dan-sam komentáře u knih

Svět už nikdy nebude jako dřív...
Několikrát jsem hrál i organizoval táborové hry na motivy trifidů a tak jsem se s chutí pustil do doplnění základního S-F vzdělání. Po nedávném Leibowitzovi se mi Den Trifidů četl snáze, ale možná o to tíživěji, že skutečnost byla až příliš blízká. Kniha tak má možná blíže k Malevil, ale silný společenský přesah světa nevidomých je vpravdě unikátní. A tak jsem se zanořil do pochmurného světa, který byl už v roce 1951 vykreslen s takovou přesností, až z toho mrazí. Rozhodně doporučuji, člověk si pak rozmyslí "dívat se příliš dlouho do slunce"...

20 06.11.2018

Pro mě první setkání s autorkou považovanou za "ženskou" a hádám, že na tom něco bude - důraz na prožívání, hodnocení postav i tajná místa našich životů (slepé mapy, chcete-li) ji výrazně odlišují od běžné románové literatury. Tak lehké to ale není: kniha se čte sama, málokdy se mi stane, že závěr čtu za chůze od vlaku (snad jen Harry Hole...) a zároveň vyprávění místy bezstarostné až si člověk vybaví Hemingwaye. Ale zase knize schází jeho krutost...nebo...je spíš přítomna v jiné, podprahové a pocitové formě obav a náznaků. Možná i proto chrtí závod do závěru, který knize (a Anežce) sluší. Příjemná byla spíš první polovina, druhá, kdy se forma změní na 1. osobu, pro mě byla hůře uchopitelná. Předávám ke čtení manželce, která mě knihou podarovala, a jsem zvědav na její vnímání.

16 28.02.2023

Když člověk otevře Karpatské hry v tom správném věku, má napůl vyhráno. Druhá polovina vítězství je, když je vytáhne z batohu lehkého jako mošny tibetských lámů. Když, podnícen hrami uvnitř vazby skrytými, nelituje kroku a dokáže vnímat to docela obyčejné kouzlo přicházejícího večera po dlouhém dni.
Každý rok čteme zjara předčítáme na cestě vybrané hry z této útlé, ale na "obyčejné moudro" tak bohaté, knížečky. Pokaždé nasloucháme a necháváme se nadchnout, chytáme vlčí dech a ulehčujeme svému srdci. Karpatské hry jsou pro každého, kdo se v lesích, horách a lukách cítí lépe než v městech a pro každého, kdo je skromný k střeše nad svou hlavou.

14 24.03.2015

"To" první mě nepřekvapilo, "to" druhé jsem čekal a "to" třetí mě rozsekalo a přinutilo zírat s otevřenými ústy. Opět jsem se nechal povodit za ručičku a myslel si, co všechno tuším, abych na konci zjistil, že Harry je bestiální potvora, která je vždy o krok přede mnou.
Poučení: 1) Nevraždit v Oslu. 2) Ani v Norsku. 3) Nevraždit.

12 04.11.2019

Někdy mám pocit, že mi na Harrym záleží víc než na některých živých lidech. Že by zvláštní typ Stockholmského (Osloského) syndromu? Snad. A možná i proto mi celkový rámec prostupující sérií přišel důležitější než konkrétní zápletka, která je možná až příliš odchýlená do temných zákoutí deformované duše pachatele. Po Noži vím, že se nemám moc fixovat na okolní postavy, ale nicméně tentokrát mají mé sympatie i ti, které jsem dřív spíš "přežíval". Ståle Aune zářil a pasáž, která se jej týkala rozhodně vynikala, byť její závěr byl možná až příliš předvídatelný. Poslední, co bych vypíchl, je autorův vztah k "jeho" Oslu. Je zřejmé, že jeho vnímání promítá do Harryho a vedle opakované kritiky Munchova muzea (dle mého oprávněné) je to zřejmé v hlavně v popisu proměn ze 70. let na dnešní kosmopolitní metropoli. To mě baví.

10 22.05.2023

Turnus je pro mne jedním z mála prequelů, které nezklamaly. Je trochu odlišný od původního Sila, přeci jen se zde pracuje již s jiným zadáním a čtenář už také ví víc než Jules v předchozí knize.
Přesto postrádám opravdu sympatickou postavu. Kongrasman je zpočátku spíše takový truhlík, který je zmítaný okolnostmi a později jedná zkratkovitě. Nic proti, ale tak, jako třeba i jen Marnese nebo starostku, si jsem si tu neoblíbil nikoho, což je škoda. Navíc byla jedna z linií poměrně náhle ukončena bez vysvětlení. Těch vysvětlení obecně chybí víc, ale kniha čtenáře i tak pohltí, protože chce, ne, potřebuje vědět, co se stalo, zajímá ho to a nemůže přestat číst.
Nemohu se dočkat třetího dílu, zatím nám to pan Howey rozehrál brilantně.

10 24.12.2015

Hned v knihkupectví jsem si říkal: "Musím hned sundat obálku a obalit si knihu novinami, aby se mi nepoškodila." Nestihl jsem to. Silo mne natolik vtáhlo do svých útrob, že se obálka nošením ani nestihla pozohýbat. V jednu chvíli jsem procházel Prahou, ale stačilo otevřít knihu a najednou jsem se propadl do hlubokých podzemních pater, do světa, který svírají stěny a nedovolí pochybovat o tom, že to je celý vesmír. Nebo není?
Velice se mi líbilo celkové ubírání se knihy. Ano, místy je snad trochu krutá, místy člověk jen nevěřícně kroutí hlavou, ale nejsilnější jsou momenty, kdy člověk musí přestat číst, protože právě objevenou myšlenku musí nejdřív schroupat. Ano, podobným způsobem na mne možná kdysi působil Matrix - otevřel něco, co každý v nás má schované někde uvnitř a velmi populární formou nutí, opravdu nutí, k zamyšlení. Vřele doporučuji.

9 01.10.2015

Ke knize jsem se dostal někdy během třetího ročníku střední školy a říkal si, že když už mám něco k tématu načteno, bude to pohodička. Do knihy jsem se ponořil a jen občas zalapal po vzduchu. Přišlo totiž něco, co jsem vůbec nečekal - že totiž to spásné zalapání po dechu přijde když se postavy ocitnou v zákopech. Nejdrtivěji na mne totiž dopadaly pasáže, které jsou na první pohled obyčejné - výprava přes řeku, dovolenka doma. Z nich jsem odcházel od knihy s těžkou hlavou, plnou myšlenek, které nedovolovaly je jen tak zapudit. Ano, Na západní frontě klid je pro mne víc protiválečná kniha než všechny Hlavy XXII dohromady.

8 10.04.2015

Když jsem poprvé dočetl Nikdykde, měl jsem pocit, že Londýn už pro mne nikdy nebude stejný jako dřív. Najednou jsem jej začal vnímat zcela v jiném úhlu pohledu. Dost možná trochu nenápadné, ale o to víc zajímavém - najednou nebyl tím, čím se zdál na první pohled. Kniha, která má atmosféry na rozdávání a nápadů tolik, že se do jedné vazby nevejdou. Škoda, že nenásledovalo pokračování.

7 18.03.2015

Už je tomu nějaký ten pátek, co jsem naposledy navštívil ukrajinské Karpaty, ale neodolal jsem a do knihy se pustil. Četlo se mi příjemně hned od počátku, občas jsem začínal tušit, co bude následovat, ale stačilo se jen trochu zasnít a cítil jsem voňavé karpatské jehličí i pichlavou zimu.
Nakonec jsem podlehl zcela a zapomněl přemýšlet, jen se nechal unášet příběhem, který spěl ke svému konci tak neodvratně, jako horské léto když poprvé zafouká vítr nesoucí suché listoví. A ano, trochu to čtení bolelo, asi jsem si postavy pustil trochu moc blízko, možná proto, že některé z těch pocitů mi nejsou úplně cizí. Ale ano, i to k tomu patří.
A milý pane Masone: Díky za naději.

6 06.01.2020

Bavil jsem se skvěle takřka po celou dobu. Nejvíc mi imponovala dvojice nečernobílých " vyhraněnců" (anděla a ďábla, kdyby to nebylo zcela jasné), kteří se skvělým způsobem doplňují. Touží-li někdo po odpočinkové fantasy z dnešního světa, je to ta pravá volba.

6 18.03.2015

Inu, Biggles, literatura pro kluky jakéhokoliv věku, kdy člověk nečeká Remarqua ani Hemingwaye, ale příjemně si odpočine. Já si kdysi kupoval jednotlivé knížky za pár desetikorun v Praze na Hlavním (kdeže v knihkupectví, na stánku v podchodu!) na cesty vlakem, ale většinou to byly díly pozdější, ať už druhoválečné nebo poválečné s detektivními zápletkami. A tak bylo příjemné se ponořit do úplných začátků, kdy je hlavní hrdina (tady to asi jinak napsat nejde) ještě uchem, byť velmi zkušeným, a číst si o více či méně uvěřitelných historkách z nebe nad Francií. Kdo nemá velká očekávání, nemůže být zklamán, je to prostý útěk.
Ještě pár slov k ilustracím: pan Sněhule má velký cit pro světlo a atmosféru - v tom jsou kresby opravdu krásné a řadu z nich bych si pověsil i na stěnu. O fous hůř je na tom s postavami (tváře všeobecně dosti podobné a vypadající tak o 10-15 let starší) a vyloženě bolí dívat se na některé kresby letadel, které mají úplně pochroumané poměry rozpětí křídel, délek trupů a poloměrů vrtulí. Chápu, že ne každý je mistr svého řemesla jako pan Velc, ale možná by stálo za to udělat si radost pár stavebnicemi a letadla si sestavit, aby si je ilustrátor ohmatal a dostal do oka jejich proporce. Troufnu si tvrdit, že kluci, kteří Bigglesovky čtou, mají techniku rádi a potřebují cítit i z ilustrací realitu.

5 30.09.2021

...a zase jsem mu to sežral i s navijákem. Kniha se rozběhla a já byl po dvou dnech v polovině a měl pocit, že jsem postřehl něco, co Harry jen tak naznačil. Že jsem odhalil stopu, kterou Jo upustil pro pozdějí odkaz. Byl jsem si tak zatraceně jistý a říkal si, že to je vlastně už trochu nuda. A pak se mnou Jo zase vyběhl. Tak jako skoro v každé jeho knize cvaknul "wow moment" a já zjistil, že jsem na to zase skočil. Až mě to někdy štve jak mě má autor přečteného. Ale člověk si nepomůže a chce další dávku... Další knihu s červenou obálkou...

5 12.05.2018

I já se přidávám k těm, kteří rádi číst sérii na jeden zátah - občas jsem se ztrácel a mus horko těžko přemýšlet, především směrem k druhému dílu a událostem kolem pana (ex-)kongresmana.
Jinak ovšem nemůžu než ohodnotit plným počtem, neboť kniha sérii dokonale uzavřela a přitom nepůsobila laciným dojmem "tak to nějak utnu." Zvláště poslední třetinu jsem hltal a nemohl přestat číst. Velmu oceňuji, že to neskončilo při první možné příležitost povídkovským způsobem, ale autor pokračoval ještě o krok dál. O etudě se dřevem v samotném závěru nemluvě, stejně tak o fóbii ze světa neukončeného zdí.
Budu si muset někdy nakreslit mapu, abych věděl, zda červené úsečky opravdu mohou geometricky existovat v daném půdorysu, jestli se takový bod skutečně někde nachází.

5 01.06.2017

Měl jsem období, kdy se mi nechtělo číst a tak jsem sáhnul po dalším dílu osvědčené série. A v tu chvíli jsem se začal stránkami řítit s rychlostí vlaku Oslo - Stavanger, který jistě nikde nestaví, neboť nebylo úniku a hltal jsem další a další kilometr...ehm, strany, samozřejmě.
Harry opět ve skvělé (?) formě, kdy člověk jen čeká co bude dál a občas proklíná fyzickou podstatu knih, kterým v polovině stran jednoduše nevěří že už bude konec příběhu. Je to dobře, napsat krátkou knihu by bylo pro Mr. Holeho škoda.

5 14.05.2017

Kdysi se kniha jen tak povalovala v táborové jídelně a já z nudy přečetl první kapitolu. Od té doby mi bylo jasné, že si ji musím přečíst celou a to velmi brzy.
Podruhé jsem se začetl a kniha mě doslova pohltila a nenechala mě z jejích spárů vyklouznout dokud jsem nedočetl poslední stranu. Tedy, něco tak svěžího, co doslova hýří nápady a přitom pojednává o docela obyčejných věcech nečernobílým způsobem, jsem už dlouho nečetl. Těch vrstev, které by samotné vydaly na, řekněme, minimálně povídku je tam tolik, že se čtenář ani na chvíli nenudí a i když jsou postavy lidské, člověk jim nemůže nefandit.
Opravdu pěkné čtení.

5 24.03.2015

Trochu jsem se bál, přeci jsem už jsem dlouho žádného Gaimana nečetl a některé jeho projekty mne neoslovily toli, jak jsem doufal. Už v průběhu čtení jsem ale měl pocit, že se opět potácím někde mezi Nikdykde a Americkými bohy, byť tentokrát v kůži sedmiletého chlapce.
Kniha má výbornou, místy až trochu děsivou atmosféru, která ale nutí číst dál, zjistit, co je kdo zač. Hned na počátku člověka vtáhne a propustí jej až jej celého zpracuje a dostaneme se mu do hlavy. Myslím, že jsem dlouho nečetl takto atmosférické dílo. I přes malou délku rozhodně stojí za přečtení.

5 18.03.2015

S klidným svědomím píši, že se jedná asi o nejlepší Gaimanovu knihu. Po jejím dočtení jsem měl pocit, že si to všechno musím nechat ještě pořádné projít hlavou. Celkově je kniha vyzrálejší než známější Nikdykde a příběhové linky se skvěle prolínají jedna druhou. Pravda, závěr je trochu složitější, ale ani tak vás nepustí, dokud vše nepřechroupete.

4 18.03.2015

Na doporučení kolegy jsem neodolal a s potěšením se vrhnul do stínů Malevil. Po rozvláčném začátku se kniha dnem D překlopila do velice svižného tempa a já ji četl doslova každou volnou chvilku. Velice se mi líbil nastíněný svět, byť jsem měl občas pocit, že přeživší skupině na Melevilu vychází téměř vše, na co sáhnou. Co mi trochu chybělo byl přesah za hranice malého regionu - nastíněný konflikt s loupeživými tlupami měl velký potenciál, který ale zůstal nevyužit. Celkový dojemmi trochu pokazil závěrečný epilog - bez Emanuela samotného jako by jeho plány a intriky přestaly fungovat. Naopak, velmi kladně hodnotím nastínění společenských problémů skrze jednotlivé osobnosti (vztah k církvi, politické uspořádání, ...). Určitě doporučuji, je snadné této knize propadnout.

4 27.01.2014

Vlastně se jedná o soubor na sebe navazujících povídek, které obstojí i samy o sobě. Je pravda, že ve srovnání s O'Brianem je série o Hornblowerovi jednodušší, klouže trochu snáz, ale (zatím) nemíří do hlubokých vod. To bude vlastně dosti zajímavé počtení: sledovat, jak se styl vyvíjí, když psal autor knihy na přeskáčku.
Předpokládám, že pokud bude syn v jeho jednou nastavším jinošském věku nějaké námořnické dobrodružství, bude to vhodná volba. A pak, až si začne klást jiné otázky, zvolna podstrčím Aubreyho a Maturina.
Mnozí tu zmiňují nadstandardní péči nakladatelství, což mohu jen potvrdit. Mám dojem, že nakladatel si vydává Hornblowera pro svou vlastní radost a z celkového zpracování je to poznat jen a jen v dobrém smyslu. Nešidí to, kniha je přesně taková, jakou sám chce. Dobrá práce.

3 20.09.2023