Aterianna komentáře u knih

Mrzí mě, že v dnešní době, kdy je promítaná podoba díla pro lidi stále přístupnější (a i mnohdy aktraktivnější) a jsou z nich tedy radši diváci, než čtenáři. Zrovna u tohoto. Jakožto filmová nadšenkyně se zálibou v knihách můžu za sebe říci, ( a snad se i s většinou shodnu)že filmová verze se opravdu nepovedla. Nejde jen o klasickou hloubku, která se do filmu, ať se snaží jakoliv, nelze naplno přenést, ale tentokrát o celkový dojem. Rozuzlení filmu přišlo jen tak po stopáži filmu, která nesla pocit gradující tendence – a žádná nepřišla. Postavy ve filmu byly plytké, bez minulosti a snadno odsouditelné..
Kniha tedy opak filmu. Co budu psát k detektivnímu-thriller románu. Asi nic víc, než pociťne mráz na vlastní kůži.

3 12.09.2018

Jsem velmi vděčná seznamu maturitní četby, že mi posloužilo jako místo setkání s Petrou Soukupovou. Nepamatuji si, kdy by mi z "obyčejných" rodinných příběhů mrazilo (Zmizet – opravdu tleskám). Neokoukaný použitý styl psaní, perspektivy, jazyka.. Všechno tak nereálně reálné.

4 12.09.2018

Ve vidině volného léta jsem se dala na četbu světových děl, které se jsou i součástí školních osnov (sice mám letos už po maturitě, ale proč kánon literatury opouštět). Lolita byla jednou z nich. Avšak, náhled mi postačil.
Měla jsem tu smůlu (štěstí?), že jsem potkala filmovou adaptaci (z 1997) dříve, než tu knižní. Problém je tedy následující: měla jsem Humberta za jiného Humberta, než se kterým jsem se seznámila do té čtvrtině knihy, než jsem si řekla, že tato čtvrtina bude poslední. Nezkousla jsem číst jeho myšlenky. Opravdu je to kontroverzní téma stále. Do knihy jsem s tím očekáváním ale šla. Morálka se houpe (někdo má svůj pohled pevný jako konstruktci houpačky – Jakým zázrakem se dá ospravedlnit tohle myšlení dospělého muže?). Kdo je to zlo a lije benzín do ohně?
Jak už jsem psala, téma bych zkousla, ale charakter mi šel ostře proti srti, bylo to moc. Jestli bylo ale něco, co by mě možná udrželo – styl psaní. Opravdu asi nejkrásněji (paradox) použitý jazyk v knize, jaký jsem dlouho nepotkala. Soustředěnost se je potřeba a vyplatí se. Prostě lesk temnoty.

Hned jak jsem se do díla začetla, neuniklo mi, že se autorka musela inspirovat skutečným případem (zmizení Madeleine Mccann – celé léto předtím, než se mi o Vánocích tato kniha dostala do rukou, jsem sjížděla dokumenty a yt videa o kriminálních případech). "Nápad" tedy docela zajímavý, průběh a rozzuzlování, retrspektiva.. a pak přišel závěr: doufala jsem, že to tak nakonec nebude, ale bylo to černé na bílém až do poslední věty.
Ale celkově kniha neurazí, určitě zaujme a příznivcům těchto závěrů rozhodně dílo bude hrát do noty.

1 11.09.2018

Joy Fielding... jméno mi připadalo povědomé, když jsem z nouze hledala v knihovně něco na čtení, a na Šepoty jsem narazila. Četla jsem totiž asi před dvěma lety Zmizení Samanthy Shipleyové. K mému překvapení jsem se dozvěděla tady na databázi, že Joy je ve 100 53.nejoblíbenější autorka.
Já nevím, jsem asi náročná a očekávala jsem od knihy více.. prostě větší hloubku, složitost, charakter postav.. Možná je to ale dost tím, že přeci jenom se jedná o dílo, které vyšlo před 15 lety, kdy si troufám říct, takový boom detektivních-thriller-románů nebyl, a tak se jednalo o něco vyjímečného a třeba nového. Dnes postupem času jsou desítky podobných děl a námětů ještě více propracovanějších a v důsledku toho Šepoty z roku 2003 působí slabě a jednoduše, zatímco jsou i nepřiznanou inspirací právě těch dnešních.
Nepopírám ale, že mě četba nezabavila. Ano, ale ne tak, že by mě nechala bez dechu, jako by tomu bylo, kdybych se narodila o 15 let dříve.

1 11.09.2018

Nebudu tu psát takovéto "kniha, kterou pochopíte ž když.." nebo "jako malou mě to vůbec nebavilo, ale teď....".... to vše znovu a znovu. "Nic to pak o knize neřekne, což je u recenze docelá taková podstatná věc." – ale.. tady netřeba slov, jsou zbytečná :,)

5 25.08.2018

Aljaška je moje první setkání s Greenem, v tém době velice populárním zejména díky Nepřejícím Hvězdám. Kniha mě utvrdila v jednom faktu, a o to v tom, že bez symaptie k hlavním postavě, nebo alespoň k té klíčové, vás děj knihy prostě nezasáhne a vy si vlastně neodnesete to, co jste měli. Mě jednoduše ona úžasná Aljaška od začátku moc nesedla. Nenašla jsem úplné pochopení pro očarovnání jejím přirozeným kouzlem. Ale tím nechci dílo schazovat. Mám v plánu se do Hledání ponořit znovu, snad tentokrát budu správně naladěná a zapojím své emoce k soucitu s hlavní postavou a celým příběhem.

3 10.08.2018

Chopila jsem se příležitosti a ulovila poslední volný svazek v knihovně. Nikdy jsem nebyla pro přečtení knihy zaujata a zároveň znechucena.
Na začátku mě děj (i když ne nervydrásající) dokázal vtáhnout, měla jsem pochopení i pro hlavní postavu, a sem tam mi nějaký ten hrubší jazyk popisující oné činosti nevadil. To je vše? Zas tak hrozné, jak někteří píšou, to není… Pak jsem se přehoupla něco přes polovinu a už se to vezlo, míchalo, mátlo, znechucovalo i překvapilo. Vše dohromady. Hlava mi stála. Opravdu si některé pasáže v reálu nedokáži představit.
Sem tam nějaká myšlenka, jejiž část, kde se vyskytovala v textu stálo přečíst si znova, byla téměř zastíněna tím šerem, které hází onen prvek, motiv, se kterým si autor pohrává a přehazuje. Je potřeba se ale odprostit od dnešní doby, dnešní morálky a našeho evropského pohledu a v mém případě úhlu pohledu z dívčího pohlaví.
Něco na tom bude, něco z toho po přečtení vyplyne a dá nám to. Není třeba to vždy konkrétně pojmenovat a uchopit. Často ta zmatenost je nejmagičtější.

4 30.07.2018

Sáhla jsem po knize, jejiž hřbet nese jméno Gillian Flynn tímto podruhé. Jak jinak začít, než u jejího bestselleru Zmizelá, který řadím na svém žebříčku velmi vysoko. Ostré předměty se sice nacházejí o něco níže, ale příčka nesoucí není stabilní. Mám z této knihy velmi smíšené pocity.
Vcelku jednoduchý (zato znepokojivý) příběh je opsán na něco přes 250 stránek. Přesto dokáže uvést základní rysy a charatery postav, nastínit pozadí a vývoj. Tak nějak to funguje, neurazí – ale ani ne příliš nadchne: Nevím, zda jsem po Zmizelé čekala naprosto mistrovsky vytvořenou postavu/y, která by byla tak dokonale narušená a reálná, až bych ji zbožňovala (jako Nick a Amy) a nebyla mi nepříjemná. Tady však není dotažen tento prvek dokonce.
Příběh, který nestačil ani pořádně zakořenit a nechat tak celou povahu knihy plynout buď směrem detektivky, nebo krimi/psycho románu, tak nedokázal úplně využít potenciálu, který podle mne měl. Pro detektivku působí uspěchaně a ne příliš kvalitně (především v druhé polovině a havně závěr) a pro román, kam se naklání radši, jak už jsem jednou zmiňovala, autorka nedává příliš prostoru ani postavám nebo příběhu. Přesto ale čtenáři nic podstatného nechybí, a nebýt mého vysoké očekávání, byla bych nadšená a neměla nic co vytknout.
Co se stylu ale týče, tak zpočátku si se svižnějším tempem poměrně pěkně hrají do noty a a právě na začátku jsem si říkala, že mě čeká "příjemný" psychothriller, který pro svoji efektivitu nebude nic zbytečně prodlužovat. Časem se ale pak ukázalo, že povrchnost je někdy trošičku moc (Ale nevím, možná jsem zvyklaá na jinou úroveň reálnosti, viz Stieg Larson..) tj.zkrátka mi najednou vadila ta jednoduchost.
Každopádně, jsem jede z typu lidí, kteří u titulů, které se dočkali filmového zpracování, volí klidně pořadí 1.film/seriál a 2.kniha. Často je tomu tak při zdařileém hereckém obsazení. A jelikož mám herečku Amy Adams ráda, nemohla jsem si tento počin nechat ujít ani v jedné verzi. Přeci jen, celé to má něco do sebe. A když nad tím tak uvažuju, dobrá kniha se pozná tím, že vás nutí přemýšlet a nenachá vás úplně klidnými. Já stále uvažuji.
A Ostré předměty opravdu ostré jsou...

1 15.07.2018

Jestli něčeho lituji, tak je to to, že jsem si na knihu půjčenou od babičky s jejími slovy, že až ji dočtu, tak jí musím říct, jak jsem to celé pochopila, nenašla čas dříve. O závěru jsem si s ní už promluvit nikdy nestihla. Narážím tím mimo jiné, jak velká škoda je, že na tyto starší tituly se zapomíná a dostávají se do stínů moderních krimi románů, kde se každý druhý pyšní nálepkou bestseller. Ale mnohdy vrhá jen stín počet stránek. To prvé jádro Popelka zvládla opsat v jen něco málo přes 120 stranách a příběh, které vyprávějí mi přesto hryže mysl do teď.
Kéžby se našel někdo, kdo toto dílo četl a mohl mi vyvrátit či podpořit mojí teorii. .

9 09.07.2018

Konečně si mohu ve svém seznamu odškrtnout ze sekce severské krimi titul, kde se z autorů nachází například Nesbo nebo Kepler, velikána tohoto odvětví- Larssona a jeho Muži, kteří nenávidí ženy. Narozdíl od děl již zmiňovaných autorů, nesledují Muži stejnou zajetou strukturu, které by čtěnář přihlížel jako cestující ve vlaku na již vyjetých kolejích. Ono se to časem omrzí, nebo tedy mně osobně. Larsson naopak na mne působí jako autor díla, které je něčím vyčnívající a osvěžující, nenudící jen klasickou krimi-román strukturou. Je obohaceno dalšími prvky. Ovšem v tomto případě je třeba potom brát na vědomí, že blízkost autora s novinářskou oblastí je více, než zřejmá (pro někoho možná až zdlouhavá a příliš prokreslená součást příběhu) a ví, jak věrohodné detaily této společenské sféry podat. Společně s postavami tvoří perfektní komplex. Především chci vyzvihnout Lisbeth, která by mi normálně jako typ člověka (a jedno jestli v reálném světě nebo v tom knižním) šla v něčem proti srsti, ale tentokrát mi přirostla, jak se říká k srdci tak, že jsem se rozhodla pokračovat v trilogii.
Příběh může býrt sebelepší a zápletka jakkoliv šokující, ale bez postavy, o kterou byste se báli a soucítili s ní, by to vše splynulo a zůstalo ležet na dně knihovny bez další reflexe. Ale v tomto případě je to pravý opak. Další kniha, o které se ráda pobavím.

9 09.07.2018