bosorkajedna komentáře u knih

Po Tobiášovi jsem se na Vanga vyloženě těšila. A rozhodně nejsem vůbec zklamaná. Naopak! Krásný zamotaný příběh zasazený do historických událostí mě pohltil.
Snad jen maličká výtka - kniha je určená mládeži a pokud si tak matně vzpomínám, ve třinácti letech bych nejspíš měla problém delší text takto zhltnout a to by mi nejspíš způsobovalo potíže se v komplikovaném ději zorientovat.
Čeho si ale na Timothée Fombelovi a jeho Vangovi cením ze všeho nejvíc, je lidskost a vlídnost, kterou umí postavám propůjčit. Zlo je v jejich stínu pak o trochu více směšné a méně děsivé. Po dočtení takových vlídných knih mám často pocit, že se můžu stát lepším člověkem, a že i v temných chvílích někde svítí světlo.

14 15.08.2016

Krásná knížka, opravdu. Jak už je u Fombella dobrým zvykem, najdete zde milé postavy, elementární lidskost, lásku, dobro i zlo a skvělý příběh. V panu Perlovi je trochu méně zapeklitý, než třeba u Vanga, rozhodně ale není plytký, jen se v něm snadněji orientuje.
Co mě ale dojalo nejvíc, jsou popisy obyčejných detailů a každodennosti - pěnové žužu přikryté lehkým plátnem, dopis za dveřmi, každodenní práce v cukrárně a uspokojení z ní.
Moc se mi líbí i vydání s jednoduchou neokoukanu grafikou a pečlivost při výběru papíru a tisku. Není super, že knížka je tištěná tmavě modrým inkoustem namísto klasické černě?
Prostě je to celé zážitek. Hezká kniha s krásným příběhem, plná drobností, které vás zahřejí u srdce. Co víc si přát?

8 23.08.2016

Dočetla jsem a dívám se na manžela. A doufám, že nikdy nepřijde den, abychom museli zažít byť jen zlomek věcí, co se v téhle knížce píšou. Abych nemusela usínat v pláči a nevědět, kam odvezli mou rodinu, abych nikdy nemusela stát v situaci, kdy se budu muset poprvé rozhodnout zda ublížit nebo si i za cenu trestu ponechat svou lidskost. Dívám se na manžela a přemýšlím, zda se v nás někde hluboko neukrývá bestie. Kniha byla strhující, ale poslední stranu jsem dočetla s úlevou, čtení opravdu bolelo a příběh se mi usadil uvnitř, je to další kniha, co se mnou už zůstane.

7 04.08.2017

(SPOILER) MINI SPOILER:
Mě se to líbilo celý. Miluju Skotsko, braly mě za srdce ty popisy.
Nejen krajina, ale i zvuky, barvy, klapání tkalcovského stavu, láska k tradici. Líbí se mi, že autor zmiňuje hudbu, ke čtení jsem si ji vždycky pustila.
Je ale fakt, že tohle byl spíš než detektivka životní příběh dvou lidí, co se milují navíc krásně odvyprávěný. Takže mě ten konec nějak nevyhodil z rovnováhy. Naopak, byla jsem za to ráda.

5 22.06.2020

(lehčí spoiler)
Takže jsem smazala původní komentář o tom, jak jsem knihu odložila. Zvědavost mě nakonec přemohla.
Nejdřív přišel šílený úvod, kdy se představí dvě nesnesitelné hlavní hrdinky, poté přijde relativně zajímavá zápletka.
Prostředek příběhu byl pro mě iritující. Úvahy alkoholičky Rachel se pořád motají kolem toho, že si nic nepamatuje, protože byla opilá, no a když je toho na ni moc, radši si nalije zas. Druhá hrdinka zase jede na vlně chorobné nespokojenosti, případně nutné potřeby mít moc nad mužskými - jak jinak než přes postel. Tahle část se neskutečně táhne a ne moc překvapivé rozuzlení je dost rychle smetené ze stolu.
Celou Dívku ve vlaku bych shrnula jako béčkový uměle protahovaný příběh, který je ale dobře řemeslně zvládnutý co se týče textu - přepínání mezi úvahami jednotlivých aktérů mi přišlo zajímavé, sem tam se povedlo i vytvořit napínavé situace. Chvílemi sice nevíte, kdo je vrah, ne však proto, že by to bylo tak zapeklité. Spíš Vám autorka pečlivě zkresluje a zatajuje informace.
Shrnutí - znovu bych se tím rozhodně neprokousávala.

5 22.08.2016

Smutná kniha, moc smutná. Ale taky krásná. O tom, jak i v tom nejčernějším pekle může lidskost být Vaše záchranné lano. O tom, že ani na takových hrozných místech není nic černobílé a o tom, že německé koncentráky, jak je všichni známe, mají svou obdobu i na druhých stranách barikády. Plakala jsem, usmívala se a pak znovu plakala. A i týden po přečtení se mnou ta kniha pořád je. Nutí mě uvažovat, zda bych se v podobné situaci mohla také počítat k těm lidským dobrým a zároveň doufám, že tohle nikdy nebudu nucená zjistit.

4 31.07.2017

Ano, opět se to čte nádherně. Tentokrát jsem nemohla číst jedním dechem, neměla jsem tolik času, ale kdykoliv jsem se ke knize vrátila, přívítala mne jako starou známou - prostě se krásně vplouvá zpět. Takovouhle mozaiku lidských myslí najdete málokde. A ty popisy vody, tmy, ta tajemství, kdy nevíte, jestli je dotyčný blázen nebo zvláštní bytost. Nádhera. Anna Bolavá je za mě současná jednička mezi českými autorkami.

4 12.06.2017

Nejdřív jsem si u první povídky na způsob vyprávění musela zvykat, ale pak mě to uchvátilo. Plynula jsem s obyčejnými neobyčejnými příběhy, s různými variacemi toho, jak být opravdu živý. Líbilo se mi, že povídky nejsou tak pevně ohraničené a snadno předvídatelné, prostě jen nahlédnete a pak zase nenápadně odejdete, vše přirozené a krásné, jste tam a konec vás nebolí.

4 06.01.2017

Líbilo se mi, že knížka není to, co člověk očekává podle obalu nebo podle toho, co se o ní píše. Lehká dějová linka vás provede rokem se včelami a citlivou včelařkou, co to nebere jen tak. Díky tomu nenásilnou formou zjistíte plno faktů o včelách. Co se týče příběhu, Helen je hodně křehká, přecitlivělá a podivná, to rozhodně ano, taky jsem s ní zažívala chvíle netrpělivosti, taky jsem si říkala, že je fakt cáklá, ale proč ne? Vím, že takových lidí je na světě plno a brala jsem to jako náhled do jiného života, vždycky je možné si z toho něco vzít. Navíc díky tomu, jaká je, uvažovala o včelstvu jinak, bez velkého ega, s láskou a bez touhy jim vládnout nebo mít hodně medu. Bylo by fajn, kdyby každý začal trochu víc uvažovat o tom, jak se chováme ke zvířatům a životnímu prostředí.

3 21.07.2020

Právě jsem dočetla a dávám pět hvězd. Je tam možná trochu předvídatelný děj, ale vlastně si tak uvědomuju, že to mám opravdu ráda. Je moc fajn dát si oddech u knížky, ve které ožije svět, co je ještě v pořádku. Kde najdete lidskost (i v takové té idiotské podobě ????), vlídnost, humor a romantiku. Těším se, až zase od Jojo něco vyjde.

3 22.01.2019

To byla tak krásná knížka, dlouho se mi nestalo, že by mě nějaký román takhle dostal! Od té doby, co jsem dočetla, jsem si každý den udělám chvíli pro sebe, zavírám oči a vnímám svět po zvucích a vůních.

3 18.01.2017

Krásný vhled do prostých životů žen jedné rodiny v průběhu století. Mám ráda tohle klidné čtení a přijde mi, že i když se jedná o fiktivní příběh, nese v sobě kus životních pravd.

3 15.08.2016

Má nejmilejší kniha z dětství, ke které se stále vracím. Milovala jsem Bibiny výlety, Dánsko jejíma očima.

Bacha, mírný spoiler: Přečteno jako vždy jedním dechem. Není to žádné křečovité pokračování, knížka má zachovaný standard - ten správný hlídkařský punc. Ale Sergej mě už docela štve, že moje oblíbené postavy dopadají tak smutně. Alička, Tygřík, Kosťa... a teď to teda dokonal Goroděckým, jen co je pravda. Doufám, že to v nějakém dalším díle napraví. Každopádně dávám pět z pěti. A možná i tak trochu z nostalgie. Hlídky mě doprovázely v dobrém i zlém, kdykoliv je můžu otevřít znovu a nikdy nejsem zklamaná. Se Šestou hlídkou to bude stejné.

2 22.07.2017

Mně se kniha moc líbila. Sedla mi asi i do současného náladového rozpoložení. Doerr pro mě už pořád bude znamenat nádherný popis prožitků, citových, vjemových. Lidskost, pocit z opravdového žití. Vzpomínky a co pro nás vlastně znamenají. Nejvíc za srdce mne vzala nejspíš Esther. Když mluvila o stříbřitém světě, který se chvěje těsně pod tím naším, vyrazilo mi to dech. Je mi skoro líto, že ze tří Doerrových knih je tahle nejníže hodnocená, pro mně je stejně dobrá jako Sběratel mušlí. Světla jsou také nádherná kniha, ale tu nesrovnávám, je to jiný žánr. Povídky, které jsou méně sešněrované a nemají mnohdy jasný konec mi začínají velmi vyhovovat, doufám, že se u nás v knihkupectvích od tohoto autora ještě něco objeví.

2 30.01.2017

Nejdřív jsem četla Kavárničku v Káubulu a musela si chvíli zvykat, že tenhle příběh nezačíná ani nekončí. Prostě to není román, spíš osobní zápisky. Ale pak mě uchvátila opradovost, láska a pečlivost, s jakou je tu vyobrazen samotný Kábul a jak autorka jemně přistupuje k lidským osudům.

1 06.01.2017

První polovina knížky je pecka, při druhé to šlo mírně z kopečka, ale je to taky tím, že postavy se stávaly méně a méně sympatické.
Naprosto skvělá mi alepřišla gradace situací hned od začátku, prostě žádný líný rozjezd. Navíc od všeho trocha - psychologie, sociologie, trocha té pravé scifi. Je to jedna z knížek, které člověk čte jedním dechem a jen tak na ni nezapomene.

1 05.09.2016

Pro mne jedna z nejinspirativnějších knih, které jsem kdy četla. Paní Jiřičná je pro mne velkou osobností.
Líbí se mi ucelená představa, kterou jsem o ní mohla získat. Dětství, dospívání, emigrace a pak její lidský, zodpovědný a velmi profesionální přístup k práci. Po téhle knize se na svět a hlavně obytné prostory dívám novýma očima.

1 15.08.2016

No já se přiznám, že píšu komentář po přečtení asi poloviny knihy. Musela jsem odložit, protože mi kniha přišla jen jako další chladný výčet nacistických zvěrstev. Chvílemi mne docela zaujal náhled na kolektivní paměť a odrazy té doby v ní, psychologie potomků z německé nacistické strany. Autorčiny vzpomínky na babičku a jejich konfrontace s realitou byly také trochu inovativní pohled. Ale víte, asi nemám sílu si dělat dál psychicky špatně. Tuhle část historie dokážu snést v knihách, kde jsou vyvážené nějakým lidským dobrem. Tohle byl hnus, šeď, deprese. Ani kapička naděje.
Nejspíš to dočtu, nemám ráda odložené knihy, ale budu si to kouskovat a vyvažovat něčím veselejším.

Knížka se mi líbila, je fajn, že příběh Louisy nepokračoval bezproblémově, ale tak hezky po jejím (kdo by tuhle praštěnou ženskou neměl rád, že?). Byl to tak, jak by asi příběh truchlících a hledajících svůj život mohl vypadat. Tři hvězdičky z pěti dávám jen proto, že i když Jojo Moyes mám ráda, pořád ji beru jako velmi čtivé hezké, ale velmi odpočinkové i příběhy.

12.02.2017