Elerrina komentáře u knih

Jane Austenová na vrcholu svého stylistického mistrovství. Formálně dokonalý román, který ale může čtenáři klást nástrahy zdánlivou nedějovostí, respektive nedostatkem expresivně pojatého dramatu.
Sama hlavní hrdinka je naprosto a úplně odlišná od všech ostatních typicky austenovských hrdinek. Nemusí čelit chudobě, nedostatku věna, přitažlivější sokyni, nemožnosti vzít si svého vyvoleného, ani nátlaku rodiny, aby se provdala za někoho, ke komu cítí odpor. Naopak, je bohatá, všemi milovaná a dokonale spokojená se svým životem. Jediným problémem, se kterým se tak musí vypořádat, je trochu neočekávaně vlastní vysoké sebevědomí, založené na nedostatku životních zkušeností.
Emma se tudíž zaplétá do dobře míněných snah změnit život některým lidem kolem sebe, aniž by přitom skutečně rozuměla jejich citům a pohnutkám. V druhé polovině příběhu se přes své sebevědomé vystupování dokonce sama stává nic netušícím objektem společenských intrik. Za účelem vytvoření prostoru pro toto intrikaření je čtenáři představena rozsáhlá společnost vyšší a střední vrstvy anglického maloměsta, čítající několik desítek osob (!) a propletená složitými vzájemnými vztahy. Někteří předstírají lásku, kterou necítí, jiní skrývají lásku, kterou cítí, všichni se snaží ctít společenské konvence, ať jim vyhovují nebo jim naopak překážejí v dosažení cílů.
Vhodné jen pro ty, kteří se opravdu chtějí ponořit do tohoto do sebe zahleděného mikrosvěta a prožívat jeho každodenní drobná trápení a radosti.
(Těm, kdo na to nemají trpělivost, bych doporučila celkem ucházející filmovou adaptaci z roku 1996, která je sice hodně zjednodušující a zároveň trochu nepřehledná (což je nutná daň předloze), ale pyšní se povedeným obsazením v čele s naprosto dokonalou Gwyneth Paltrow.)

8 01.08.2017

Málo známý a zpravidla nedostatečně pochopený román královny romantických dramat, přesto patří k jejím nejlepším.
Hlavní hrdinka Fanny je pasivní, pokorná, jemná, nevýbojná a citlivá (tedy přesně taková, jaká tehdy skutečně většina dívek byla). Je těžké se s ní ztotožnit, protože dnes už si nedokážeme představit, jaké to je, žít v tak závislém a nesvéprávném postavení. Přesto si zaslouží naše sympatie, pokud pochopíme, že její síla je skrytá hluboko pod navenek podřizujícím se povrchem. Fanny je ze všech austenovských hrdinek vystavena největším zkouškám a ponížením, často trpí, přesto nikdy neustoupí z toho, co považuje za správné.
Téměř dvě třetiny tohoto obsáhlého příběhu je Fanny jen pozorovatelkou každodenního života v sídle svých bohatých urozených příbuzných, je však pozorovatelkou velmi bystrou, a to jí dává schopnost odhalit důvody jednání ostatních lidí. Sama nesmí dát najevo své city, pocity a záměry ostatních však pro ni nejsou žádným tajemstvím. Když se najednou nechtěně dostane do centra dění, jsou jí právě tyto nabyté vědomosti o skutečné povaze dotěrného nápadníka jedinou oporou, která jí umožňuje čelit nekompromisnímu nátlaku rodiny, které dluží svoji vděčnost. Zkrušující události se na ni valí jedna za druhou a i její pevné odhodlání začíná nakonec povolovat. Jsme ale naštěstí v austenovském světě, kde se zhýralost na poslední chvíli odkryje ve své pravé podobě a pevný charakter může po všech trpkých zkouškách slavit vítězství :-)
Úžasný román, který ale vyžaduje trpělivost a pochopení pro to, že většina mezilidských dramat se napřed odehrává zdlouhavě a skrytě pod povrchem, než vybublají a naplno zasáhnou. A také uvědomění, že hrdinství může mít mnoho podob, včetně té, která spočívá v udržení si vlastní sebeúcty při každodenním čelení nepříjemným okolnostem.

11 31.07.2017

Kipling trochu jiný, než jak ho většina čtenářů zná. Mnohem románovější, mnohem popisnější, a dá se říci i trochu nelítostný k hlavnímu hrdinovi.
Děj je celkem jednoduchý: rozmazlený dospívající chlapec z bohaté rodiny se v důsledku nehody ocitne na rybářské bárce a je přinucen strávit se svými zachránci mnoho měsíců. Během té doby se změní z protivného nafoukaného fracka v silného, rozumného a zodpovědného mladíka, který navíc poprvé v životě pozná cenu přátelství a lidské soudržnosti. Většinu děje tvoří právě zasvěcené popisy tvrdého života rybářů, vylíčené tak detailně, jako bychom byli u toho. Je to nejen každodenní dřina, ale i nebezpečí, které jim občas děsivě a nepředvídatelně zasáhne do už tak těžkých životů. Škoda snad jen trochu rozvleklého závěru.
Navíc, jak už tady bylo zmíněno, pro českého čtenáře má tento příběh zvláštní bonus v podobě zmínek o církvi Moravských bratří, ke které patřil jeden z námořníků.
Je to pozoruhodný román, který klade na čtenáře trochu větší nároky, ale jehož téma nikdy nezestárne.

1 30.07.2017

Tím nejlepším na Eléniu je jeho svět. Jedná se o analogii ke středověkým státům, včetně církve a jejích řádů, vedle které souběžně existují původní pohanští obyvatelé a jejich bohové a kouzla. Z obranných důvodů mají právě příslušníci vojenských církevních řádů (podobní třeba templářům) dovoleno magii studovat a používat. Je to docela zvláštní náboženské schizma, ale do vyprávění to vnáší opravdu nepřeberné možnosti. Právě kouzla jsou tím nejzajímavějším hybatelem děje.
Děj celého příběhu je rozložen na intro, ve kterém se seznámíme s rozložením černých a bílých figurek, a na dvě mise: záchrana královny a likvidace bossů. První mise je přímočará a ještě docela snesitelná, ta druhá se pyšní spoustou opravdu pitomých dějových zvratů.
Rytíř Sparhawk na oba tyto úkoly není sám, provází ho celá skupina přátel a podporovatelů. Většinu času tedy sledujete, jak se jede z bodu A do bodu B, pak z bodu B do C, a tak dále, a přitom se soustavně plká. Občas se naskytne zajímavé kouzlo, občas zaútočí nepřítel a je naporcován jako maso v řeznictví, občas je to proloženo více či méně povedenou intrikou typu hra o trůny. Protože Eddings ví, že mladí nečtou popisy, jsou veškeré informace o tomto světě sdělovány právě v dialozích, ty jsou pak pro odlehčení prokládány pokusy o kamarádské vtipkování. Zpočátku to funguje, ale když už putujete z bodu X do Y a ta banda ze sebe souká pořád ty samé cool žvásty, protože jiný postoj nebo duševní stav než namachrované pózerství jim autor nedopřál, leze to už pěkně na nervy.
A tím se dostávám k největší slabině Elénia: k dokonale černobílým a nepříjemně jednorozměrným postavám. Jsou striktně rozděleny na ty, které Sparhawkovi pomáhají a ty, kteří jsou proti němu. Ti první (včetně Sparhawka samého) jsou dokonalí ve všech ohledech a bez jakékoliv chybičky, ti druzí jsou odporní slaboši, zbabělci nebo dokonce zrůdy. Myslím, že v žádné knize jsem se ještě nesetkala s tak důslednou dehonestací a dehumanizací nejen nepřátel určených k likvidaci, ale víceméně kohokoliv, kdo okamžitě Sparhavkovi a jeho partě neprokáže dost respektu. Zároveň chápu, že právě takto polarizované vidění světa může být pro mnohé velmi lákavé, zvláště, když je automaticky spojeno s povznášejícím pocitem nadřazenosti, se kterou je snadné se ztotožnit.
Zvláštní místo pak zaujímají postavy žen, které se rovněž dělí na dvě skupiny: na ty, které pomáhají Sparhawkovi kouzly, a na ty soustavně nadržené a/nebo svatbychtivé.
Shrnutí: celkem zajímavý fantasy svět, s dějem někdy vtahujícím, jindy otravně rozvleklým, do kterého se bohužel zásadním způsobem promítly všechny komplexy nedospělého chlapce. Pokud jste nedospělý chlapec, směle si přičtěte další tři hvězdy, bez ohledu na to, kolik je vám let.

5 10.07.2017

Mise číslo jedna - záchrana královny - končí hned na začátku a vzápětí startuje mise číslo dvě - záchrana celého světa, konkrétně pobití bossů. Ale klid, není zapotřebí se ničeho obávat, je to level pro blbečky. I když bacha, v jednu chvíli tam dojde i na matematiku. A (pozor spoiler!) v závěru dokonce jeden z té bandy namachrovaných supermanů zemře. Ale neprozradím, který. A všichni jsou z toho žalem bez sebe a celé odpoledne pak nevtipkují a nepošťuchují se.
Tentokrát s marcelou6183 souhlasím, kdyby celý příběh skončil uzdravením královny a záporáky by stihli zabít cestou, bylo by to mnohem lepší. A ano, ta královnina svatba je humus a ničí většinu kouzla obou předchozích dílů.
Dočteno jen s největším vypětím vůle. Více v komentáři k celému Eléniu.

2 09.07.2017

Road movie pokračuje a vrcholí. Pasáž s hledáním ztracené královské koruny pomocí nekromancie výborná, jinak sem tam nějaké ty zbytečné odbočky, sem tam nějaká ta zbytečná krutost, a sem tam prostě jen úmorné putování.

09.07.2017

Tato první kniha je jen úvod a začátek road movie. Zápletka s mladičkou zakletou královnou a nutností pomoci jí navnadí svou pohádkovou osudovostí, zbytek je ovšem jen putováním a hledáním odpovědí. Více v komentáři k celému Eléniu.

Jinak nemohu souhlasit s hodnocením, které napsala marcela6183 o hlavním hrdinovi. Sparehawk je prostě běžný fantasy hrdina a navíc se časem začne chovat spíš otravně.

09.07.2017

Nepříliš rozsáhlý a jednoduchým jazykem vyprávěný příběh dcery, otce a macechy.
První polovina mě docela navnadila, začátek vyprávěný z pohledu třetí osoby (malé holčičky) a popis nelehkého postavení Maji Lisy je vtahující a kdo by s ní nesoucítil, nemá srdce. Je to dívka z rodu těch obdivuhodných austenovských hrdinek, které svému nelehkému osudu čelí s důstojností a stále se starají spíš o blaho ostatních, než o své vlastní. Leč zvraty v poslední třetině jsou dílem podivné, dílem tak trochu popírající jistoty, na kterých příběh doposud stavěl. Závěr je nepochybně patřičně romantický a dojemný, jen jsem se nemohla ubránit dojmu, že by si milá Maja Lisa zasloužila lepšího nápadníka.
Poznámka na konec: smysl názvu knihy se odhalí až na poslední stránce.

11.06.2017

Kdysi to musela být pecka, dneska už je to ovšem spíš jen obsáhlý a barvitě napsaný kýč. Postavy klaďasů jsou převážně klišoidní a oplývající nadlidskou silou, postavy záporáků jsou přehlídkou neřestí, ženské postavy slouží jen jako pasivní objekty vášně (snad s vyjímkou Rebečina léčení a její obhajoby před templáři). Dějové zápletky jsou občas jak z laciné operety (Ivanhoea při návštěvě v jeho rodném domě nikdo nepozná, ani když promluví; když leží zraněný v nosítkách při přepadení průvodu, nikdo z nepřátel kromě jednoho Normana neodhalí jeho totožnost; Rowenin snoubenec je prohlášen za mrtvého, po několika dnech obživne a zčistajasna se Roweny jen tak vzdá, atd, atd.) Kapitolkou samotnou pro sebe je pak chování Černého rytíře alias krále Richarda a zbojníků. Romantika prostě velí upravovat si jednání postav k obrazu tak intenzivně zidealizovanému, že se neubráníte dojmu, že z vás autor dělá pitomce (i když to jistě nebylo jeho záměrem).
Na druhou stranu ovšem odvedl celkem dobrou práci při zpodobnění nenávisti mezi Sasy a Normany, zoufalého postavení Židů v tehdejší společnosti, intrikaření šlechty a v neposlední řadě i jednoho pěkného rytířského turnaje a jednoho dramatického obléhání hradu, takže pokud překousnete ten patetický styl, se kterým je toto vše vylíčeno, snad vás tento román nudit nebude.

5 19.05.2017

Kniha snad až příliš romantická pro dnešní dobu.
Kniha popisující čistou pravou lásku a stavící proti ní intriky temné jako noc. Kniha z časů, kdy se autor neostýchal věnovat třeba celou jednu kapitolu barvitému popisu starého hrádku a jeho zpustlé zahrady a věřil, že krása použitého jazyka čtenáře dostatečně okouzlí. (Mě osobně okouzlila, ale pokud nejste vybaveni dostatečnou trpělivostí, klidně začněte číst rovnou třetí kapitolu.)
Na děj samozřejmě také dojde a není ho málo, Gautierova nejsilnější stránka jako romanopisce je ale opravdu v barvitých popisech. Nejen různá prostředí, ale především vedlejší postavy tohoto příběhu, členové herecké společnosti, lupiči, venkované, pařížská spodina i příslušníci šlechty, jsou dokonale vykreslenými a zábavnými společníky na cestě hlavního hrdiny za štěstím. Finální zvrat s odhalením totožnosti jedné z hlavních postav působí úsměvně, a celý závěr příběhu je opravdu spíš divadelní, než románový, ale i to patří k jeho naivnímu půvabu.

Za zmínku ještě možná stojí, že román měl původně dopadnout tragicky: baron Sigognac se měl vrátit z Paříže zpět na svůj hrádek a tam osamělý zemřít v bídě. Autorovi šlo hlavně o umělecký záměr, který by tímto dosáhnul. Leč nakladatel, kterému šlo hlavně o dobrou prodejnost knihy, přinutil milého pana Gautiera závěr přepsat do nynější podoby. Asi je to tak lepší.

7 02.04.2017

Hardyho romány jsou tím lepší, čím silnější hlavní postavu se mu podaří vytvořit, a starosta casterbridgeský je asi tou nejlepší a nejsilnější. Vlastně se jedná o studii silné, impulzivní, vášnivé a sebestředné osobnosti, zároveň i přímočaré a charakterní, která ovšem bohužel nediponuje dostatečně vyvinutým rozumem. Netypické (a o to zajímavější) na tomto románu je, že nejsilnější proměnu citů nezažívá hlavní hrdina ke své manželce nebo milence, ale k bývalému příteli a k dceři. Autorův tragický manýrismus tady dosáhl svého vrcholu a opodstatnění - stal se působivou tragédií antických rozměrů.
Jinak tu najdeme všechny Hardyho typické trademarky: spletité a důmyslně se prolínající vztahy mnoha postav, neočekávané náhody, následující někdy až příliš rychle jedna za druhou, a důsledky minulých špatných rozhodnutí, které vedou k dalším špatným rozhodnutím. Ale kupodivu i štěstí, které potká ty, kteří si jdou vytrvale a vyrovnaně za svým cílem. Všechny postavy jsou víceméně pochopitelné a schopné získat si naše sympatie.
Pokud byste si měli přečíst jen jediný Hardyho román, sáhněte po tomto.

7 30.11.2016

Další z Hardyho vztahových a osudových propletenců postav, které se potácejí mezi silnými city a předsudky na jedné straně a slabým charakterem či rozumem na straně druhé. Ústřední dějová linka silně připomíná Daleko od hlučícího davu: dívka, která se dostala nad svoji společenskou vrstvu, oddaný ctitel a zhýralý manžel. Žádná z postav ale není vykreslena tak, aby nám na ní nějak záleželo. Bohužel se mistr tragéd Hardy rozhodl, že víceméně šťastný konec v případě jeho prvního románu byla neodpustitelná chyba a tady že to napraví. Takže oddanost a zásadovost je po zásluze potrestána a zhýralé povrchnosti je nakonec odpuštěno. Asi nejpitomější Hardyho román.

2 30.11.2016

Kim je trochu neprávem opomíjený hrdina, stojící ve stínu mnohem slavnějšího Mauglího i o něco méně slavného Stopky, a přitom má v sobě něco z obou.
V první, výrazně lepší polovině knihy se seznamujeme s tímto sebevědomým bílým sirotkem, který dokonale ovládl život na indické ulici. Tam potkává naivního starého lámu, kterého se rozhodne doprovázet na jeho pouti a pomáhat mu. Zároveň se připlete do špionážních praktik britské správy a nahlédne tím do světa, který ho neodolatelně láká. Putování je popsáno neobyčejně čtivě, živým a barvitým jazykem a vytváří dojem zasvěceného pohledu na tehdejší indickou společnost. Společná cesta končí odhalením Kimovy totožnosti Angličany. Následuje rychle vylíčených několik let dospívání a příprav, a pak závěrečné putování s lámou, které je ale také zasaženo onou špionážní hrou. Bohužel tím, že je hlavní hrdina starší a měl by být dospělejší, se trochu vytrácí ono okouzlení ze začátku a čtenář si musí připustit určitou povrchnost postav i jejich osudů.
Tolik odsuzovaná ideologická rovina románu je dnes jen historickou zajímavostí, sám Kim je spíše důkazem rovnostářství - ač je několik let vychováván v nejlepší "bílé" škole, vrací se s potěšením, kdykoliv může, ke vzhledu a chování orientálce. Jediná pasáž, kde je britská nadřazenost opravdu nepříjemně prezentována, je střetnutí se dvěma špiony, francouským a ruským, kteří jsou vyobrazeni jako neuvěřitelní hlupáci a neurvalci.
Román má dojemný, ale znepokojivě otevřený konec - ačkoliv se lámovo putování završilo dosažením, Kima jeho příprava a osud zjevně zavede úplně jinam.

6 17.10.2016

Hardy na vrcholu svého jazykového a stylistického mistrovství zobrazuje těžký život chudé dívky.
Tess získá práci u bohaté rodiny, kterou považuje za své příbuzné, je zneužita zhýralým mladíkem, ale protože je příliš hrdá, než aby se stala jeho milenkou, odejde a zkouší začít znovu. Zdá se, že se na ní usmálo štěstí v podobě vzdělaného, idealisticky založeného Angela, se kterým se seznámí na mléčné farmě. Ale minulosti se nelze snadno zbavit, a předsudky tehdejší společnosti se ukáží být silnější než láska.
Román označovaný jako realistický, nebo dokonce naturalistický, protože vykresluje bídu fyzickou a zejména duševní v celém jejím rozsahu. Nicméně po dočtení je dobré si uvědomit, kolik nešťastně načasovaných náhod bylo záměrně navršeno jedna na druhou tak, aby se dospělo až k tomu tragickému konci.

2 10.10.2016

Spíše než citové drama to je přehlídka temných vášní, charakterové rozkolísanosti a bludných ideálů. Dále je nutno překousnout opakované a zdlouhavé popisy krajiny, ne moc sympatické hrdiny, kterým jejich směřování k tragickému konci v podstatě přejete, a autorovo oblíbené vršení nepředvídatelných malicherných náhod, které mají zásadní důsledky. Jeden ze slabších Hardyho románů.
Ještě taková zvláštnost: před poslední kapitolou je umístěn mimózní odstavec, kde autor prolamuje čtvrtou stěnu a přímo se obrací na čtenáře s vysvětlením, že byl nakladatelem donucen onu poslední kapitolu napsat právě takto. Ano, to je Hardy! Když už musí dvěma vedlejším postavám dopřát happyend, cítí potřebu se za to omluvit.

2 10.10.2016

V podstatě je to taková Austenové Pýcha a předsudek naruby. Nemajetný, leč charakterní muž si přes všechny nepřející životní okolnosti nakonec zaslouží respekt a lásku bohaté a povýšené dívky. Jediný Hardyho román, který končí happyendem, byť jednu či dvě mrtvoly si tento mistr tragického manýrismu neodpustil. Stejně jako pro něj typické osudové náhody, které vždy zásadním způsobem dotvářejí dramatickou linku. Román je ovšem místy trochu rozvláčný, takže těm méně trpělivým bych doporučila spíše výbornou filmovou adaptaci z roku 2015.

2 10.10.2016