Andulino komentáře u knih

(SPOILER) Za mě úžasná kniha. Nejdříve jsem si všimla krásné třpytivě hnědé barvy na titulní stránce a notové osnově, která vlastně celým příběhem prostupovala. Jako geniální vidím to, že začátek věty je vždy stejný jako konec poslední věty v předchozí kapitole, velmi originální!

Bez přehnaných spoilerů, moje poznatky ke knize jsou následující: Samotný název knihy, přesněji několik jeho významů, jsem pochopila až v průběhu čtení. Kniha je doslova přecpaná emocemi, z těžkých osudů jednotlivých postav až mrazí. Bohdany, jedné ze dvou vypravěčů příběhu, mi bylo neskutečně líto. Chování, které musela přijímat, ačkoliv mu nerozuměla, bylo tak nespravedlivé. Po celou dobu jsem si přála, aby maličkou holčičku její táta obejmul a aby věci nebyly tak, jak jsou.

Knihy Aleny Mornštajnové se čtou úplně samy, i proto patří k mým nejoblíbenějším. Autorka je opravdu mistryně slova: "Léto pomalu umíralo a Jiří se rozhodl umřít s ním.". Jedním slovem dokonalé.

22 20.10.2021

Na knihu jsem se tak dlouho těšila, a nebyla jsem zklamaná. Hned první stránky popisující solný pochod místních žen představoval nádherně živě vykreslenou událost, která mě navnadila na další stránky. Samotné neštěstí v roce 1894 bylo bezesporu strašnou tregédií, bylo mi až fyzicky nevolno, když jsem si představila sebe na Barbořině místě. V ten moment jsem si říkala, že Barbora je obrovsky silná, že zvládla jít dál. Očekávala jsem nejspíš trochu více popisu událostí a pocitů vdov po tragédii. Možná i v duchu pro mě významné věty z knihy "Bolest člověka utluče, když se nechá." však autorka nechala události plynout dál a její Barbora prožila další život jako zapšklá žena zklamaná životem a očekávajíc jen to špatné. Osudy Ludwika, Barbořiny dcery Barky i životní přítelkyně Julky nebyly jednoduché, avšak i přes trápení, starosti a bolestivé dějinné události byly popsány bez patosu (který tu narozdíl ode mě někteří uživatelé zmiňují). Bez dalšího prozrazování děje bych ještě ráda zmínila, jak moc nadšena jsem byla z komunity, místa blízkého mému rodišti i unikátnosti knihy jako celku. Soucítila jsem s hrdiny knihy, obzvlášť proto, že jejich životy byly postaveny na skutečných událostech a inspirovány životy pamětníků, s nimiž Lednická velmi dlouho mluvila. Opravdu se nenarodili v jednoduché době, s hornickým černým popílkem všude kolem, tragédií v roce 1894, první světovou válkou i nepokoji mezi Poláky a Čechy. Autorce děkuji a těším se na druhý díl.

19 19.12.2021

Moje první setkání s Martinou Viktorií Kopeckou se uskutečnilo prostřednictvím StarDance. Už v tomto pořadu na mě působila jako milá a překvapivě vtipná žena, jejíž ženská energie a jakási rozpustilost byly vybalancovány hloubkou jejích myšlenek a aurou samotného povolání farářky. Moje vnímání dokreslila i samotná kniha, která je protkaná laskavým humorem i nečekanými vtípky. Kniha je graficky moc hezká, rozměrem příjemná a oceňuji i její rozdělení na části dle církevního roku. Líbí se mi, jak autorka boří stereotypy a na věci nahlíží s velkým nadhledem a moudrostí. Kniha rovněž shrnuje některé zásadní příběhy křesťanství, ať už více či méně známé, a například příběh Jidáše prezentuje ve velmi moderním pojetí.

Některé myšlenky stojí za zaznamenání, něco ve mně totiž spustily.
- Velmi mě oslovila promluva paní farářky na akci Pecha Kucha: když posloucháme svůj vnitřní hlas, jdeme svou cestou a nebojíme se dělat něco jinak, vesmír nám pomůže to dokázat.

- Potkáváme právě ty osoby, které potřebujeme.

- Aby se věci mohly začít dít, potřebujeme jim dát prostor.

Některé publikované texty pro mě osobně však byly až příliš filozofické, například pasáž o jednotě v mnohosti.

Obecně však to, co pro mě kniha znamenala, zachycuje v knize perfektně sama autorka: Poslechnout si názor člověka, který je jiný než já, mi může otevřít oči i nové možnosti. A já paní farářce přesně za to moc děkuji!

18 18.01.2023

Nečekala jsem to, ale tato kniha mě dostala. Zábavná a rychle ubíhající od první stránky, plná absurdních momentů a vtipných vět, které mě rozesmály. Jenže! Do tohoto absurdního příběhu byla sem tam nahozena pasáž plná moudrosti, například perfektní popis toho, jaké je to být dospělý. Jednotlivá hodnocení a zamyšlení navíc byla často velmi pravdivá a překvapivě bolavá. A potom přišel příběh jednoho individua. Každý z nás má příběh, který z něj dělá jedinečného. A tak to, co mi nejdřív přišlo jako úplně stupidní přepadení, získalo najednou jiný nádech. Čím víc jsem totiž individuum poznávala, tím víc jsem soucítila a chápala ho. Nic není černobílé. Na konci knihy jsem si i trošku poplakala, což jsem nečekala už vůbec.

Mimochodem, velmi silná věta z knihy, která v pár slovech přináší obrovskou pravdu (ti, kteří četli, vědí): "Na smrti je nejtěžší gramatika."

16 05.05.2022

(SPOILER) Při čtení jakékoliv knihy mi v hlavě vyskakují body, které zmíním v recenzi. U Houbařky to tak nebylo, kromě jediné připomínky: prostředí hub mi blízké není, avšak v příběhu nerušilo. Jinak z knihy zůstává jen hluboký smutek, beznaděj, bolest a lítost.

Už v první části, kde se nenápadně zmiňovaly určité minulé události, jsem měla neblahé tušení. Když jej sama autorka černé na bílém potvrdila, chvíli se mi nechtělo číst dál. Matčina lhostejnost a ignorování toho, co se dělo, pro dosažení alespoň zdánlivé rodinné pohody, mě ale doslova zničily. Vztah s matkou, který osobně považuji za jeden z nejdůležitějších v životě, si nedokáži spojit s takovou zradou. Jak mohla svoje dítě nechat tak trpět?

Při představě, jak se život rodiny vyvíjel na začátku správným směrem, jsem nemohla přestat dumat nad tím, jestli nějaká maličkost či náhoda mohla ovlivnit budoucí směřování. Vžila jsem se rovněž opět do věku 25 let, který si spojuji s nadějemi, nadšením ze života a ze samostatnosti, a Sáry mi bylo tak moc líto, tím víc, že trpěla následky už dlouhá léta, a navíc bude jistě poznamenaná navěky.

16 21.07.2021

(SPOILER) Remarque je sázka na jistotu, o tom není pochyb. I tento příběh, zasazený do tolika krásných zemí a míst, stál za to. Velmi ve mně rezonovala bolestivá pravda, že přijde onen konec a že ať chci nebo nechci, děj knihy k němu až příliš rychle směřuje. To umocnilo i uvědomění Clearfayta, že bez Lillian vlastně nechce žít. A takové přiznání je u hrdiny a borce jeho formátu tedy něco! Závod Targa Florio zakomponovaný do děje hodnotím velmi pozitivně. Při všech těch přípravách na tento legendární závod a vnitřním přemítání Lillian o tom, co bude dál, jsem čekala všechno, ovšem tohle ne. Smrt čeká na každého, ale často přijde tam, kde se s její návštěvou zatím nepočítá. Po přečtení ve mně zůstal sladkobolný pocit ironie života, který dává i bere naprosto bez varování a nepředvídatelně.

15 05.05.2022

(SPOILER) Ach, jak moc mě tahle kniha dostala! Nejdřív jsem si myslela, že krátké, úsečné věty, v nichž je kniha z velké části psána, nebudou nic pro mě, přece jen nejsem na něco takového zvyklá. Po překonání nezvyku jsem však styl psaní už ani trochu nevnímala. Autorka má opravdu talent, dokáže jednou větou navodit atmosféru tehdejší doby a spojovat jednotlivé historické události krásnými slovy.

První část knihy vypravuje, jak je hlavní hrdinka Zuzana jako dítě milovaná, kolik něhy a jak příjemný pocit bezpečí ve mně jenom první stránky knihy vyvolaly! Zuzanino dětství bylo prožito v blahobytu, a ne jen tak ledajakém.

Už v části knihy popisující Zuzanino dětství jsem si povšimla, jak autorka dokonale pracuje s českým jazykem, například když se pozastavuje nad tím, jak snadné je při mluvení německy "jedním jazykem tišit i rozdírat", nebo celá věta "Přesto však pihu ukrytou mezi dvěma prsty ukáže jen jedinému z nich."

Některé scény na mě byly až moc realistické, třeba topení koťat. Takové momenty nezvládám v žádné knize, v některých mých recenzích už ostatně výtky k podobným scénám zazněly.

Smrt Liliany, po níž jsem malou Zuzanu tak litovala, jsem vnímala jako předěl, po němž začíná období zla. Ona vlastně celá první část knihy je očekáváním toho příšerného, co má přijít. I když vím, co historie přinesla, stále jsem doufala, že se něco stane jinak a následující stránky nebudou směřovat tam, kam jsem se obávala. Ony hrozivé scény byly tak živě popsány, že mi běhal mráz po zádech, když jsem si sama sebe v těchto kulisách představila.

Velmi mě zaujal rozpor Hanušových myšlenek, autorka vytvořila opravdu komplikovanou osobnost, jíž jsem se již poměrně v brzkých fázích příběhu začala obávat. Přes to krásné dětství a tři nejlepší kamarády, se osudy dvou chlapců tak moc rozdělily, to bylo za mě velmi zajímavé. Rozhořčovala jsem se nad Hanušem, že vydává svoje chování a pocity za lásku, něco tak krásného a křehkého. Je snad tohle láska? "Protože když nemůže mít Zuzanu on, nebude ji mít nikdo." Jak jen mohl prozradit Zuzaninu skrýš?

V průběhu čtení mi začalo docházet, že mi Zuzana přirostla k srdci, při sledování celého jejího životní příběhu to asi ani jinak není možné. O to víc mě bolelo číst si příběhy z Osvětimi, a při kontrastu Zuzanina dětství bylo až neuvěřitelné, jak se může život člověka proměnit, bez přičinění jeho samotného. Prováděné pokusy na lidech považuji vyloženě za zvěrstvo, nebylo mi z pouhého čtení dobře po těle.

I přesto to Zuzana zvládne, ačkoliv za sebou nechává tolik mrtvých, blízkých více či méně. Kniha je unikátní i tím, že se soustředí na delší časový rámec - popisuje život před koncentračním táborem, ale i po něm.

Věta "Liebeskindova dcera se vrací domů." mě dojala. Je v ní všechno, je úderná, je bolavá. Přála jsem si, aby se Zuzanin život obrátil k lepšímu, ať už s Janem nebo bez něj, a důrazně jsem nepodporovala to, kam se příběh ubíral s Hanušem. Při náznacích toxického vztahu, i při jeho projevech v plné síle, mi bylo tak teskno. Jako by snad chudák Zuzana po takovém tělesném i duševním utrpení potřebovala další!

Samotný konec knihy, který zde neprozradím (i tak je moje recenze plná spoilerů), byl samotnou katarzí dramatu Zuzanina života. Obdivuji Zuzanu za její celoživotní sílu, odvahu, vytrvalost a nezlomnou touhu žít. Otevřený konec pro mě byl možností vysnít si pokračování příběhu, to nejkrásnější možné.

Dnes, den po přečtení, mi Zuzana moc chybí. A to se mi často nestává. Samozřejmě ještě pár dnů zůstávám ve světě hlavních hrdinů všech možných knih. Ale u Zuzany vím jistě, že si na ni ve svém životě ještě několikrát vzpomenu. Moc děkuji autorce za několik krásných, děsivých, inspirujících dnů plných emocí, jsem nadšena.

15 17.01.2022

Opravdu úžasná kniha! Jak už je uvedeno na přebalu, týká se odsunu Němců po válce a především chování Čechů. Musím uznat, že chápu jejich touhu po pomstě, spoustě z nich Němci vzali rodinu, bohatství, spokojenost nebo šťastné roky. Ano, jejich pocity jsou přirozené. I to, že chtějí oplácet stejnou mincí. Jejich odplatu ale odnesou především lidé, kteří s nacisty neměli vůbec nic společného. Bohužel, nikdo neřešil, zda je to "dobrý" nebo "zlý" Němec... Neskutečně živě jsou v knize popsána zvěrstva, která byla na odsunutých páchana, ať už ze strany Čechů či Rusů. Někdy dokonce tak moc živě, že jsem knihu musela na chvíli odložit a popsanou situaci vstřebat. Tyto pasáže ve mně vyvolávaly opravdu pocity smutku a beznaděje, tím víc, když vím, že se to opravdu dělo. Ale abych se už dostala k samotné Gertě Schnirch, o které toto dílo je - kniha zachycuje celý její život, od dětství stráveného v Brně, přes rodinné tragédie, odsun, život během války i po ní, až ke Gertě jako staré ženě. Osud Gerty byl opravdu velmi smutný, v jejím životě bylo asi jen málo chvil, kdy se cítila šťastně a měla pro co žít - a více už prozrazovat nebudu. Ještě chci ale projevit obdiv autorce - napsat knihu o této komplikované kapitole v našich dějinách vyžaduje spoustu znalostí. Dokázala navíc napsat knihu, která chytne za srdce. Doporučuji!

15 17.10.2013

(SPOILER) Fantasy knihy jsem nikdy nevyhledávala, až do doby Game of Thrones, kdy mě bravurně vymyšlený svět naprosto pohltil.

A stejně tak tomu bylo i u této knihy, miluji, když autor dokáže vytvořit zmíněný fantasy svět tak poutavě, že není možné se odtrhnout. Oceňuji velké množství nových slov, které jsem zprvu často vyhledávala ve slovníčku na konci knihy, a v průběhu čtení měla radost, že už vím, co znamenají a orientuji se.

Svět v roce 2346 není úplně přívětivým místem, s tajemným nebezpečím, před kterým se všichni chrání, s nedostatkem, zotročováním, ale především obrovskými rozdíly mezi jednotlivými skupinami obyvatel. Schopnost Ilan naslouchat sklenitu, úžasnému nerostu, a léčivý lutomin, zůstávají pro mě fascinujícím aspektem příběhu i do dalších dílů.

Co je na světě v roce 2346 však velmi ironické, je na konci knihy zmíněná pařížská horečka, silně mi připomínající aktuální epidemii COVID-19. Nepříjemný pocit, že se možná řítíme do světa popsaného v knize, mě neopouští.

K samotnému příběhu, Ilan je velmi sympatická hlavní hrdinka, příběh nemůže být už ani o maličko poutavější a stránky jsem vyloženě hltala, bez ohledu na denní či noční hodinu. Je pravda, že Ilan procházely i průpovídky a činy, které by měly být s ohledem na její postavení trestány mnohem přísněji, nicméně kapitán přece může mít nějaký dobrý důvod, proč je pro něj Ilan tak důležitá, či mít pro ni jednoduše slabost.

U dvou momentů se mi tajil dech, a to v jeskyni a při potyčcce na hradbách, děj byl extrémně strhující a jsem hrdá, že tak úžasný fantasy příběh pochází z pera české autorky.

Moc se těším na přečtení dalších dílů, zajímá mě především to, jak si autorka poradila s dospíváním Ilan z pohledu jejího utajení.

14 29.07.2021

(SPOILER) Četlo se mi krásně, měla jsem přečteno za den.Velmi oceňuji střídání role vypravěče mezi Barunkou a její matkou, příběh byl díky tomu extrémně autentický. Jazyk hlavní hrdinky byl přirozený, připomněl mi moje deníčkové zápisky (vyzvedla bych názvy školních předmětů a zakončování vět slovy "a tak", v tom se vyloženě vidím!).

Samotná osoba matky mi byla krajně nesympatická již od první stránky. Klesala u mě v průběhu čtení čím dál víc, ať už favorizováním druhé dcery, manipulací či její primitivností založené na tom, co si řeknou ostatní. Pro mě to byla necitlivá odporná ženská, která nátlakem nutila k buzeraci Barunky i jejího otce, jen aby měl klid. Její fráze "To je celá ona." mě každým použitím vytáčela víc a víc. Autorka je opravdu mistr ve vytváření nesympatických postav, jen co je pravda.

Rodiče hodnotím jako vyloženě frustrované, otrávené životem, otec na mě pak ke konci působil až děsivě slizce. Báry mi bylo moc líto, že musí žít v takovém prostředí, kdy se viní z toho, že za všechno může ona, nevědíc, že to tak není v pořádku. I když, bohužel, takové rodinné zázemí je i ve skutečnosti více než obvyklé. Při čtení jsem myslela na všechny děti v podobné situaci a bylo mi z toho moc smutno.

Ony totiž jsou u malých dětí poznámky rodičů celým jejich světem, sama si pamatuji, že to, co moji rodiče vyslovili a za moment zapomněli, si já pamatuji doteď, a to se jednalo o vtípky a maličkosti. Psychická újma dítěte, pokud se jedná o takové odpornosti jako v knize, musí být nekonečná.

Po přečtení jsem neplakala, jako někteří další čtenáři, ale zaplavil mě hluboký smutek, že Barunce nikdo nepomohl. Dvě pasáže ve mně zůstanou asi napořád:

„Když jsem přišla ze školy, bylo to doma strašný. Úplně nejstrašnější. Teda až přišli naši z práce. A zase jen kvůli mamce. Kvůli tomu, jak pořád jenom řve. A nejhorší je, že to řve na taťku a on je pak naštvanej na mě. Ani to bití nebylo tak strašný jako to, co na mě pak kvůli ní řval.“

„Vyletím z okna ven a je mi dobře, protože vím, že už nikdy tady nebudu.“

14 21.04.2021

(SPOILER) Fredrik Backman je jedním z mých nejoblíbenějších autorů a jeho knihy si šetřím, co to jenom jde. Miluju laskavý humor a to, že mě autor dokáže rozplakat lusknutím prstu. V případě této knihy tomu nebylo jinak. Ove je bručoun a zásadový člověk, což nejsou úplně lákavé a obecně ceněné vlastnosti. Jakmile ale pochopíme jeho životní cestu a to, proč je Ove takový, jaký je, nejde jinak než si ho zamilovat. Příběhy z aktuální dějové linky jsou proloženy vzpomínkami z dětství a mládí Oveho. A tady začíná to, čemu říkám postupné lámání mého srdce. Ove zažil tolik příkoří, nespravedlnosti, osudových ran a trápení. Ztráta nenarozeného dítěte a ženy samozřejmě patří k těm největším. Právě myšlenky ohledně toho, jak život bez milované ženy je jaksi o ničem, mě dojaly nejvíce. Přesto bylo povzbudivé vidět, že ač vdovec truchlící po své ženě, pokud se člověk obklopí lidmi, kterým na něm záleží, celý svět má najednou úplně jiné barvy. A to, že Ove po tom všem ještě v srdci našel tolik lásky a laskavosti, je neskutečně dojemné.

13 27.12.2023

Naprosto úžasná kniha, kterou jsem měla přečtenou rychlostí letu Airbusu A380! :) Pan kapitán je velmi sympatický, zkušený, a přesto skromný člověk, který čtenáře provede jeho milovaným světem dopravního letectví od A až do Z. Martin Moravec v této řadě rozhovorů opravdu exceluje, pokládá přesně ty otázky, které bych ráda položila sama. David Hecl musel pro dosažení svého snu vynaložit opravdu hodně sil, během života mu letectví tolik dalo, ale i vzalo, a jeho životní příběh je velkou inspirací. Velmi doporučuji každému, kdo se zajímá o letadla, ať už prakticky, či teoreticky. Dozvíte se takové zajímavosti, že se na váš příští let budete těšit ještě o trošičku víc!

13 14.05.2023

(SPOILER) Mísí se ve mně tolik pocitů. Mám velké sympatie pro lidi, kteří jsou jiní, divní, svoji, proto mi začátek příběhu s Jaroslavovým novým startem připadal zajímavý, symbolický, dokonce jsem mu fandila. Ale samozřejmě, jako u všech knih autorky, jsem čekala na to tajemství, na to, co je špatně. Nepříjemné tušení jsem začala mít v momentě, kdy se kolem Jaroslava začínaly točit sousedovic děti, nic však nedokáže popsat, jak zle mi bylo u scény s panenkou. Chápu, že se nám autorka snažila ukázat, že ta kletba, s kterou se narodíme, představuje opravdu těžké břemeno, které ani většinou nechceme. A ano, s Jaroslavem jsem měla slitování, jeho myšlenky na zahradě, než uviděl růžový balón, opravdu bolely. Ale konec pro mě nebyl uspokojivý. To, že o toto prokletí Jaroslav nestojí, že mu vzdoruje a nenávidí ho, nic nemění na tom, že je nebezpečný pro společnost. Nikdo neví, zda se ještě neodstěhuje jinam, kde bude mít čistý štít. Nikdo neví, zda svoje touhy jednoho dne prostě nebude moci uhlídat a zničí někomu život a zlomí srdce celé rodině. Chtěla nám autorka ukázat, že všichni jsme lidé s trápením a příběhem? V pořádku. Snažila se nás varovat, abychom se měli u svých dětí více na pozoru? Jistě, chápu. Ale to, že policie, ač nepřátelský naladěná, není schopna případ posunout dále, že Jaroslavovi nebyla dopřána léčba, která by mu třeba i mohla pomoci, to je za mě zklamání. A ano, chápu, že kniha není motivační příručkou ani letákem s nabídkou pomoci, a možná zkrátka jen popisuje to, jak to v naší společnosti často dopadá: než se stane něco vážného, neděje se nic.

12 29.10.2023

Knihu jsem si vybrala v rámci Čtenářské výzvy 2022 (Kniha, jejíž hlavní hrdina pije kávu). Již dopředu jsem z hodnocení ostatních čtenářů věděla, že se v knize neustále dokola opakují jakási pravidla, a neměla jsem tak velká očekávání. Když jsem si knihu z knihovny donesla domů, byla jsem nadšená nádherným provedením obalu, kombinací barev a záložkou, tyto maličkosti mě dokáží potěšit. Zmíněné opakování pravidel cestování do minulosti mě zpočátku rovněž velmi iritovalo, říkala jsem si, že těch pravidel přece není až tolik a že si snad autor myslí, že jeho čtenáři jsou trošku omezení! Později už mi tento fakt tak nevadil, pravidla byla alespoň vztažena na konkrétního vypravěče příběhu a chápala jsem autorovu motivaci. Trochu se mi ze začátku rovněž pletla japonská jména, nicméně kombinace příběhů byla natolik zajímavá a osudy postav natolik jímavé, že mi ke konci některé postavy byly vlastně velmi sympatické. Příběhy dvou sester a matky a dcery (bez dalších spoilerů) se mě dotkly nejvíce. Tak jako tak věřím, že autor plně nevyužil skvělý potenciál tématu, ačkoliv samotný nápad návratu do minulosti či návštěvy budoucnosti, než vystydne káva, je dokonalý. Co si tedy odnáším z celého příběhu? Že ačkoliv minulost nezměníme a některé životní nástrahy budoucnosti také ne, náš život je v našich rukách a to, jak k němu přistupujeme, jak jej vnímáme a co cítíme, můžeme změnit a ovlivnit vždy.

12 26.08.2022

(SPOILER) Úžasná kniha! Dlouho jsem se nemohla dostat přes brutalitu a hrůzu oné osudné listopadové noci. Strach a pocit děsu související s tím, že člověk nevěděl, kde jsou jeho příbuzní, musel být hrozný, ať už v rovině alternativních dějin příběhu či (o to hůře) těch skutečných. Tragickou představou je pro mě bolest matky, která nemohla vidět svoje děti a která ze dne na den vlastně přišla o manžela. Vždyť holčička Lenka nebude znát svoje rodiče a svou matku nebude vnímat jako svou matku, říkala jsem si během čtení. Jak tohle mohli ti odporní komunisti dopustit, rozvrátit tolik rodin? Nejhorší na tom všem je, že alternativní historie odehrávající se v knize je na spoustě míst ještě dnes skutečně realitou. Někdo řídí životy lidí a zasahuje do nich, přitom výsostné právo na život a způsob jeho prožívání je přece na jedinci samotném! A co je pro mě myšlenkou ještě tíživější? To, že vlastně stačilo málo a tento příběh se mohl odehrávat i ve skutečnosti. Děkuju vesmíru za šťastlivou kombinaci událostí (butterfly effect?), díky které k převratu došlo.

Ještě pár slov k formě psaní Aleny Mornštajnové, kterou stále více obdivuji. Dopisy psané z vězení hlavní hrdinkou Majou její dceři Lence byly vždy datovány v listopadu a, jak to tak bohužel bylo i ve skutečnosti, cenzurované. Za mě je i takováto drobnost geniální tah.

Začátek vyprávění Magdaleny z dětské ozdravovny budil zdání, že se jedná o úplně jiný příběh, a velmi mi připomněl můj oblíbený Příběh služebnice, v němž byly perspektivní děti rovněž separovány a jejich mozky vymývány. Rovněž jsem se nepřestávala divit, jak skvěle dokáže autorka podat myšlenky komunismu, jako by jim snad sama věřila a propagovala je, tak skvělá je Alena Mornštajnová.

No a spoiler alerts na závěr: Poslední dopis byl pro mě neskutečně smutný, bylo mi do pláče, a to z celého těžkého života Maji, která chudák kvůli režimu zažila hrozné chvíle. O to víc mě dojala věta: "Jsem svobodná, pomyslela si." Tak moc mě bolelo, že se už Maja s Lenkou nesetkaly a tolik si toho neřekly. Velmi by mě zajímalo, co se stalo se Zbyškem a Klárkou. Zkrátka poslední stránky byly emočně extrémně výživné, ostatně autorka už tento svůj dar několikrát dokázala i v jejích dalších knihách.

Pevně věřím a doufám, že i tento smyšlený příběh bude mít šťastný konec a že další události budou vypadat přesně tak, jak to u nás opravdu bylo v roce 1989.

12 01.01.2022

Já se budu opakovat, ale Jo Nesbø je zkrátka můj miláček! Moje láska k němu a Harrymu Holeovi je teď po mé cestě do Olsa o to silnější. Když jsem stála před restaurací u Schrøderů a Sofies gate 5, kde jeden ze zvonků opravdu patří Harrymu, nemohla jsem být šťastnější. Samotná Žízeň je mistrovské dílo, téměř 600 stran se mi pod rukama samo otáčelo a knihu jsem často nemohla odložit a četla do pozdních nočních hodin. Nesbø zkrátka umí, jednotlivé postavy vykresluje tak plasticky, že máte pocit, že je znáte osobně. Dokonalé je pro mě i přeskakování mezi dějovými linkami, kdy vyřčenou větou jedné postavy pokračuje příběh postavy druhé. Odkazy na různé písně, které se celým textem prolínají, pak dokreslují atmosféru, obzvlášť, když si je ke čtení pustíte. Samotný příběh byl pro mě velmi drsný, několikrát mi samotná představa toho, co oběti musely zakusit, dost přitížila. Nechala jsem se zmást falešnou stopou a měla radost z toho, jaký jsem dobrý detektiv. Až na to, že vůbec, a závěr pro mě byl o to překvapivější! Poslední odstavec napovídá, jak bude série pokračovat, a já se už nemůžu dočkat, až si přečtu další knihu.

11 03.10.2023

Velmi příjemná oddechovka od mého oblíbeného autora. Samozřejmě nemůže být srovnávána s jeho ostatními příběhovými knihami, zde se přece jen jedná o krátké úsměvné příběhy a eseje. Bavily mě, některé byly dojemné, některé plné odkazů na současný svět, ale všechny měly jedno společné: pověstný Backmanův laskavý homor a jasně viditelnou obrovskou lásku ke svému synovi.

Připojuji mou nejoblíbenější část knihy, u které jsem se nemohla přestat smát:

"Takže krámy. Všude. Brutální většina z nich nejsou ani kvalitní krámy. Jsou to krámy na hovno. A jakmile má člověk děti, potřebuje krámy na všechno. Potřebuje speciální krámy, aby byly kompatibilní s krámy, které už má. Krámy do auta. Krámy na kuchyňský stůl. Krámy do koupelny. Kdybys jenom věděl, jaké nepochopitelné množství krámů je potřeba na hovínka. Tehdy poprvé jsem přišel domů a tvoje máma povídá "koupil jsi plínky?" a já na to "jasně že jsem koupil plínky" a ona je vyndala z tašky, zatvářila se šíleně skepticky a přečetla z obalu: "pro děti od 6 do 9 měsíců?" A já na to "ále, to je jenom takový doporučení.." a ona na to "je mu devět dní!" a já na to "myslíš, že to nevím!?" a ona na to "no zjevně ne!!!". A podívala se zase do tašky a povídá "ty vlhčený ubrousky jsou parfémovaný" a já na to "nejsou" a ona na to "ale jsou" a já na to "nejsou" a ona na to "vždyť je tady napsaný parfémované" a já na to "přesně to CHTĚJÍ, aby sis myslela!". A ona se zase podívala do tašky a povídá "co je tohle?" a já na to "myslím, že plachta na kulatý gril". A ona na to "proč jsi sakra koupil plachtu na kulatý gr..." a já na to "PROTOŽE JSEM ZPANIKAŘIL!!! JASNÝ???".

A ona na to "áááha..." a obrátila oči v sloup a já na to "jen si obracej oči v sloup! Ty nechápeš, jaký to tam venku je! Jenom pitomejch plínek je pět set druhů! Dětský oddělení je velký jako letištní hangár, já jsem hledal ten druh, cos chtěla, ale je jich úplně nekonečno! Parfémovaný, neparfémovaný, s medvídkem Pú, bez medvídka Pú, na suchej zip, s gumičkou, kalhotový, nekalhotový, nějaký proti alergiím, nějaký, ke kterým dávají počítačovou hru, nějaký, ke kterým dávají bonusy na lety s SAS... KURVA!!". A ona na to "uklidni se" a já na to "TY se uklidni" a ona na. to "proč se tak vztekáš?" a já na to "protože tam byla spousta dalších tatínků! A všichni jenom chmát-chmát-chmát, přesně věděli, který vzít. Buch s tím do košíku! A já jsem tam stál jako šašek a váhal a váhal a váhal a cítila jsem, jak se na mě všichni koukají, tak jsem nakonec prostě NĚCO VZAL!".

Tvoje máma neví, jaké to je. Ta sedí doma na kojícím polštáři jako byrokrat a udílí rozkazy, ale venku v terénu jde o kejhák! V džungli máš na správný rozhodnutí jenom pár vteřin!

11 25.03.2023

Dětství, to je pro mě tato kniha. Moc krásný a milý příběh připomínající mi mé dětství spojené s každou volnou chvílí u babičky a děděčka na vesnici.

Měla jsem pocit, že si příběh nepamatuji, ale některé věty mi byly známé do posledního písmenka, a zvláštně melancholicky ve mně po jejich přečtení zatrnulo.

"Puňtu znám, kocoura znám, ale koníka jsem ještě neviděl."
"Vypadal, jako by se byl pral alespoň s pěti veverkami."

Ráda bych ještě vyzdvihla nádherné ilustrace paní Zmatlíkové. Obrázky si totiž pamatuji do posledního detailu a nepřestává mě uchvacovat, jak moc si dětská mysl pamatuje a jak vnímá.

11 18.03.2022

Po přečtení několika komentářů u této knihy jsem se rozhodla nechat si první povídku, Zmizel, až nakonec. A myslím, že jsem dobře udělala. Celkově se mi kniha moc líbila, styl autorky mi byl blízký a myslím si, že krátké (a někdy úsečné) věty k vyprávění dětí úplně sedí. Co se týká povídek zvlášť, povídka Na krátko ukázala vztahy mezi sourozenci, z nichž mi některé úplně osvěžily vzpomínky na dětství, takové typické naschvály mezi sourozenci jsou asi všude. Dále ale taky problémy v rodině, které už na tak lehkou váhu brát nelze. Povídka Věneček byla více záhadná, o tajemstvích rodiny. Ze začátku mi dělalo trochu problém se zorientovat (Hanka a Helenka jsou pro mě moc podobná jména). Při vzpomínkách hlavních hrdinů vám to ale začne do sebe hezky zapadat a konec odhalí i ta největší tajemství. První (ale pro mě poslední) povídka Zmizel byla úžasná. Nebudu prozrazovat rozuzlení, ale musím říct, že mě šokovala od první do poslední stránky. Říkám si, že na jednu rodinu je těch problémů až moc. Poslední odstavec ve mně zanechal jakýsi pocit bezmoci a smutku, tento příběh určitě ještě dlouho nezapomenu. Petra Soukupová je skvělá spisovatelka!

11 16.08.2013

(SPOILER) Chvíli mi trvalo se do knihy začíst, pak jsem ale Erice fandila a byla ohromená tím, jak perfektně autorka zasadila příběh do tehdejší doby a všech významných událostí. Porod ženy putující kvůli odsunu z pohraničních oblastí byl zobrazen tak surově, až se mi tajil dech. Druhá část příběhu pro mě byla zase nová a Erika mi chvíli chyběla, ale pak jsem se opět nadchla. Po vyslechnutí celého životního příběhu Irmy jsem došla k názoru, že je vlastně ještě víc obdivuhodná, vzhledem k tomu, jak ji život zkoušel a trestal. Dojímal mě její vztah k Hedě, nezlomnost, odvaha a odhodlání přijmout vše, co život přinesl a naložil na bedra. Rozplétání rodinného tajemství bylo velmi zajímavé a některá zjištění až příliš bolestivá. Konec knihy mě samotnou dost zaskočil, z první části Eričina příběhu jsem usoudila, že je odhodlaná se o dítě postarat. Odhalení, že utekla od obou svých dětí, mě přistihlo naprosto nepřipravenou. Nesoudím, je jistě lepší, když děti dostanou šanci na krásný život a nemusí ho trávit s rodičem, který o něj nemá zájem. Jen mi celé vyprávění jaksi zhořklo a přineslo zvláštní pachuť. Ale život je zkrátka takový a každý z nás úplně jiný, s jinými hodnotami, prioritami, schopnostmi a možnostmi. Moc hezká kniha a těším se na Heřmánkové údolí!

10 23.02.2024