadesátkách. To je jasný. V první části je všechno tak dokonale popsané, až se tají dech. Chtělo by se říci, že se jedná o generační výpověď. Může být, ale poté co se posune příběh posune do období, kdy hlavní hrdina prožívá dost divokou pubertu, ta generační výpověď začne trochu skřípat. Najednou ten, koho jste měli rádi a prožívali s ním ty krásné okamžiky dětství na konci století, začne být nesnesitelně otravný a vlastně Vás přestává zajímat. Vlastně strašně srát, proč to nenapsat. Chápu, že být puberťákem je někdy fakt peklo, ale takhle rozehranému příběhu to věčné chlastání, hulení, fetování a dementní chování fakt neprospívá. Strašná škoda. Musím ale uznat, že to bylo velice čtivé a na některých místech opravdu zábavné. Zajímavý byl nápad s barevnými a jinými přezdívkami kamarádů a kamarádek. Nakonec jsem rád, že ten příběh skončil tak, jak skončil.

4 22.04.2018

Na tuto knihu se nedá jen tak zapomenout. Hlavně proto, jak nabarveně a bez ohledu na nebohého čtenáře útočí všemi přímočarými prostředky tak, aby se jednotlivé scény nadobro zaryly do mozku - to kdyby se náhodou čtenář rozhodl ke knížce už nikdy nevrátit. A věřím, že mnoho lidí to tak má. Název odkazuje na metaforu, která mi přišla naprosto geniální a přitom tak tíživá. Vývoj hlavního hrdiny byl pro mě velice překvapivý a nikterak radostný. Není to jednoduché čtení, možná spoustu čtenářů svým stylem odradí už od začátku, nebo v určitých pasážích (krutý osud Blbé Ludmily), ale troufám si napsat, že by Nabarvené ptáče mělo být zařazeno do povinné školní četby. Brutální, nadčasové, skvěle napsané jedinečné dílo.

4 19.09.2017

Tuhle knihu nenapsala Lauren Graham, ale Lorelai Gilmore. Pokud si tohle rychlé a mile roztěkané vyprávění chcete užít, je velmi důležité tento fakt přijmout. Herečka se tehdy v této roli našla, odezvdala jí vše ze své osobnosti a po přečtení této knihy nelze tomu nevěřit. Ona prostě Lorelai je a vždycky bude. Chaotický styl vyprávění je tedy to poslední co bych krizitoval. Naopak - bylo to velice osvěžující, humorné a bezprostřední a kolikrát mě bavilo hádat, jestli se autorka k původní myšlence vrátí či ne. Prostě typická, rozevlátá Lorelai u hrnku nejlepší kávy na světě v Lukově bistru. Vzpomínek z natáčení legendárního seriálu tu, pravda, dle očekávání mnoho nenajdete, ale když už se tak stane, je to velice milé a dojemné.

3 03.11.2022

Čas je, čas byl, čas není. Naprosto perfektní. Kniha se vůbec nedala odložit, příběh o tajemné Slade Alley jsem panu Mitchellovi hltal od první stránky a nechal se pohltit. Události v domě za zdí se sice v každé devítiletce opakují, ale mají své opodstatnění (pochopíte proč) a vždycky přinášejí něco nového a rafinovaného. Na této knize je nejlepší postupná gradace, děsivá atmosféra a různorodý styl vyprávění. Konec jsem čekal trochu jiný, ale právě tam všechno do sebe tak perfektně zapadlo, že jsem po přečtení poslední věty jenom zíral. Tahle kniha si do budoucna říká o filmové zpracování, které může dopadnout buď hodně špatně, nebo dobře (příběh by jisté tvůrce sváděl k béčkovému stylu vyprávění). Nicméně Dům za zdí si určitě přečtu ještě několikrát - pro milovníka mysteriózních příběhů, duchařin a hororů vůbec, je to balzám pro duši. Doporučuji číst před spaním!

3 25.04.2017

Jsou knihy, kde se čtenářům snaží příliš nadšení cestovatelé předat myšlenku, jak je cestování absolutně nejlepší věc na světě a je to obrovská pohoda. Většinou jsou tyto zážitky navíc doplněné perfektně vymazlenými fotografiemi. Tak přesně tenhle cestopis to není (ačkoliv její grafické zpracování je mimořádné). Dominika píše úplně přesně co prožívala a alespoň trochu empatický čtenář se bojí s ní. Je to příliš ustrašené a bolestínské? Možná. Ale proč o tom psát tak strašně nadšeně, když tomu tak nebylo? Nakonec mi tento přístup dal daleko víc a jsem za to autorce vděčný. Skvělá dobrodružná kniha, doporučuji!

2 09.05.2023

Velmi upřímná kniha. Aby taky ne, když jde o deníkové zápisky. Četlo se to velice příjemně, ačkoli paradoxně ta deníková forma byla občas na škodu. Některé myšlenky se v knize objeví klidně i pětkrát, což má trochu (ale opravdu jen trochu) tendenci otravovat. Na druhou stranu to působí velice autenticky a čtenáři nepolíbeného touto úzkostnou poruchou dokáže přiblížit volný proud myšlenek typického panikáře. Pokládájí se zde i hloubavé otázky směrem k tomu, kdo už má s úzkostnými poruchami bohaté zkušenosti. Kniha má moc pěknou obálku a všeříkající ilustrace. Chtěl bych také poděkovat za těch pár stránek, kde jsem na každém řádku viděl sebe tak, až to hezké nebylo. A to se mi líbilo asi nejvíc. Profesionální (a v kontextu zároveň chladný) pohled psychiatričky v doslovu mi dal za pravdu, že podobná autentická kniha tu chyběla. Vydat tyhle zápisky byla velká odvaha a věřím, že to autorce dodalo ještě větší sílu bojovat. Nějaká panika si totiž na nás jen tak nepřijde!

2 19.10.2022

Místo snění je vysněná kniha pro fanoušky. Pro opravdové fanoušky, nikoli odborné znalce filmového a výtvarného umění, kteří lační po každé nové faktické informaci. Je to ještě příjemnější a zábavnější výlet do nespoutaného kreativního myšlení než ve "Velké rybě". Kniha je zajímavá především svým konceptem - to o čem se bude v následujících řádcích vyprávět je nastíněno z pohledu autorky a editorky, která poté dává prostor Lynchovým vzpomínkám, které proudí všemi směry a je na vás, která verze se Vám bude zdát přínosnější a pravdivější. To co sám mistr vypráví nemusí byt vždycky tak, jak se ve skutečnosti událo - koneckonců to známe všichni - na něco úplně zapomeneme, špatné vzpomínky se ubíhajícími léty vytratí, rozmělní nebo se transforumují do něčeho zvláštně sentimentálního a to je případ, který můžeme vidět v tomto memoáru. Za mě to rozhodně není něco, čemu bych ubíral zbytečně body. Právě v tomto směru je to velice zajímavé, inspirativní a fascinující. No a v poslední řadě také nesmím zapomenout na to, že kniha velice dobře vypadá. V knihovně ji rozhodně jen tak nepřehlédnete.

2 28.05.2021

Škoda, že je to vlastně všechno na jedno brdo. Protože jinak je putování hlavního hrdiny fantasticky zábavné. Mám moc rád Bukowskiho styl psaní. Moc se tu nezdržujte, sedněte si do vyhřátého křesla, nalijte si whisky, nebo si kupte ve večerce nějakou flašku vína a nechte se bavit. Příběh neřešte, není tam. Stejně by byl k hovnu.

2 19.09.2017

My muzikanti to máme se slečnou Můzou někdy hodně těžký. A i když jsme každý trochu z jiné flákoty, některé věci máme společné. Proto se mi vyprávění pana Redla o tom, kam na to chodí, velice líbilo a bylo mi sympatické. Když je někdo básníkem, obyčejné věci a zážitky dokáže ve svém díle vylíčit tak, že bez malého popostrčení kolikrát nemáte šanci dovtípit se, co je v těch verších skryto. Když to máte ale přímo černé na bílém a šťouchá vás přímo sám autor, nestačíte zírat, kolik života je v těch obyčejných, zvukomalebně poskládaných slovech. A přesně tohle Vlasta Redl umí.

2 13.06.2017