dedliipf komentáře u knih

Setkání s Rámou - s obří vesmírnou lodí neznámého smyslu prolétající naší sluneční soustavou. Prostor a světlo, i voda a zvuk a pohyb, vše mělo velkou roli atmosféru lineárního textu, ve kterém se ukrývá trojrozměrný svět původně ukrytý v mozkové hmotě muže 20. století. — To jsem si zapsala hned po dočtení.

Těžko se mi tenhle zážitek uchopuje. Děj a postavy jsou velmi příjemné pro každého čtenáře, který má zájem o vědu, vesmír a výzkum. I trochu o tu politiku okolo toho a situace, kdy člověk musí kalkulovat s neznámem a nevypočitatelným chováním cizích objektů i druhých lidí. Byl tam jeden moment ke konci, kdy jsem měla neuvěřitelnou radost, že mohu být tam - s nimi - vidět to, co oni, i když šlo jen o konstruovaný svět knihy, co se nikdy nestal, a jen obraz, co přenášel můj mozek přes slova... A přesto to byla opravdu čiré štěstí.

Atmosféra je úžasná. Doslova ve vás budí úžas a snažíte se dokola představit, jak to asi vypadá. Je velmi těžké pojmout tak zvláštní architekturu válcového světa s odstředivou silou a osou bez gravitace. Takový 200stránkový myšlenkový experiment. Ve mně popisy budily mnoho barevných obrazů až bázeň. Nevím ale, jak by působily na někoho, kdo takovou představivost nemá. Nebyla by pak kniha plochá a nesmyslná? Ráma je totiž ústřední postavou knihy, až po něm kapitán Norton.

A také se mi líbily charaktery postav. Nikdo z posádky nevypadá jako hlupák. Vlastně Clarke zachází s respektem i s každým zástupcem různých věd a planet. A to i když mu nechybí ironie a humor. Ale tak nějak i ty sobecké připomínky politiků byly docela namístě. Alespoň mně se zdá :-)

... do dalších knih ze série se pouštět asi nechci... chci si uchovat tajemnou příchuť tohoto prvního dílu. A také inspiraci, co do mě vlil.

18 29.04.2019

Seriál jsem neviděla a vidět nechci. Chci si příběh uchovat v této podobě. Text je tak intimní. Jakoby ona seděla vedle vás, vy ji drželi za ruku a ona s klidem, pomalu ovšem potichu vyprávěla... občas zahlédnete lesk v očích, občas se projasní úsměvem a pak zas zamyslí. Je přemýšlivá. Není rozčílená. A vy se dostáváte do meditativního transu, přijímáte vyprávění a přitom uvažujete... Jak se něco takového může stát? Je to správné? Je správné, jak se chováme dnes? Kde je hranice? Je nejdůležitější svoboda? Ale čí? Je svobodou toto, nebo je to už ohrožením?

Ona vám na to neodpoví. Od toho tu není. Jen vypráví svůj příběh. Příběh, který se může stát a nebo stal velmi dávno. Možná se děje tisíce kilometrů odtud právě teď. Jen její šaty nejsou červené.

Dystopie mám ráda. (To je možná důležité. Četla jsem to jako dystopii. Až pak jako kritiku něčeho, a skoro vůbec ne jako nějakou feministickou bibli.) Vždy se ale trochu děsím závěru. Závěr My, závěr 1984, závěr Mechanického pomeranče, závěr 451° Fahrenheita, závěr Simakova lidstva ve Městě... každý z nich byl jiný, každý zanechával jiný pocit. Zdejší závěr byl dílem šikovné spisovatelky. Byl to závěr, který jsem chtěla? Určitě ne. Jaký jsem chtěla? Já... nevím, ale prostě! Je to závěr, který si tato kniha zaslouží? Ano, přiznávám, vlastně to dává smysl.

Čím to, že umělé příběhy nás (nebo je to pouze mnou?) získávají víc, než ty skutečné? Je to, protože se nemůžeme ptát, zda si vypravěč vymýšlí, a všechna naše skepse opadne a my jsme připraveni odžívat příběh s jeho postavami? Možná, že teď přestanu být chladná, kdykoliv budu číst, sledovat a poslouchat cizí příběhy v hospodách, v televizích, v novinách, při přednáškách historie a sociologie... Možná se mi to už nikdy nevykouří z hlavy.

14 01.12.2017

"Co má tohle všechno znamenat? Pokryl jsem si tělo naprostým a kardinálním a přímo neuvěřitelným blábolem v hatmatilce!"
-Arnold J. Rimmer někdy během 28. listopadu 1947

Výborné dílo, pokud holdujete kokainu nebo vám absolutně chybí soudnost. Většina lidí přečte z donucení učitele jen RHIZOM, ale mluví o tom jako holka, která si namlouvá, že o panenství opravdu přišla s tím nejlepším klukem a fakt to stálo za to. Kdo to přečte celé, automaticky získává respekt mezi ostatními adepty filosofie, ale zavazuje se po zbytek života hodnotit Plošiny maximálním počtem bodů.

Mám 40 000 znaků přepsaných citací, ale stejně je pravděpodobnější, že obleču svého kocoura do malých tyrkysových kamaší a saka na dva knoflíčky s kravatou, než že pochopím, co se mi to při čtení Plošin děje.

11 01.12.2017

*** OBSAHUJE SPOILERY ***

Pro mě to bylo velké pokračování Lovecrafta. Mám ho ráda. Myslím, že tu atmosféru tísně uměl napsat málokdo podobně dobře jako on. Vím, že mnoho lidí by nesouhlasilo. Solaris mi ale vážně dlouho připomínal V horách šílenství. Jenže Lema nakonec zajímala psychologie člověka společenského a jeho lidstvo a poznání je limitované jinými údivy a děsy a tak je Solaris mnohem více utěšující příběh než kterýkoli Lovecraftův.

Zpomalování děje s pomocí milionu teorií a hypotéz mě mučilo. Ale chápu, že to mělo i filosofický důvod. Že vše, stovky knih, které lidi o Solaris vyplodili, vlastně nemají smysl. Nemají smysl pro děj. Pro nás jako čtenáře. Na nich nezáleží. Záleží na tom, co vnímáme a cítíme sami. Proto je nutné počkat, než někomu začneme říkat o svých zkušenostech; počkat, než to mohou pochopit. Poslední úvahy na závěrečných 20 stran jsou hezké a stály by za rozbor nahlas nad kávou.

A přiznávám, že některé prvky se mě dotýkaly intimně. Něco jako bych již prožila, něco prožívám. Ne, tohle zdaleka není jen sci-fi nebo thriller.

Napadla mě ještě jedna věc. Co kdyby na stanici na Solaris bylo dítě. Co kdyby oceán mohl reflektovat představy dítěte a přitom reflektovat posuny v představách učící se lidské bytosti a vyvíjejícího se mozku. Byly skutečně "hosté" náhodní? Nebyl pro jejich stvoření důvod, jen lidi zasáhlo běžné chování oceánu, kterého se ostatní dění na planetě nijak netýkalo, nijak jej nevnímal? Protože pokud ne, co by se dělo, kdyby měl k dispozici sny dítěte?

9 07.12.2018

Podle anotace i komentářů se mi zdálo, že to má být příběh jen o čarodějnických procesech. No, je. Ale taky o lidských slabostech.

Závist. Ješitnost. Nenasytnost. Pověrčivost. Alkoholismus. Perverze. Naivita. Zaslepenost. Lenost. Sobectví. Ustrašenost. Strnulost. Lakota. Kaplický je popisuje i tam, kde nejsou pro děj tolik důležité. Koho zajímá, že koně nedostanou jeden večer nažrat? Jde tu přeci o ty procesy!

Kraj byl slabostí plný. A když se kvůli nim a zároveň pod jejich vlivem rozhodli povolat Bobliga, člověka ztělesňující všechny tyto slabosti najednou (možná až na pověrčivost, doteď si nejsem jistá, nakolik vůbec něčemu věřil), začaly se násobit. Nakonec ale vlastně žilo těžce všude. Válku střídala další válka.

Kaplický skvěle popsal houstnoucí atmosféru, i když události jsou hrozné rovnou na počátku, kdy se objeví první oběť. Nepřipravuje čtenáře postupně, abychom se obrnili na stále horší a horší příběhy. Což je dobře. Také výborně používal kontrast. Ne, že by bylo mnoho chvil, které by vás naplnily nadějí. Já je ale při čtení pozorně vyhledávala. Chtěla jsem, aby bylo hezky... aby za postavami přišli jejich přátelé... aby se na chvíli radovaly... každý takový pozitivní moment byl vděčný. Možná jsem se jen chtěla chlácholit úplně stejně jako tamní hrdinové.

Po ve mně dočtení nezůstala hořkost. Bez ohledu na všechno zlo je tu vždy ještě příroda; po zimě přichází jaro, po bouři se nakonec mraky musí roztrhat a na nás zas dopadnout paprsky. Jedno zlo je pryč, další můžeme překonávat. (To není cynismus. Kaplického Kladivo na čarodějnice mi dává mnohem víc síly než všechny motivační knihy, o které jsem doposud zavadila. )

Co by byl člověk bez slabosti? Byl by to ještě vůbec člověk?

9 30.11.2017

Celou jsem viděla pouze první Planetu opic. Zaprvé mě táta furt opravoval, že to nejsou opice, ale lidoopové (takže s Boullem by měl asi při), zadruhé to pro mě byl horor. Neděsilo mě ani tak, že lidstvo už není, ale že spolu zde všichni špatně komunikují a že je tu nějaká hierarchie, která je temná, strnulá a připomínající rasismus. Šimpanzice Zira byla pro mě vzor. Přišla mi krásná a roztomilá a nesmírně inteligentní. Narozdíl od člověka a tý modelky. Vtipné, že jeden z mých dámských vzorů vlastně nebyl člověk.

Jenže co dělá člověka člověkem? Vědomí, kultura, duše, vyrábění nástrojů, nebo zvědavost?

V knize mi byl vypravěč nesympatický. Má staré uvažování. Takový kolonialismus. Lidskou samičku posuzuje podle vzhledu a všechno ji chce naučit, přitom si nebyl schopen v džungli obstarat jídlo a postarat se musela ona. Postupně část svých předsudků překonává, ale Nova je pro něj pořád "nižší", i když partnerkou. To určitě žádné ženě současnosti nezní povědomě...

Hodně se mi líbilo, kolik prostoru zde dostávala věda, vědecký duch a zvědavost. Nejednou jsem si vzpomněla na Strukturu vědeckých revolucí od Thomase Kuhna. Planeta opic je lehká ilustrace Kuhnovy teorie.

A vůbec jsem to nakonec četla jedním dechem, i když mi zpočátku přišel jazyk krkolomný (ale seděl k žánru). Popisy byly velmi dobré.

--- HIC SUNT SPOILERS ---

Co mě nejvíc zaujalo, je možnost nahlížet na celý příběh v nějakém metanarativu. Dva šimpanzi ve vesmíru objeví vzkaz v láhvi. V něm je vypravěčem člověk a píše o tom jak se vydal jak se vydal do vesmíru a našel Planetu opic, pak se vrátil na Planetu lidí a i tam najednou vládly opice. Na druhou stranu ale víme, že přežil, protože podal zprávu o tomto zážitku. Mohla to ale napsat opice (a třeba autor zemřel, ale ona si vyslechla jeho příběh), protože i opice mají své nápady - člověk, nebo opice - v tom příběhu psal o tom, že někteří malují abstraktní díla. Proč by nemohli lidoopové psát bajky a sci-fi? Proč by nemohli přemýšlet o tom, zda lidé nemohli být jako oni? Když o tom na planetě lidí přemýšlí i člověk jménem Boulle? Tahle možná zacyklenost závěru se mi líbí.

8 10.01.2019

Doporučila bych nejen každému, kdo má rád sci-fi, dobrodrůžo ve vesmíru, napětí, mysteria atd., ale také tomu, kdo chce v úvahách vykročit z antropocentrismu. Lem zde podobně jako v Solaris nabízí cesty, jak uvažovat o místě člověka ve vesmíru jinak...

Začátek je pomalý. Tak nějak se nic neděje. Dalo by se říci ticho před bouří. Postupně přibývají perfektní dialogy a popisy a atmosféra houstne. Podle mě lépe než v Solarisu. Zde je popisů méně (akorát), dialogů také (přesto je velmi snadné utvořit si představu o charakteru různých postav a co víc - dokonce jim rozumět!) a atmosféra je temnější a děsivější. Ani špetka absurdity. Ke konci jsem už sama očekávala za rohem horší situace, než jsem vždy dostala. Ale to mě až do konce neuklidňovalo. Neklid zůstával ještě po dočtení. Musela jsem knihu "zajíst" a otevřít novou, kde napětí nahrazuje humor. Prostě utéct.

Síla Nepřemožitelného tkví v obrazotvornosti. Nepamatuji si slova. Co postavy říkaly, na čem se dohodly... vidím stovku obrazů. Jeden vypadá reálněji než druhý.

Mnoho slov v textu bylo složitých a vůbec jsem nevěděla, co si za nimi představit. Prostě sci-fi. Dělala jsem, jakoby nic. Podobně jako když ve Star Treku připravují loď pro boj a hlásí stavy přístrojů; nevím, co se děje, ale věřím, že postavy ví, co dělají. Tak mi cizí pojmy brzo přestaly vadit a plula jsem knihou přirozeně - prohlížela si obrázky v hlavě. Chápu, že to ale může rušit.

Vizuální stránka, která se ve mně vytvořila, vypadá jako svět ve snech. Je neuchopitelný, ale přesto se zdá jako hmatatelný. Zřejmě je to výsledek skvělého vypravěčského stylu a výborného překladu Pavla Weigela. Nebo možná schopností knihy přivézt mě do meditativního stavu, při kterém jsem od druhé poloviny nevnímala vůbec nic mimo slova, čárky a tečky...

7 14.01.2019

Když jsem ji koupila, myslela jsem si, že je to další autobiografický román pro mládež o dospívání za války. Ah. Co jiného jsem si po té anotaci mohla také myslet? Ne, že bych četby a koupě litovala. Ale na nakladatelství Argo jsem byla naštvaná. Co kdybych to četla už ve 13? Brr.

Podle doslovu se zdá, že inspirací pro knihu byly nejen vlastní zkušenosti, ale i zkušenosti známých, rodičů autora, nebo příběhy přeživších, co se objevily v novinách. Některé se staly, některé se upravily, některé se podle klíče, který zapadal do reálných případů, domyslely fantazií... Zlí kritici tvrdí, že i jiné knihy a že se jedná hodně o plagiát. Podle wikipedie i doslovu autor s touto knihou zažil drobné peklo a údery ze všech stran. Nakladatel po něm chtěl, aby byla kniha vedena jako autobiografie (logicky se jich tehdy asi psalo hodně a pocit skutečného příběhu prodával). Poláci si brali jeho příběh osobně. Američané v něm viděli komunistickou propagandu. Východní slované útok na jejich život a tradice.

Chápu to. Při čtení mě napadalo to samé. Člověk sáhne po knize, aby dostal notnou dávku nenávisti k nacistům a dostane se mu notná dávka nenávisti k vesničanům. Jenže co vedlo trýznitele k jejich činům?

Pro mě je tato kniha encyklopedií lidského zla na úrovni jednotlivce na pozadí zla světových rozměrů. Záznam toho, jak válka moderního typu ovlivňuje psychiku všech, kdo jsou poblíž a v neustálém tlaku. Kde jedna neúroda znamená nejen hlad, ale také trest, který už nikdy nevymažete z paměti.

Tíživou atmosférou mi to připomnělo dva filmy. Das Weiße Band a Die Blechtrommel. Je to samozřejmě jen pocit. Že mi to připomnělo zrovna filmy je asi logické, protože kniha je dost grafická. Jazyk zhuštěný, tempo rychlé. Popisy někdy otravné, i když se s nimi autor vypořádal třeba jen na 3-4 odstavce... ale i tak, meh. Popisy různých postupů a léčebných návodů jsem si ovšem velmi užila.

Nakonec je mi jedno, jak to bylo s tím autorstvím. Sama za sebe kniha své místo má. Copak vám prarodiče neříkali, kolik zla během dětství i života zažili? A nepokračovalo to i po válce? A umíte si představit, jaké je to prožívat pubertu a první její změny daleko od rodičů, sami, v nepřátelském prostředí?

7 01.12.2017

Jsem ve zvláštní pozici. Nevím nic o románu, vím jen trochu o próze. Neznám román v postmoderní době a Kunderu čtu poprvé. Takže mi chvíli trvalo pochopit, o co jde.

O co jde není nějaký všeobjímající smysl knihy, který musí každý čtenář do jednoho objevit, aby se ve společnosti mohlo přikývnout to je ono, spíš vytvořit smysl pro sebe - objevit si v sobě, jak ke knize přistupovat. Ale Kunderův Kundera nechce psát román pro děj, ale děj pro román, tak aby se nedal převyprávět (takže co tu o něm teď mohu psát?), a možná proto jsem si polovinu času nebyla jistá, zda čtu úvahy, eseje o autorství, eseje o 20. století a umění, o Evropě, nebo příběh jedné rodiny a drobných epizod, které mění směr jejich života. A pak jsem nerozhodnost povýšila na přístup, protože přesně s tímhle přístupem přede mnou kniha fungovala nejlépe. Epizody přerušovaly jiné epizody, hry se jmény, hry kárání.

Takže co se dá psát o románu, co v jednu chvíli sám říká, že by neměl být převyprávěn? Vytáhnu si z něj pouze to, co chci říct já!

Autorem je Kunderův Kundera - to je jiný Kundera než náš Kundera tisíce kilometrů daleko od České republiky (s čímž se Česká republika stále nesmířila) - možná zažili stejné mládí a dospělost, ale jejich cesty se definitivně rozdělily v roce 1988, kdy Kunderův Kundera za použití Kundery román dopsal a navždy si vlezl do něj. Napořád čeká na plovárně a napořád odchází z bazénu. A to je důležité.

Celou knihou se line úvaha o autorech, nikoli o nesmrtelnosti, ta přichází až s autorstvím. Kundera, nebo Kunderův Kundera, v tuhle chvíli na tom nezáleží, je advokát klidu autorů, jejichž příběhy po smrti přebírají jiné a spravují jejich nesmrtelnost, sám se přitom dopouští toho samého, a na pravdě nezáleží, protože nesmrtelný autor nakonec také umírá, a smrt autora, jak dnes víme, dává moc čtenářovi. Proto si tu já mohu psát, co chci, jen pokud to ve vhodnou chvíli označím spoilerem. A to neudělám, protože o ději vám neříkám ani Ň. Mluvím jen o postavách a jejich charakterech.

Jedinou postavou je tu autor. Tenhle geniální alibismus používám kdykoli se mi zachce, protože jsem čtenář.

Přiznávám, v knize jsou také jména a písmena, takže by mi jiní čtenáři mohli oponovat, že jsou tu i jiné postavy. Ale ty postavy jsou jen v knize uvnitř knihy uvnitř mysli Kunderova Kundery! Kunderův Kundera je nechává pobíhat po všech světech, pozoruje je růst, měnit svůj život, potkávat epizody a náhody, jednou i jedno velké nedorozumění, které mění jejich život, nutí je vysvětlovat své příhody, úplně stejně jako to dělají postavy jiných románů, kde není hlavní postavou autor a román (tuhle postavu jsem záměrně tajila, ale představte si, že autor bojuje v ringu s románem, kdo prohraje a kdo zvítězí, o tom se bude mluvit, o tom se zapomene, a já vám neřeknu, co se stane v té nebo té variantě, protože to sama nevím a napadlo mě to právě teď, jak mi pod prsty utíkají písmena), úplně stejně jako v životě, jehož jste autorem, postavou, epizodou i románem - tak, jako tím jsou všechny postavy Kunderova Kundery i Kundera, stovky kilometrů vzdálený od České republiky, už teď nesmrtelný, sám. Jen je otázkou, jestli je víc nesmrtelný Kunderův Kundera, nebo Kundera, a to je přesně ten soud, který ho čeká. Dobrý spisovatel nenapíše řádku navíc, dobrý spisovatel sepíše i sebe jako spisovatele.

Postmoderní, co?

Co se detailů a stylu týče: pozorovala jsem Kunderu, jak používá Kunderu a nutí ho hloubit se do momentů, protahovat lidské myšlenky a sleduje jejich důsledky, vliv na náladu, smysl pro detail, smysl pro smysly; přesně to, co já neumím a toužím se to naučit; a pomněnka je má nejoblíbenější květina na celém světě (ví každý, komu jsem vyprávěla o svých snech); když popisoval svět, jak jej vnímá Agnes ve vteřinách - pohledy, vůně, zvuky - viděla jsem před sebou filmy Hélène Cattetové a Bruna Forzaniho, a vůbec pro mě byla Nesmrtelnost velmi vizuální, ačkoli zde nebylo dlouhých popisů prostředí (prostředí není ve středu zájmu, jeho místo zaujala gesta).

Ale teď nastává třetí období, chci říct třetí po 1) nevědomosti a 2) čtení. Měsíce, kdy ve mně bude kniha doznívat a já budu přemýšlet, jaká vlastně byla? Byla dobrá? Byla nezapomenutelná? Změnila můj pohled na svět? To ještě nevím. Nikdo by to neměl rozhodovat jen 40 minut po zavření poslední stránky, kde největší postava románu navždy odchází z bazénu.

6 25.11.2018

Není to dokonalá kniha. Je sice skvěle napsaná, ale někdy se zdá příliš roubovaná. Není to příběh o ději, akci a pointě, i když v něm ani jedno z toho nechybí. Je to spíš podobenství. Zdá se absurdní? To podobenství bývají, aby dokázala vyslovit to, co mají na jazyku.
Stejně tak to není příběh o cenzuře, jako spíš o osamocení a prázdnotě.

6 01.12.2017

Myslím, že tahle prvotina potěší každého, kdo má rád new age, vnitřní bohyně, sebepoznání atd. NEBO tradiční psychedelika NEBO cestování a jižní potažmo střední Ameriku. A nejlépe vše dohromady.

Já po knize sáhla, protože jsem toužila číst něco, co se dotýká španělštiny, Španělska, Latinské Ameriky... Možná je to tím letošním vedrem a dusnem, že jsem se zabořila rovnou do amazonské džungle. Trochu jsem při tom občas bojovala s esoterickou tendencí autorky, jindy jsem jí však byla nakloněna (protože sama jsem v tomhle spíš uprostřed, takový esoterik cynik :-)). A ze stylistického hlediska tam byly rezervy. Přesto mě to bavilo.

Polovinu knihy autorka někde zvrací. Zvrací z medicíny, zvrací z létání, zvrací na lodi... Až z toho byl komický leitmotif, ze kterého si dělala legraci i autorka. Mezitím popisovala hezké příhody, setkání a zajímavá místa. Pár zmínek jsem si musela hned vyhledat, což způsobilo, že jsem čtení přerušila, abych koukala na dokument o indiánech Kogi (jmenuje se to Aluna). Ke konci knihy jsem začala tušit, že se jí nechci vzdát a odnášet do anitkvariátu, že i když nesouhlasím se vším a nemohla bych se z různých důvodů vydat na stejnou cestu, chtěla bych knihu mít poblíž, aby mi připomínala pocity ze čtení...

Ve výsledku je to totiž moc fajn motivační kniha. Autorka celou dobu zápasí hlavně se sebou. Každý to známe - třeba když pijeme alkohol, ačkoli víme, jak zle nám bude, a že dvě hodiny smíchu se brzo promění ve smutek, litování a později ve fyzickou bolest. A stejně to děláme pořád a pořád. Ona je stejná, i když se nad ní neustále vznáší hrozba autoimunitní nemoci. Díky tomu zažije neuvěřitelné věci. Ale zároveň se sebou musí neustále bojovat. Respektive s částí sebe... S čím přesně a jak to dopadne, to už tu neprozradím.

To, čeho si hodně vážím je, jak Juliet ukazuje, že ani osamocená žena se ve světě nemusí bát a ztratit. Její síla a tvrdohlavost prorazí i jazykovou bariéru. A jako jedna z mála autorek z téhle sekce esoterika/motivace upřímně napíše, jak se mýlila, varuje před spiritual bypass a rozhodně nenabízí geniální (alternativní) léčbu lusknutím prstu. Spíš velmi náročný a bolestivý, ale krásný proces.

5 01.09.2019

„Na tobě nezáleží. Ty teď patříš dějinám.“

Hvězdičky: Těžko vybrat, takže nakonec se řídím posvátným „Tři hvězdy pro výbornou knihu, po které ale po druhé nesáhnu“. Budu ji doporučovat a možná za pár měsíců nebo let hvězdy upravím níž, nebo výš. To je můj obvyklý postup. Přesto se bojím, aby pouhé tři nepůsobily jako křivda.

Východisko: První setkání s Vonnegutem vůbec, i když mi ho roky lidé doporučovali. Měla jsem vůči němu respekt. Předpokládala jsem, že něco, co je považováno za postmoderní literaturu je nutně těžkopádné a složité, nečitelné. To byla mýlka. Tenhle román se objevil v knihovně náhodně a tak jsem ho bez bližší znalosti zkusila.

První polovina knihy je pomalá a působila na mě tak nejistě, nesebevědomě. Touha sdělit něco hlubšího někde působila roubovaně (i když obsah je zábavný i zajímavý), tak jsem k vlastnímu údivu správně vytušila, že jde o Vonnegutův první román. Chce to trpělivost. První kapitoly působí chladně, strojeně, což je na druhou stranu dojem, který dobře kopíruje svět společenské vrstvy, o které pojednává. Každá postava působí jako jakýsi symbol, archetyp - až jsem začala uvažovat, jestli příběh není součástí příběh uvnitř tohoto vysoustruženého světa inženýrů a manažerů, který má sloužit jako bajka pro fikční diváky před fikčními televizory. I tak se ale postavy chovají věrohodně v rámci představené osobnosti, drobné poznámky je hezky dokreslují. Dobré dialogy občas přerůstají v absurditu buď vlivem skutečně absurdního jednání a smýšlení postav, které se snaží přežít v absurdním světě s nárokem na svou sebeúctu. A to je jeden z momentů, co mě zaujal nejvíc. Že by se člověk i v umělém světě snažil hrát hru s vlastní hodnotou (v tom je zajímavá postava Anity a inženýrů nového světa). Na konec, s čím jiným?

Chtěla jsem se vyvarovat spoilerů, ale vidím, že sama anotace knihy celý děj shrnuje. (Taková lumpárna.)

Takže místo toho nabízím důvody, proč by si ji měl přečíst člověk dnes - skoro 70 let po jejím napsání.
A) Často se dnes mluví o nepodmíněném základním příjmu. Zde se v určitém směru tato myšlenka objevuje už aplikovaná v praxi.
B) Všimli jste si, jak je ve Star Treku jednoduché vše vyrobit a že tam makají na těch lodích logicky jen vzdělaní lidé? Tak tady se setkáte s tou druhou stranou, co asi dělají nevystudovaní na Zemi...
C) Pro (neo)marxisty tu je třídní boj.
D) Jde o anti-utopii založené na ekonomii (potažmo průmyslu), nikoli na válečném stroji a strachu - a takových by mělo být více, protože tyhle vize jsou hůře rozpoznatelné (ale kdo ví - třeba stejně nebezpečné).
E) Pro (neo)liberalisty tu je nenávist k individualismu a volnému trhu. Neskutečné!
F) Pro ženy je tu komická karikatura bratrství úspěšných vzdělaných mužů v jednobarevných tričkách.
G) Pro kritiky meritokracie a ideologie IQ testů je kniha v podstatě celá.
H) Pro kritiky revolucí i statu quo je kniha taky v podstatě celá.
I) Ti, co četli My od Zamjatina, si po dokončení Mechanického piana můžou zkusit myšlenkový experiment, jak by se daly příběhy propojit a navázat.
J) Pokud máte manažerskou pozici, najdete tu i motivační citáty.
K) Pokud také v hospodách hrajete hru - poznej song, co právě hraje... To mě potěšilo.

Když vidím to množství bodů... Dám tomu tak půl roku a pak to hodnocení zvednu.

5 21.04.2019

Několikrát jsem byla varována, že je kniha špatná, autorka špatná atp. nicméně pokud vím, většina varujících ji ani nečetla, dostala se k nim zřejmě pouze kritika, kterou mi pak misionářsky ovšem bez hlubšího kontextu přinášeli. Nevím, ale bylo to STRAŠNĚ PŘÍNOSNÉ. No fakt. Neke.

Bez loga jsem si koupila, když jsem pomáhala ladit komunikaci jedné drobné oděvní značky. V tomhle ohledu byl text hodně stimulující. Dostanete nové informace, někdy už zastaralé, někdy ale bohužel stále současné, plno věcí se spojí a napadá vás spousta dalších kroků a kreativ a... Mně prostě nešlo o to, abych nenáviděla kapitalismus, ale abych vhlédla do odvrácené, či vyprázdněné strany značek a firem. To se splnilo skvěle.

Samo o sobě je Bez loga napsáno čtivě. Opakuje se málo, informacemi je nabité a to, co se opakuje, se opakuje hlavně protože firmy neustále opakují své hrozné zlozvyky. Samozřejmě, že má autorka určitý pohled na svět a je jasný hned od prvních vět. Netají se tím, tak jí nemohu vyčítat, že by mě tahala za nos. Jen nakonec byla asi taky trochu naivní, ale to vím já teď, o 18 let později, a bez té naivity, že tentokrát to už bude lepší, by to bylo celé temnější.

Autorce jde o zmapování několika druhů a hnutí odporu proti firmám, jejichž praktiky nejsou podle západních představ etické. K tomu přidává kontext, jak se firmy během 90. let proměnily, jak bylo možné k tomuto špatnému stavu v továrnách dojít.

Ve výsledku zprostředkuje hlavně pohled do 90. let, do tehdejší atmosféry. A do různých strategií firem, jak vydělávat. I když už jsou to přes 20 let staré příběhy, dostanete vlastně trochu historie a kořenů různých hnutí, třeba boje proti GMO, fast fashion, body image reklamám. Zjistíte toho víc o Americe, protože kniha se týká té doby, kdy se tam rozšiřovaly nůžky a část obyvatel chudla a chudne a nejsou to zrovna jen přistěhovalci. Protože nakonec chování firem neovlivňuje jen zaměstnance ve východní Asii, ale i kupce výsledných výrobků.

5 01.12.2017

Filosofie pro beta samce.
Povinnost pro šestnáctileté misantropy.

Můj první Kotleta. Bavilo mě to. Víc než pokus o další Kotlety. Cením blízkost apokalypsy, že je fakticky za rohem, nečekána, a rozlehlost vesmíru, množství postav a motivací. Dobrej rozjezd.

4 05.09.2021

Dnes se mi zdál sen, že jsem tuto knihu dočetla a byla jsem moc smutná, protože to končilo smutně a mně bylo líto, že už se loučím s hlavním hrdinou. O pár hodin později jsem knihu opravdu dočetla a bylo mi smutno.

Čtení nebyla úplná procházka. Prvních 100 stránek jsem se vyloženě nutila. Věděla jsem, že hodně lidí si této knížky považuje a chtěla jsem přijít na to, čím to je. To nevypadá jako dobrá motivace, ale zabralo to a za první pětinou jsem už byla chycená. V tu chvíli totiž Richard mrznul v největší Vermonstké zimě za posledních 25 let. Asi to sedlo do okolní atmosféry pandemické zimy a sněhových přeháněk, ale najednou mi příběh i hlavní hrdina přirostl k srdci.

Víc o ději říct nemohu. Každý detail může být tak trochu spoiler, protože síla této knihy vězí v tom, že postupně odhalujete uličky a linky vyprávění, vytváříte si a měníte názory na určité postavy a situace, a jste prostě Tam.

POZNÁMKA K PŘEKLADU: Kniha u nás vyšla dvakrát a pokaždé měla jiného překladatele. První vydání je z roku 1996 a seženete ho za pár pětek (antikvariáty), ale jazyk je někdy poněkud divný. Nemám srovnání s novým vydáním, tj. 2017 od Argo, ale bylo vidět, že je překlad občas doslovný (dítě si hrálo s letadýlkem ze Šťastného jídla), jindy jak kdyby v dialogu bylo něco, co v češtině zaniklo, například vtip nevyzní tak zábavně, jak vypravěč naznačuje... Takže volte vydání s vědomím, že výběr může mít vliv na váš požitek. Pokud máte možnost číst v originále, bude to volba nejlepší :-)

4 06.02.2021

Není divu, že Vymítač ďábla je tak dobrý film, když ten, kdo pro něj dělal předlohu, ji také upravil do scénáře. Zatímco film klade větší důraz na šok, hnus a strach, v knize má velký prostor racionální versus ??? totiž nechci psát iracionální, protože s vírou se zde zachází vcelku logicky. Kněží nejsou karikatury, vlastně ani nejsou až tolik věřící, jak by si je člověk mohl představovat. Jsou to lidé. A ateisté jsou tu stejnými lidmi.

Kniha také na konci umožňuje víc výkladů než film. Důležité momenty a myšlenky jsou v něm také, o tom žádná, ale vizuální složka má sílu v tom, že v divákovi vytvoří pocit, že určitě ví, jak to tedy je - vždyť to vidím na vlastní oči! Naopak text je plný tápání, nejistoty postav... Ty nejjasnější z nich, které ví přesně, co chtějí udělat a rázně odpovídají, těm nikdy pořádně do hlavy nevidíme. A ta která se nejvíce vyhýbá přímému hovoru, detektiv, pro něj je to zase (jen, nebo také?) pracovní strategie (mimochodem, kdykoliv mluvil, hlavou mi zněl hlas vyšetřovatele Columba!).

Autorův styl je velmi čtivý a podle mě... prostě perfektní.

Neviděla jsem žádná slova navíc. Některé zmínky se o 200 stránek později vrátí zase jen v podobě zmínky. To z knihy dělá příběh uprostřed většího světa. Jeden dům na jedné ulici, kde se dějí hrůzy, je však uprostřed města, kde se žijí životy. Přitom zmínky neodváděly pozornost. Ne vše bylo vysvětleno (prostor pro čtenáře). Děj v textu ubíhal různým tempem podle scén. Výborný příklad pro každého, kdo chce dobře psát.

A nakonec myšlenky. Nejsem věřící. Našla jsem, že autor měl silný názor proti potratům, a tak bychom si asi v těchto věcech nerozuměli. Ale problesky náboženství v textu mi připadají nenásilné a dokonce hodnotné, k zamyšlení. Citace o tom, jaký má smysl posedlost, se dá například brát jako zamyšlení nad zlem, co z nás zlo může udělat, z čeho plyne... Odkládám jako příklad:

"Já si myslím, že cílem je vyvolat v nás zoufalství, zavrhnout vlastní lidskost, Damiene, vidět sama sebe v nejzazší podobě zvířeckosti, hnusu a rozkladu, bez důstojnosti, odporné, bezcenné. A v tom možná spočívá jádro toho všeho: v bezcennosti. Neboť já si myslím, že víra v Boha vůbec není záležitostí rozumu. Myslím, že je to především otázka lásky: přijetí možnosti, že Bůh by mohl milovat nás..."

4 08.01.2019

Jednou jsem byla na gastroskopii. Nemohla jsem před tím jíst a předpokládala jsem, že to na tom bude to nejtěžší. Když jsem přišla na polikliniku, měla jsem si lehnout na stůl na levý bok a dýchat nosem. Teď konečně zjistím, jak to dělají pornoherečky, problesklo mi hlavou. Po půl hodině to bylo hotové, ale najednou se mým posláním stalo najít záchod a strávit na něm další deset hodin.

Eco je takový starostlivý lékař, který se vám chystá udělat něco nepříjemného. Nebudete vědět, jak přesně to funguje, ale budete se držet pokynů... dýcháte s klidem a nedovolíte si nic přeskočit, aby náhodou ta procedura netrvala déle jen kvůli tomu, že už chcete, aby přestala. Ta hnusná trubice je sémiotika.

Nakonec si říkáte, že to není tak špatné. Vlastně vám to asi přinese mnoho dobrého a Eco občas hodí nějaký vtípek, jindy něco peprného ve francouzštině. Nevíte, jestli se můžete smát, protože si nejste úplně jistí, jestli to byl vtip, nebo jen znovu diktuje sestřičce s naježeným knírem definici lithia, ale tak moc chcete uvolnit situaci, že uvěříte, že se výborně bavíte.

A pak vám dovolí si stoupnout a vyzve vás, ať se vydáte zpátky do světa. Víte toho najednou o dost víc. Následujících deset hodin (minimálně) trávíte prožitou zkušenost, abyste na tom našli něco dobrého: třeba, že díky analýze aktivity čtenáře můžete jako autor lépe připravit vlastní dílo, nebo že uvěříte, že každá komunikace není předem odsouzena k nezdaru a naopak v sobě nabízí klíč, jak k porozumění dojít.

4 11.12.2017

*vložte humor se sovami*

Samotné Twin Peaks je někdy náročné na paměť. Mnoho postav a mnoho vývojových linek je přítomno i v tomto "románu", ale pokud znáte seriál, máte v hlavě jakousi mapu, po které se pak s knihou dobře pohybujete. I tak je to boj všechno pobrat. Je to dokumentace, kde se nachází několik úrovní poznámek různých autorů z různých časových období a s různými motivacemi.

Spokojený bude ten, kdo:
a) miluje jednotlivé postavy, i ty okrajové
b) miluje tajemno, easter eggy, konspirace, městské legendy, sekty apod.
c) čeká, kdy zvláštní agentka TP ukáže nějakou hloubku a osobnost

Konspirace převažuje. Pokud vám konspirace všeho druhu přijdou jako pitomost, Tajná historie Twin Peaks by vás nejspíš frustrovala. Proč to riskovat.

Je vhodné začíst se, pokud jste neviděli seriál?
Ne. Podívejte se na 2 série, pak teprv začít číst. Je zásadní znát jména a příběhy ze seriálu, protože bez nich se nebudete orientovat. Kniha dobře ladí k třetí sérii.

Výčitky: Z českého textu čiší určitá prkennost, ale nedokážu říci, jestli to byl nešvar, nebo záměr původní anglické verze. Jinak se s tou českou verzí neodflákli. Části psané na stroji jsou moc úhledné. Copak tehdy nebyly běžné překlepy a přepisy? Lži!

Poznámky na okraj:
- zdá se mi, že tu pracují více s fakty než některé historické knihy
- součástí je i filosofie Twin Peaks, to ale neznamená, že vám kniha zodpoví všechny otázky

4 01.12.2017

Bylo zvláštní objevovat Twin Peaks s postavou, o které se vždy jen mluvilo. Za sebou jsem měla už tři série, Fire Walk with Me a Secret History of Twin Peaks. Deník byl zase něco úplně jiného a dokonce myslím, že by fungoval i bez Twin Peaks... kdyby se nám do ruky prostě jen dostal nějaký deník dvanáctileté šťastné dívky, co během let o štěstí přichází.

Zajímalo by mě, jestli během dospívání řeší víc dívek sexualitu a intimitu do takové hloubky. Laura zkoumala každý kout. Ohmatávala i ta nejtemnější místa. Bylo to spíš pnutí než vlastní touha. Když si představíte, že to píše malá holka, není to příjemné. My si v tu chvíli samozřejmě nepřijdeme jako malé holky. A jsou muži, kteří jsou ochotni nám to uvěřit.

I když Lauru chápu v mnoha ohledech, pořád se nedokážu rozhodnout, kým byla. Asi by to nedokázala ani ona sama. Pořád se měnila a přitom zůstávala stejná. Chcete-li se poznat svět 12-16leté dívky z města plného atmosféry, začněte listovat. Ale praštím kohokoli, kdo si ten svět začne idealizovat, kdo si ho začne užívat a bude po něm toužit.

4 30.11.2017