Čičolina komentáře u knih
Vždycky, když čtu o tom, co člověk udělá člověku, tak mi je zle, ale takovou beznaděj jsem už dlouho nepocítila. Hrůza střídá hrůzu a nemá to konce, od vydání knihy uběhlo dalších dvacet let. Každý rok vyvěsíme vlajky Tibetu, a nic se nemění.....strašný svět
Popravdě jsem si představovala atraktivnější čtení, což je asi rasismus ve mně, číst šokující nebo dojemné příběhy a úvahy by bylo záživnější. A ono to je tak jednoduché, chudoba jako příčina všeho. Nemohu nesouhlasit, hlavně mě šokovaly zprávy z Rumunska, zajímavé.
On the road - to jsem četla před lety a bylo to krásné, ač jsem byla skoro o dvě generace mladší. Dnes jsem o tolik starší a z prvních stránek knihy jsem dostala strach, že to nedám, že jsem stará a nebudu rozumět mluvě a tak. Ale jo, trochu mě iritovalo to paření
, ale dnes to tak je, ostatně chlastu z těch stimulantů bylo stejně zase nejvíc. A byla to jízda zasmušilou zemí, chudou a ubohou a taky trochu o ubohosti každého z nás. Líbilo.
Tak to jo. To byla jízda! Tolik let po válce, a tolik nových informací. Když se začalo mluvit o pervitinu a nacistech, vyjasnilo mi to jejich krutost a Ádovu vytrvalost a euforii v jeho projevech, jenže teď vidím, že to tak jednoduché není a zírám.
Hodně mě oslovil i doslov, kde Jiří Brenza odhaluje naše české pokrytectví a dělení na tvrdé a měkké a ty nevinné drogy.
Opět smekám před Němci, jak důsledně vytahují svá národní traumata, to my máme kostlivce ve skříních rádi.
Líbilo. Pravé blogové čtení, stručné, vtipné, nesoucí hlubší úvahu. Když se u nás začalo mluvit o autismu, mnohé Lesany takové děti adorovaly a čekaly jednoho Rainmana vedle druhého.
Nemoc je krutější a složitější než americký trhák. Díky za neziskovky a odvážné asistenty. Díky za čtení o tom všem.
Dobře udělaná sonda do života v zemi strašidelné a kruté. Popravy, gulagy, KGBto jsou celkem známé věci, krvavě potlačená revoluce v Maďarsku už trochu méně, ale co je pro mě zase nové k přemýšlení je totální prošpiclovanost a uplatnost kohokoli k čemukoli, vrah či oběť - všechny systém podchytil a dostal kam jen chtěl. Nejhorší, že některé věci se vlastně dají odkývat, totiž jak by to dopadlo, kdyby se lágry okamžitě rušily, utrápení lidé plni nenávisti k režimu byli propuštěni hromadně na svobodu. Správa gulagů byla možná mocnější než ta státní, ale co by si s takovými lidmi stát počal někde jinde než tam, pokud by vůbec přežili vyhlášení svobody..atd..šílené
Můžeme mít různé názory na Boha a víru, ale vždy se držme dál od souzení způsobu života druhých. U řeholnic tím spíš. Za mého dětství jsem je potkala párkrát, říkalo se, že jsou škaredé a nikdo je nechtěl, major Zeman zas poodkryl tajemství jejich zloby a mamonářství. Diderot pak zvrácenou sexuální nenasytnost. Bože.....
Ani z jednoho životního příběhu v knize nemám dojem omylu, prostě to těm ženám věřím, že to tak měly a mají, že jsou povolané.
A zase ta komunistická zvůle.....
Mám s Čínou stejný problém jako s Ruskem. Opovrhuji jejich ideologii, tak se nezajímám a kromě Velké zdi, zničené mandaly tibetských mnichů a vyžrané ksichty prasidentových kámošů toho moc nevím. Zase mi unikli lidé, kteří v tom rudém ráji musí žít.
Fascinuje mě, jak tato zrůdná ideologie všude po světě dělá stejné svinstvo. Teror, ožebračení všech, obvinění všech, vraždění všech. Hnus. Proč tomu lidé pořád věří a proč se jim po takovém svinstvu stýská?
Brána do KT Birkenau.... Vzpomínám si na silný pocit bolesti a beznaděje, která na člověka - zvědavého návštěvníka - padne, jen uvidí ony koleje a strážní věž.
Jak se tam žilo, ukazuje mnoho filmů a knih. O cikánském táboře se mluví zřídka, podobně jsou na tom nekatoličtí křesťané. Nicméně krutosti a smrti unikl málokdo. Hrozné, hrozné.
Můžu si o jakémkoli etniku myslet cokoli, ale jak se mluví o plynu a podobných zhovadilostech ,vidím rudě, jsem nekompromisní a je mi jedno s kým mluvím. Nenávidím násilí, ubohý strach z jiného, dogmata, a tuhle bránu z obálky slabé knížečky.
Tak příště Lety.
Není to lehké čtení. Čtenář se bude potýkat s podrobným popisem skutečností a to velmi sugestivním. Místy mi to až vadilo, ale z textu vím, že Martin Gray je posedlý sdělováním hrůz, které prožil a o kterých chce, aby se vědělo. Navíc, mnohokrát mu právě toto sdělování zachránilo život nebo otevřelo další cesty ke svobodě.
Neuvěřitelné, co jeden vydrží a co se na jednoho člověka sesype.
Další příběh Žida, který se nechtěl jen tak dát i když mnohé se může zdát a asi i bylo kontroverzní.
Slabé, jako všechno, co paní doktorka napíše. Její dialogy jsou otřesné, neuvěřitelné a je z nich cítit kázání.
Jediné co se dalo číst je závěrečný dopis bratra Jiřího. Škoda, Ota Pavel by si zasloužil pěknou monografii.
Smutné vyprávění, ale to asi čekal každý. Pro mě hlavně zajímavá sonda do života určité skupiny lidí, ale i státu a ideologie.
Kdysi v osmdesátkách jsme coby náctileté holky cestovávaly z intru rychlíkem na Prahu s horníky vracejícími se kamsi domů, do Čech. Rozdávali nám pivo a ameriky a chlubili se tuzexovými dárky pro manželky. Měly jsme oči navrch hlavy a záviděly...nic jsme o jejich práci nevěděly, leda ty pindy v televizních novinách.....
K této knize mě přivedl odkaz od Šikmého kostela, ze začátku jsem cítila nevoli, spíš se mi chtělo prožívat příběh, ale k vyváženému názoru patří i toto, takže je dobře, že se mi kniha dostala do ruky. Oceňuji i časový rozsah a klesající věk korespondentek, ukazuje, jak se měnila výchova, zvyky, vztah k práci i vztahům. Je smutné, že musí vzniknout další neziskovka (tolik špiněné a nenáviděné), aby se pomohlo pozůstalým .Tož tak.
Afganistán...země nádherných hor a země lidského utrpení. Každý z příběhů románu se ho dotýká, některý jen zpovzdálí, jiný ve vzpomínkách, každý v jiném čase. Zvláštní kniha. Děj jsem nehltala tak jak v Hosseiniových předešlých dílech, ale vždy mě vtáhl a vždycky mě mrazilo. Co my víme o těžkém životě - chce se mi říct, ale pak vzpomenu na známého Peršana, který mi jednou řekl: Každé srdce trpí a když ne, není to srdce lidské. Překládal v uprchlických táborech.
Film Katyň od Wajdy jsem viděla několikrát a chystám se na něho po četbě znovu, otřesná fakta, které kniha odhaluje mi ještě více přiblížily odvahu a utrpení Poláků a zrůdnost stalinismu, komunismu i té trapné perestrojky....Po revoluci se o těchto věcech hodně mluvilo, ale dodnes plno lidí neví nic a to mě děsí. Pravda sice vyplula na povrch, ale nezvítězila. Šílené.
hmm.....erotické představy - budiž, zase nový newspeak - proč ne, i když proč jo, brutální domácí násilí- jistě, je to toho pořád ještě hodně v naší bílé křesťanské civilizaci. Snová přirovnání a poletování se slovy teď frčí a ani to mě zas tak neděsí. Věkový rozdíl mi je celkem fuk, ale dítě pod zákonem? I to může být, ale šestnáctiletý kluk už snad voní chlapem, ale třináctiletý???? Kluci si s ním hrají celý život, ale drzost či odvaha jít do ženy? Jistě, dnes se děti všechno dozvědí dříve a naturalisticky. No nevím, ale tohle smrdí oboustrannou úchylkou...a to jsem málem zapomněla na zplození dítěte při vášnivých zážitcích s klukem, který to uměl lépe než vrstevník....mám se smát nebo plakat?
Fakt mi nejde o morálku, kniha je to oč tu kráčí
zapomněla jsem, že mě paní doktorka už jednou rozčílila svým neuměním psát v knize A máš mě vůbec ráda, a půjčila si knihu o O. Pavlovi, tuto jsem popadla, že ležela vedle.
Masakr. Divím se, jak odborník může sklouznout k takové slátanině. Jako červená knihovna skvělé, děj má spád a není toho moc. Vím, že chtěla varovat, ale kdo se kdy setkal s alkoholiky ví, že takto ne. Jestliže se labilní ublížená matka dostala za čtyři měsíce do takových sraček, pak není možné, aby to manžel přecházel smutnými poznámkami a vůbec nechyběly peníze , atd atd.
Teď se bojím otevřít další její knihu.....
Tak tohle byla pro mě lekce. Divoké odsuny, činnost RG, komunistická příprava na puč už v květnu 1945, zvůle ruských vojáků - to mám prokoumáné alespoň v nějaké míře.
Rána pěstí byl můj postoj, deník jsem hltala, ale čím ironičtější byly poznámky Margarete vůči Čechům, tím víc mě dráždila a nejednou jsem se nachytala, jak mi běží hlavou: a co vy jste dělali Židům, ty jedna chudinko apod. Kniha mi nastavila zrcadlo, co bych v ty vítězné dny dělala já civilním Němcům, měla bych soucit nebo pocit zadostiučinění, radovala bych se z Benešovy politiky? Sakra, jak černobílé se zdají činy, které člověk nemusí udělat a o kterých nemusí rozhodovat. Odsun a vše odporné okolo zavrhuji, jen už chápu i ty, co to dělali....
Knih o koncentrácích začíná být hodně, některým jde jen o senzaci. Všechno to šílené utrpení je vlastně stejné, nemožné si představit a pro některé nesnesitelné byť se jen dozvídat.
Tato kniha je pro mě jiná, přečten Šindlerův seznam, film probrečený několikrát, takže po vyprávění očitého svědka kontroverzního Spravedlivého mezi národy jsem sáhla s nadšením.
Jak lehko se nám posuzuje a odsuzuje, vzpomínám na hysterii okolo Spilberkova filmu. Ale když se z prasete v žitě stane soucitný hrdina, je to bomba. A silné je i to, jak oběť nacistické zvůle je schopen cítit i s Němci, odmítat kolektivní vinu. Zkusme to srovnat s českým vyrovnáním s Němci ....
Kdyby Vigan zvolila formu autobiografického románu, byl by to trhák jako hrom. Život s psychicky narušenou matkou je určitě téma, které vzbuzuje zájem.
Zvolila výpověď, bolestné hledání, vzpomínání, pohledy z různých stran a vytvořila obraz matky, kterou nakonec mohla milovat, vážit si ji a pochopit. Udělala to, i když si vůbec nebyla jistá, jak to dopadne.
Kdo zažil nemocného s bipolární poruchou, schizofrenií apod. blíže než jen zpovzdálí, vidí to všechno dost jinak než jen čtenář čekající příběh.
Kniha se mi líbila, du forma vyprávění nejen sedla, ale i víc vtáhla čtenáře do děje. Fakta o ničení dětských těl a duší jsou otřesná , zrovna tak svět, který nabízí snadno bez ohledu na věk jakoukoli náhražku čehokoli. Balet je tak něžný a poetický...no taky ho tak už vidět nebudu, je to stejné zlo jako kastrování chlapců pro zakonzervování nádherného hlasu. Bezva výpověď.