Bonda komentáře u knih

V polosnách

To chvění v květinách, jež měsíc v sobě hostí
v trávě a na listí poprašek teskných snů
v tmách krve modrý zvon a něžnost za něžností

To něžné strnutí než do tmy poklesnu

Však pohled do okna jak do krajiny vodní
let malých červánků jak bříška zlatých ryb
všechno jak pod vodou a v modrém šeru pod ní

V jediném vanutí stesk výčitka a slib

Vítr jenž unáší trav semena a hlasy
a než se naděješ jen závrať zrcadla
jen větru vanutí jež složilo se v řasy

Tvá vypůjčená tvář se v tichu rozpadla

Smutek jejž nepoznals ostří slov na jazyku
čelem jde lehký sen tvůj život pozpátku
a všechno zaplaví zlatý déšť okamžiků

Všechno tak záhadné jak bylo zpočátku

A to není v téhle sbírce jediná báseň, která pátrá v měkkém prostoru vědomí rozšířeného opiátem usínání. Jinak Šalda o sbírce napsal, že v ní chce básník „osobní hoře transponovat v extázi – radost – ale tragickou radost“. Tomu by mohly odpovídat třeba tyto verše:

ne už bolest, ale opojení
které tančíc ve hvězdu se mění
budiž osten můj a křídlo mé

Mysl, která přišla o všechny poznatky a jistoty, tzv. vědomí a sebe-vědomí. Pozoruje samu sebe a svět (zrcadlení světa v sobě) a pokouší se něčeho zachytit.

Úryvek:

Než jsem ulehl, četl jsem si o životě Buddhy Gotamy, a v tisíci obměnách mi táhla myslí věta, začínající vždy znovu:
„Přiletěla vrána ke kameni, který vypadal jako kus tuku, a myslila si: Snad je tu něco dobrého k snědku. Protože tam však nic chutného nenašla, odletěla.
Jako vrána přiblíživší se ke kamenu, tak opouštíme my – my, hledači – asketu Gotamu, neboť jsme v něm ztratili zalíbení.“
A obraz kamene, který se podobal kousku tuku, se mi v mozku obludně rozrůstá:
Kráčím řečištěm a zdvíhám hladké oblázky.
Šedomodré s rozstříknutým třpytivým prachem, nad nimiž hloubám a hloubám, a přeci si s nimi nevím rady – pak černé se sírově žlutými skvrnami, jako by to byly zkamenělé pokusy dítěte vymodelovat neohrabané strakaté mloky.
A chci je odhodit daleko od sebe, ty oblázky, avšak vždycky mi vypadnou z ruky a nemohu je zapudit z dosahu svých očí.
Všechny kameny, které kdy hrály v mém životě nějakou roli, se vynořují kolem mne.
Mnohé se těžkopádně namáhají vyprostit se z písku na světlo – podobny velkým, břidlicově zbarveným krabům za vracejícího se přílivu, jako by chtěly za každou cenu upoutat mou pozornost, aby mi sdělily nesmírně závažné věci.
Jiné – vyčerpány – padají bezmocně nazpět do svých děr a vzdávají se naděje dostat se kdy ke slovu.
Občas se proberu z šera těchto polosnů a na chvíli opět vidím ležet měsíční světlo na vzdutém záhybu své přikrývky jako velký, světlý, plochý kámen, abych zase znovu začal slepě tápat za svým mizejícím vědomím, hledaje neklidně onen kámen, který mě trápí – který musí být někde zastrčen v suti mých vzpomínek a vypadá jako kousek tuku.
Kdysi vedle něho končila při zemi okapová roura, představuji si – ohnutá do tupého úhlu, okraje rozežrané rzí –, a vzdorovitě si chci v duchu vynutit takový obraz, abych ošidil své roztěkané myšlenky a ukonejšil se ke spánku.

4 01.02.2016

Někdy přijde iracionální, nepochopitelný záchvat euforie uprostřed času trápení, v době noci duše. Jako by se na zlomek vteřiny rozevřela neviditelná opona a za ní se nemilé věci života i smrti ukázaly seskládané v nádherné, nečekané, smysluplné harmonii. Tohle na okamžik rozsvícené paradoxní a tajuplně zrozené světlo noci (tmy) se může zdát víc oslňující než radosti šťastných časů, víc než jasná a pokojná, klidnou rukou rozsvěcovaná světla dne.

V doslovu k vydání jsou s pomocí deníkových záznamů určeny okolnosti, za jakých se pro básníka náhle „protrhla pouta zrození – odvěké okovy“ a bolest se neočekávaně přeměnila v euforii (nadšení) a ve víru.

Ukázka:

Všechna má rozbolavělá lítost se pojednou přelila v nový, nezbadatelný svět – to ty ses mě zmocnilo, nadšení noci, ty, nebem prosvětlená dřímoto – kraj kolem se hebce pozvedl a nad ním, hle, se vznášel můj znovuzrozený duch, vyproštěný z pout těla. V oblak prachu se změnila mohyla – a jím, tím oblakem, jsem patřil na zjasněné rysy své milované. V očích jejích svítila věčnost – uchopil jsem její ruce, a slzy se slily v blyštivé, nezrušitelné pouto. Tisíciletí odplývala o dálek za obzorem, jako vzdalující se bouře. Na její šíji jsem plakal slzami ohnivé radosti z nového života. – Byl to první a jediný můj sen – a teprve od oné hodiny jsem naplněn věčnou, nezměnitelnou vírou v nebesa noci a v jejich světlo, jímž je má milovaná.

Sugestivně navozené vnitřní drama, které se odehrává, když smysly a cit táhnou k nějakému jedinci, zatímco svědomí tomu brání. Boj s tělem i duší, stupňovaná nervová horečka, hysterie, vyčerpání, šílenství. Vypjatá erotická vášeň se konfrontuje se zvnitřnělým řádem náboženského původu (nesesmilníš) a s „ctnostnými“ (ale zrovna tak trýznivými a extatickými) vášněmi mužů a žen, kteří se namísto sexuálnímu třeštění a tišení horečně oddávají lásce k Bohu. Dalo by se říct: šílené postavy ovládá šílená touha nějakým způsobem se transcendovat, ať už spojením milostným nebo modlitbami, sebetrýzněním, extázemi.

Ukázka:

Ten nestoudný pohled neviděl nikdo, jen chroptící cikánka, která ležela před ševcem a rozdírala si o prkennou podlahu kolena do krve. Z úst jí vystupovala pěna, jež odletovala až k tvrdým mužovým rukám a bylo vidět, že jí mezi zuby pálí jako vřící sníh.

Ale jeho ruce neucukly, pozvedl je vysoko, samotné nad všechny lidi, vysoko a ještě výš, vzhůru až k Bohu.

4 28.01.2016

Vešli jsme do pokoje nerozžíhajíce světlo. Já a Poezie. Byl jsem oslněn, neboť jsem ji přese všechno miloval.
Měla ustavičně vlhká ústa, jež se otvírala při polibku. Říkala mi, že trpí komplexem méněcennosti. Že mívá splín, jehož se hrozí. Dovedla vášnivě diskutovat, ale hned byla přesvědčena, ač si to nepřiznávala. Dovedla užívat nejnaivnějších a nejdemagogičtějších argumentů. Náhle jsem učinil velký objev, jenž mne polekal.

Kamenný oheň mé malé víry, jak jinak nazvati sám sebe dnes, kdy odpočívám?
Tolik jsem toho slyšel. Slyšel jsem o modrých a černých čarách Šaldových, jenž tě nazval cestou do hlubin noci. Nazývám tě cestou do hlubin okamžiku. Jsem šílený touhou vzít tě do sebe jedním dechem, ale ustávám unaven po třetím slově a žiji nadějí, že se mé srdce rozevře později, aby tě mohlo přijmout za svou. Polykám jedové pilulky vyražení a rozptýlení věda dobře, že ti neujdu, hrozná kniho, a že mne spolkneš, že se tebou udávím, nepřerostu-li tě svou bolestí, jež se z náklonnosti nemůže vymotat. Vím, že jsi vše. A cítím-li, vše mi uniká.

Ohnivá voda

Moje sestra je Ohnivá voda
říkám jí: miláčku
říká mi: něho
a říkáme si: miluju tě.
A pijeme Ohnivou vodu.
Dnes mě měsíc ochrání před nebezpečím
u hlavy mý sestry.
Budu plavat ve vodě
v síle ohně než ráno vstanu
a vypadnu
potmě popaměti chodbou z nejvyššího patra.
Moje sestra je Ohnivá voda
má rozcuchaný vlasy a ráno řekne: di do práce
myslím si: beru si kolik chci a dávám kolik mohu
a říkáme si: miluju tě.
Měsíc sálá a my dva jsme v noci Ohnivý vody
kůže na kůži. A všechno
je důležitý. Sestro. Teď v noci.
Jsi vedle mne ve snu
i potom. Zvuk dechu a doteky nehty
v rytmu mozku s krví. Ty.
Buď u mě. Ještě blíž. Ohnivá vodo.

1 28.01.2016

…a když se pak ráno probudím, zdá se mi, že slunce stojí nad střechami, bledé a strnulé, stojím u okna, slunce je zrovna kousíček nade mnou a potápí dvůr, nikde není slyšet ani hlásku, všechno je nehybné a všechno leží zuhelnatělé v příboji tichého světla, ani budík za mými zády není slyšet, jako by ho nějaká surová ruka zastavila, a tu si uvědomuji, že nedokážu pohlédnout na dno dvora, cítím, že moje okno je jakoby pod vodou, obloha zmizela, a všechno, střechy, zdi, protější okna, květiny v truhlících a květináčích, stromy ve dvorku, i zeď s opadalou omítkou na níž je mé první město světa, ten šedivý útes proti mně, i já sám v okně, všechno je pod vodou, a najednou se zezdola, kdesi z toho prostoru, kam se neodvážím podívat, zvedne pták a začne pomalu stoupat vzhůru, objeví se znenadání, není slyšet sebemenší zaplácání křídel, a on při letu křídly ani nepohne, nehybně stoupá našedlým světlem vzhůru, jako by neletěl, ale vynořoval se z hlubin, už je proti mému oknu ve čtvrtém patře, stoupá pomalu a zdlouhavě, a já nikdy nedokážu poznat, co je to za ptáka, stoupá jako stín, který se řítí nad hladinou, jako kyvadlo, prudce vržené jedním směrem, celý ten zdlouhavý let totiž zároveň v sobě tají úžasnou prudkost a dravost nezastavitelného pohybu, …

„Také zvláštní slast, kterou působí básnické obrazy čtenáři, jakmile se jim podaří přemoci nedůvěru čtenářova logického myšlení, svědčí o tom, že jsou básnické obrazy výsledkem sublimované činnosti touhy, která je zdrojem vší lidské rozkoše.“

„Již to, že básnické obrazy zrazují a zavádějí námět na vedlejší kolej, svědčí o tom, že jsou výrazem skryté a dosti bezohledné touhy, která chce být ukojena stůj co stůj.“

3 28.01.2016

Ukázka:

Neklid, nikoliv neurotický. Puzení k činnosti, nikoliv bezmocné a absurdní. Vábení tvorby. Touha rozmotávat hmotu v tenké vlásečnice slov, totální dekonstrukce vesmíru a zároveň rekonstrukce života. Touha. To jím hýbe.

4 28.01.2016

I když se člověk občas musí smát, vcelku je to dost otřesná přehlídka českých tápání a občas čisté nemorálnosti. Nepříjemné zrcadlo.

Pár vybraných ukázek z předmluvy:

1994 Písecký soud osvobodil skinheady, kteří loni na podzim utopili v řece Otavě sedmnáctiletého Roma. 1995 Více než čtyřicet procent populace je podle průzkumu agentury Opinion Windows přesvědčeno, že rasistické bojůvky holých lebek „vyvíjejí pozitivní činnost“. 1995 Skupina skinheads v Karviné zbila a vážně zranila tři nezletilé dívky romského původu. 1996 Okresní soud v Rokycanech rozhodl, že zakazovat vstup do restaurací Romům není „rasová nesnášenlivost“, ale „organizační opatření“. 1997 Jako příliš kritickou k úřadům a bílé většině zamítla vláda zprávu o situaci Romů v Čechách, kterou jí předložil ministr bez portfeje Pavel Bratinka. 1998 „Jsou to ještě taková ucha,“ charakterizoval karvinský policejní ředitel Karel Heran čtveřici bílých domorodých mladíků, kteří na ulici v Orlové hodili půllitrem po dvanáctileté dívce a pak ubili jejího otce, který se ji snažil bránit. 1998 „Mladíci strčili Romku do řeky, aby se umyla, a když odcházeli, sahala voda ženě po prsa - dokazování však neprokázalo, že by obvinění měli třeba jen eventuelní úmysl Romku připravit o život,“ vysvětlil státní zástupce Miroslav Hantl, proč utopení Romky Heleny Biháriové nebylo podle jeho názoru vraždou. 1999 „Buď špatně poslouchali, nebo špatně četli, mnozí z nás se ozvali už několikrát,“ prohlásil ministr zahraničí Jan Kavan na adresu členů Helsinského výboru Kongresu USA, kteří vyzvali Zemanovu vládu, aby důrazněji odsoudili množící se případy rasového násilí a xenofobie české většinové společnosti. 2001 „Upozorňoval jsem je, že se v případě nějaké epidemie nemohou divit, že jim někdo hodí hořící láhev do oken,“ prohlásil starosta Jeseníku Jiří Krátký poté, co několik místních Romů onemocnělo infekční žloutenkou. 2002 „Není na místě investovat šest set milionů korun do změny, která je na tu sumu až příliš symbolická,“ odpověděl místopředseda vlády Vladimír Špidla na dotaz, proč jeho kabinet nesplnil slib a neodstranil páchnoucí a ohyzdný prasečinec stojící poblíž jihočeských Let přesně v místech, kde za války Češi věznili své romské spoluobčany před jejich poslední cestou na východ do plynových komor Osvětimi. „Je to typicky intelektuálský umělý problém: na našem území je spousta míst, kde došlo k tragédiím, například na silnicích, a nikdo se nepohoršuje, že tomu chybí pieta,“ vyslovil se k vepřínu i Špidlův smluvně-opoziční kolega, místopředseda ODS Miroslav Beneš.

Knižka zaznamenává „chuť světa“ – záhadnou a těžko zachytitelnou vnitřní melodii, která se v dálce a hloubce rozezní vždycky, když se setkáme s konkrétní věcí (zouvák, kominík, kopretina). Milovaná četba z dětství. Sdílela se mnou okouzlení a úžas nad tajemnou silou, která určuje, že daná věc či osoba musí vypadat a chovat se právě tak a tak a ne jinak.

4 21.01.2016

Krásná kniha, při jejíž četbě běhá mráz po zádech. Jednoduchý, ale dobře zrealizovaný nápad: životopis muže, který se ztotožnil se svou představou chování a myšlení Krista, našel v sobě jeho duch. Když tento hlavní hrdina pronáší v konkrétních osobních situacích Ježíšovy biblické výroky, dávají nový smysl. Při četbě si proto mnohokrát řeknete: Aha, tak takhle to Ježíš mohl myslet! Takhle to možná mohlo být! – Je to objevné i dojemné a psychologicky věrohodné.

Bavila by mě verze z 21. století. Člověk, který by kázal (v televizi? přes Facebook?) Ježíšovo učení a chtěl i po ostatních, aby v sobě našli/ probudili Ducha Svatého a stali se tak svým vlastním Kristem, Duchem. Vznikla by okolo něj sekta a církve by se od něj distancovaly. Jeho vlastní sekta nakonec také, protože by se ukázalo, že jeho slova chápala špatně a měla mylná očekávání. Jak by to pokračovalo dál?

Ukázka:

Jeho duše byla plná lásky. Když se k němu někdo přiblížil, Quint si hned všiml starostí a také krásy v jeho tváři. Byl-li to muž, jeho duše ihned říkala bratře. Byla-li to žena, říkal sestro. Když se míjeli, on a ta žena, nebo on a ten muž, ozývalo se v něm: Znám tvé trápení, tvé štěstí a tvé bolesti, znám tě jako sebe sama a tvůj i svůj osud. Když kolem sebe prošli, bylo to rozloučení, a Emanuel miloval lidi ještě víc, když se s nimi musel rozejít. Musíš jít sama, kam nechceš, se svou krásou, říkal někdy, pokud to byla půvabná žena, nesoucí třeba břímě, pokud to byl muž: Ty budeš nadále bloudit se svou špatně skrývanou touhu a nenajdeš ve svém osamění přítele, který by ti zpřístupnil království v tvé hrudi. A miloval je všechny a byl by všechny rád objal a přitiskl na srdce, přestože z jejich šílených pohledů často sršela nenávist, výsměch a opovržení.

3 08.12.2015

"Trpíte pihami!" stálo napsáno na krabičce s krémem.
"Ne!"
"Copak si přeješ?" zeptala se paní.
"Ne!" opakovala Pipi.
"Já ti nerozumím," řekla paní.
"Já pihami netrpím!" řekla Pipi,
Teprve teď paní prodavačce svitlo, co má Pipi na mysli. Když si ji trochu prohlédla, podivila se: "Ale dítě, vždyť jsi pihami celá posetá!"
"To vím taky," odtušila Pipi, "ale netrpím tím! Jsem naopak ráda, že je mám! Má úcta!"

15 06.12.2015

Myslím, že takhle by se na náš svět dívala dobrosrdečná a svobodná Pipi Dlouhá Punčocha, kdyby jí bylo dáno dožít se třicítky ve 21. století.

Ukázky:

Naši kolegové flirtují s nadřízenými neustále. Běžné pracoviště je plné bratříčkování, vzájemného chválení a plácání po ramenou. To je vlastně podstata mužského sbližování – flirtování. Flirtují spolu, když hrají golf, flirtují, když jdou na fotbal, flirtují, když si povídají u pisoárů, a bohužel – flirtují spolu, i když vyrážejí po večerech do strip klubů a hospod. Sbližují se spolu na základě biologických podobností.

A tak se učím flirtovat. Ne kvůli práci – jen pro radost. Bože, jak je to zrádné! Zatím jsem flirtovala jen s puberťáky, kteří to v polovině případů ani nepoznali, bůh jim žehnej! Když nad tím tak přemýšlím, musela to být vlastně víc než polovina případů, vzhledem k tomu, že jsem ještě panna. Evidentně to vůbec nepobrali.
...
O deset vteřin později se líbáme. Vráží mi jazyk do krku, jako bych držela hladovku a on mě musel násilím krmit trubičkou, a já se pokouším jeho jazyk nevydávit. Jsem v euforii. Bože! Kdo mohl tušit, že je to tak snadné? Že si prostě řeknete o nějaký sexuální kontakt – a dostanete ho? Teď chápu, že moje taktika ve Wolverhamptonu – poflakovat se v blízkosti kluků a doufat, že zakopnou, spadnou na mě, a když už tam budou, tak k něčemu dojde – byla zoufale amatérská. Takhle se to má dělat – objednáte si polibek a dostanete ho, jako v zásilkovém obchodě.

Následující dny jsou velmi objevné. Nezbývá mi než kariéru dočasně postavit na druhou kolej a věnovat se líbání.
...
Zároveň ale chápu, proč jsem se v redakci stala tak vděčným terčem fórků. Po pravdě se chovám jako nadržená holčičí verze Pac-Mana – pobíhám okolo s otevřenou pusou a vypadám, že chci spolknout co nejvíc chlapů. Jenže ty vtipy neznějí jako záminka k pobavení. Doprovází je podivný nádech, mají v sobě něco bodavého, kousavého, nehezkého. Mají v sobě jakýsi likvidační prvek. Tyhle žertíky jako by přicházely z nějakého temného místa. Je to nepříjemná temnota.

Pro mě čtivé, vtipné a přístupné čtivo, dobré pro oddych. Nejvíc mě bavila postava nešikovného tatínka, levicového liberála, pro kterého dekonstrukce všeho je přirozená potřeba mozku a který krásou zároveň intelektuálně pohrdá a zároveň si uvědomuje svou bezmocnost vůči ní. A jeho nešťastná ctižádostivá dcera, se stejnou bojovnou asertivitou usilující o studijní úspěchy jako o krásného kluka, kterého si vzala na mušku, přestože sama příliš krásy nepobrala. Oba jsou svým způsobem zoufalí, zoufale idealističtí, chovají se trapně a občas bezcharakterně, ale jsou to živé a sympatické postavy. Zvláštním a dobře pojednaným tématem pro mě byla otázka, jak barva pleti ovlivňuje sebeurčení.

Ukázky:

A tak se to stalo znovu, ten každodenní zázrak, kdy se nitro otevře a rozkvete květem o milionu okvětních plátků, jímž je skutečnost, že jsme zde, ve světě, s jinými lidmi. Nikdy to nebylo tak těžké, jak se Zora bála, ani tak lehké, jak to vypadalo.
...
„Vypadáš dobře.“
„Jasně. Vypadám dobře. Akorát že nevypadám,“ zavrčela Zora a sklesle se zatahala za pánskou košili. Právě kvůli tomuhle Kiki odjakživa děsila představa, že bude mít dcery: věděla, že se jí nepodaří uchránit je před odporem k vlastnímu tělu. Z toho důvodu se pokusila zakázat v raném dětství svých potomků televizi, a pokud věděla, práh Balseyovic domu nikdy nepřekročila rtěnka či ženský časopis, ale tato ani další preventivní opatření stejně nakonec nepomohla. Bylo to ve vzduchu, nebo tak to Kiki aspoň připadalo, tahle nenávist k ženám a jejich tělům - pronikala dovnitř s každým průvanem, lidi ji nosili domů na botách, vdechovali ji z novin. Neexistoval způsob, jak ji zadržet.
...
Studenti se loudali ven; všichni se trochu divili, proč byla zrovna Zora vyčleněna, a také jí záviděli. Carl ji na rozloučenou zlehka udeřil pěstí do ramene. Nad Zorou se rozzářilo slunce. Claire se na ten pocit rozpomněla, poznala ho a politovala ji kvůli němu (protože jí připadalo, že v tomhle ohledu Zora nemá šanci).
...
Tváří tvář takhle dokonale stavěné bytosti si palčivě uvědomovala, jak špatně je navržená ona sama. Zora jasně viděla, jak se lidé kradmo ohlížejí a dívají se dál, jako by nechtěli, aby z jejich zorniček zmizel Carlův obraz, zejména pokud jej mělo nahradit něco tak obyčejného jako strom, knihovna nebo dva studenti, co hrají na trávníku karty.
...
Ještě než došlo na slova, Zora se probrodila všemi těmi vizuálními informacemi: podivný viktoriánský úbor staršího muže - vesta, kapesník v náprsní kapse - a znovu palčivý pohled na dívku a okamžité rozpoznání (oboustranné) její fyzické nadřazenosti.
...
Jsou taky takové? napadlo ji - tyhle nové dívky, ta nová generace? Taky se jim stává, že cítí jednu věc, a dělají přesný opak? Taky pořád jenom chtějí, aby je někdo chtěl? Stále jsou předměty touhy místo toho, aby byly - jak by to asi řekl Howard - toužícími subjekty? Když myslela na studentky, které s ní seděly se zkříženýma nohama v tomhle suterénu, na Zoru před sebou, na ty rozhněvané dívky, které křičely z pódia svou poezii - ne, neviděla žádnou změnu. Pořád dobrovolně hladověly, pořád četly ženské časopisy, které nezastřeně nenávidí ženy, pořád se řezaly ostrými nožíky na místech, o nichž si myslely, že nejsou vidět, pořád předstíraly orgasmy s muži, ke kterým nic necítily, pořád všem o všem lhaly.

Možná bude jednou společnost tak svobodná, že se v ní ošklivé ženy nebudou cítit tak špatně a nebudou mít takovou smůlu. Zatím je to ale tak, že když ženě schází půvab, schází jí hodně, a její osud je tím zásadně ovlivněný. Ale přesto to nemusí být od začátku do konce jen temná cesta trním, kamením a lkaním. – Kniha vystihuje i to, jak je pro ženy (aspoň pro ženy určitého typu) důležitá politická orientace jejich milenců, protože ta vyjevuje charakter i opravdovost.


Ukázky:

Okamžitě si uvědomila, že neurčitá bolest v ní dlouho zůstávala proto, že si Sama nikdy opravdu nevybrala, že se jí sám od sebe nějak naskytl ano, protože sama o sobě předtím nepřemýšlela.

Cítila se paralyzována – bylo vůbec možné odmítat myšlenky, které vyklíčily z nejupřímnějšího přesvědčení, i když bylo nad slunce jasné, že jimi obhajuje zlo? Dokázala by ho bláznivě milovat, přemítala, jen kdyby připustil, že ho trápí stejné dilema, a o tom nebylo pochyb.
„Žádné dilema řešit nehodlám,“ odpověděl, když na ně stočila řeč. „Stalin si potřásl ruku se samotným ďáblem, ale proto, aby zachránil svoji zemi. Na tom není nic špatného.“

Nehnula se z místa a dumala, „Cožpak jsme se k sobě přimkli, jen abychom zaplašili pocit, že nás nikdo nechce?“

V jistém smyslu ji otočil naruby, takže se klidně dívala na svět, místo aby ji znervózňovalo, že se svět podívá na ni a ušklíbá se.

2 14.11.2015

Deníček jemného kluka, který je ve věku, kdy by se asi měl „chopit svého života“, případně dokonce „začít něco dělat“, ale kterého to až na pozorování světa a dumání o něm k ničemu aktivnímu netáhne, a tak si upřímně neví rady. Nejvíc ho to táhlo k jisté dívce, ale i s ní nakonec zůstal bezradný.

Ukázka:

Vidím mnohé, kteří jsou na tom hůř. Chlapy, kteří všechno definitivně prohráli. K ránu jim dochází dech a během dopolední kocoviny a hádky se ženou se o ně pokouší šílenství, buší je do spánků, stéká jim po zádech a pálí v podpaží. A ženské bez budoucnosti. Strojeně mezi sebou žertují, chtěné úsměvy se jim zadrhávají o suché dásně a vrásčitým krkem škubou prázdná polknutí. Tohle mě, sobce, vždycky na čas uklidní. „Jo, chlapče, ještě nejsi úplně mimo hru, ještě jsi to neprojel, zatím to jen projíždíš.“ Chce to ovšem setrvačný pohyb dolů zastavit a razit si cestu nahoru, proti proudu a nenechat se spláchnout po dalším sklouznutí. Musím do toho jít po hlavě, snad i slepě jako ten pomatenec od Kresčaku a doufat. Jestliže jsem se ocitl ve věži, musím hledat cestu ven bez ohledu na to, je-li nahoře, dole či zazděná. Východ je všude, jen ho najít. A dávno vím, že ve věži nejsem sám. Slýchávám tlumené zvuky, ozvěny cizích srdcí. Rozedřené dlaně, které tmou šátrají po zdech, se buď spojí, nebo prohrabou ven. Kdo si s nimi bude pouze podpírat těžkou hlavu, zůstane ve věži navždy.

Kniha mi připomněla Než vodopády spadnou Tobiáše Jirouse a ženskou variantu: Marta v roce vetřelce. Marta a Štěpán, mimochodem oba nezaujatí a leniví studenti bohemistiky, by si asi hodně rozuměli. A o něco volněji se mi k textu asociuje ještě tahle báseň: http://www.totem.cz/enda1.php?a=105258.

Podzim

A hle, růží oživená tvář Afrodíty z Tarzu
snímající červenooranžový šat... Mládí
časem ztrácí tajemnou kresbu motýlích
křídel, která ji neztratí nikdy, ani
v magickém chvění, ani na pustých cestách,
pustých jak stařecká ruka; jen několik srdcí
stále na odchodu, nad propastí, neslyší
varovný zpěv havranů, nevidí jim do očí;
smutek prodlévá u podzimních fontán,
vítr formuje mrakostroje stále údivnější.
Ptáci jsou někdy smutní, ale nevědí o tom.

Je noc

spíš vedle mě
a dýcháš
Poslouchám a
představuji si další den
Nad tvým srdcem se
vznáší
lehoučké křehké dobro
někdy světélkuje
a
to mi stačí

17 04.11.2015

Časoprostor téhle poezie je fantaskní, groteskní, plný násilí a ohrožení. Potkáte tu tisíc hyperbol a bláznivých změn měřítka (opěradlo sahající až do nekonečna, les, kam lze schovat ruce apod.), zaskočí vás neobyčejné proměny věcí jedna v druhou zejména v rámci okruhu oblíbených předmětů (rohlík je člověk, člověk je bůh, babička je psací stroj, brambora je báseň, Šebek je včela) – mnohé z těchto předmětů mají punc banality, takže jejich použití shazuje báseň, která se vždycky snaží dosáhnout vysoko a má plnou pusu absolutna. Typické jsou absolutně syntetizující výroky („všechno se stalo v okamžiku, kdy jsem omylem zemřel“) ve spojení s podivnou, často zákeřnou kauzalitou („lidstvo hyne, jakmile smeknu klobouk“).

V tomhle neobyčejném prostředí vás navíc udeří přímo do očí divoké a drastické obrazy („krev teče na všechny stany a zalévá obzor“). Výjevy vyhroceného, absolutního násilí (často sebe-násilí) se proplétají s obrazy stejně maximální a absolutně syntetizující lásky, něhy a osvobození - s oběma polohami se pracuje, jako by byly tímtéž („milostné jatky rozbořené jak betlém“ „dorozumíváme se kulometem... šťastni na světě“). Je v tom něco mystického, transcendujícího. „Ano“ a „ne“ jsou v tomhle případě jedno slovo. Osvobození je násilí, láska je brutalita, a není otázka k řešení, zda je tato jednota dobrá nebo špatná. Prostě to tak je. Vyvraždil jsem lidstvo, abych tě našel.

Výrazná věc, které jsem se jako čtenářka zachytila a vždycky se mě znova dotkne: niternost a citovost. Tyhle verše se vaří, je to vroucí poezie, dramatické prožívání života (i ty hyperboly a drastičnost mám tendenci číst jako prostředky, jak vyjádřit citovou intenzitu). Básně jsou mnohdy stylizované jako vyznání v sebevražedných stavech (vražedná chvilka v přímém přenosu), čtenáře ovane citová bezprostřednost a syrovost a také pozorný ponor do nitra, detailní pozorovatelský vhled. Uvnitř se jako mocné vlny přelévají pocity viny, existenciální úzkost z ontologicky nezajištěné, nezakotvené existence, touha, láska, potřeba účtovat sama se sebou a se svým životním selháním. „Vlčice úzkosti vztyčila svou zkrvavenou vlajku nad všechny dny mého života.“

Jímavá vyznání jsou ale průběžně „brána zpět“ – odcizováním, výsměšnou ironií („ještě orazítkovat si oči, aby slzy byly opravdovější“), velmi efektním matením vedoucím k absurditě. Šebek je bravurní v destruktivních, zcizovacích strategiích (využívá víceúrovňového fikčního světa, matoucího a fantaskního prolínání mezi vrstvami, matení, popírání již řečeného). Paradox a chaos jsou jeho jediným, ačkoli tak nehostinným a nepohodlným domovem. Šebkova výpověď sama v sebe nevěří, není možná – nevěří ani obecně možnosti sdělování ani existenci nějakého uceleného a stabilního já, které by mohlo samo sebe sdělit. Je to vědomě bezradná výpověď. Nepředstaví nám pevný bod v cítícím a mluvícím „já“, dostředivost konfese končí v neexistujícím středu, z „já“ se stává „šebek“ (oblíbená postava Šebkovy poezie – „šebka znám, jednou jsem ho viděl tramvaje“), ale i bez něj je v Šebkově světě nastoleno úplné sebezcizení. Žádná záchrana: prázdno je vždy znovu výchozím místem, s ničím se nelze ztotožnit, každé vnímané já je ne-já a každá řeč je pouhé stavění dalšího fatálně uzavřeného světa (uzavřeného i pro toho, kdo řeč řekl). Ano, slyšíme sice mluvit vědomí, které (osvobozeně) produkuje disparátní „odstředivé“ imaginativní výjevy a obrazy, jejichž úběžník by měl být v nevědomí, ale přesto se nesetkáváme se skutečnou úlevou z jejich artikulace. Řeč je děravá síť, z podstaty neschopná cokoli zachytit, jakkoli ulevit či osvobodit. A ještě víc - nakonec je řeč stejně ohrožující a odcizující jako svět a jako (iluzivní) já. Není jen produktem bytostné krize vědomí, ale dokonce nástrojem další dezorientace a zkázy. Psát znamená „stavět si blázinec ze slov, žalář ze zlata, kde trávím celé dny“, básník se „marně hledá v cirkusu básně“ a „míjí stonožku svého života, zatímco živí žraloka své poezie“. Holou rukou rozviřovat kyseliny bublající v kotlíku a přitom vědět, že se stejně magicky nepročistí a nepromění.

Řeč nás mluví – rozbijme tedy její zautomatizovaná pravidla. Co pak ale bude pravda? Je nějaké (dosud umlčené: nevědomé) vědomí za řečí, které pak může promluvit za sebe – nově? Vždycky se mi zdálo, že Šebek se svými sémantickými experimenty pokročil daleko v hledání téhle odpovědi. Ale já jsem se jí ani s jeho pomocí nedokázala přiblížit.

5 25.10.2015