Návrat

V polosnách

To chvění v květinách, jež měsíc v sobě hostí
v trávě a na listí poprašek teskných snů
v tmách krve modrý zvon a něžnost za něžností

To něžné strnutí než do tmy poklesnu

Však pohled do okna jak do krajiny vodní
let malých červánků jak bříška zlatých ryb
všechno jak pod vodou a v modrém šeru pod ní

V jediném vanutí stesk výčitka a slib

Vítr jenž unáší trav semena a hlasy
a než se naděješ jen závrať zrcadla
jen větru vanutí jež složilo se v řasy

Tvá vypůjčená tvář se v tichu rozpadla

Smutek jejž nepoznals ostří slov na jazyku
čelem jde lehký sen tvůj život pozpátku
a všechno zaplaví zlatý déšť okamžiků

Všechno tak záhadné jak bylo zpočátku

A to není v téhle sbírce jediná báseň, která pátrá v měkkém prostoru vědomí rozšířeného opiátem usínání. Jinak Šalda o sbírce napsal, že v ní chce básník „osobní hoře transponovat v extázi – radost – ale tragickou radost“. Tomu by mohly odpovídat třeba tyto verše:

ne už bolest, ale opojení
které tančíc ve hvězdu se mění
budiž osten můj a křídlo mé