Atanone komentáře u knih

Skoro jsem litovala, že nakonec vyšlo najevo kdo, proč a hlavně jak. Nebýt toho, že jsem poměrně nedávno viděla film, byla bych úplně mimo se svými teoriemi, i když zpětně tam byla jedna fakt solidní nápověda.

118 25.08.2021

Jumbo!
Lidi, právě jsem dočetla svou první knihu ve svahilštině, navštívila jsem španělskou vesnici a jako koza čuchla k petrželi s očekávaným výsledkem.
Konstatuji, že jsem technicky nerozuměla skoro ničemu, ale byla to pořádná adrenalinová jízda! A to jsem viděla film a myslela jsem si, že už to napínavé nebude. Bylo. Omlouvám se všem menšinám (včetně koz), které jsem druhou větou vážně nechtěla urazit a knihu - jak jinak - doporučuji.

99 22.05.2023

"...nic je vlastně prostor pro cokoli.."

Moje první setkání s autorkou a hned si mě zasekla na háček a knihu můžu z mého pohledu doporučit. Příběh uzavřený na malém prostoru zapadlé pohraniční vesničky, kde každý každému vidí do talíře, zdánlivě si hledí svého a po večerech oprašuje kostlivce ve skříni. Příběh se rozjíždí pomalu, dozvíte se spoustu zdánlivě nedůležitých věcí a pak se něco stane a vy už víte, že každý něco skrývá a každý hraje komedii. Byly chvíle, kdy si mě autorka vodila tak, že jsem málem podezřívala i kočku Mášu, ale přitom jsem chápala každou z postav a nenacházela jsem nikoho, kdo by mi byl vyloženě nesympatický kromě toho, že byl svým způsobem nešťastný.

98 20.06.2021

„Nikdo mě nezná. Žili vedle mě, ale nikdy nevěděli, kdo jsem a po čem toužím. Bez čeho dokážu a bez čeho nedokážu žít. Celý život bolí, říkávala mi babička a drsnou rukou mě hladila po vlasech.“

Uvědomila jsem si, jak je dobře, že takoví lidé pořád ještě jsou. Sběrači, kteří znají energii a moc rostlin i jejich životní cyklus, vědí kdy, kde, co a jak sbírat, aby síla zůstala zachovaná, jak dělat masti, oleje a tinktury. A hlavně obětují kus svého životního času, aby jiní, kteří to dělat neumí, nebo nemůžou, mohli z té síly čerpat. Sbírat byliny pro sebe může být potřeba i radost, ale sbírat je pro druhé, ve velkém, to je těžká práce. I za mých školních let jsme ještě sbírali byliny a vím dobře, jak bolí ruce a záda, než se naplní pytel, nebo taška zelenými bylinami a jak potom člověku padá sebevědomí, když se to usuší a scvrkne. Takže díky za ně, za ty, co to dělají rádi pro nás, kteří si pak můžeme pomoct v našich neduzích, protože díky nim se k zelené lékárně dostaneme snáz. Tito lidé byli vždy vyhledávaní, ale málokdy pochopení, protože vysílají na jiných vlnách a možná se nám zdají být trochu posedlí, divní a neuchopitelní, protože vědí to, co my nevíme. Vědmy,bylinkáři, léčitelé, kořenářky, víly, čarodějnice. Blessed be, ať jsou požehnáni.

Příběh sám o sobě je dusný jako vzduch před bouřkou. Název napovídá, kam to celé směřuje a Aniččina posedlost začne brzy dávat smysl. Ona se nelituje. Konstatuje věci. Odsouvá problémy, protože ji zdržují od jejího poslání. Neubližuje, jen nechce, aby ji někdo odváděl od toho, co je pro ni důležité. Stravuje sama sebe a schne jako její bylinky, ale ví, že to je v pořádku. V její tmě voňavých bylin je jí dobře. Život, každý bez výjimky, začíná zrozením a končí smrtí. Nikdo se tomu nemůže vyhnout, ale vždy jde o čas mezi tím. Jistě, každý den začíná svítáním a končí tmou. Ale je to i jinak. Každá noc je zároveň předzvěstí dne.
Našla jsem v této knize spoustu světla. Děkuji.

96 11.07.2021

Román divoký a nespoutaný jako vítr nad Wuthering Heights..
Láska a nenávist, lidé,kteří měli spolu zůstat,ale opustili jeden druhého aby se spojili s někým,s kým být neměli. Křivda,kterou nakonec srovná tráva na hrobech...

Katy mi byla vždy velice blízká-možná proto,že jsem hodně svého dětského volného času trávila venku,v lese,pozorováním ptáků a lezením na stromy. Kdybych mohla létat,létala bych nejvýš,jak by to šlo. Rozumím jí i ceně,jakou zaplatila za to,že se nechala spoutat,jakkoli to bylo nevyhnutelné. Za kompromisy se vždy platí.
Jaký by byl Heatcliff kdyby se zachovala jinak? A jaký by byl jejich život,když by přece jen jednoho dne museli dospět? Jejich láska byla tak živočišná a přímočará,až z toho mrazí. "Já jsem Heatcliff" říká Katy. Kdo z nás toto může říct o tom,koho miluje?

Nejsem asi první,kdo srovnává dva nejznámější romány sester Brontëových-Janu Eyrovou a Na Větrné hůrce. Zatímco první je zdánlivě studený a vášně v něm bublají pomalu jako guláš pod pokličkou, Větrná hůrka je jako papiňák bez pojistky.
A já vždy risknu,že se spálím

96 21.04.2017

Tohle košaté dílo mi dalo vážně zabrat. Paradoxně právě tím, co jsem si od něj slibovala. Autor do něj vměstnal podle mě obrovskou část Ruska se vší jeho neměnností a zároveň obrovskými zvraty a paradoxy. Zaplnil svůj román desítkami postav a postaviček, s některými pobydeme déle, některé jen projdou a zase zmizí v soukolí dějin. Všechny mají svoje osudy a názory, které nám na stránkách knihy sdělují, dozvídáme se někdy o jejich minulosti i současnosti a jelikož se román odehrává v pro Rusko tak dramatické době, jediné, o co se můžeme právem třást, je jejich budoucnost.
S doktorem Živagem jsem se setkala nejdřív ve filmové podobě a do filmů (obou) jsem se hned zamilovala. Horší už to bylo se samotným Jurijem Andrejevičem. Upřímně řečeno bych netoužila být ani Toňou ani Larou. Natož Marinou. Živagovi jsem trochu odpustila až v poslední třetině knihy a co mě vzalo úplně nejvíc je obraz rozvrácené země i lidí. Asi nejlíp to vystihuje postava Lary, když na jednom místě říká: “...jsem přesvědčena, že válka zavinila všechno, všechna neštěstí, která následovala a která dodnes doléhají na naši generaci. Dobře se pamatuji na dětství. Zažila jsem ještě dobu, kdy platily ideály pokojného minulého století. Bylo obvyklé svěřovat se hlasu rozumu. To, co člověku napovídalo svědomí, pokládali za přirozené a nutné. Usmrcení člověka rukou jeho bližního byla vzácnost, cosi neobyčejného, událost, která se vymykala z řádu. Vraždy, jak jsme se domnívali, se vyskytovaly pouze v tragédiích, v románech ze světa špiónů a v novinách, v kronice událostí, ale nikoliv v obyčejném životě.
A pojednou přišel ten skok z poklidné, nevinné pravidelnosti, skok do krve a nářků, do všeobecného zešílení a zdivočení každodenního a neustálého, skok do uzákoněného a vychvalovaného zabíjení.“

Pochopitelně doporučuji

94 08.01.2022

tenhle příběh vzbuzuje tolik emocí,krásných i smutných,ale hlavně je o naději...Kolik už mocipánů ničilo knihy a památky,protože se báli slov a myšlenek jimi sdělených ať už na papíře,nebo v kameni. Není to trochu směšné,když se otočí režim,že zakazuje knihy (nebo vnucuje),že staví pomníky (nebo ničí ty staré) ? Lidem,kteří nemají naději,se snadno vládne.
Každý,kdo se odmítá podřídit,krade Smrti část její moci..ale na druhé straně-čeho se bát,když sama Smrt je vypravěčkou lidských příběhů?

93 23.08.2017

Když jsem knihu četla poprvé, byla jsem jen o pár let starší, než Edita. Sice ne až tak fatálně handicapovaná, ale ve velmi podobné situaci, dokonce i co se první veliké lásky týče. Dnes, s odstupem času a mnoha životními zkušenostmi už se vztahy nenechám tak semlít, ale návrat k téhle knize byl pro mě v jistém směru deja vu. Možná i proto jsem s ní tak bojovala. Kdysi jsem v ní vítala to neustálé omílání pocitů, domněnek a pochybností. Teď mě spíš místy unavovaly popisy téhož pořád dokola. Ale možná mě ve skutečnosti jen popuzovala vzpomínka na to střevo, kterým jsem kdysi byla i přes láskyplně spartánskou výchovu mých vzácných rodičů.
Milostný vztah mezi zdravým a nemocným je občas velmi složitý. Chce velikou dávku oboustranné upřímnosti, tolerance a pochopení. V opačném případě se může zvrtnout v jízdu na horské dráze, která zničí všechny zúčastněné.
Je velmi těžké být v pozici toho, kdo je nějakým způsobem závislý na cizí pomoci, když se do všeho zaplete láska. Ta bývá, jak víme, slepá. Nespokojí se s ničím menším, než s láskou a někdy nedokáže pod slupkou falešného soucitu odhalit strach, nebo dokonce pohrdání. Na druhou stranu nejde odsoudit někoho, kdo nechodil ve vašich botách.
Ostatní k této knize je vypsáno v dalších komentářích. Příběh odolává času, protože je dobrý a zaslouží si doporučení.

90 29.06.2022

Mělo to spád, nápady, napětí. A bylo to podkůžové. Koho by taky nechaly v klidu vraždy dětí, byť jen smyšlené? Pasáže vnitřních monologů, i když občas sváděly k přeskakování, pomohly přiblížit hlavní postavy. Vzhledem k tomu, že jde o knižní sérii (jak jinak), se to snad bude hodit, pokud se k ní vrátím.
S Holgerem jsem neměla problém, na Miu bych asi potřebovala víc času, abych zjistila, jak se její postava v dalších knihách vyvíjí. Na druhou stranu nevím, jestli by se mi chtělo znovuprožívat její stavy. Ona to asi není jen záležitost severské krimi. Většina autorů jako by se bála, že pokud jejich hlavní postava nebude řádně psychicky rozervaná, netrpí nějakou nemocí, případně se ve volných chvílích neupíjí k smrti, nebude kniha dost in. Občas si říkám, kdy mě zase někdo překvapí a s láskou vzpomínám na Hercula Poirota, který kromě zdravého sebevědomí žádnou úchylkou netrpěl.

89 08.06.2022

Chce se mi parafrázovat lidové rčení o tom, jak stokrát nic umořilo osla. Na začátku mě kniha chytila, ale s každým dalším Nořiným životním pokusem mě nadšení opouštělo spolu s trpělivostí.. Až na splněné téma letošní ČV a pár krásných citátů jsem v ní pro sebe moc neobjevila. Snad proto, že mě tento můj život, který mi zabere 24 hodin denně, vede jinou cestou. Jistě, asi jako každý i já vlastním svou poměrně tlustou Knihu výčitek a stejně jako Nora jsem zjistila, že pokud pochopíte PROČ, dokážete přijmout a zpracovat to, co vás trápí, nebo co sami sobě nemůžete odpustit.
Věřím na místa, jako je Půlnoční knihovna. Na meziprostory, kde se dějí věci, které nás posouvají dál. Dokonce se mi něco podobného stalo, sice ne v život ohrožující, ale pro mě dost mezní životní situaci. Předpokládám, že někteří z mých oblíbených Oblíbených se teď dobře baví při představě mého knihovníka.
Takže co tato kniha přináší, je určitě dobré a mnohým může ukázat světýlko na konci tunelu.
Těch 5 hvězdiček není za to, co dala mně. Je to můj příspěvek k tomu, aby se udržela ve vysokých číslech a mohla líp sloužit

87 20.04.2023

Tak tohle mě dostalo. Ten příběh je strašně smutný.
Tuesday je neuvěřitelná – ve všech významech toho slova. Je to ženský mix MacGyvera a Chucka Norrise, její IQ by asi zbouralo menzu, ale propána koho to zajímá? Čte se to tak dobře, že mám jedinou poznámku – kde jsou další kapitoly? Děj prakticky nemá hluchá místa, snad jen čísla kapitol, ale i ty dramatizují děj, protože vám ukazují, že se blížíte ke konci.
A konce jsem se bála nejvíc. Že bude happyend...nebo že nebude. Jste zvědaví?
Je to na vás...
Doporučuji.

87 02.04.2020

Moje druhé setkání s autorem a z mého pohledu úplně jiný level, než Netopýr. Dokonce se lehce obrousily moje osobní antipatie k Harrymu, takže si myslím, že náš literární vztah má i nějakou budoucnost. Možná to bylo právě díky tomu, že historická linka byla tak poutavě zpracovaná ( a taky že tam Harryho nebylo tím pádem až tolik).
Pachatele jsem tipla dobře, jednak díky jedné z mnoha nápověd (které člověku docvaknou až na konci) a druhak že jsem autora podezřívala, že si připravuje důvod, jak Harryho zase vrátit k flašce. Naštěstí té situace nevyužil. Nebo možná příště...těch knih je hodně, mého času málo, ale je tu možnost, že se s Harrym zase setkám a že se to třeba dozvím. Nebo to, jak dopadl Prince.
Každopádně můžu knihu doporučit jako krásný, smutný a drsný, ale velmi lidský příběh.

86 17.02.2023

Ještě dobře že když vyplňujeme do tabulky "přečteno" není tam dotaz kolikrát. Protože to bych opravdu nevěděla. Sinuhet patří k románovým postavám,které mě provázejí už víc než 30 let a vždy,když se k té knize vrátím,mám pocit,že je to zase poprvé a zase krásné.

86 27.04.2017

Musím potvrdit že skoro do poloviny knihy se opravdu nic dramatického neděje. Tedy hodně jsem se dozvěděla o stavbě (Helen) a bourání (Olive) domu. Ale mě to bavilo. Protože ten rozvleklý začátek vás naučí vidět za postavami lidi, kteří by mohli být vaši přátelé. Betonujete, plánujete, zatloukáte s nimi hřebíky...ale hlavně s nimi sníte. A když se pak začnou dít věci, najednou si uvědomíte, že už vašimi přáteli jsou. A že je máte rádi. I jejich vysněný „dům mezi světy“, přestože tam tak trochu...no vlastně docela dost straší.
Líbilo se mi, že ten příběh má logiku. Živí i neživí se chovají logicky a pokud se na jejich chování podíváte ze správného úhlu, věci zapadnou do sebe jako dílky skládačky.

85 29.01.2021

S neslyšícími jsem pracovala 12 let, takže jsem dostala dobrou školu v tom, abych si uvědomila co nám, slyšícím nepřijde jako problém, ale s čím oni problémy mají. Nakonec ale, jako i v ostatních oblastech lidského života, největším problémem je arogance, ignorance a neochota ke komunikaci. někdy z obou stran, ale bohužel většinou ze strany těch z nás, kdo jsme dostali do ruky jiné karty. I mně dala tato kniha dobrou lekci, protože jsem si myslela, že díky svým úžasným kolegům, toho o světě neslyšících vím dost. Zjistila jsem, že nevím. A kromě toho to ještě byl hezký příběh. Děkuji a doporučuji

84 05.08.2022

Dopřála jsem si další ze svých pravidelných výletů na Thornfield. Čas od času si porřebuji promluvit s Janou, abych si připomněla, že stojí za to nevzdávat se, držet se svých zásad, zůstat sama sebou a jít s nadějí.

Vražda v sousedství rozvíří relativně poklidnou hladinu vztahů. Přes šok, že se něco takového může stát v blízkém sousedství, pochyby a podezřívání začnou pomalu vylézat kostlivci ze skříní. Každý něco skrývá. Všichni lžou
U knihy jsem se dobře bavila, neztratilo to napětí až do konce. Vrah se dá odhadnout, ne tak jeho motiv, spíš jde o to, že autorka šikovně lavíruje v důvodech chování postav. Ale to bych spojlerovala. Líbilo se mi jak děj neztrácel spád, naopak ke konci ještě malinko zrychlil. Tahle autorka se mi líbí.

83 07.07.2022

Nevím, jak bych knihu vnímala dnes. Ale jelikož byla napsaná pro děti, mělo by to být vcelku jedno, ne? Pro mě tehdy byla zábavná a napínavá. A ke všemu ty krásné ilustrace! Paní Zmatlíková jimi každou knihu proměnila ve skvost.

83 12.10.2020

Blažence jsem strašně rozuměla. Nemusela jsem čelit tomu, čemu musela čelit ona, ale také jsem si vždy vytvářela paralelní světy, abych zvládla věci, které byly na dítě těžké. Bohu díky jsem si tu schopnost uchovala a používám ji dodnes. Knihu nemám, ale ráda bych se do ní s odstupem let podívala. Moc mi dala

82 31.03.2020

Na rozdíl od předkomentujících mě první dvě třetiny knihy ukolébávaly pohodou a příjemnou atmosférou, sem tam proloženou něčím podivným a lehoučké mrazení jsem zažila jen několikrát. Celou dobu jsem čekala, kdy se konečně dozvím, jak to je s tím duchem a pomalu jsem si začínala myslet, že je tím myšlen jen genius loci. Poslední třetina byla naopak docela jízda.
Musím říct, že se mi kniha moc líbila. Možná to je duchem té knihy, ale ten dům jsem si docela zamilovala, Edith inclusive.
Subjektivně jako vždy dávám 5

80 06.08.2020