Bonda komentáře u knih

Obávám se, že právě tuhle knihu měl na mysli Medek Kopaninský, když řekl, že surrealisté si libovali v nabubřelé vědnatosti a v nesmyslných šarvátkách, jejichž dvacetileté dějiny pak nějaký další chytrák sepsal. Ale já jsem s knihou spokojená. Je psána s očividnou sympatií a schopností představit surrealismus i v jeho atraktivních rysech, viz např. úryvek o nadšení z objevu automatických textů a z jejich produkování:

Nikdo [než Aragon] nedovedl lépe vyjádřit tu vášnivou radost, která se zmocnila hledačů, porovnávajících své nálezy, tuto první kořist, vyrvanou neznámu, a zachytit podivný účinek pokusu: halucinace, hypnózu, učarování, vytržení se z života, tak jak jej vedou ostatní lidé. První výsledky, k nimž dospívají tito zběsilí experimentátoři, nejsou zanedbatelné; každodenním praktikováním automatického psaní poznávají: „existenci mentální látky, jejíž podobnost s halucinacemi a představami nás donutila považovat ji za odlišnou od myšlení, přičemž myšlenka mohla i ve svých hmotných modalitách být jen zvláštním případem této látky…“

Samozřejmě přijde i na rysy, které nám dnes budou asi povětšinou míň sympatické: důraz na vnitroskupinovou disciplinu, která asociuje sektářství, povýšené hodnocení dosavadní společnosti, důraz na revoltu a destrukci, snaha vytvářet skandály, šarvátky, historie vztahu ke komunismu a komunistické straně. V tomto doporučuju konfrontovat knihu s Bretonovými Rozhovory (vyšly i česky), aby byl obrázek aspoň dvousložkový.

Ukázky:

Až se přeneseme přes bolest, utrpení a zoufalství spojné se ztrátou, možná si uvědomíme ještě něco. Něco, co vypovídá o smyslu našeho života, o hlubokém vztahu k druhým lidem, k naší planetě nebo o závazku vůči sobě. Například ukončení vztahu může být velmi bolestné, ale pátráme-li hlouběji, možná v sobě odhalíme křehkou a laskavou touhu pečovat o druhé a být opečováváni, možná odhalíme hluboko uložené přání mít se dobře, být šťastní, cítit se bezpečně. Vedle bolesti ze ztráty vidíme i to, co je pro nás nejdůležitější, své upřímné srdce, které touží po spojení, kterému někdo schází nebo které promarnilo šanci být s někým či přišlo o určitou část svého života a ví, jak to bolí. Tato touha je silnější než smrt nebo konec, protože dál truchlíme kvůli ztrátě, navzdory její absolutní nevyhnutelnosti. Jinými slovy můžeme říct, že všichni toužíme po spojení s ostatními lidmi, pozornosti a péči, vyhledáváme je a potřebujeme, ale i přesto všichni jednou umřeme a všechny vztahy jednou skončí nebo se změní. Zármutek je emoce, která nám připomíná vztahy s ostatními lidmi, připomíná, že i navzdory své zranitelnosti a křehké povaze je naše schopnost milovat bezbřehá. Láska a ztráta jsou dvěma stranami téže mince, jdou ruku v ruce, zažijeme-li jednu, nevyhneme se ani prožitku druhé.
Buďte velmi obezřetní, abyste nezačali všímavost využívat k vyhýbání se životu. Domněnka, že díky praktikování všímavosti budeme imunní a neteční vůči zármutku nebo ho dokážeme odříznout či odstavit ze života, je mylná. Je formou popření, uvíznutí a arogance, jež nám napovídá, že „pohrdáme“ potřebou spojení s druhými lidmi a v určitém smyslu se cítíme být nadřazení té „zoufalé potřebnosti“. Můžeme si říkat, že ztráta je „boží vůle“ nebo „život je sen“ nebo že to „mělo být“ – podobnými klišé si nalháváme, že si od velké bolesti dokážeme udržet odstup.

A víte, co je největší paradox? Právě strádání, utrpení, smutek, zranitelnost a obrovský strach, že vás nikdo nemůže mít rád, je důvodem, proč jste tak roztomilí.
*
Možná první „seberozvojová“ kniha, kterou opravdu čtu. Říkám si, nakolik tyhle knihy stojí a padají právě s napovídáním čtenáři, jak najít přiměřený odstup od toho, co se s ním ve světě děje (resp. od obsahů, které se mu takto objevují ve vědomí). A taky si říkám, že leckterý mystik by asi nesouhlasil a naopak by souhlasil s tím, že život (tj. to, co se běžně ve vědomí objevuje) je sen a že je možné probudit se ještě během života alespoň občas do jiné, intenzivnější reality, která dává bezprostřednější pocit plnosti, bdělosti, života – a následný pocit relativní povznesenosti/ lhostejnosti/ odstupu/ odcizení od většiny dějů, do kterých je v tzv. reálném životě zapletený (resp. které tak vnímá). Jako když trpíte ve snu a celým srdcem se necháte příkořím nebo ztrátou, do které vás snový děj uvrhne, strhnout – ale chvílemi se utěšujete vědomím, že je to jen sen a že bdění čeká, až na něj budete mít prostor, aby vám nabídlo svou alternativu.
Přirovnání života ke snu ale každopádně kulhá v tom, že v životě trpíme nejen celým srdcem, ale i tělem, a to ve snové noční můře ne tak intenzivně a ne tak trvale, takže tzv. realita je v tomto směru přece jen víc strhující a víc k sobě upoutá. (Jak argumentuje postava Čechovovy povídky Pavilon č. 6: „Utrpením pohrdáte, ale běda, kdyby vám někdo přivřel prst do dveří, tak zařvete na celé kolo!“) A podobně ošemetné je zachovat si distanci tváří v tvář utrpení druhého; ptát se s filozofickým zájmem někoho zbitého, co je pravda, na to má chladnokrevnost málokdo. Bolest je „pravda“.

Ale zpět ke knize: technika všímavosti (všímavosti, tj. jednoduchého klidného pozorování a sebepozorování v přítomnosti) tedy nemá za cíl vypěstovat v nás mrtvý klid, necitelnost, lhostejný odstup od všeho, co se nám nebo ostatním děje. Má v nás vychovat jen „přiměřený odstup“. Trik se v podstatě zakládá na tom, že když si vytvoříme takového vnitřního registrátora-pozorovatele a identifikujeme se s jeho neutrální pozorovatelskou pozicí, tak se zklidníme. A to se má kladně projevit i na efektivitě toho, jak věci řešíme.

Detaily, které se mi líbily: myšlenka, že když se nudíme a zaháníme nudu odbíháním od věci, tak je to jako tapetovat dům se špatnými základy (tj. ten přítomný okamžik) krásnými tapetami. – Myšlenka, že máme sami sebe oceňovat ne proto, že jsme lepší než někdo jiný, ale protože jsme. – Myšlenka (podložená „popularizačně vědeckými“ argumenty), že kognitivní procesy jsou zcela závislé na emocionálním životě, takže nebude moc dobré svůj citový život uspávat. – Myšlenka, že když vám někdo ublíží a touží nám dál ubližovat, můžeme si ho jen zpovzdálí (z bezpečné vzdálenosti) prohlížet, myslet na to, že i on bojuje se svými myšlenkami a pocity a říct si v duchu směrem k němu: „Kéž jsou k nám lidé soucitní“, a pak: „Kéž v sobě ty i já najdeme laskavost“. – A myšlenka, že když si věnujeme péči (laskavost nebo odpuštění), že to povzbuzuje v budoucnu k opakování, a to nejen k nám samým, ale i k ostatním. Prostě dar, pokud nám je příjemný, chceme opakovat, k sobě nebo k okolí.

Úryvky:

Ptáte se, z čeho pramenila naše záliba v těchto stavech [mluví o stavech uvolněného nevědomí – např. při automatickém psaní]. Je to velmi prosté. Nás na nich vášnivě zajímala možnost, již poskytovaly, uniknout omezením, jimiž je zatíženo bdělé myšlení. Jedno z těchto omezení, a sice to nejzávažnější, je podřízení se okamžitým smyslovým vjemům, které do značné míry činí z ducha hříčku vnějšího světa (chci říci, že za normálních podmínek vytváření představ se jen částečně dokážeme oprostit od toho, co máme před očima, co nám doléhá do uší atd.) a že z toho vznikají dojmy, které nezbytně musí pro svou parazitní povahu falšovat průběh ideace. Další a právě tak strohé omezení, které jsme pokládali za nezbytné setřást, je omezení, jímž kritický duch zatěžuje jazyk a obecně nejrůznější způsoby výrazu. (…) Tato pouta souvisela s logikou (velmi omezený racionalismus dbal na to, aby neprošlo nic, co nějak neoznámkoval), s morálkou (ve formě sexuálních a společenských tabu) a konečně i s vkusem, řízeným rafinovanými konvencemi „líbivosti“, které jsou snad nejhorší ze všech. Ten údajný kritický smysl jsme chtě nechtě zdědili jako všichni a konstatovali jsme, že v naší době má za úkol brzdit veškeré alespoň trochu závažnější intelektuální spekulace. Odmítali jsme jej pokládat za hlas „zdravého rozumu“, spíše jsme v něm spatřovali strašně otřelý „selský rozum“. Byli jsme zajedno v tom, že ten „kritický duch“, jemuž nás učili ve škole, je veřejný nepřítel č. 1.

Cítili jsme, že svět, který se přežil a žene se do zkázy, dokáže ještě chvíli přežít, pokud posílí svá tabu a rozhojní svá omezení – a my jsme se jim chtěli radikálně vyhnout. To vše by však bývalo jen pasivní: ve skutečnosti my jsme byli posedlí touhou rozvracet.

Především jsme měli spadeno na představy, jimž se přisuzovala posvátná cena, v první řadě to byla představa ƒ„rodiny“, „vlasti“, „náboženství“, nevylučovali jsme však ani „práci“, ba ani „čest“ v nejběžnějším smyslu toho slova. Zdálo se nám, že ty vlajky zakrývají špinavé zboží: měli jsme ještě v živé paměti lidské oběti, jež tito bohové vyžadovali a dosud vyžadují.

***
Je tam víc zajímavých míst, třeba když odpovídá, co je pro něj štěstí.

V prvním odstavci mě na první pohled zaujala ta distance od rozptylujících smyslů; chápu to, ale mám tendenci hledat autenticitu i v introspektivním soustředění na to „co mám zrovna před očima, doléhá mi do uší“. (Podobně to asi mám i se zvnitřnělou morálkou, beru ji jako součást sebe a nemám velkou potřebu se od ní distancovat – viz provokativní poslední odstavec.)

1 12.04.2016

Román z roku 1896. Začíná tak sladce, odstavci jako „Rozhostilo se ticho jarního poledne. Stromy stály nehnutě, mlčenlivě. Zelené, ostré listí buků viselo ospale dolů jakoby opojené světlem, teplem a tichem.“ A pak přijdou realistické popisy vnitřního stavu dlouhodobě hladovějícího člověka, čelícího několikeré nečekané zradě, osamělého, otřeseného lhostejností a sobeckostí okolí. Pokud můžu soudit, autor má velký vhled do sklíčenosti duše a stejně opravdově působí i pasáže hledající pochopení a úlevu.

„Její popelavý obličej byl pokryt nažloutlými skvrnami a z vystouplých skelných očí vhlížel neustále krutý, hrozivý hlad. Chodila po divadle jako stín, tichá a zdánlivě klidná, uvnitř však bičovaná deptajícím pocitem hladu. Byla už odhodlaná ke všemu.“

„Očima se vysmívali poražené: jízlivé poznámky, škodolibé vtipy se začaly sypat z všech stran a dopadat na její duši, omráčenou nečekaným úderem. Rozlehl se surový smích, který ji doslova bičoval. Lidská podlost, obnažená ve své hrůzné podobě, se kolem ní rozběsnila.
Jana neřekla ani slovo ani se nepohnula; pociťovala strašnou bolest v srdci, v němž jako by praskaly všechny cévy a zalévaly ho krví utrpení a zoufalství.“

„Zdálo se jí, že spočívá na dně studny a z hloubky, do které byla uvržena, vidí občas bledý blankyt nebe, jindy zase hlubokou noc, sem tam nějaký třpyt hvězd. Nejednou jí zastírala oči nějaká černá křídla, takže neviděla vůbec nic. Cítila pouze, že burácení života, doléhající sem ozvěnou, jeho chaos, křik, slzy a zoufalství stékají po hladkém roubení studny a vlévají se jí do duše jako do nádrže, naplňujíce ji úplně neznámou bolestí, kterou cítila v celé své rozjitřené bytosti.“

„Průměrný člověk nezaplatí za hrušku tisíc rublů – dejme tomu – protože ví, že by to bylo šílenství. Zná cenu tisíce rublů a cenu hrušky, ale z kapitálu života je ochoten rozházet celé tisíce za maličkosti – za flirt, který netrvá déle než dozraje několikahaléřová hruška. A proč to dělá? Protože se nikdy nezamyslel na cenou vlastní životní energie. Takový člověk oslepne jako býk, když před ním toreador zamává červenou plachtou, a za tu slepotu pak platí kusem svého života.“

„Její duše upadala do agónie, takže už si ani plně neuvědomovala, co ji to zlomilo, jaké neštěstí ji srazilo k zemi, proč pláče, kdo vlastně je.“

„Nejlepší lék na utrpení mozku je rozšířit srdce, spojit se s přírodou.“

1 08.04.2016

Kvůli velmi kostrbatému překladu se kniha špatně čte, ale téma je natolik atraktivní, že se přesto čte. Snad v ní všechno neodpovídá historické realitě a některým větám není dobře rozumět, ale stejně se čte, i když se vzrůstající nedůvěrou. Autorka často cituje, ale citacím chybí uvádění pramenů a v knize kompletně schází přehled zdrojů. Někdy není lehké domyslet si, kam správně patří evidentně zatoulané uvozovky a kdo má být autorem citovaného výroku. Jsem v polovině a pořád mi není jasné téma; psychologie tvorby, sebeurčení umělce ve společnosti, klepy o uměleckých celebritách... všechno se nepředvídatelně mísí, což alespoň dává četbě nějaké napětí, ale zdá se mi už příliš protahované. Bylo by nejspíš užitečnější (i když o něco pracnější) vyhledat pár opravdových studií a vytáhnout informace z nich.

Kus textu na ukázku:

„Kniha,“ poznamenal Breton, „byla napsána během šesti dnů.“ „Myslím, že poprvé spisovatelé aktivně odmítli jednoduše věnovat čas a podívat se, co vytvořili.“ To všechno bylo potřebné k tomu, aby se odpoutali od světa a nechali slova volně plynout – což udělali s takovou rychlostí, že „museli jsme používat zkratky, abychom to všechno stačili zaznamenat… Kapitoly jednoduše pokračovaly, až je konec dne přinutil přestat, a od jedné kapitoly ke druhé jen změny rychlosti vedly k odlišným výsledkům“. Výsledky obsahovaly „události, o nichž jsme nikdy nesnili, nejzáhadnější možné kombinace. Bylo to jako procházka pohádkou“. Výsledná próza a verše mají mimořádnou a znepokojující kvalitu připomínající Rimbauda a zvláště Lautréamonta, jejichž bizarní a náladové obrazy (jako známé „setkání s deštníkem a šicím strojem na operačním stole“) byly pro Bretona a jeho přátele velmi významné. Později se lidé domnívali že Lautréamont použil stejnou techniku u svých Chants de Maldoror (Zpěvy Maldororovy). Breton a Soupault souhlasili, že budou v experimentu pokračovat čtrnáct dnů odděleně, dohromady a zase odděleně. Psali celý den osm až deset hodin najednou. Výsledná práce dostala název Les Champs magnétiques (Magnetická pole).
Pro oba to bylo období velkého štěstí. Mračna bídy a nejistoty se rozplynula. Aragon vzpomínal, jak A. B., který těsně před pokusem s Champs neviděl nic než prázdnotu a zoufalství, se změnil, když psali, propukal při určitých obrazech nebo větách ve smích. Breton vzpomínal na „euforii, téměř opilost našeho objevu. Bylo to, jako bychom narazili na nějakou bohatou žílu“.

2 29.03.2016

Taková myšlenka: všechno, co cítíme a prožíváme, jen matný sen, který nám mysl sama předkládá a který nemáme pod kontrolou. Skutečný život je jinde a možná ani „není z tohoto světa“. Z vlastní vůle se nejspíš nemůžeme probudit a vidět ještě v tomhle životě všechno jasně a bděle, žít probuzeně a s otevřenýma očima. A když nám tohle dojde, přestane nám záležet na věcech, které pro nás předtím, kdy pro nás ještě sen byl vším, byly vším. Získáme odstup.

Vskutku, zkroťme, co nám dříme
v povaze, tu temnou zlost,
běs a ctižádostivost,
když je tomu tak, že sníme,
a potom snad pochopíme,
že život je pouhé snění
v světě, jenž je tím, čím není:
už chápu tu světskou lest,
člověk sní o tom, čím jest,
nežli přijde probuzení.

Některá místa znějí jako moderní poezie a překlad je pozoruhodný.

Ach, synové! Hle pták
diktuje moudrost, třeba marně, světu
slepých, co neví, jak
luštit ty znaky, které v bdělém letu,
nanejvýš vědom sebe,
vpisuje pery do papíru nebe.

„A ještě něco: necháváme mnoho úrodných polí ležet ladem, protože nám nezbývá čas je sklidit. Není to hřích? Dejme je uprchlíkům, aby je a polovinu sklizně zorali a osili; vesnice si přijde na své a hladoví budou mít co jíst. Běda Lykovrisi, která jí dosyta a nestará se o děti na Sarakině! Každá lidská bytost, kterou necháme umřít hladem u našich dveří, se nám celou vahou věší na krk a strhává nás do plamenů věčného zatracení. Kolik je nás, občanů lykovriských? Takové dva tisíce. Na každou lidskou bytost, která umře hladem na Sarakině, to znamená dva tisíce mrtvol, které se každému z nás pověsí na krk. To budeme mít věru čím se chlubit, až s takovým náhrdelníkem předstoupíme před Hospodina!“

Zajímavé dilema: plná, smyslová láska nebo – samota.

Úryvky:

Neznatelně jsem zavrtěla hlavou, protože jeho knír mi lechtá nozdry vůní vanilky a medového tabáku... Ach... najednou... docela bezděčně... se mé rty nechaly otevřít, otevřely se tak samočinně, jako na slunci pukne zralá slíva... a ze rtů až k bokům, až ke kolenům šíří se ta rozpínavá vlna blaha, jako by nabíhala rána, která se chystá otevřít a mokvat... dávno zapomenutá slast... Ty jeho dovedné rty chtějí polibek znovu obměnit, ale troufám si už naznačit, jako to mám nejraději já: dlouhý, zmámený polibek, pomalé přisávání dvou květů, kde vibrují jen dva pářící se pestíky...

Podél břehu se táhly saliny, lemované jiskřivou solí, a uprostřed temných vavřínů, šeříků a tamaryšků spící vily bílé jako sůl... Sama napůl spící jako to moře, jsem se oddávala houpání vlaku a snila jsem, že se v prudkém letu vlaštovky dotýkám nejbližších vln... Těšila jsem se z jednoho z těch okamžiků bezvědomého štěstí nemocných, když tu náhlý návrat paměti – podoba, jméno – ze mě udělal obyčejné stvoření, jaký jsem byla včera a předtím. Na jak dlouho – poprvé – jsem zapomněla na Maxe? Ano, dočista jsem na něj zapomněla, jako bych nikdy nepoznala jeho pohled a pohlazení jeho rtů – zapomněla jsem na něj, jako bych v životě neměla nic naléhavějšího než vymýšlet slova, slova, jimiž bych vyjádřila, jak je slunce žluté a nebe modré... Ano, zapomněla jsem na něj, jako by prvním příkazem pro mne bylo zmocnit se očima krásy tohoto světa.

První překážka, na kterou narážím, je to ležící ženské tělo – rozkošnické tělo se zavřenýma očima, úmyslně nevidoucí, natažené, ochotné spíš zahynout než odejít z místa své slasti... Ta žena, která mi zahrazuje cestu, to zvíře, tak tvrdošíjné v touze po rozkoši, to jsem já. „Horšího nepřítele nad sebe nemáš.“ Však já to dobře vím, panebože, však já to vím. A stokrát nebezpečnější než ta lačná samice je mi to opuštěné dítě, které se ve mně chvěje, ta slabá nervózní holčička, která vztahuje paže a škemrá: „Nenechávejte mě samotnou!“ Ta se bojí tmy, samoty, nemoci a smrti – večer zatahuje záclony přes temná okna, jež jí nahánějí hrůzu – a stoná představou, že není dost milována...

Rozhodně byste se měl oženit, bude vám to slušet. Už teď vypadáte ženatě. Váš celibát nosí šaty mladého otce rodiny, milujete domácí krb, jste něžný, žárlivý, tvrdohlavý a líný jako hýčkaný manžel, v jádru despota a od narození monogamní!

Řekla bych: výborně popsaný stav mysli v situaci, kdy svět absolutně nenaplňuje naše potřeby a my kvůli tomu chvíli naříkáme a chvíli se na sebe díváme se znechuceným odstupem a říkáme si: Hm, svět, hm, moje potřeby. A kdo mě nutí, abych vůbec celou tuhle jejich špinavou hru hrál?

„Budu vždycky pod velikým modrým baldachýnem němých nebes ministrantem nepochopeného obřadu, opatřen životem, abych jej mohl vykonávat, a – aniž bych věděl proč – budu dělat gesta a kroky, mít postoje a způsoby, dokud ta slavnost nebo moje role v ní neskončí a já si budu moci smět jít pro lahůdky k velkým stánkům, které jsou prý kdesi vzadu dole v zahradě.“

„Ve znuděné duši nebolí jen prázdnota věcí a bytostí: bolí rovněž prázdnota samotné duše, jež to prázdno cítí, jež se cítí být prázdnem a sama sebe v něm odpuzuje a zavrhuje.“

„Ta nuda je tak nesmírná, ta hrůza z toho, že žiju, tak svrchovaná, že nevím o ničem, co by tu mohlo posloužit jako utišující prostředek, jako protilék, balzám nebo jako zapomnění. Spát mě nade vše děsí. Umřít mě nade vše děsí. Jít a stát představují tutéž nemožnou věc. Doufat a nevěřit se sobě rovnají v chladu a popelu. Jsem police prázdných sklenic.“

„V pravdě a omylu, v radosti i strasti si podrž své vlastní bytí. To dokážeš jen sněním, protože tvůj reálný život, tvůj lidský život je ten, který není tvůj, ale těch druhých. Nahradíš tak život snem a budeš dbát jen o dokonalé snění. Ve všech činech svého reálného života od narození až do smrti nic nečiníš ty: jsi činěn; nežiješ ty: jsi pouze žit.“

Doporučuju všem, kdo věří ve svůj talent, ale váhají, zda se umění naplno věnovat. Patti a jejího milého nezastavil ani hlad, bezdomovectví, samota, vážné nemoci. Je pravda, že v sobě našli hned na začátku života skoro zázračnou náhodou spřízněné duše a vzájemně se podporovali; byli si ochraniteli, pečovateli, múzami, inspirací, duševními sourozenci. I bohémská společnost je brzy přijala. Ale první riskantní krok ze zajištěných existencí do izolace a chudoby udělal každý sám. A zdá se, že je k tomu nevedlo nic jiného než potřeba žít svůj život prostřednictvím umění, bez ohledu na slávu a uznání.

„Nikdo si nedokáže představit vzájemné štěstí, které jsme pociťovali, když jsme spolu seděli a kreslili. Byli jsme celé hodiny jako ztracení. Nakazila jsem se jeho schopností soustředit se na dlouhou dobu, podle jeho příkladu jsem se naučila pracovat bok po boku.“

„Robert zabíral prostory temné lidské vůle a dělal z nich umění. Pracoval bez omluv, obdařil homosexualitu vznešeností, mužností a záviděníhodnou ušlechtilostí. Bez přetvářky vytvářel postavu, která byl zcela mužská, aniž by obětoval ženskou krásu. Nechystal se k nějakému politickému prohlášení, ani nechtěl oznamovat svůj rozvíjejí se sexuální postoj. Představoval něco nového, něco nevídaného a neprozkoumaného tak, jak to viděl a prozkoumal jen on. Robert hledal způsob, jak povznést aspekty mužského zážitku, naplnit homosexualitu mystikou. Jak řekl Cocteau o Genetově básni – Jeho obscénnost není nikdy obscénní.“

Zajímavá autorka nobelistka (Nobelovu cenu získala v roce 1938, Hrdé srdce vydala ve stejném roce). Román je částečně jemnou psychologickou studií výjimečně nadaného a schopného člověka, který se v první půlce života nelehko smiřuje s tím, že jeho výjimečné schopnosti druhé lidi zraňují a působí na ně jako ohrožení, což poškozuje i nejláskyplnější vztahy. Kvůli své inteligenci, talentu, pracovitosti a přirozeně silné vůli se hlavní hrdinka cítí odlišná, odmítaná i provinilá. Zároveň jde neskrývaně o feministický román plný idealismu. Zuzana objevuje, že sochařská práce a z ní plynoucí finanční i citová nezávislost jí dává možnost nepřistoupit na nízkosti vztahů, uchovat si čistotu. Vnitřně se emancipuje a navzdory nelibosti ostatních získává více sebevědomí. Běžný rodinný model (pracující muž, lenošící žena, děti, služebná) odmítá jako nevýhodný pro obě strany – ženy z mužů sobecky vysávají energii a životní sílu, na druhou stranu ztrácejí hrdost a musí se ve všem podřídit.

„To nemyslíte vážně!“ Vyjelo ze Soni a oči se jí rozšířily.
„Ale ano,“ přitakal Blake, „myslí. To musím Zuzaně přiznat. Na lhaní je příliš prostoduchá. Nejsi ani trochu bystrá, víš, miláčku Zuzano?“
Už se nezlobil a ona byla ráda. Kromě toho chytrá skutečně nebyla. Její mozek nemyslel tak chytře, rychle a lehce jako Blakův nebo jeho přátel. Její myšlení vycházelo tajuplně z hloubi nitra, srdce a útrob. Cítila, že se jí myšlenky rodí v lůně bytosti. Teprve potom krev odnáší do mozku to, co už zná, a konečně, když je třeba, vyjádří ještě slovy, co už dříve vycítila.

„Mohla bych se zeptat Soni, ale nechci.“ Mluvila dál, aniž odtrhla oči od jeho tváře. „Musíš mi všechno říct sám.“
„Nemůžu ti říkat nic – nevím to.“
„Počkám,“ odpověděla.
„Jsi dětinská a hloupě žárlivá!“ mumlal. „Zuzano, jsi pro život příliš prostoduchá!“
„Ano, jsem prostoduchá,“ souhlasila. „Musím mít věci srozumitelné a jasné. Můj vlastní život mi musí být srozumitelný. Musím rozumět základním věcem, které se mě týkají. Vdala jsem se za tebe, což pro mě znamená, že tu pro nikoho jiného není místo. Musíš počítat s tím, že tak prostoduchá jsem.“
„Jsi žena,“ vskočil jí do řeči.
„Jsem víc než to. Jsem pracující žena.“
A jak mluvila, vyvstala jí před očima její práce, která znamená svobodu, bezpečí, útočiště i rozlet, a v tu chvíli se přestala bát.

Pak pochopila, že jí nikdy neodhalí své nitro. Tak dlouho se skrýval sám před sebou, tak dlouho se vyhýbal pravdě, že když se s ní ocitl tváří v tvář, nedovedl jí čelit. Ale Zuzana byla stvořena pro pravdu a nedovedla bez ní žít. Kdyby teď spolu žili dál, když se tělesná pouta zpřetrhala, nemohla by si pomoci a vyžadovala by na něm znovu a znovu konečné řešení, jemuž by se ona stále vyhýbal, až by ji začal nenávidět.

„Jistě už o tom nebudeš mluvit, má milá.“ Pravil starý pán Kinnaird věcně Blakově matce. A ona pokorně odvětila „Ovšem že ne, Arture, nezlob se.“ „Tak je to v pořádku,“ odpověděl. A po čase řekl svému synovi: „Byl jsem vždycky velmi šťastný s tvou matkou, synu.“

Rok 1937. Fašismus visí nad Evropou, Rusko-původně země zaslíbená ráji a snění, se proměnila v agresivní peklo. Uvolňovat imaginaci je pořád rozkošné, strana nařizuje distancovat se od snů i surrealismu, kamarádi chtějí straně vypovědět poslušnost a chudák Nezval se si to všechno uspořádává v hlavě…

„Neboť dovedl-li mně dáti surrealismus i při všech svých omylech… tu prudkou závrať, to dlouhé okouzlení, ten úsvit, pro který se rád budím z nočních svých snů k denním, jež si dělají naději na ještě větší zářivost, nechci se pokládat, nesmím býti pokládán za jednoho z jeho odpadlíků, jenž rozlukou se skupinou surrealismu vystřízlivěl. Naopak, má láska k těm objevům surrealismu, které zapadly tak jímavě do mého vlastního snění, které mu tolik odpovídají, mě přiměla, abych napsal tyto své řádky. Vzbudil nejsvětelnější, nejšťastnější uchvácenost.“

„A pak náhle naše zoufalá hlava, zasypaná až po krk, křičí, křičí a odlétá kamsi, kde už neplatí zákony gravitace. To světélko, které jsme přinášeli a které námi smýklo pojednou kamsi, kde se již nevyznáme, řekne naší hlavě, plující podél jakéhosi okna odnikud, své jméno. Toto jméno je naším zvláštním dvojníkem, kterému chybí schopnost cítiti bolest, toto jméno zní Lucifer.“

Stylem dívčí román, ale obě postavy se postupně ukážou složitější a vrstevnatější, než v schematických dívčích románech bývá.

Úryvky:

Letošní poslední duben... nejhezčí den, který kdy zažila. Ty minuty u studny stranou od hořící hranice. Jeho postava v černém, která se náhle objevila ve tmě. Jen tenkrát, jen jednou byl celý v černém. A tak se jí zachoval v nejsilnější vzpomínce. Foukal vítr a vzduch voněl hlínou. Je to opravdu primitivní, myslet si, že to byl nejlepší den života. Ale byl. Naivní, umíněná myšlenka, ale pravdivá... Pití vína na zahradě, sečení zahrady, obědy u dědy, legrační debata o filozofii, koupání u rybníka, kdy při pohledu na Alexovo tělo nebyla skoro schopná myslet a promluvit rozumné slovo. Alex sám, jeho přítomnost, úsměv a jiskry v očích, když se směje. Jaké má vlastně oči? Je zvláštní, že si toho nevšimla. Až přijde k dědovi napraví to.
Nejkrásnější myšlenky za celý její život. Spoustu věcí považovala za hluboké, také byly, ale nestačily na tenhle jednoduchý pocit. Filozofie, smysl života a spousta dalších věcí, o kterých často přemýšlela, se svou hloubkou šly teď do vedlejších kolejí. Tohle bylo štěstí, ani ne tak štěstí jako silná skrytá radost, oheň někde v člověku, a také hluboký nejasný smutek.

Jako by mě někdo v ten okamžik, kdy ho uvidím, hodil do ohně. Teď už se mi to stává, kdykoliv on něco řekne nebo se na něj podívám. První slovo, který řekne, když přijdu, zvuk jeho hlasu, je jako kus ohně.

Tyhle večery ji unavovaly a vysilovaly. Už nemohla další dny zažívat to, co bylo každý večer pravidlem. Bylo to vyčerpávající. Stále to samé... Alex, jeho tvář, jeho postava, pohled, oči, vlasy, ramena, letmé vzpomínky na to, co dělali, když byl u dědy... Nemohla myslet na nic jiného. Bylo to vysilující a jediná možnost, jak se všeho zbavit, bylo odjet pryč a přestat si o něm cokoliv myslet a dělat si jakékoliv naděje.

„Já nevím, proč to tak je. Já tomu nerozumím. Bože můj... ubohost, je to ubohost... já jsem... hnusná, černá... hnusná, ztracená, černá...“

„Když onen okamžik nastal, muž si uvědomuje, že se odchodem té ženy v jeho životě rozbilo něco podstatného, že jeho vztahy k lidem, ke světu, k sobě samému se tím navždy změnily. Když ho opouštěla, dospěla ta žena k rozhodnutí, jehož význam on, dejme tomu, zveličuje, neboť cítí, že ho to rozhodnutí tíží jako odsouzení. Ano, tak je to: svou roztržku, svůj neúspěch, si vykládá jako odsouzení. Byl odsouzen, se vším, co k tomu patří. Je to odsouzenec k životu, kterému nebude odpuštěno. Třese se pod dojmem rozsudku, jenž ho odtrhuje od světa, od něho samého: ztratil svou celistvost. Zdá se mu, že to odsouzení mu musí být vidět na obličeji, že je na světě něčím jako vyvrhelem… Chápete? Cítí, že vůbec nebude schopen žít, pokud setrvá v tomhle rozporu se sebou samým, se vším, co ho obklopuje, pokud nebude usmířen, chápete? Chtěl by v sobě zase najít onu schopnost přizpůsobit se životu, kterou člověku dává jen trocha štěstí; potřebuje to, aby uvěřil, že není úplně špatný, úplně ztracený.“
„Ach! počítá s tím, že najde někoho jiného, kdo by ho zachránil?“ řekla.
„Není to snad možné?“
„Ne,“ řekla velmi neutrálně, „vlastně nevím, proč by to nemělo být možné.“

Společnost má k tzv. duševní nemoci zvláštní vztah. Na jednu stranu se jí bojíme a odmítáme ji, na druhou stranu vznikají knihy jako Melancholie. Po jejím přečtení mám pocit, že kdokoliv z nás by se projevoval jako blázen, kdyby nekomunikoval nápodobou dřív slyšených promluv, ale namísto toho (a bez ohledu na společenské očekávání) měl odvahu v každou chvíli projevovat své skutečné emoce. Dokonce je to knížka tak přesvědčivá, že vás může na dobu čtení také „zbláznit“ – pocity, které jste si předtím neuvědomovali, se přihlásí o slovo. Probuďte v sobě svého blázna! Pravděpodobně budete mít možnost zažít stejné reakce okolí jako Lars. Nesouhlas, opovržení, odpor, odmítání. Ironické je, že většina lidí si přitom nejspíš dá pozor, aby svoje reakce neukázala. Nejčastěji nejspíš postřehnete rychle odvrácený zrak a vůbec odvrácenou pozornost. Hm, nejsme tedy nakonec všichni stejně nesvobodní?

2 07.02.2016

Dá se z toho trochu odvodit, co by nám asi říkala zvířata, kdyby se jako Nim naučila některému z našich jazyků. Pro mě je nejzvláštnější, kolik Nim prostřednictvím řeči projevuje citů, hlavně něžnosti a „kamarádství“ – družnosti, touhy po druhých a po dobrých vztazích s nimi. A není mu neznámý ani vzdor.

Rozhovory Nima s učitelkami

Při čtení knihy, Nim se nudí.

Nim: Kartáček tam, já kartáček.
Učitelka Mary: Později čistit zuby.
Nim: Spát – kartáček.
Mary: Později... teď sedět klidně.
Nim: Tam jíst. Červený já jíst. (Nim ukazuje v knize.)
Mary: Tam ještě jíst. Co tohle?
Nim: Jahoda, dát já, jíst jahoda.
Mary: Dobrý jídlo. Ty mít jahoda doma.
Nim: Pojď... tam. (Nim vede učitelku do kuchyně.)
Mary: Co tam?
Nim: Dát jíst tam, Mary, já jíst.
Mary: Co jíst?
Nim: Dát já jahoda.

Další úryvky:

Vidět déšť venku?
Bát. Přitulit.
Ty bát rámus?
Mary, bát. Přitulit.

Co teď myslet?
Hrát.
Co hrát?
Tahat, skákat.

Ty unavený teď?
Unavený. Spát, čistit zuby. Přitulit.

„Sen je často jediným věrohodným svědkem nitra našeho, neb když člověk bdí, sám mnohdy se brání pravdě.“ (Na rok 1916 je to docela pronikavá myšlení, zdá se mi.)

A delší ukázka z Miriam:

Prosím, podepři mne, sestřičko…
— Co se ti stalo, bratříčku?
Ráj jsem viděl, sestřičko!
— A jaké to tam jest?
Viděl jsem, jak jabloň vyšla z ruky Boží… slito květův — oh, více mne podepři, sestřičko, i ve vzpomínce omdlévám — slito květův: bělostných jak Tělo Páně — Maria Panna — ah, ah: prosím: více mne podepři, sestřičko…
— Ty pláčeš?!
Ježíši, Maria — svatá Alžběto — Bože! Ach, Bože můj! Bože můj! Bože můj!! —

Spousta osobních témat. Jen jedno z nich: vytrvalost lásky introvertního snílka ke snílkovi extrovertnímu. Neproduktivní a poněkud děsivá síla snu a idealismu v tomhle spojení. Peer Gynt: „Mé zločiny žaluj a vykřikuj!“ Stará Solvejg, která celý život čekala na jeho návrat: „Já neznám žádný. Byls, chlapče, můj a vrátil ses, jak jsi přislíbil. Tebou můj život písní jen byl.“

3 01.02.2016

Vypráví se, že Saint-Pol-Roux nedávno nechával na dveře svého camaretského sídla umístit každý den ve chvíli, kdy usínal, cedulku, na níž bylo možno číst: Básník pracuje.

Kdy se dočkáme spících logiků, spících filosofů? (…) Proč bych nečekal od pokynu snu víc, než očekávám od den za dnem vyššího stupně vědomí? Nemůže být i sen využit k řešení základních otázek života? Jsou tyto otázky v tom i onom případě stejné, a existují tyto otázky už ve snu?

Jednoho večera se ve mně před usnutím vynořila dost bizarní věta, zřetelně artikulovaná, takže bylo nemožno změnit v ní jediné slovo, ale odpoutaná nicméně od zvuku jakéhokoli hlasu – vynořila se, aniž v sobě chovala jakoukoli stopu událostí, na nichž jsem měl v té chvíli podle svědectví svého vědomí nějakou účast; věta, která mi připadala neodbytně naléhavá, věta, troufnu si říci, která tloukla na okno.

(1. manifest z roku 1924)

Když se někdo vyjadřuje, nemůže učinit nic lepšího než spokojit se s velmi nejasnou možností sladit to, co chce říct, s tím, co o téže věci říct nechce, a přece řekne. Ani velice rigorózní myšlení se neobejde bez pomoci, která je z hlediska rigoróznosti nežádoucí. Nepochybně je myšlenka ve větě, která ji vyslovuje, torpédována, i kdyby v této větě nebylo ani stopy po půvabně volném nakládání s jejím smyslem. Dadaismus chtěl obrátit pozornost především na ono torpédování. A je známo, že surrealismus se snažil pomocí automatismu každou stavbu před takovým torpédováním ochránit: něco jako bludný koráb (tento obraz, jakkoli otřelý, pokládám za dobrý, a proto ho přejímám).

(2. manifest z roku 1929)

V polosnách

To chvění v květinách, jež měsíc v sobě hostí
v trávě a na listí poprašek teskných snů
v tmách krve modrý zvon a něžnost za něžností

To něžné strnutí než do tmy poklesnu

Však pohled do okna jak do krajiny vodní
let malých červánků jak bříška zlatých ryb
všechno jak pod vodou a v modrém šeru pod ní

V jediném vanutí stesk výčitka a slib

Vítr jenž unáší trav semena a hlasy
a než se naděješ jen závrať zrcadla
jen větru vanutí jež složilo se v řasy

Tvá vypůjčená tvář se v tichu rozpadla

Smutek jejž nepoznals ostří slov na jazyku
čelem jde lehký sen tvůj život pozpátku
a všechno zaplaví zlatý déšť okamžiků

Všechno tak záhadné jak bylo zpočátku

A to není v téhle sbírce jediná báseň, která pátrá v měkkém prostoru vědomí rozšířeného opiátem usínání. Jinak Šalda o sbírce napsal, že v ní chce básník „osobní hoře transponovat v extázi – radost – ale tragickou radost“. Tomu by mohly odpovídat třeba tyto verše:

ne už bolest, ale opojení
které tančíc ve hvězdu se mění
budiž osten můj a křídlo mé