evask komentáře u knih
Zajímavá knížka, podobná ostatním, které jsem o holokaustu a Osvětimi četla. Snad poprvé jsem se ale setkala s tím, že přeživší autor se hlásí k aktivnímu ortodoxnímu židovství. Dosud všichni autoři (většinou čeští Židé), jejichž knížky jsem četla, psali, že ani nevěděli, že jsou z židovské rodiny, nebo věděli, ale židovské svátky doma neslavili. Tak tohle bylo zajímavé: nepřestali věřit v Boží pomoc, a také mně připadá, že Židé pořád slaví nějaké svátky. A každý svátek je spojený s určitým tradičním jídlem. Prostě mají hluboké tradice a mají si co připomínat.
Je to poněkud rozvláčné, při čtení jsem vynechávala odstavce. Odpusť, že jsem se vrátil se mně líbila víc.
Paní Tajovská hlavně otevřela moc zajímavé téma :
oslavovaní a oceňovaní legionáři x ostatní čeští vojáci, co zůstali při císaři pánu.
A taky zkostnatělá katolická církev x nová, zmodernizovaná vlastenecká československá.
Občas jsem nějaký ten odstavec přeskočila, ale jinak za mě dobrý.
Knížku jsme si půjčili v knihovně. Manžel si ji se zaujetím přečetl, mě zas tolik nezaujala. Takže průměr čtyři *.
Bylo to hodně napínavé, ale ta část “deník”, tak to teda bylo až příliš. Nemám tohleto líčení krutostí ráda.
Nejsem moc nadšená. Bavit mě to začalo až v poslední části. Tři a půl * bych dala.
Neustálé (přímo i mezi řádky) poučování. Když ne kardiologie, tak psychologie. Strojené, nepřirozené rozhovory. Občas cítím socialistickou propagandu. První knížka od autorky, asi i poslední. Ale nějak jsem to dočetla, i když nutkání knížku odložit bylo silné.
Mně se to líbilo. Zajímavá je postava Marty. Jak nemocí či zraněním postižený člověk dokáže být nevypočitatelný. Samotné životické tragédii se ale autorka nějak hlouběji nevěnuje.
Hodně dlouho mě to nebavilo, možná celá první čtvrtina. Pak jsem nějak tomu příběhu přišla na chuť.
Váhám mezi 3* a 4*. Příběh Niny mě nezaujal a nebyla mně sympatická, vadila mně na ní jak mluva, tak chování. Zajímavý námět, ale všechno takové málo uvěřitelné. A taky zbytečně zdlouhavé, nutí mě přeskakovat odstavce.
Momentální celková známka, 93% ,podle mně hodně nadhodnocené.
Bylo to dobrý, ale já jsem nepozorná a navíc neznám předchozí díly, tak pro mě docela zamotaný. Dost postav. Pravděpodobně je potřeba znát předchozí díl(y).
Knihomolka už přišla Backmanovi na chuť, já jsem v to taky doufala, ale mně se to asi nepodaří. Nedočetla jsem. Zvládla jsem jen Britt-Marii. Ani Ove mě nebavil.
Přemýšlím, proč takhle pan Hartl píše. Asi nás chce všechny vyšokovat.
Že je vulgární, to bych mu odpustila, to je jeho forma projevu, jinak mu to nejde. A tak jsem nejdřív knihu četla s velkou chutí. Aleš je hrdina. Pak ale nastupuje Lenka a to už není jen vulgární, to už začíná být oplzlé a s dalšími krasavami stále oplzlejší. A mně tyhle berličky, oplzlost, porno, připadají trapné. Srážím dvě *.
PS: jednu * ale zase přidávám, protože jsem si den po napsání komentáře uvědomila, že mě jinak ta knížka bavila.
Je to hezky napsané, ale nic, o čem bychom nevěděli.
Příběh přerodu muslimky v atheistku.
Za mě tedy zklamání, zážitek z knížky hodnocené devadesáti pěti procenty si představuji jinak.
Z počátku dobrý. Ralf x Rolf, FG Farben x IG Farben, to bych přešla, za to asi může překladatel. Ale děj mně připadal takový zjednodušený, jak knížka pro děti, stále méně reálný a málo uvěřitelný.
A korunu tomu autor nasadil na konci s tím sirotčincem ve Vratislavi. Vratislav - Breslau, do konce války, než se posunula hranice Polska na západ, německé město a sestry ze sirotčince umisťovaly děti do polských rodin. Kde se tam ty polské rodiny za války vzaly? A ten pán v Domanióvě, co věděl, že se tam za války našly děti, našla je Polka, to je to samé, Poláci tam přece přišli až po válce, až když vysídlili Němce.
Prostě reálie nesedí, to by si měl autor ohlídat, byť žije v Americe a nemá to za humny, jako my.
Popisem obsluhy dveří WC ve vlaku mě teda dostal. Mám totiž to drama ještě v živé paměti.
Knížka je jako vždy obohacena trefnými ilustracemi.
Zajímavé, ale měla jsem trochu jinou představu.
Nejdřív jsem přeskakovala, pak mě to docela bavilo.