Belatris komentáře u knih

Lidé jsou v každé době stejní. Chtějí prožít šťastný život se svými milovanými v dostatku a klidu. Helerovy ženy ale čelí době, která jim to nedopřeje.

Při čtení Hany mě mnohokrát šokovalo, jak čtivě, jemně a lidsky se dá vyprávět, a to zvláště o věcech, které jsou pravým opakem jemnosti a lidskosti. Situace, v nichž se ocitáme, ovlivňují naše chování a jednání. Soudit lidi, kteří se ze strachu zachovali špatně, je vždy krátkozraké a komplikované. Nevíme, co je formovalo, kam sahají kořeny jejich motivací. Z románu Aleny Mornštajnové čiší pochopení, a ne odsudek, což je obdivuhodné.Při čtení se jen těžko lze vyhnout bohaté škále pocitů, na které autorka virtuózně hraje jako na exotický strunný nástroj. Od děsu z toho, jak rozmazlené dítě mluví o vraždě nechtěné spolubydlící, přes zlost na lidskou malost a zbabělost až k dojetí a soucitu. Zejména s Hanou, která žije v přesvědčení, že je stižena kletbou a rozsévá kolem sebe jen zkázu a smrt.

Mám zatím srovnání jen s Tichými roky, ale Hana je pro mne knihou, která je mistrně napsaná a právem si zaslouží všechny ta senzační označení, která vídáme na plakátech a v tisku. Za mě rozhodně patří ke klenotům současné české literatury.
(celá recenze na blogu)

25 07.11.2019

Jedinečný klenot, jenž uspokojí jak literární hlad, tak i touhu po silném, skrz naskrz lidském příběhu, který dokáže naštvat, pobavit i dojmout. Intimní příběh vypráví podivín Ray svému psovi a já se od knihy nedokázala odtrhnout. Kniha je plná krásného jazyka a vět/myšlenek, které si chce člověk opsat (čemuž jsem se neubránila). Postava Raye mimo jiné ukazuje, co s lidskou bytostí udělá výchova v izolaci a jak fatální jsou volby, které rodiče dělají. Mě se však nejvíc dotklo téma přijetí a vytěsnění jinakosti (Ray = podivín v malé vesničce), tolerance a slušnosti odvozené nikoliv z toho, co diktují společenské/zákonné normy, ale přirozený cit, instinkt. Mně jako introvertovi vadí spousta věcí, které děsily a blokovaly i Raye, takže vůbec nebylo těžké se na postavu navázat a nechat se jí vést příběhem až do konce.
Rozhodně jde o nejlepší knihu, kterou jsem v loňském roce četla, a docela jistě by trumfla i předchozí léta (jsem si tím jistá i s odstupem, kdy bezprostřední emoce měly čas opadnout). Putuje na čestnou poličku top titulů (do nejlepší pětky se vejde určitě).

20 10.01.2017

Je mi záhadou, jak je možné psát tak čtivě, a přitom nebýt povrchní ani podbízivý. Jednotlivé postavy vstávají ze stránek postupně a tak plasticky, že je čtenář po dobu čtení skoro bere za své příbuzné. Původně jsem chtěla jen ochutnat autorčin styl a knihu si přečíst někdy později, až bude kolem Vánoc více času na čtení. Samozřejmě se nic takového nekoná, protože jsem se jen těžko dokázala odtrhnout.
Zajímavý vyprávěcí postup - rozdělit příběh mezi dvě postavy - se může autorovi nehezky vymstít: buď se opakuje, nebo je to pro čtenáře nudné, protože se nepovede vybudovat dostatečné napětí mezi oběma linkami. Tady to fungovalo výtečně, dokonce se v posledních pár kapitolách stupňovalo napětí, které vešlo do vyprávění tak nenápadně, že zpětně ani nedokážu určit jak a kdy se vlastně objevilo.
Velmi dovedně jsou v románu zobrazeny rodinné vztahy, jejich dynamika a zdánlivé drobnosti, z nichž mohou vyrůst velké bariéry a mnohá nedorozumění.
Více zde: https://knihorozec.wordpress.com/2019/11/03/alena-mornstajnova-tiche-roky-promlouvaji-s-jemnou-nalehavosti/

18 03.11.2019

Silná a hodně tíživá kniha. Jsem zvědavá, co všechno mi spory tohoto příběhu zanesly do systému. Asi to v podhoubí mých myšlenek bude chvíli čekat na příznivou chvíli, aby se to naplno projevilo...

O tom, když je ti ukraden život ještě dříve, než ti dojde, že už ho žiješ.
O tom, jaké to je být cizincem i ve vlastní rodině.
O tom, jak těžké je uvěřit, že můžeš / nejsi nicka / život není jen k přežívání.
O tom, co znamenají "ti nejbližší".
O tom, že když něco necháme spát, tak se pak už nikdy nepořádně nevyspíme.
O zánětech, které lékaři nenajdou, ale stejně nás mohou zabít.

Po Dlouhé trati druhá kniha od Viktorie Hanišové a rovněž výtečný čtenářský zážitek. Hltala jsem každé slovo, byť to povětšinou byla dost hořká pilulka. Mám ráda autory, kteří dokážou jednoduchou formou zpracovat složitá témata... U jejichž knih je radost nejen prožívat, ale i myslet a vytvářet si vlastní postoje. Už se nemůžu dočkat další knihy této autorky.

16 09.12.2020

Tak tento román je pro mě opravdovým překvapením. Pouštěla jsem se do něj s obavami, protože hornické vesnice na konci 19. století opravdu nepatří mezi má oblíbená prostředí. Říkala jsem si, že to asi bude náročná četba, u které bude třeba zapojit i kus pevné vůle, abych neutíkala ke knihám, na které mám obrovskou chuť. Nakonec to bylo úplně jinak a Šikmý kostel se stal knihou, kterou jsem s sebou nosila z pokoje do pokoje a četla ve všech volných chvílích.
Postavy a rodiny, a nimiž se v několika částech a mnoha kapitolách setkáváme, jsou velmi šikovně vystavěné. Různé charaktery se svými touhami, sny a směsicí dobrých a špatných vlastností jsou skvěle podány, takže se vlastně čtenář stává dalším ze sousedů v Karwine, jejíž osud je dodnes neznámý i pro spoustu lidí z širšího okolí (zvláště mladšího věku).
Na románech hodně oceňuji, když autor dokáže proplétat dějové části s úvahovými, přirozeně mezi nimi přecházet, udržet vývoj postav a vytvořit tak celek, jenž drží pohromadě. To se Karin Lednické povedlo. V posledních měsících mi marketingová kampaň ke knize už trochu lezla na nervy - bylo to úplně všude, kam jsem se hnula. Ale kniha je skvělá, takže mou nabručenost umlčela a já se dychtivě těším na další díl, který je "ve výrobě".

16 12.03.2020

Rozhodně nesouhlasím s tím, že by KaC bylo ODPADovou odpočinkovou četbou. Texty jsou psané s lehkou sebeironií a nebulvárním způsobem poodhalují herecké řemeslo. Jde o ideální knihu k odpočinku a zábavě mezi Dostojevským a Proustem, přitom nejde o brak: veškeré banalitky všedního života herečky/řidičky/studentky/přítelkyně atd. jsou popsány příjemně svěžím stylem a opět zmíním mou nejoblíbenější ingredienci - sebeironie! Vložené komiksy knihu příjemně ozvláštňují. Jediné, co je nepříjemné, je cena. Kdyby se kniha vešla do tří set, bylo by to přiměřené.

16 07.02.2016

Tato kniha je právem označována za kontroverzní. Pro mě tkví ona kontroverze hlavně v opakovaných výzvách k ozbrojování a přípravě na boj. To je něco, co mi přijde nebezpečné - knihu si doufám přečte pestré spektrum lidí a umím si představit, že některý typ lidí by mohl zbrojení a přípravu na boj pochopit po svém (vznik ozbrojených bojůvek s pochybnou disciplínou je vyloženě děsivý).
V knize se ale objevuje řada postřehů, které pochopitelně rezonují v nižších společenských vrstvách - neúcta nebo až pohrdání manuální prací a lidmi, kteří manuálně pracují, odtrženost politiků od těchto vrstev, pocit bezmoci a bezradnosti člověka, jehož strach je kartou v rukou populistů...
Jako "kavárnice" rozhodně nelituji toho, že jsem knihu přečetla. Nechápu komentáře typu "odpad, fašistická kniha", které nepracují s konkrétními výňatky z textu nebo alespoň parafrázemi, a je tedy pravděpodobné, že autor těchto výkřiků knihu ani nečetl. Lidé, kteří proti knize nebo autorovi vystoupí, by měli mít připraveno nějaké argumentačně podložené stanovisko, a ne vystupovat stylem "jste škodlivý pro společnost" a hotovo. Nenásleduje nic konkrétního, na čem by se dala postavit diskuse (alespoň "myslím si to, proto, že...").
Knihu zpětně vnímám jako subjektivní pohled Petra Hampla na možný vývoj Západní Evropy. U mechanismů, které k dnešní situaci vedly, autor podle mě neudržel moc vědecký postoj a zůstal u vlastních dojmů a výkladů. Sama bych ocenila právě v této části hlubší ponor, ale to už by zřejmě nebylo přístupné pro čtenáře z nižších pater společnosti, kteří (odhaduji) budou tvořit většinu fanoušků této publikace.
Dystopické vize vývoje směrem ke stále větší agresi, krvi a chaosu beru jako jednu z mnoha možností, co může nastat. Prohlášení o šíření nenávisti a škodlivosti knihy po přečtení nemůžu podpořit, protože pokud tam tyto jevy jsou, jsou implicitní a závisí na konkrétním čtenáři. Zakazovat takové knihy by bylo nešťastné, protože jak jinak si má čtenářstvo tříbit názory, než že se setkávají s nejrůznějšími názorovými proudy? Cenzura by jen zvýšila jejich popularitu a podpořila by konspirační teorie o spiknutí proti hrdinným nositelům pravdy. Takže necenzurovat, ale mluvit s lidmi, proč si myslí to, co si myslí.

14 15.06.2018

Světelný klam je výbornou ukázkou toho, co mám na tvorbě Louise Pennyové tak ráda. Citlivě prokreslené postavy, které se díl od dílu vyvíjejí a odhalují nám ze sebe více než předtím. Dovedně vykreslený Quebec, ať už jde o Montreal, nebo malou vesnici uprostřed nádherné přírody. V románech Louise Pennyové nenajdete slabou kapitolu. Nejcennější však je schopnost potěšit jak čistokrevné příznivce krimi žánru, tak i milovníky ornamentálnějšího literárního stylu s důrazem na psychologii postav. Gamachovská série se pro mě definitivně stala vítanou závislostí a připojuji se do řady fanoušků, která už zběsile vyhlíží další díl.

14 12.05.2018

Skvělé, skvělé, skvělé!
Nevím, kde jsem byla, když Viktorie Hanišová vydávala předchozí knihy, ale odteď přesně vím, kde budu při vydání té další: budu stanovat před knihkupectvím nebo si urvu předobjednávku na e-shopu, jen abych ji HNED měla k přečtení.

Hlavně první tři povídky jsou naprostá fantazie - silné, nápadité, jdou na dřeň a ožívají člověku pod rukama. Autorku s takovým stylem psaní jsem dlouho hledala, takže ze mě teď nadšení tryská všemi směry. A hádejte, kdo má rezervaci na všechny dosud vydané knihy Viktorie Hanišové? Není těžké to uhodnout.

13 15.10.2020

Učiněný dezert, který je třeba ujídat po malých, plně vychutnaných soustech. Množství myšlenek, postřehů a nádherných detailů nabalených na na první pohled banální, všední věci (jako je například pití čaje)...
Souhlasím s výrokem, že každý spisovatel by měl číst Prousta (ne přečíst, ale číst). Kniha ukazuje, kolik toho unese literární (zejména románová) forma.

12 21.07.2013

Tohle je pro mne jedna z nejvíce nadhodnocených knih, na jaké jsem kdy narazila. Jako odrostlejší dítě mě hrozně zklamala a nudila, u dospělejšího individua se tyhle dojmy ještě prohlubují. Myšlenky, které se tam objevují, jsou krásné a hluboké, ale forma zpracování není pro mě.

12 21.07.2013

Spolu s Antigonou je toto má nejoblíbenější tragédie od Sofokla.
Všude se mluví o neodvratnosti osudu. Já vnímám Oidipa jako tragédii jednoho člověka a jeho rodiny; každým svým činem se snaží zvrátit nepřející sudbu a přitom každým tím krokem se přibližuje jejímu vyplnění.
Silné a výborně přeložené.

11 21.07.2013

Číst tuto knihu bylo veslovat lávou - dost nepohodlné. Styl upachtěný, unylý a nudný, postavy schematicky podivné a počet sebevrahů komický. V Japonsku je možná počet sebevražd a přístup k nim odlišný než u nás, ale Murakami je vydáván za světového autora, který překračuje hranici Japonska. Nesnáším, když za textem vycítím nějaký komplex, mindrák. V ND jsem měla intenzivní pocit, že si autor vyřizuje účty s těmi, kteří svým pasivním přístupem ke svým problémům ničí lidi okolo. Tóru Watanabe svou pozici průvodce románem neustál - mě jako čtenáře ztratil vcelku záhy a už jsme se ve změti bloudění nenašli. Pohodlně se četlo jen několik posledních stran (příjezd Reiko do Tokia). Kdyby bylo ND povídkou nebo maximálně krátkou novelkou, nebyl by možná výsledný dojem tak negativní. Roli jistě hrají i vysoká očekávání. Čekala jsem víc než jen sem tam příjemně depresivní atmosféru. Postavy mě nechaly chladnou, a to většinou zabije můj čtenářský apetit.
Ale rozhodně se ke knize po letech vrátím. Zajímá mě, jak se čtení promění s odstupem času a hlavně po přečtení Murakamiho esejí Spisovatel jako povolání.

11 21.07.2013

Nejsilnější zážitek pro mě byla 50. léta, zejména postava dušího chlapce Josefa. Celkově jsem si velmi užívala postavy, které jsou precizně napsané, plné života a mnohdy až bolestně autentické. Sprostá slova, opilec terorizující manželku, která na něj i tak toužebně čeká, když ho za výtržnosti zavřou. Vilní chlapi z ubytovny, co si večer uloví osamělou holku, aby ulevili tlaku v podbřišku, ať už je ono uvolnění z obou stran dobrovolné, nebo není. Ženy, muži, děti – různé generace mají jednu zásadní věc společnou: jsou vrženi do okolností, do vleku dějin a mohou jen dělat, co se dá. A když to nestačí, jsou odklizeni ze scény.
Neskutečně čtivé, velmi dobře napsané. Velké překvapení na poli současné české literatury.

10 14.01.2019

Největší bomba po Objevení nebe od Mulische, která mi v poslední době vybouchla v rukou (a hlavně v hlavě). Poutavě napsaný příběh autistického Christophera psaný v ichformě, kde se míchá Christopherova oblíbená věda, úžasně neotřelé úvahy o světě a chování lidí, které působí autenticky a jímavě. Smutek i vtipnost některých situací (což Christopherovi samotnému samozřejmě uniká) se ve vyprávění střídají tak rychle, že výsledný dojem je ohromující a plný a bude mi trvat ještě dlouho, než "uklidím" po tomhle drtivém výbuchu.
Jedna z nejlepších knih, které jsem četla. Rozhodně v top 5.

10 30.09.2013

Zcela nesdělitelná zkušenost. Plná, výživná, vtipná i neskutečně filozoficky hutná nálož. První dvě třetiny jsou výrazně silnější než ta poslední, ale nedá se ani v nejmenším mluvit o zklamání. Mulisch se tímto počinem vyhoupl mezi moje nejoblíbenější autory. Zatím o tom nemůžu napsat víc, asi to bude ještě trvat, než si to všechno zpracuju.
Rozhodně je to jasná volba u přihlouplých anket typu "Kterou knihu byste si s sebou vzal na opuštěný ostrov".

10 21.07.2013

Dost těžko se to hodnotí. Ten koncept je na plný počet. Jde o zajímavé téma ke zmapování. Proto jsem si tuto knihu vybrala ke čtení. Ale když se četla jednotlivé rozhovory, většinou se mi nečetly moc příjemně. Snad jen dva samotáři svým vyprávěním stvořili kapitolu, kterou jsem četla zaujatě a přišla mi obohacující. Zbylí byli buď příliš bláznící ezoterici + konspirační teoretici nebo nesnesitelní mystikové. Padaly z nich místy takové kraviny a zněly tak sebestředně, že mi to chvílemi připadalo jako pročítat diskuse pod články na internetu. Většinou jsem kontrolovala obsah, kolik ještě chybí do konce dané kapitoly.
Nelituji toho, že jsem si knihu půjčila, obohacující v mnohém opravdu byla, ale jako čtenářský zážitek roku to rozhodně nevidím.
Ovšem po maringotce na víkendy se rozhlédnu, sice ne na Šumavě, ale Česko je velké...

9 29.10.2020

Naprostá bomba. Už dlouho se mi nestalo, že bych přečetla přes 300 stran za půl dne.
Zatím nejlepší díl celé série, v němž se uzavře řada linií, které byly rozpracované v předchozích knihách - ať už jde o vztahy mezi postavami, záležitosti v Sûreté ohledně podezření na korupci a vraždy... Zase se poodhalí kousky minulosti některých postav a hlavně se převratné věci stanou v životě několika ústředních postav. Naprosto převratné. Moc často se mi to nestává, ale na pár chvil jsem potřebovala i kapesník (a nešlo o sennou rýmu). Perfektně vystavěné, dávkované a velmi záhy (asi ve čtvrtině knihy) vyprávění vybudovalo takové napětí, že prostě nešlo přestat a jít se třeba najíst nebo dělat takové ty otravné věci, které zdržují od čtení a tělo je vyžaduje.

9 04.08.2019

Snažím se zůstat objektivní, ale s každým dalším dílem série s vrchním inspektorem Gamachem se jen utvrzuju v tom, že Louise Penny je superstar. Je neuvěřitelné, jak většinu textu tvoří dialogy, přitom nejde o ploché "uplkané" knížky. Penny je kouzelnice, která místo hůlky používá pero.
V jejích knihách si užívám jak ty seriálové části - jednotlivé případy, které jsou uzavřeny v rámci každého dílu -, ale i sériovost - věci, které se táhnou přes více dílů a vyvíjejí se. V Krásném tajemství mě právě ty sériové dějové linky úplně dostaly a nejradši bych se hned pustila do dalšího dílu.
Bála jsem se, že se mi díl nebude líbit tolik jako ty, které se odehrávají ve vesnici Three Pines, ale prostředí odlehlého kláštera, který žije hlavně hudbou (gregoriánskými chorály), je podmanivé.

9 03.11.2018

První knižní případ Hercula Poirota se stal mým prvním přečteným a vychutnaným Poirotem vůbec, přestože už jsem čtenářsky rozhodně ve středním věku. Po knize jsem sáhla v naději, že si odpočinu od knih, které číst z různých důvodů musím, a toto bude můj únik a vzdor. A dobře jsem udělala. Styl madam Agathy není nijak ornamentální, jen velmi výjimečně se objevují metafory (najednou se zvedl vítr, jako by opodál by oddechoval obr). Hastingsovo vyprávění je na mnoha místech vtipné tím, jak musí Poirotovi hrát onoho hloupějšího parťáka, na kterého se mohou čtenáři navázat. Nedivím se, že postava Poirota si získala tak nesmírnou popularitu. Správná míra výstřednosti, bryskní myšlení, obdivuhodný cit pro detail a velmi specifický styl vyjadřování. Velmi dobře, madam Christie.
Děj se beze zbytku týká vyšetřování. Postupné odhalování podezřelých, zavrhování teorií a opětovná revize zavržených scénářů - to byl přesně ten zábavný odpočinek, po kterém jsem toužila.

9 30.01.2018