Anna 13 komentáře u knih

Tiché roky jsou knihou hlasitou…

Když jsem knihu četla, cítila jsem, jak mě doslova vyživuje. Tenhle pocit, který rozhodně nezažívám s každou knihou, vyloženě miluji.

Věty zpívaly. Byly sladěné, rytmické. Nastupovaly přesně ve chvíli, kdy měly být vyslyšeny. Celá kniha přede jako dokonale seřízený stroj. Jedno jediné slovo nechybí ani nepřebývá. Dokonalá řemeslná práce. Dechberoucí melodie...

Knihy, které píše paní Mornštajnová, připomínají důvod existence literatury. Neboť mají vše, co knihy dokážou dát. Mají toho víc než jiné.
A já jsem neměla čekat tak dlouho… Ode dneška nebudu vzpomínat jen na Hanu, ale i na Tiché roky. A vyhlížet budu ty nejvhodnější dny pro Slepou mapu, Hotýlek a Listopád.

Tiché roky jsem prožila za pouhé dva dny. A už vím, že mě zítra bude mrzet, že nemohu pokračovat dál. Protože po poslední větě této knihy životy postav pokračují, ale jen v našich hlavách… Otázka vybízí k odpovědi.

Zamilovala jsem se do té knihy po první stránce. Věděla jsem, že jsem doma. Že tahle kniha bude příjemná i bolestná zároveň. Že postavy nebudou jen z papíru, nýbrž z masa a kostí a budou na čtenáře z knihy doslova křičet…

Tiché roky jsou další knihou, kterou jsem si vpustila příliš hluboko do duše… Bolelo mě z ní. Dívala jsem se na modrou oblohu a viděla šeď.
Přes všechnu tu melancholii ve mně miluju, když se mnou tohle knihy dokážou. Plně se jim oddávám a nechávám je ve mně dělat nepořádek.
Jsem z knihy smutná.
Ale šťastná jsem víc. Za to, že jsem knihu mohla přečíst. Hodně pro mě znamená. Hodně z ní cítím.

Děkuji, paní Mornštajnová. A bezmezně vás obdivuji…

39 27.04.2021

Zlodějka knih mi rozdrtila srdce podruhé... Ale jemně a s citem.

Tato kniha je doslova symbolem života.
Je to příběh, kde Himmelstraße je celým světem. Kde i ten poslední neruda vám přiroste k srdci a vy víte, že bez něho ten tepající organismus nebude fungovat. Ztrátu jakékoliv postavy pocítíte doslova fyzicky.
Tento příběh má v sobě doslova to nejlepší i nejhorší. Je plný toho nejodpornějšího zla, které si lidé na této zemi kdy provedli a zároveň je plný té nejrůžovější laskavosti a dobroty lidských srdcí. Mísí se to dohromady a vzniká z toho něco totálně neuvěřitelného a úplně jedinečného.
Něco na co nezapomenete, co budete milovat a kam se budete rádi vracet. I přes to, že víte, že konec vás roztrhá a uvrhne do temnoty. Že vás bude bolet a slzy se budou vracet, dokud naše milosrdná vypravěčka příběh neukončí.

Já ho četla v době, kdy jsem končila základní školu. Po téměř pěti letech jsem se do knihy vrátila. A vtáhla mě, ani jsem nevěděla jak. Získala si mě podruhé. A já věřím, že ještě párkrát za život do Himmelstraße zavítám. Že znovu obejmu Liesel a Rudyho a slzami smáčím Maxe a Hanse. A budu znovu naplněná natolik vrstevnatým a bohatým příběhem, který dokáže uhranout všechny věkové kategorie. Nebála bych se knihu svěřit ani nadšenému dvanáctiletému čtenáři...

Příběhů z druhé světové války je mnoho. Velmi dobrých příběhů. Ale ani jeden není jako Zlodějka knih. Ani jeden se k němu nedá připodobnit. Zlodějka knih je jen jedna.
A já žasnu a děkuju a miluju... mistře Zusaku.

Prolétla jsem celým dvacátým stoletím… A mé srdce obsadilo tolik postav, že je nespočítám na prstech svých rukou.

Moje třetí od Aleny Mornštajnové… Neuvěřitelně silná a krásná. Kniha Slepá mapa.

Když čtu její knihy, žasnu nad jejím vypravěčským umem. Nad tím, jak vyvážené její příběhy jsou. Je v nich tolik dobra, kolik je v nich zla. Tolik krásy, kolik odpornosti. Nebo já to tak alespoň vidím.
Výlety do dějin naší země v podání Aleny Mornštajnové nabízejí to nejdůležitější – lidskost v celé své kráse. Politické události se dotýkají obyčejných lidí, kteří vyrůstají a stárnou na pozadí dějin. Postavy se rodí nové, postavy umírají. A vy to všechno žijete s nimi. Stanete se členy jedné velké rodiny, kterou pak nechcete opustit.

Slepá mapa je neuvěřitelné dílo, kterým bych chtěla životem proplout mnohokrát. Myslím, že to nebude nemožné, protože já osobně nepovažuji knihy paní Mornštajnové za nezapomenutelné. Jak jde čas – zapomínám. Vnímám jen obrysy, střípky mihotavých životů, které autorka vytváří. Ale vlastně je to dobře – budu se do nich moci znovu nořit jako poprvé. A to je dar – objevovat znovu všechny ty krásné příběhy nedokonalých postav. Znovu se rozplakat, když je s poslední stránkou ztrácíme.

Silné, velkolepé a tolik živé.
Prostě dílo paní Mornštajnové.

29 04.08.2021

Autentické. Opravdové.
Zoufalství i naděje.
Láska, která s sebou přináší víru.
Strach i odvaha.
Boj.

Hrůza, děs, ale i krása.
Lidství, zima, hlad.

Tyto slova vyjadřují tuto knihu.

Příběh je tak silný, že vás bude bolet.


Ještě jedno slovo ke knize: Krasívaja...

29 12.04.2017

Už čtvrt roku se odhodlávám k této knize něco napsat...

Četla jsem ji necelé dva dny. Se zatajeným dechem. Všechno ostatní bylo nepodstatné. Nic nebylo důležitější než tento mistrnný příběh paní Mornštajnové.
Sotva spatřil světlo světa a zraky čtenářů, už byl haněn a napadán. Média mu věnovala velkou pozornost a spousta čtenářů této úžasné autorky bylo zklamáno, že se úplně zbytečně dozvěděli tajemství příběhu cácory dřív, než vůbec měli možnost přečíst si jeho první stránku. Pamatuji si, jak moc se mi nelíbilo, že té knize takhle všichni ubližují... A že si to asi všichni budou pamatovat.

Naštěstí je ta kniha tak dobrá, tak hutná, tak strhující a mistrnně napsaná, že nevěřím, že bude čtenáře, jehož nezasáhne a neuzná její neoddiskutovatelné kvality. Je to dílo, které nevím, zda překonává autorčinu předchozí tvorbu, ale rozhodně ji víc než brilatně doplňuje.

Kéž pro nás Alena Mornštajnová dál tvoří, píše, fantazíruje... Kéž ji to, co se stalo s Lesem v domě po jeho vydání, neodradí od dalších románů, neboť jestli tuto spisovatelku ztratíme kvůli ukřičeným novinovým článkům, budeme litovat.

Za mě snad silnější dílo než byla Hana.
Bolelo to. A když to bolí, tak to funguje.

Děkuji.

28 26.01.2024

Polaskání duše...

Křehká krása silných veršů.
Co báseň to vzpomínka. Co řádek to cit.
Zkrátka Seifertova Maminka.

"Ač do dneška jsem neslyšel,
jak v noci slavík zpívá,
z těch veršů však ten ptačí hlas
znám dávno, odjakživa."

27 20.03.2022

Prodýchat se na poslední stránku…
Vydechnout… Ohromeně.
Příběh, který nezdechne.
Zuzanina dechu se nikdy nezbavíte.

Pro mě příběh tak niterný, že o něm ztěží dokážu psát. Neumím ho obalit do slov, neboť jazyk Jakuby Katalpy je vším… Sladký jako Liebeskindův cukr. Po nádherném nenávratném dětství a dospívání hlavní hrdinky drsnější než smirkový papír.

Vím, že se neodpoutám. Cítím ten příběh ve svých útrobách – jak se mnou plazí. Svírá mě a bodá. Při vzpomínkách na první polovinu knihy unáší do snového světa, ze kterého se mi chce nyní plakat.

Světlo a tma.
Láska a nenávist.
Dobro a zlo. Strašně moc zla.

Zuzana.
Jan.
Hanuš.

Překrásný pan Liebeskind.

Vůně lesa.
Neutichající sténání cukrovaru.

Sladkost.

Prach.

Tělo, co vydrželo. Duše?

I když se do Holašovic vrátím – a že ne jednou, nebude to stejné, protože už vím, jaký osud čeká chlapce se zlatými vlasy a dívku, která ho hledala na stránkách obrázkové knížky.
Nevyhnutelná nutnost popasovat se s utrpením hrdinů, které milujete, je krutá.
Jen s chabou útěchou knihu odkládám, abych se k ní mohla vrátit, i když tak úplně se už vrátit nelze – tam, kde ještě nevíte, co bude…
Pochybuji, že někdy zapomenu. Zuzany se nezbavím… Ani nechci.

Jakubě Katalpě se klaním a posílám upřímné a objímající „děkuji“.

26 15.10.2021

SPOILERY!!!

Na Dívku v ledu jsem se hodně těšila, ale nelíbila se mi...
Již od začátku mě to nudilo, děj nikam nepostupoval a postavy byly nesympatické a postupem času působily neprofesionálně, amatérsky...
Po kladném hodnocení se mi ji však nechtělo odkládat a tak jsem vydržela. Velkým plusem je, že se kniha čte velmi rychle i když má přes 400 stran.
Začalo se to vyvíjet docela zajímavým směrem, ale pak to již bylo překombinované. Příliš mnoho vražd bez nějakého motivu... Profil vraha se mi sice nepodařilo odhalit, ale nepřekvapilo mě to, abych vytřeštila oči a pomyslela si: "WOW"! Ne, prostě jsem jen zdvihla obočí a řekla si, že je to pěkně šílené... Obzvlášť otec, který kryje vraždy svého syna a ve výsledku mu promine i vraždu své sestry... :( Prostě se mi to nelíbilo a přišlo mi to nereálné... Psychopatické chování, které se autorovi nepodařilo vyjádřit, působí nepromyšleně a nezáměrně...

Neschopný tým vyšetřovatelů: otřes! Hlavně Marsh.
Sériové vraždy prostitutek - to je již ohrané..
V textu mi neuvěřitelně vadilo všudypřítomné oslovování "detektive šéfinspektore Fosterová" a dalších zmiňovaných hodností... To se četlo fakt špatně...

A v ději se objevila i spousta nejasností... A úplně mě iritoval fakt, že Erika nebyla schopná s sebou nosit nabitý telefon a že jí vždy chyběla zbraň!

Zklamání! :( :( :(

22 31.01.2018

Tolik nadšení... Kniha polepená nálepkou Světový bestseller, kniha roku 2015. Přirovnávaná ke Zmizelé, hodnocená Stephenem Kingem a Reese Whiterspoon.

Trochu jsem se bála, když jsem mrkla na zdejší hodnocení, že zklame.

Neuměla jsem si po brilantní vygradované Zmizelé představit nic lepšího.


Kniha se pro mne stala klenotem. Zamilovala jsem si atmosféru celého příběhu, hlavně jeho prostředí: ty dva domy a vlaky projíždějící kolem nich.
Kniha je brilantní psychologickou sondou, která nemá obdoby. Mrazí vás jako v thrilleru, hledáte vraha jakov detektivce a bojíte se, protože je to napsané tak autenticky, že nevíte jestli se to neděje pár baráků od vás.
Vydržela mi na den. Četla jsem ji skoro do rána. Nešlo se odtrhnout.
Líbila se mi pomalá gradace, která vyústí v něco úplně šíleného.

Tím, čím je kniha oblepená, všemi těmi označeními, přirovnáváními, velkými jmény, tím kniha opravdu je.

Nechte se unést.

22 30.07.2017

Ze Soli moře vznikne váš soukromý oceán slaných slz.
Sůl moře vám rozpumpuje srdce, rozproudí krev, ale pak přijde bolest a vaše srdce se bude tříštit a ty kousky vás budou bodat, tak bodat...
Budete se strašně bát, nebudete moci od knihy odtrhnout oči. Už během čtení si budete říkat, existuje krásnější kniha? Četl/a jsem já někdy lepší, emocemi nabitější knihu, která mne tolik vzala?
Vážně se tohle stalo? Doopravdy tohle svět, ve kterém já žiji zažil?

Kniha minulosti, přítomnosti, budoucnosti.
Kniha o nich, o nás, o těch co přijdou.
Co všechno znamená lidství v člověku?

MILUJI AUTORKU! MILUJI TENTO PŘÍBĚH!

22 11.06.2017

Moje první setkání s autorem... s géniem.

Myslím, že nikdo nikdy skutečně nepsal o vnitřním světě (=mozku) lidí nemocných Alzheimerovou chorobou... U čtení Backmanova krátkého příběhu jsem už už měla pocit, že se chytám, že tomu dokonale rozumím, aby se ten pocit vzápětí vytratil. Ale cítila jsem to vícekrát, u různých částí...

Nesmírně laskavé čtení, pro čtenáře, kteří potřebují pohladit... A kterým zůstalo něco z dětské představivosti neboť tato knížka ji vyloženě požaduje... A tam byl můj jediný problém - něco jsem prostě nedokázala vidět, můj mozek to již nevykouzlil...

Přesto nesmírně oceňuji, v podstatě se klaním... Měklo mi srdce.

"Chybíš mi, ty můj ranní ospalče. Chybíš mi..."

21 04.10.2022

Sen...

Kdo by neměl vysoká očekávání, vzhledem k tomu, jak je kniha všude propagovaná a vychvalovaná? Kdo by po ní netoužil?
Tahle kniha je tak krásná, že je to až nerozdýchatelné. Má v sobě hlubokou moudrost. Je něžná, nespoutaná i divoká. Stejně jako její hrdinka, stejně jako prostředí, ve kterém žije. Stane se vaším domovem. Milujete ji. Téměř každá stránka vás nutí si něco vypsat nebo poznamenat.


"Každé nové slovo začíná vyjeknutím, každá věta je závod."


Příběh osamělé dívky vám otevře srdce. Naplní vás krásou přírody.
Delia Owensová do vás vloží tak ohromující obrazy, které prostě nejde popsat. To musíte zažít a nechat se ovládnout vlastní fantazií. Spatříte tolik barev...


"Jestli někdo rozumí samotě, pak je to měsíc."


Kya si mě získala už jako malá šestiletá holčička, která svolávala racky nad svou hlavou k hromadné hostině. Která zdrhala úřadům do mokřadů. Která neustále sledovala písčitou cestu a doufala v návrat své rodiny. Tahle postava je tak živá a tak krásná. Nezapomenutelná. V životě vám ji bude asociovat kdeco. Já už ji nacházím v písních i na obloze.

Kdybych uměla malovat, jsem po dočtení této knihy tak plná inspirace, že bych se hned pustila do míchání barev...


"Správný muž se pozná tak, že pláče beze studu, čte poezii srdcem, v duši mu zní opera a udělá všechno, co může, aby ochránil ženu."


Knize bych vytkla jen nudný soudní proces, který narušil atmosféru. A celkové rozuzlení asi také není úplně takové, jaké jsem si představovala.
Přesto to miluji.
Je to opravdu jedinečné a výstižné. Bolestné. Někdy si ani nevšimnete, že brečíte. Až takové to je.

Nevím, jak bych poděkovala za laguny, za racky, za bažiny, za světlušky, za ptačí pera, za polibky, za naději, za barvy, které jsem touto knihou dostala. Opravdu nevím.
Bylo to vážně neskutečné.
A bude se mi stýskat.


"Oceán zpíval bas a racci soprán."

21 28.01.2021

Musela jsem si dát den na vstřebání, než jsem se rozhodla napsat komentář.
Tato kniha je, řekla bych, až průlomová. Dokáže vás přimět k tomu, abyste se snažili pochopit nepochopitelné. Abyste místo odsuzování soucítili. Dokáže vám zlomit srdce. A také vás mnohému naučit. Nahlížet na určitou problematiku jinak. Vyždíme vás, rozbolí i rozpláče. Způsobí zmatek, z kterého se jen těžko tvoří nějaké resumé...

Je to těžká kniha. Obálka je matoucí. Růžová květina vybízí k romantice a sladké lásce. I když tato kniha nabízí lásku v té nejčistší podobě, je i plná trnů, z kterých vznikají nemalé rány.
Jde o to, že kniha se zabývá tak vážným tématem, že by neměla být řazena do Young Adult literatury. Je to první román od Colleen Hooverové, který není věnovaný mladistvým a musím říci, že jsem nadšená. Autorka se dokázala tíživého tématu zhostit s velkolepostí. Pochopila, kam je nutné čtenáře zavléct, aby cítil, co chtěla, aby pocítil.

Ano, mlžím. Protože si myslím, že čím méně budete ke knize vědět, tím více na vás bude účinkovat. Nečtěte komentáře, kde na vás může číhat neoznačený spoiler, nehledejte si informace a recenze. Nesmíte vědět, o co v té knize jde. Protože to jinak nebude fungovat. A věřte mi, že když to zafunguje, dostane vás to tam, kam nečekáte. Nebude to snadné čtení. Ale to nemá být.

Změnilo mi to způsob myšlení. Pomohlo mi to nesoudit. Podívat se na to očima Lily. Ta je totiž úžasná.
A autorčin příběh, který byl pro její velkolepou fikci inspirací, mě neskutečně dojal. Je v něm tolik síly, tolik lásky,...

Četba, kterou by měla mít na poličce každá žena, neboť se tohle může stát každé z nás. A já věřím, opravdu věřím, že tahle kniha má moc. Že pomůže. Podpoří. Dá naději a jisté možnosti. Myslím, že může změnit život. Je výjimečná.

DĚKUJI! Nesmírně...

21 21.04.2020

Překrásná kniha, která mi ukradla srdce.

Zlodějka knih, která mne učarovala, schovávání Žida ve sklepě po dobu dvou let, kradení knih, nálety bombardérů, Vypravěčka příběhu, nezapomenutelně dramatický konec...

Obvykle píšu delší komentáře, ale dnes pro tento příběh nemám slova.

Vím jediné: miluji knihy a slova v nich jako Liesel...

20 05.12.2015

Takový zásah jsem od povinné četby nečekala… Zásah přímo do srdce.
Dílo, které mě přesáhlo… Ke kterému cítím, že se nedokážu vyjádřit.

Potřebuji si ho přečíst ještě jednou. Ale stejně neobjevím a nevstřebám vše.

Petr a Lucie je četba, která se zaplétá do mladého čtenáře tak silně právě proto, že je stejná jako čtenář sám… Je to tak silné. Tak silné, až z toho jde strach…

Krásnější než sen… Nejněžnější literatura. Srdcervoucnost. Blaženost.

19 28.11.2021

Když je láska ke knihám přemožena láskou k muži…

Kroniky prachu jsou útulným domovem pro romantické duše…
Pro cyniky však budou jen bohapustým kýčem…

Patřím do té první skupiny, a to znamená jediné: tuhle kouzelnou "pohádku" jsem si prostě zamilovala. Čím hlouběji a hlouběji jsem byla, čím více stránek mi odšustilo pod prsty, tím těžší bylo se od příběhu odpoutat. Nechávala jsem si ten příběh doznívat pod víčky, když jsem musela knihu zavřít kvůli spánku.
Knihovník Thomas Reed byl dechberoucí muž. Milovala jsem ty chvíle - a že jich moc nebylo, kdy jsem se spolu s Animant dostala pod pevně udržovanou slupku jeho osobnosti. Když jeho oči vzbuzovaly důvěru a jeho srdce obklopila laskavost.

Kniha by se mohla zdát monotónní, ale díky živosti postav a velkolepé knihovně se každý moment, který jsem nestrávila v příběhu, zdál neutěšitelně dlouhý.
Zamilovala jsem si rutinu této knihy. A vím, že mi bude nehorázně chybět.

Dokonce jsem uvítala i velice zdráhavé budování vzájemných citů Animant a pana Reeda. Všechny ty prvotní okamžiky jsem toužila oddalovat co nejdéle a autorka mi v tomhle vycházela vstříc. :)
Na první laskavé slovo, náznak úsměvu či nepatrný dotyk mezi hlavními hrdiny si čtenář počká opravdu hodně dlouho.

Je to jako sen. Jako kouzlo.
Kroniky prachu se mi nesmazatelně vepsaly do duše a já vím, že se mi o nich ještě nějakou dobu bude zdát.

Lině Rin děkuji za román, který rozbouřil mé emoce na maximum. Má láska k četbě a příběhům silně plápolala.

Nezapomenu na krb, dva šálky čaje a dva páry očí, kteří schovávají své city za hřbety knih.

Až se budu chtít opět zamilovat, otevřu tě znovu - kniho překrásná...

18 05.06.2021

Obvykle komentáře ke knihám, které jsem nepřečetla, nepíšu. Ale Skleněný pokoj mě rozčaroval natolik, že se potřebuji vyjádřit a zastat se rodu Tugendhadových.

Přečetla jsem 70 stran. Čtivost byla nulová, postavy neuchopitelné, nemohla jsem se do příběhu dostat a "zabydlet" se v něm.
Vadilo mně, že se autor neobtěžuje nás seznámit s tím, v jakém roce zrovna postavy své životy žijí a tím tak v podstatě kašle na historii a fakta!!!

Úplný vrchol pro mě je, že zaměnil jméno uznávaného architekta a nám Čechům se v podstatě vysmál do obličeje. Použil náš architektonický klenot, naše město, ale absolutně nerespektoval okolnosti proslulé vily a osudy jejich pravých obyvatel. Mawer na mě působí velmi povrchně a pokrytecky.

Přeci jenom bychom měli mít úctu k historii a měli bychom přestat Skleněný pokoj oslavovat. Nepodporujme natáčení filmu a raději se zastaňmě Daniely Tugendhadové, která je neustále opomíjena... Její příběh jako by nebyl a s příběhem její rodiny si každý dělá, co chce...

Nějaký Brit si prostě nemůže dovolit psát nepravdy, protože takovéhle výmysly (i když fikci nepopírá) bude spousta lidí brát za reálné dějiny. Vryje se jim to do mozku a už nebudou číst dodatky autora či nebudou hledat skutečné příběhy...

Mrzí mě to, z úcty k Tugendhadovým a k lidským příběhům jako takovým...


Je to hnus!!! Uvědomte si to.

SPOILER: Vzhledem k tomu, že jsem četla rozhovory s Danielou Tugendhadovou a četla spoustu rozporuplných názorů zde na webu, jsem opravdu pohoršena tím, co se ve vile nadále odehrávalo. Nedivím se, že je možné cítit ke knize takovou nenávist.


Otázka, na kterou si odpovězte:
Dosáhla by kniha dnešní popularity, kdyby se ten samý příběh odehrával ve SMYŠLENÉ, NEEXISTUJÍCÍ vile?
Autor naši zemi, naše příběhy, naše lidi a naši vilu sprostě zneužil...

Přiznejme si, že ta kniha opravdu není tak dobrá, jak nám všichni tvrdí.

Poprvé jsem se usmívala, žasla a zamilovávala se.

Podruhé jsem se usmívala, žasla a zamilovávala se ještě víc.

Potřetí jsem brečela, ale cítila naději. Za ně oba…

Počtvrté jsem zuřila a chtěla se vrátit k poprvé či k podruhé.

Popáté se mi rozskočilo srdce a já myslela, že zešílím. Ztratila jsem veškerou naději…

A pošesté – to už jsem jen nechávala slzy téct a nořila se do té hloubky, kterou měl příběh od samého začátku, jen já ji pro všechno to jiskření neviděla.

Když to bylo naposledy, četla jsem tím nejhlemýždějším tempem, abych se na konec dostala až ve dvě hodiny v noci, abych se pak schovala pod peřinu a až do půl čtvrté na to myslela a koketovala s myšlenkou, že ráno začnu znovu. Úplně od začátku. Od toho devátého listopadu, o kterém jsem si myslela, že je začátkem a náhodou, ale on byl prostředkem a osudem. A všechno to začalo Dylanem Thomasem…


Colleen Hooverová mě nikdy nepřestane učit a otevírat. Asi každá její kniha mě svým specifickým způsobem zraní – tak, že po nich zůstávají jizvy, které nedovolí zapomenout.
Nikdo není jako ona. A já ji miluji. Úplně šíleně.
To, co pro mě znamená její 9. listopad, nikdy nikomu slovy nevypovím… Nedokážu to.

A asi teď nedokážu ani nic jiného než myslet na Fallon a Bena… Jste jedenáctkou a tetováním, které není vidět. Jste tím nejlepším, co může dívka číst.

Pane Bože…

17 28.12.2021

Ten jazyk... Prostě jsem nikdy nečetla nic, k čemu by se dalo Rozmarné léto připodobnit. A i když mi samotný příběh nic moc neříkal, naladila jsem se na to, že čtu prostě takovou pohádku a užívala si tok Vančurových vět, které mi masírovaly mozek a srdce nechaly plesat láskou k literatuře a českému jazyku. K četbě jako takové, které jsem v posledních týdnech měla tak málo...

Rozmarné léto má příběh, ale o příběhu není... Tato novela předvádí náš český jazyk v té nevytříbenější podobě. Jeho krásu, malebnost, zvuk. Je stopou geniálního umělce.

Druhá kniha, ke které jsem se dostala díky maturitě a za její přečtení jsem skutečně vděčná.

17 18.12.2021

Roztrhalo mi to srdce... Posílilo má přesvědčení... TOHLE je můj sen, cíl a důvod.

Hlavní hrdiny si budu již navždy hýčkat ve své paměti...

Prolila jsem oceán slz. A to nejen na konci, ale už v průběhu příběhu...

V jednu chvíli čtení této knížky opravdu silně bolelo a drásalo duši...

Musím se vzpamatovat... Ani to neumím popsat...


Asi takhle: zlíbala bych každičkou větičku z této knihy. Myslíte, že by těch polibků bylo tisíc?

17 22.11.2017