Bonda komentáře u knih

Pro mě překvapivě prosté verše. Člověk nejspíš nesmí být ve stavu kritického intelektuála, když je čte. Lepší je být ve stavu nadšeného dětského hipísáka, v duši dychtivého oblaků a vod a bez napětí s nimi splývajícího. Lépe řečeno splývajícího s náladami, které v něm vzbuzují. Ve mně básně probudily touhu navštívit v horkém letním počasí rozpadlý mlýn uprostřed lesů, v kterém jsem jako dítě hrála, a strávit tam bez starostí, ale s dětskou snivostí a zvědavostí jeden den.

Cumulonimbus incus III

Přichází v nabubřelém
olověném kabátu
a odchází
s vlečkou hromů
a sluncem v zádech
jako nevěsta
hor

Teprve teď vidíš
tětivu duhy
kterou zasáhla
sebevědomí
nejednoho hrdiny

… No ale je pravda, že dva poslední oblaky přece jen trochu komplikují situaci…

Inversní stratus I

Láska je
pokles k zemi
abychom my
mohli vidět
je milosrdné přikrytí
špinavých měst
alespoň na okamžik
jednoho rozhlédnutí
je oponou
staženou během představení
nad tragédií chladu
je ponížení
aby mohlo
teplo oživovat

...

Ten poslední mrak nechám radši plout jen v knize.

Opíšu si tu zajímavý kousek:

„Pomyslela jsem si: vždyť nemám ani jednu vzpomínku na rozkoš a štěstí bez bolesti. Skutečnost nikdy nenaplnila mou představu, ale to se mi děje odjakživa. […] Nedovedu si představit potěšení, které neprobudí závislost, strach ze ztráty, pocit ponížení, když ten druhý netouží po mé přítomnosti stejně silně jako já.”

Mám to s knihou zatím podobně - tolik jsem se těšila, ale prozatím nenaplňuje mou představu. Už ta triviální skladba krátkých vět, které jsou vzájemně slepené tak volně, možná nahodile. U některých poznatků si řeknete – no jasně, vždyť jo, u jiných – sakra, a proč jako? (Proč by třeba muselo být neštěstí dostat to, co člověk nejvíc chce?) Cítím v tom nějakou rozjetou tlachavost, věty plynou bez kontroly a nebrání se klouzat po povrchu. Možná se ještě začtu a knihu líp ocením, možná zůstanu u svého současného pocitu, že text mohl zůstat ještě vskrytu a autorka ho posléze mohla přinutit poddat se jejím koncentrovanějším zásahům.

„Tak se v erotické oblasti často stává, že muž si a priori, jako Chateaubriand, vybásní nějaký fantôme d'amour, neskutečnou ženu, a té věnuje svou vášeň. U ženy to bývá neobyčejně neobvyklé, a nikoli jenom náhodou, nýbrž zásluhou její chudé obraznosti, charakteristické pro ženskou duši.

Salome je obdařena stejně živou obrazností jako muž, a protože její snový život je skutečnější a důležitější část jejího života, její ženství je vychýleno k mužství. K tomu ještě přidejme, jak legenda velice zdůrazňuje její neporušené panenství. Přemíra tělesné panenskosti, přemrštěná péče o prodloužení tohoto stavu bývá u ženy spojena s mužským rázem. […] Tak se všechna její ženskost vybíjí imaginární dimensí.”

Pche… Jak je možné, že muži definují ženskost v různých obdobích tak různě? Často je fantazie přisouzena ženství – žena údajně žije obrazností, zatímco muž vůlí… a tady je to zase naopak… je to všechno podfuk.

„Kluci si hráli na tu nejstrašnější a nejdospělejší ze všech her, na válku, a přitom na takovou, že se za účast na ní věšelo a posílalo do vyhnanství. Konce pláštěnek ale měli zezadu zavázané tak, že to prozrazovalo děti v nich a dávalo najevo, že ještě mají otce a matky. Lara na ně hleděla jako velká na malé. Na jejich nebezpečných zábavách ležel nádech nevinnosti. Týž nádech se přenášel na všechno ostatní. Na mrazivý večer, pokrytý tak huňatým jíním, že se pro tu hustotu nezdálo bílé, ale černé. Na modrý dvůr. Na dům naproti, kde se chlapci schovávali. A hlavně, hlavně - na výstřely z revolverů, které odtamtud celý čas štěkaly. Kluci střílejí, myslela si Lara. Myslela si to nejen o Nikovi a Patuljovi, ale o celém střílejícím městě. Správní, poctiví chlapci, myslela si. Jsou správní, proto střílejí.“

I z téhle ukázky je zřejmé, jak je text zaměřený na detail, na nejjemnější vnitřní záchvěvy a jiné pohyby v konkrétní malou chvíli. A těch několik fascinujících osudů představí právě takhle - vidíme postavy v několika výmluvných a běžných momentech jejich života. Nejpůsobivější je pro mě chvíle, kdy se Lara (ruská Lolita) a mladý Živago vidí poprvé, to je nezapomenutelný popis. Pointa Lařina příběhu má v sobě moudrost, kterou docení, kdo ví.

Poctivě jsem se snažila, ale bez úspěchu. Prošla jsem přes samotku, bití k zešílení, křeslo, ale první svěrací kazajku už jsem nezvládla. Po 1984 další kniha, která mi pro svou brutalitu bohužel zůstane uzavřená.
Jestli jsem to dobře pochopila, kniha popisuje reálné podmínky v americké věznici Londonovy doby. Na jednom místě se ptá čtenářů, jak se jim líbí, co se děje na jejich objednávku, z jejich peněz a za jejich souhlasu. Ráda bych věděla, jakou to tehdy mělo praktickou odezvu.

Povídkový deník mladé ženy, která se na světě necítí ani moc šťastně, ani moc bezpečně, a v několika milostných vztazích nachází přechodnou úlevu.

„On je tím vším, čím jsem dosud pohrdala, protože se zdálo, že to pohrdá mnou: síla, mládí, pohyb vpřed.“
…
„Tak, jak nejdřív svým světlem ozářil, tak nyní černám, když se jeho pohled ode mě odvrací.“
…
„Utekla jsem na záchod a schoulila se tam. Namísto orgasmu přišel pláč.“

1 17.03.2015

Novela s nápaditou a hravou formou. Každý prvek je v ní v několika významových pásmech zároveň, jako když tři průhledné pokreslené papíry položíte na sebe do tří vrstev a všelijak s nimi zvědavě otáčíte. Přitom kresba je příjemně jasná a ostrá. Novela, ve které svítí slunce, pěna textu je lehká a šumivá a ze šťastné ani nešťastné lásky se nedělá drama. Novela o dívce, která poprvé sáhla po tom, co se jí líbí, a s potěšením ochutnala.

Ukázka z monologu kamarádky Mitsou:

Vážný přítel, to je jako host. O čem si s ním chceš vykládat? O jeho domácnosti, o jeho obchodech – to daleko nepřijdeš... „Dobrý den, drahoušku, jakpak se daří dětem? Ty spalničky toho nejmenšího, už je to dobré? Tvůj společník má obličej, který se mi nechce líbit. A ta valná hromada – to muselo být veselé?“ Zkrátka banálnosti..., kdežto takový gigolo, takový malý flirtík, takové náhodné setkání, o tom víš za tři čtvrti hodiny víc než o tam tom za tři roky – víš, jak asi miluje, jestli má potom dobrou náladu, potřebuje-li peněz, dostal-li už svou gáži, víš, jestli se mu líbí tvůj klobouk, jestli zná tvé přítelkyně, sází-li na závodech, chce-li tě ještě vidět... a i když ho pak už nikdy neuvidíš, je to někdo, je to vzpomínka, je to živý člověk, no ne?

„Ach – a to mluvím na základě svých pozdějších zkušeností – bůh mě chraň před většinou těch průměrných mužů, kteří mají chladná srdce a chladné hlavy, kteří nekouří, nepijí, ani neklejí a nedopouštějí se ničeho, co je smělé, hazardní a vyzývavé, protože do jejich chabé tkáně se nikdy nezabodly ostny a trny života, které nutí člověka, aby překročil své meze a byl odvážný jako ďábel. S takovými se nesetkáváme ve výčepech, ti se neposmívají ztraceným nadějím, ani nevzplanou touhou po dobrodružství, ani nemilují šílenou láskou nebeských dětí. Mají příliš mnoho starostí, aby si uchovali nohy v teple i klidný tepot svých srdcí a honili se za pochybnou kariérou, jež odpovídá průměrnosti jejich ducha.
A proto žaluji na svého Démona. Právě ty dobré chlapíky, kteří za něco stojí, chlapíky, jejichž slabostí je přemíra síly, přemíra ducha a žáru, ohně a nezkrotnosti, nenechává na pokoji a ničí je. Jistě, ničí též slabochy, avšak o těchto nejhorších příslušnících lidského plemene tu nemluvím. Mě zajímá, že Démon alkohol ničí právě ty nejlepší z nás.“

Na můj vkus London trochu moc upřednostňuje temperamentní a smělé typy, které „shoří, nevyhasnou“. Jemu samému se ale v odvaze a elánu překračovat své meze opravdu málokdo může rovnat. Do dvaceti let prožil tolik dobrodružství, o kolik většina z nás ani snem nezavadí. Jack London – inspirace pro pecivály a ustrašené duše.

Fascinuje mě ten lékařsky suchý tón, průzračný odstup. Kdyby v něm nebylo tolik inteligence, snad by se dalo napsat: úřednický. Je to jako precizní kresba ve stupních šedi. Vypravěč se trochu rozvášní až v závěru, při popisu svých dosti šílených delirií a alotrií při odvykačkách (vytloukal opiáty alkoholem). Jinak je to naprosto věcný (střízlivý!) popis naprosto ulítlého života. Věcnost s sebou nese i specifický vtip, například suchá charakteristika kuřáků marihuany, se kterými si očividně jako dealer nevěděl rady, mě dost pobavila („Kuřáci trávy jsou stádní, senzitivní a paranoidní. Pokud jste známí jako „otrava“ nebo „pochmura“, nemáte u nich šanci...“). Podařený překlad J. Rauvolfa, osobitý jako jeho hlas, který mi při četbě zní v uších.

Novela v přímé řeči (bez pásma vypravěče), v níž se postavy zpovídají a proti své vůli poddávají citům a která má přesto lehkost a nepůsobí přepjatě. Snad proto, že jsou dialogy uvěřitelné, jazykově i obsahem, to hlavní v nich zůstává skryté a řeč je hodně vázaná na konkrétní události probíhající v pozadí promluv. Dokonce se podařilo zaplést do rozhovorů ucelenou nit věrohodné a napínavé zápletky.

Ještě zajímavější jsou ale postavy. Zaprvé citově křehký homosexuál, toužící po velké lásce, ve které by zastával závislou ženskou roli. Na nějakou dobu je mu dopřáno hrát ji v blízkosti atraktivního mužného spoluvězně. Ten ale, jakožto svobodomyslný rebel, klasické genderové rozvržení neuznává a rád by z jejich modelu kolegu na cele „osvobodil“. Přitom v něm ale citově založený společník vyvolává potřebu uvažovat nahlas i o vlastní touze a něze... vzniká důvěrný a silný vztah, možná ne úplně nepodobný romantice kýčovitých filmů, které první druhému vypráví před spaním. Novela se nenápadně, ale nepříjemně dotýká otázky, jakou moc mají ideologické systémy nad myslí, láskou, osudem. Nejsou také takovou pavoučí síťovkou? A kdo koho nakonec do svých sítí zaplétá?

2 08.03.2015

Ukázka:

Holčičky si musí poradit samy. Žít buď podle citu nebo podle daného scénáře. Odkud mají vědět, jakou mají hrát roli? Jak intonovat, hýbat se a kým být? Musí přece uspokojit všechny kolem: učitelky, rodinu i známé.
Recept je jednoduchý: především je nutné zbavit se svojí osobnosti. Přistřihnout své představy o životě a přizpůsobit je nárokům okolí. Aby nic neodstávalo a všechno pasovalo. A pokud se něco nevejde do šablony, musí to zmizet. Například vlastní tělo. Malé holčičky tedy sedí na skříních a kolem břicha si obtáčejí obvazy nebo korzety, které ukradly starší sestře. Strkají si dva prsty hluboko do krku, a když to nefunguje, myslí na něco nechutného, vrazí si do pusy lžičku s octem nebo hořkým sirupem. Zvracejí. Růžově. Anorexují a bulimují se ve svých krajkových a tylových bonboniérách. A zase špatně, za chvíli se dozvídají, že mají psychickou poruchu přijímání potravy a musí se dostavit na terapii. Pokud je rodiče bili, půjde všechno hladce. Ale pokud se jim nic špatného nedělo, uslyší otázku: „No tak proč to tedy děláš na zlost všem okolo – zraňuješ maminku, zraňuješ tatínka, zraňuješ svého pejska a medvídka?“
*
Uvolněné, hravé i angažované, příjemně naštvané. Nejpečlivější popis úklidu vnitřku záchodové mísy, na jaký jsem v beletrii narazila (uklízí se holou rukou a za efektivního použití nehtů). Pěkný svorník čtyř příběhů, čtyř světů spojených hranami jako do pláště shora a zdola otevřené krychle.

1 03.03.2015

„Cause I know I’m a mess he don’t wanna clean up...“ (verš z písně Fiony Apple, který se mi s knihou asociuje)

Člověk by si mohl myslet, že v dnešní době, kdy je v sexu máloco odsuzované, nedává slovo zkaženost žádný význam. Alespoň ne v souvislosti s přirozeně se rozvíjející sexualitou třináctiletých slečen. Tahle knížka je doklad, že dívčí kažení se a zkaženost je pořád drama. A literárně pořádně působivé téma.

4 26.02.2015

Nejautentičtější přiblížení schizofrenního světa. Věrohodně autobiografické. Debora je děvče s maskou, sarkastickým vtipem a výtvarným talentem. To, co prožije ve viditelném světě, má svůj dozvuk v zemi, kterou zná jen ona a ve kterém duchaplně rozmlouvá s bohy, přijímá od nich rozkoše, tresty, Jámu. V léčebně se dostane do péče lékařky, která jí postupně přivádí k vědomí, že umělý svět je jejím vlastním dílem a že jej může přestat vytvářet.

Ukázky:

„Je to tajný jazyk a existuje i polatinštělý náhradní jazyk, který někdy používám - ale je to skutečně jen krycí pláštík, padělek.“
„A ty nemůžeš pořád používat ten skutečný?“
Debora se zasmála, protože otázka byla nesmyslná. „To by bylo jako nabíjet světlušku kulovými blesky.“

„Quaru…“ opakovala. Tahle srážka ji znervózňovala a Debora slyšela, jak její vlastní hlas říká bohům: ale já jsem slíbila. „Znamená to… znamená to vlnovitě a vzbuzuje to představu čehosi víc mořského, někdy chladu nebo také toho hebkého, svištivého zvuku. Znamená to jednat tak, jak jedná vlna.“
„Proč tedy neřeknete jen vlnovitě?“ zeptal se.
„No… nastoupil temný pot, který byl předehrou Trestu. „Používá se to k označení všeho, co je vlnovité, ale vzbuzuje to zároveň představu moře a to může být někdy velmi krásné.“
„Rozumím,“ přikývl. Věděla, že nerozumí.
„Někdy to můžete použít pro vyjádření toho, jak vane vítr, nebo pro označení krásných dlouhých šatů, vlasů, které se kadeří, nebo… nebo odchodu.“
„Znamená to i odchod?“
„Ne…“ odpověděla Debora. „Je ještě jiné slovo, které se používá pro odchod.“
„Jaké slovo?“ Znělo to jako žádost.
„Závisí na tom, zda se uvažuje o návratu…“ vykoktala nešťastně.
„Velmi zajímavé,“ poznamenal.
„Je také jedno úsloví.“ (Právě si ho vymyslela, aby zachránila sebe i je.) „Zní: nestřílej sekerou.“
„Střílet sekerou?“ podivil se.
Asi je to amerikanismus; zkusila to tedy znovu: „Neoperuj mozek krumpáčem.“

4 13.02.2015

Tenhle román zobrazuje svět jako lepkavou kouli nahňácaných bizarností, která se hlavní mužské postavě tlačí do tváře, dusí ho a znemožňuje mu dotknout se sebe nebo něčeho hlubokého. Všechno jde jaksi šejdrem, je to náhražka, napodobenina či aspoň k nezdaru odsouzená, méněcenná nedomrlost. Podivný půvab věcí je stejnou měrou fascinující jako obtěžující.

Ukázka:

Mačkala záhyby šatů mezi kolena. Vondrejc, zhlédnuv její obšírná, porcelánově bílá a také tak lesklá lýtka, přecházející velmi úzkým kotníčkem v chodidla tak neobyčejně malounká, byl jat trapným pocitem na kraťoučký okamžik. Nikoli proto, že se Iza před ním nezastyděla, to patřilo k cikánštině jejich společného života. Neměla ostatně před ním žádných tajemství od té chvíle, co ji takovou náhodou, jako smrt nenadálou, spatřil v póze v ateliéru profesora Kahudy.
Tyhle nohy dr. Nečásek, pojednávaje ve svém týdeníku o průčelním panó pro zasedací síň nové sněmovny, první cenou vyznamenaném – Iza trůnila na něm v oblacích jako Samospráva –, přirovnal k baňatým končetinám kartuziánských pitvůrek našich jarmarečních planetářů. Málokdy napsal něco trefnějšího.
„Ale, Toníčku, špatně jsi se vyspal, zase se tváříš jako štyří!“ prohodila Anna už zase nesnesitelné lásky plným hlasem.
Iza měla z toho všeho vyražení, až jí hrálo všemi čivy; chichotala se vydrážděným smíchem mlsné úzkosti, její křečovité pohyby jako by jevily sto chutí odhaliti i nejzazší slabiny končetin „Tyršovským duchem“ zkřesaných.

2 12.02.2015

Je to šmrncovní. Ochutnávka:

A Káťa si v duchu spočítala, a není to kec, že zavření krámu o chvíli dřív nebude těžkej hřích, a než bys řekl švec, vzala ještě pár čerstvých sušenek a taky housek, jakože na zem spadly, načež sní je a zapíše na dodák, aby potom nedostala sprďák, od šéfový přes pomyslnej rypák, protože sakra řikám to už po několikátý, ať prasknou vejpůl pesimismu a negativních stran reality mince, v naší hře už nebude druhá šance a žádnej epilog, rychlej úsměv na foto, protože pak nás z hřiště vodvedou, a nazdar bazar, tohleto je hra bez konce a bez druhý šance, a nanejvejš můžeš za svejma blízkejma na chvilku zaskočit ve stavu letným letmým a vzbudit u toho velký haló, i když nadšenejch bude málo, lidi totiž zbožňujou, když jiný lidi maj´ tělo a gravitaci, i když jde o osob nežijících a mrtvejch diskriminaci a musí se proti ní bojovat, nápad šikézní na pro „Gazeta Wyborcza“ akci, protože to, že nežiješ, vůbec neznamená, že jako seš horší, mrtvýmu ukaž toleranci, každej je jinej, ale všichni lidi bratry jsou, tak řekni „stop“ osobami fyzickými osob metafyzických diskriminaci! Helou, dnes povšimni si stránek reality světlých, sbohem černým myšlenkám, černým nanukům míšám a vydavatelství Czarne nabídkám.

3 12.02.2015

Jednou, už po našem rozchodu, poté co Dagný vzala mé srdce a mrštila jím do jízdní dráhy, mezi auta řvoucí jako lvi ve starořímské aréně, a já to srdce viděl očima básníků, rozervané, v krvi, jež z něho prýštila…

3 12.02.2015

Zajímají mě interakce mezi melancholickým a ustaraným Muminkem a temperamentní malou Miou. Mia umí žít, je akční a nezávislá, neobvyklé situace jí vyhovují a žije dobrodružstvím. Jak sama říká, nezná smutek - je buď veselá nebo vzteklá. Muminek se během zimy trápí v cizím světě a Mia mu to rozhodně nehodlá ulehčovat sentimentálním vzpomínáním na lepší časy. Kdykoli po ní Muminek něco chce, je odmítnut. Scéna záchrany v závěru je ze strany Mii krutá (opět: Muminek trpí, Mia se baví), na dětskou knížku neobvykle. A přece není Mia vykreslená jako záporná postava; je okouzlující a má jiskru. Stejně tak si ufňukaný Muminek přes určitou nelichotivost své role zřetelně zachovává důstojnost.

4 11.02.2015

Zase ukázal na kámen.
„Ten kámen je kamenem, protože víš, jak se to dělá podle všech věcí, které znáš. Tomu říkám dělání. Člověk, který poznal, například ví, že kámen je kamenem jenom proto, že ho dělá, takže když tedy nechce, aby byl kámen kamenem, musí jenom nedělat. Chápeš, co mám na mysli?“
Vůbec jsem mu nerozuměl. Smál se a znovu se mi to pokusil vysvětlit.
„Svět je světem, protože umíš dělání, které ho dělá. Kdybys ho neuměl dělat, svět by byl jiný.“
Zkoumavě si mě prohlížel. Přestal jsem psát. Chtěl jsem jenom poslouchat. Don Juan dál vysvětloval, že bez určitého „dělání“ by v našem okolí nebylo nic známého.
Natáhl se a palcem a ukazováčkem levé ruky zvedl kamínek a podržel mi ho před očima.
„Tohle je oblázek jen proto, že umíš dělání, kterého je třeba k vytvoření oblázku.“

Uprostřed svých nářků náhle zavřela oči - což by nebylo nic nezvyklého, protože se často při sezeních uváděla do hypnotického stavu. Už dávno předtím jsem se rozhodl to ignorovat. Nebudu ji do jejího stavu následovat, místo toho ji z něj zavolám. Řekl jsem: „Marge," a chtěl jsem doříci zbytek věty, „prosím, vraťte se." Přerušil mě však podivný silný hlas, který vycházel z jejích úst: „Vy mě neznáte."
Měla pravdu, tu osobu, která promluvila, jsem neznal. Ten hlas byl tak jiný, tak silný, tak autoritativní, že jsem se rozhlédl po ordinaci, zda náhodou nevešel někdo jiný.
„Kdo jste?" zeptal jsem se.
„Já! No přece já!" V tu chvíli transformovaná Marge vyskočila a vypínavou pružnou chůzí začala přecházet po ordinaci, nahlížet do regálů s knihami, narovnávat obrázky a zkoumat můj nábytek. Byla to Marge, zároveň však nebyla. Všechno se na ní kromě šatů změnilo - držení těla, tvář, sebevědomí, chůze.
Tato nová Marge byla vitální a dráždivě, nikoli však nepříjemně, koketní. Zvláštním plným kontraaltem pronesla: „Pokud si chcete hrát na židovského intelektuála, měl byste si podle toho svou ordinaci zařídit. Potah téhle pohovky patří tak akorát na charitu - pokud by ho tam vůbec vzali. A támhleta tapiserie na stěně se značně rozpadá, díkybohu! A co ty fotky z kalifornského pobřeží? Ušetřete mě dalších snímků psychiatrických domácností!" Byla energická, rázná a nesmírně sexy. Neuvěřitelná úleva v podobě pauzy od monotónního hlasu Marge a jejího nekonečného naříkání. Jenže mě jedna věc začala znepokojovat - tato dáma se mi líbila přespříliš. Vzpomněl jsem si na legendu o Lore-lei, a přestože jsem věděl, že je nebezpečné otálet, nechtěl jsem vidinu zahnat.
„Proč jste přišla?" zeptal jsem se. „Proč právě dnes?"

(Z povídky Terapeutická monogamie)

Skvělá knížka o tom, jak se zákonitě vymstí, když člověk přestane čekat na lásku a pod tlakem únavy z čekání, pod tlakem komentářů od okolí či tikajících biologických hodin nakonec rezignuje, sáhne a vybere si prostě z těch, kdo se mu dvoří. Pravděpodobně osud mnoha (později nešťastných) jedinců.

Ukázka:

A paní Liedová se na ni usmála tím nevýslovně povýšeným způsobem, jakým zkušené ženy pokaždé častují ty dosud neprovdané.
„Aber ach, aber ach, die Menschen sind so schwach - Jenže ono se těžko dá pokaždé předem zjistit, zač manžel stojí. Vy jste zastánkyní volné lásky, slečno Stenbocková, viďte? Sama jste to říkala.“
„Ne tak docela.“ A tlumeněji, jako by se důvěrně svěřovala, dodala: „Kdybych někdy chtěla náležet muži, musel by to být takový, ke kterému bych měla neomezenou důvěru - a velkou úctu. A pak myslím, že veškerý povyk se zásnubami a se sňatkem by byl zbytečný -"
Torkield se na ni díval. Ta hrdá ústa nikdy nelíbala - a věděl, že Briten půjde raději do hrobu nedotčena sebemenším polaskáním muže, než aby připustila chování, jež by ji mohlo oloupit o nejnepatrnější zlomek její hluboké úcty k životu.
„Panebože, Briten“ ozvala se Rosa a její hlas zněl hořce a unaveně, „není přece vůbec jisté, že si dva lidé dokáží zachovat úctu, když už spolu nějakou dobu žili. Třebaže si zpočátku bezmezně důvěřovali.“

1 09.02.2015