alef komentáře u knih

Obrázky Josefa Čapka a pohádka od Karla Poláčka a máte v rukou jedinečný výtvor!
A víte, jak to všechno začalo?
To se takhle jednou ozvalo: Táto, povídej mi pohádku!
A táta začal povídat: Byla jednou jedna stará čarodějnice a ta se jmenovala madame Istar Halabába, měla svou kouzelnickou živnost a taky měla dva syny, jednoho hubeného, jak nitka a druhého pěkně kulaťoučkého. A už tu byli, Edudant a Francimor!
A víte, kde bydleli?
Podívejte se pořádně do dálky, a jestli uvidíte jakousi zříceninu, tak to se díváte správně, to je hrad Krucemburk, cíl jejich častých výletů na čarodějném koštěti. A pokud kolem sebe zároveň vidíte hustý smrkový les, a říkáte si, že zrovna sem by se hodili loupežníci, tak jste tu úplně dobře. Nemusíte se ale bát, v originálním Poláčkově podání jsou totiž ti obávaní loupežníci taková docela fajn partička, která možná jen potřebuje trochu dostat za vyučenou :-).
Uprostřed toho lesa, co je kolem pak najdete loupežnické doupě, a tam najdete i Edudanta a Francimora, ale taky třeba jejich kocoura Šmakovníka, nebo kozla Rudolfa. Tihle dva jsou docela príma rošťáci, kteří zažívají spoustu dobrodružství, a zpestřují tak život všem obyvatelům nedalekého městečka. Co všechno jenom natropí například ve škole, o tom si budete muset přečíst , věřte ale, že přitom ze všeho nejvíc budou bojovat hlavně s lidskou hloupostí a nepoučitelností. Díky spoustě čar a kouzel a jiných magických kousků se určitě nebudete nudit, a protože jsme v pohádce, tak ... samozřejmě, zlo bude náležitě potrestáno a dobro zvítězí! A tak je nakonec všechno tak, jak má být, kluci se nakonec pilně učí rodinnému čarodějnému řemeslu a určitě z nich jednou budou velmi šikovní kouzelníci.
Ale teď to jsou ještě rozpustilí kluci, a tak vesele mění kozu v kanára a kanára v kozu, kohout za rohem štěká na auta a všichni (až na pana hostinského, majitele kanára) se náramně baví :-) ...

"Zaklínáme vás, obludy pekelné, skrze Štryks, Léthe, Acheron, hom il Kchára infernábilis et Mefisto!" a udělali k tomu všelijaká znamení. A nastojte! Koza se změnila v kanárka a kanárek v kozu. Pan hostinský podle svého zvyku přistoupil ke kleci, ve které poskakoval čiperný ptáček, našpulil ústa a řekl: "Honzíku! Ty kluku špatná!" A očekával, že kanárek spustí svou veselou píseň. Avšak div divoucí! Kanárek sklonil hlavu, jak činí koza, když chce někoho nabrat na rohy, a najednou hlučně zamečel: "Mééé!"

Jj, tam, kde je Edudant a Francimor se prostě ději věci :-) ...

90 24.05.2023

Tvořivá mysl,
kudrny, jakž takž zkrocené do účesu.
Bledý snílku, porcelánová panenko, nastal čas!

Ledacos vám o ní napoví pověst, která ji předchází, jestli jsi vidoucí, tak pro všechna tvoje břemena bude mít vždycky místo, je totiž Kmotryně, a zdá se, dost tvrdá, ale pod tou slupkou zjistíš, že vůbec není bezcitná,
v její snové krajině najdeš louku plnou květin a je tam, pro některé, dost příjemně, dokud v dálce nezahlédneš kouř ...
Pojď blíž, a uvidíš, jak se, s tváří ozářenou ohněm, zrodila Černá můra!

Vidořád se ocitl na pokraji války, na pokraji apokalypsy a Paige Mahoneyová se musí rychle rozhodnout, občas je přitom trochu zbrklá, je totiž dost mladá, na Kmotryni, jenže, možná, že právě to, je její jediná šance, občas (vážně jen občas) se totiž vyplatí dřív jednat, než myslet a tak, ... éter rozhodne!
Kdo v téhle bitvě zvítězí?
Zůstane Vidořád zapomenutý, ve tmě, hluboko pod zemí, anebo zrodí se píseň?

Jak je to Paige?
Vidíš zlobu v obličejích,
a začínáš pochybovat,
rozhodla ses správně?

A tak stále dokola vysvětluješ,
že teď už se nedá couvnout,
že dáváš šanci ...

... není totiž bezpečnějšího místa ...
... není bezpečné místo ...

Já se rozhodla už dávno, hned na začátku, že tuhle cestu s Paige projdu až do konce, a tak jsem tu, na konci třetí knihy, a rozhlížím se kolem vidím, jak je život vidoucích rozcupovaný na kusy, ale taky vidím tu nepatrnou možnost jednat a rozhodnout o svém osudu ...
... takže už teď netrpělivě vyhlížím první tóny, z další knihy, ... z písně, která se právě zrodila ...

78 23.05.2023

Každý si skládáme svůj příběh, svou verzi reality, z toho, co vidíme ...
... souhry okolností jsou nevyzpytatelné ...
"Ano, viděla jsem ho, viděla jsem ho na vlastní oči."
... přepsaná skutečnost ... upravený osud ... kde je hranice - viny a nevinnosti -
"... s nepříjemným pocitem okolo žaludku si uvědomila, že to, co ví, není vysloveně, nebo alespoň ne jenom, založeno na tom, co bylo vidět. Nebylo to jednoduše tak, že jí pravdu sdělily její oči."
... a tak se události rychle rozeběhly a vymkly kontrole ...
"...celá dychtivá, chtěla vyhovět ... a tak narušila proces ... už věděli, co chtěli ... utvořili si vlastní názor"
... jenže tohle, Briony, není fiktivní příběh, ale život svázaný paradoxy
... až mnohem později, realitou života nalezené významy, si vyžádají odpuštění ...

Od prvopočátku nepříjemně dráždící atmosférou zašlé slávy let minulých protkaný příběh, který vás donutí v nevyřčené předtuše, opakujícími se scénami, jež mění pozorovatele, a tedy úhel pohledu, na úplném konci (při zpětné perspektivě) vidět vše v úplně jiném světle ... iluze zmizí ... ale stejně si nejste úplně jistí, zda vidíte správně ...

Svou nepřístupnou, mně až nepříjemně úzkostnou, atmosférou, mi Ian McEvan připomínal Kazuo Ishigura a jeho příběhy (Neopouštěj mě), však taky hlubiny svědomí (ta místa, kde přemítáte o důsledcích svých činů a rozhodnutí) jsou dost tíživým tématem, ale ještě něčím mi ho připomněl, taky tím, jak jsou stejně literárně krásně napsané, a tak tento komentář ukončím "šťastně" ...

"štěstí to jsou ty prchavé okamžiky osobního neklidu, který se dá rozptýlit jenom tak, že se poddá radosti a vzrušení"

... i když se jedná "jen" o štěstí vytržené z kontextu ... nezapomeňte totiž, že záleží na tom, kdo se dívá a co vidí ...

104 27.04.2023

"člověk se rodí dobrý, znemravňuje ho společnost" ... (J. J. Rousseau)
Teze, na které je postavený celý náš evropský humanismus.
Teze, na níž je zdá se postavená i satira Pavla Kohouta aneb, příběh o rozvrácených morálních hodnotách ...

"Chci svým skromným podílem přispět k tomu, abychom se jednoho rána neprobudili do světa bez popravčích."
... a tak se zrodila katyně! Vlastně, pardon, ona se nezrodila /jen v mysli autorově/ ona se samozřejmě řádně vyučila svému řemeslu, a proto vládne všemi moderními popravčími metodami (musí se jít s dobou, nejsme přeci ve středověku).

Přiznávám, od první věty, nestačila jsem se divit :-), už seznámení s rodiči Tachecími stálo za to, hodně brzo je vám totiž jasné, proč z Lízinky bude to, co z ní bude.
A hned záhy, po několika dalších stranách, mi bylo jasné, proč pan Kohout o tomto románu napsal, to, co napsal ...
"Na románu Katyně jsem pracoval sedm let - protože jsem se k němu musel doslova prozvracet. Přečetl jsem si v knihovnách veškerou odbornou literaturu o mučení a popravách. Byly to původně učebnice pro katy. Po každé kapitole jsem skoro onemocněl a musel jsem si udělat přestávku."

No, vážení, je to fakticky síla, nezvracela jsem, ale, oči jsem teda kulila na to, jak až hodně může satira zvrácená být :-), a asi svým 3* hodnocením Pavlu Kohoutovi křivdím (moje hodnocení je založené čistě na subjektivních pocitech z četby), protože objektivně, jsem vlastně byla dost (5*) spokojená s nápadem katovského učiliště, jako symbolu naší předsametové epochy, s do absolutní absurdity dovedeným chováním všech protagonistů (učitelů i žáků výše zmíněné přísně utajené instituce), v čele se soucit postrádající, dokonale vnitřně prázdnou Lízinkou, jejíž čistá dětská duše byla zformována, řekněme prostě jen nesprávným směrem ...
"Od hlavy k pasu vypadala jako světice, od pasu dolů jako kurtizána."
... a podobně na tom vlastně byli všichni ...
"amorální, bezohlední, cyničtí" ... "IQ při spodní hranici, téměř nezjistitelné ... otec: oblíbený vězeňský dozorce ... /další/ ... IQ ve středu normy ... otcové: okresní soudce a okresní prokurátor ... /a nezapomeňme na favorita/ ... jeho otec: sadistický vrah ... matka: jediná z obětí, která ... přežila"
... SUPOV (zkratka výše zmíněné instituce) je prostě věrným představitelem éry jejíž divoké smyky a vývrtky už doufejme spláchly dějiny (i když, vlastně ani dnes to tak někdy nevypadá, takže můžeme jen doufat, že SUPOV je opravdu záležitostí dávné minulosti, kdoví, jestli ještě někde v daleko přísnějším utajení, nevyvíjí svou nesmrtelnou činnost) ...

"Albert, který vzdor svému vzdělání užíval jazyka sirotčinců a ulice, když dík své inteligenci pochopil, že lidovost je solí epochy, zatímco vzdělanost smrdí kriminálem."

95 25.04.2023

"Nikdy jsem nepochyboval o tom, že se bohové často pletou do záležitostí lidí. A Tanus je Horův člověk a Horus je bohem větru. ... Už po tři dny vanul vítr ... byl to silný vítr, napůl vichřice ... a teď najednou utichl ..."

Mezi odvážným generálem Tanem a mladou faraonovou manželkou Lostris vzplane láska a teď co s tím, milý Taito?
"Jaký trik jsi vymyslel tentokrát? Byl to zase jeden z tvých obvyklých snů, které na tebe sesílají bohové?" ... ptal se sametovým hlasem, ale já v něm slyšel chřestění posvátného hada, ... varování kobry plazící se po kamenných dlaždicích podlahy."

Jakou asi tak šanci může mít tahle láska? ... to je asi každému jasné, navíc na Egypt se hrnou další pohromy ... "na jihu ležely černé africké hordy a podél severního pobřeží se proháněly lodi pirátů. Dole na Nilu čekaly legie nepravého faraóna a na západě číhali zrádní beduíni a prohnaní Libyjci. Na východě se denně objevovaly divoké smečky a naháněly hrůzu ..." .

Otrok a vychovatel Lostris Taita je ale po čertech mazaný chlapík, nadlidsky inteligentní, pevně propojený s egyptskou moudrostí a magií, znalý proroctví ... tak Taito, řekni, jak zachránit egyptský lid?

Egyptské dobrodružství začíná ...

Je to už docela dávno, co jsem četla africké dobrodružné příběhy Wilbura Smitha (tenkrát skoro jak na běžícím páse). Přiznám, že se mi trefil do vkusu, vlastně mě to neskutečně bavilo, u těch příběhů jsem si vždycky odpočinula, byla to pro mě taková příjemná relaxace, asi zvlášť díky zvolenému prostředí - Afrika je prostě lákává - černý kontinent, kde se spojuje stará magie, moudrost a mystika, kde běžně narazíte na nějaké to proroctví, musíte si dát dobrý pozor na rituály, jichž jste svědky, protože i jen přihlížet jim nemusí být pro vás zrovna bezpečné, kde s lidmi žijí nadlidští hrdinové, kde spousta slov, resp. jejich významů, může znamenat v podstatě to samé něco jako kouzlo, zvlášť pak v Egyptě, kde se to hemží magickými kletbami, kde se na lidi běžně hněvají jejich bohové, případně zlí duchové, případně na sebe svolávají hněv faraona, a kde se i bozi běžně vraždí, natož pak lidé, kteří jsou proti nim a jejich moci naprosto bezmocní ...

"... instinkt, nebo to, že jsem ho tak dobře znal, či snad zásah bohů ochraňujících ... zažehl myšlenku v mé hlavě, náhle jsem s naprostou jistotou rozpoznal příčinu ..."
"Tane!" vykřikl jsem "Pozor! Je to léčka. Chce tě ..." Mé výkřiky pohltilo bouření davu ... "Hore, dej mi sílu!" pronesl jsem tichou prosbu ...".

V prvním díle jsem se prostě stala Taitovou fanynkou a pročetla se postupně až k poslednímu, a bylo to vážně fajn napínavě odpočinkové, skoro pohádkové, dobrodružství /plné magie ne reálné historie, to je potřeba mít na paměti/ ... čistě jako relax, třeba na dovolenou, doporučuji ... Taita je sympaťák :-).

108 13.04.2023

Pochop!
Lidský život je dílem okamžiku ... "pomíjivý, jako jediný úder srdce."

Vítej!
Zpět ve světě, kde se každé ráno ozývá ... "Dobré ráno, vítejte všichni na počátku dalšího dne v Scionském Londýně."
Zpět ve světě, kde se bledá krajinochodkyně snaží posbírat střepy svého života a poskládat je znovu dohromady do jakžtakž uceleného pravdivého obrazu ... "v narušené snové krajině se mísí vzpomínky a skutečnost."

Následuj!
Ten vtíravý pocit, že se můžeš stát čímkoliv a že se může stát prakticky cokoliv ... "Tohle město má zvláštní krásu, viď?" ... "Tolik vrstev dějin, smrti a slávy."

Utíkej!
Nejspíš bys měl poslechnout instinkt ... "to slovo se velmi jasně vynořilo krajinochodkyni v mysli."

"Kam to jdeme Paige?"
a
"Jak tady dokážeme přežít?"

Otázky, které vás, stejně jako všechny nepřirozené v okolí Paige, jistojistě napadnou :-).

Hned na začátku II. dílu jsem pochopila, že jsem vlastně stále na začátku ... příběhu, který útočí na smysly, boří předsudky a ukazuje, kam až lze posunout možnosti mysli, tedy alespoň v SciLo, v alternativním světě, kde ostrovtip a talent pro symboliku jsou dovednosti, které se tu můžou hodit, protože tady se fair-play rozhodně nehraje, neplatí ani žádná konvenční pravidla, hlavní zásadou pro přežití tu je - být pokerovým hráčem! Blafuj a přinuť ostatní protihráče k chybnému úsudku! V tomhle světě totiž nemůžeš jen tak začít vykřikovat pravdu (zvlášť, když ji nemůžeš dokázat), a tak zbývá jediné ... "udělat z ní legendu!" ... "Slova totiž mají nesmírnou moc."
A začít můžeš tím, že radikálně změníš svůj způsob uvažování ...

Autorka má můj respekt, naprosto precizně, promyšleně a originálně stvořila svět, jako alternativní odraz toho našeho, který je od něj dost výrazně jiný, a přesto nakonec zjistíte, že v obou lze získat stejnou zkušenost ... "občas jde změnit svět za jeden den /jedno rozhodnutí ve správný okamžik/ ale jindy to může trvat celou věčnost" ... musíš si prostě počkat, jak to dopadne ...

Paige Mahoneyová si mě děfinitivně získala! Nechala jsem se obklopit snovými krajinami a teď už vím, že s ní chci projít příběh celý! Legendu nestvoříš za den ... musíš si prostě počkat :-).

89 12.04.2023

Teplý večer, při setmění, hmatatelně uvolněná atmosféra,
vzduchem létají chlapské vtipy,
zelené besídky lemují vyježděnou polní cestu,
jenže, po ní se drkotá vojenská kolona a v besídkách zahlédneš umně skrytá děla.

Pak už v dálce slyšíš hluk války,
v krátké chvíli vzduch těžkne kouřem a mlhou z děl a výstřelů,
vidíš zřetelně, jak se obličeje vojáků mění,
vidíš úplně ostře, jejich napětí a strach!

Vidíš paradox války,
pravdivý obraz bez příkras,
krutou realitu,
a všechny ty ideály, se kterými ti kluci přišli na frontu,
sypou se, jak domeček z karet.

Vidíš kluky, kteří vypadají jako cynici,
ale vlastně jen oddělili cit a emoce od rozumu,
je to totiž daleko praktičtější,
když chceš přežít!

"Poznali jsme, napřed s údivem, pak rozhořčeně a nakonec lhostejně, že na vojně zřejmě nerozhoduje duch, nýbrž kartáč na boty, nikoliv myšlenka, nýbrž systém, nikoli svoboda, nýbrž dril."

Drsná, tvrdá, reálně (a bohužel opět mrazivě aktuálně, když se podíváte směrem na východ) tíživá zpráva o generaci zničené válkou tak byste mohli nazvat všechny příběhy ztracené generace ... příběhy psané těmi, kteří to všechno prožili a pak podali zprávu, jako právě Remarque, a pak třeba Hemingway, nebo Fitzgerald a nebo Steinbeck. Právem jsou součástí maturitní četby (tenkrát čteno poprvé, nyní v rámci letošní ČV - opakované čtení), ale nejen maturantům doporučuji, jsou to příběhy, které by měly být slyšeny stále dokola a dokola ...

"A tak svíráme rty - ono to přejde - ono to přejde - snad to přežijeme."

134 11.04.2023

Celou trilogii Město dívek jsem četla opravdu kdysi, před víc jak 20ti lety, a je docela zajímavé, že, přestože se jedná čistě o román pro ženy (dívky), oddychové čtení na letní dovolenou, utkvěl mi v paměti. Patricia Scanlan podle mě napsala pěkný příběh o tom, co všechno ovlivňuje to, jak si formujeme cestu životem, a taky, jak ji naplňujeme, občas se odchylujeme od našich plánů, přání (některé překážky prostě překonat nejde), a jindy zase, pod tíhou událostí a životních zkušeností, svou cestu přehodnocujeme vědomě, prostě odbočíme jinam, než jsme původně plánovali, a někdy nás k tomu naopak donutí okolnosti - prostředí, společnost, lidé kolem, to v jaké rodině jsme vyrůstali, v jaké společenské skupině se pohybujeme, apod. - někdy tyhle mlýny dokážou dost semlet ...
A tyhle tři kamarádky - dívky - ženy - si přitom, po celou dobu, dokázaly udržet své přátelství - a to je přeci fajn, protože celoživotních přátel prověřených životem bývá jako šafránu, a jim se to povedlo - a tomu nemůžete jinak, než fandit :-).

Navíc, asi největším lákadlem pro mě nebyl ani tak příběh sám o sobě, ale zvolené prostředí - byl to Dublin a Irsko, co mě nalákalo (nikdy jsem tam nebyla), pro mě to je veskrze atraktivní prostředí (a autorka určitě dobře věděla, jak Dublin podat, je dublinská rodačka), a tak mám tuhle zemi a Dublin dodnes na seznamu míst, kam bych se chtěla někdy podívat :-).

88 29.03.2023

A já ji mám prostě ráda, podle mě je střelená, svéhlavá, nešikovná, bláznivá, svá, originální, vtipná a chytrá potrhlice Bridget skvělá! Roztomilé trdlo, které vzdoruje všem ambicím nabitým jedincům, přechytralým nudným páprdům, hlupákům i chytrákům ...

A to úplně nejhlavnější je, že mě baví! ... svým životním postojem mě je vlastně strašně sympatická, umí rozesmát, všechny tragédie s lehkostí přeorientuje na komedie, je milující, hledající, upřímná, couvající, tápající, hledající, chápající, nakažlivě usmívající se, chechtající se, ... a ještě bych asi našla dost dalších, podle mě vesměs kladných, vlastností (navíc umí ty záporné dokonale přesublimovat alespoň ve vtipné), životní lekce ji totiž dost naučily.

A navíc, její chaoticky kladný přístup k životu je nakažlivý! ... odreaguje, rozesměje, navodí dobrou náladu. Není to žádná vysoká literatura, ale Bridget a její životní styl je lék ... na chmury, špatnou náladu i únavu ... a za mě, dost účinný ... doporučuji užívat pravidelně ... v malých dávkách, případně, co kdo snese :-).

"Říkám, že ti Geoffrey taky zapomněl zavolat, že jsme děvky a faráře na poslední chvíli zrušili."
"On mi volal."
"Á, krásné šaty...takové exotické."

101 28.03.2023

V lese ticho, jaké umí vykouzlit jen zimní krajina,
pocit úzkosti se omotává kolem krku,
staré rádio zlověstně šumí,
jinak se neozývá nic.

Krajina Orlických hor (za mě jednoznačné + za výběr lokality) sázka na krajinu, která má svůj génius loci, nejen kvůli řopíkům skrytým v lesích, je založený spíš na sepětí lidí s krajinou a horami, a taky s tradicemi a legendami, které ovšem nemusí mít vždy zrovna přívětivou tvář!

Počáteční nadšení mě tak poslalo na cestu ...
... kroky křupou na zmrzlém sněhu a začínají zrychlovat - ZASTAV TO! - poskládej ten příběh!

Něco totiž něco chce!
Něco, co má původ pořádně hluboko - času je málo, jen do masopustu,
a obranné valy se rychle bortí!

Dobře promyšlené schéma - má ovšem své trhliny - velkoryse pojatý příběh (skoro na 500 stranách) se rozjíždí dost pomalu, spíš jen tak poklusává, zahřívá se, a tak jste v očekávání děsivých mystérií tak trochu netrpěliví, zvědavosti se ale stále daří udržet zájem, i napětí se nakonec přeci jen začíná stupňovat, hluboko z lesů začínají vylézat očekávaná tajemná mystéria, a tak je docela škoda, že se příběhu nedaří udržet drive, ten vlastně dost kolísá, skoro jako radiový signál, který zlověstně šumí v éteru, ve chvílích, kdy napětí jiskří, a chvílemi přímo srší, jenže, je to spíš jak ohňostroj záblesk, moment překvapení, a pak tma, kdy čekáte na další překvapivou salvu ...

... v tom jiskřícím éteru se mi nakonec podařilo zachytit skoro 4 z 5*, ta poslední zmizela někde hluboko v tmách, ve chvíli, kdy jsem očekávala další ránu (a trochu se nudila synchronizace mírně pokulhávala), než přišel další výtrysk hvězd na zimní obloze ...

... nakonec jsem si ale odnesla skvělý zážitek, protože v závěru si samozřejmě pamatujete hlavně ty zářící (i když pořádně zlověstně) hvězdy na obloze, zvlášť, když finále je (i když to samozřejmě u thrilleru čekáte) strhující a řádně šokující ...

103 28.03.2023

... mít schopnost ukročit stranou a vejít do nekonečné řady,
z té první do druhé a pak do další a další,
je čistou realitou ...
... nepotřebuješ kosmickou loď, prostě dojdeš,
každý, komu se zachce světa, ho může mít ...
... někteří zamkli dveře, ve vlastní hlavě,
a někteří, se rozeběhli ...

"Jošua se do toho místa zamiloval ještě dřív, než ho spatřil, protože si řekl, že první obyvatelé, kteří nazvali svůj domov Čertvíkde, budou pravděpodobně slušní lidé se smyslem pro humor, a ukázalo se, že je to pravda."

... jen létající Twainy propojují vkročné světy, Outernet je na vzestupu, Valhalla nabývá na významu, Prvozem naopak na významu prudce klesá, ... a Lobsang? ... tak ten je všude ... zdá se ...

... je samý záložní systém, "Je rád, když může být tam, kde se něco děje" ... a právě teď se něco děje všude ...

Do jiného světa, dva miliony vkročení od Země jsem vstoupila podruhé, s velkým odstupem od prvního vkročení, ale o to víc na tento výlet natěšená. Věděla jsem, že se tam znovu podívám, nevěděla jsem kdy, ale věděla jsem, že to určitě bude, a tak jsem tu, v jiném světě ležícím uprostřed nezmapovaného nekonečna dost daleko od Země, i v měřítku počtu vkročení.
První, na koho jsem tu narazila, byl Kobold (není to tedy úplně poprvé, při úplně jiné příležitosti jsem ho potkala v knížce Radky Denemarkové Kobold). Ovšem tenhle Kobold byl z úplně jiného, téměř imozemského (tedy, jak se to vezme), těsta ... "podivně závislý na lidské hudbě v tomto případě na rockové hudbě šedesátých let", navíc se vůbec nezajímal o jméno, které mu dali lidé (taky jste poznali pero Terryho Pratchetta? ... tohle mě fakt bavilo, hledat části, které kdo ze dvou autorů psal).

... a pak jsem to ucítila, to, o čem Joshua mluvil "nepřítomnost tlaku ostatních myslí", podivný pocit, náznak bezbřehých myšlenek, shromážděných někde hodně daleko ..."slyšel je jako gongy dunící ve vzdálených horách" ...

... nikdo vlastně neví, jak tento fenomén funguje,
je totiž mnoho hádanek, které lidem mnohočetný svět klade ...

... a taky hodně problémů, s kolonizací, s tím, jak se vymanit z vlivu Prvozemě, s přehodnocením životního stylu, s přehodnocením budoucnosti, a s neodbytnými myšlenkami ... "Jak daleko tohle všechno může zajít?"

... navíc, můžete si být jistí, že dezinformace se šíří dost rychle, a tak se lidstvo na Dlouhé zemi blíží poměrně rychlým tempem do kritického bodu, není se tedy co divit, že se znovu objevila Sally a Joshua je nucený opustit svůj klid ...

Druhý vstup na Dlouhou zemi mě nezklamal, vlastně mě spíš přesvědčil o dokonalosti celé téhle koncepce, svět alternativní budoucnosti neustrnul, ale posouvá se dál a dál ... nové myšlenky, nápady, technologie, napětí a spád drží kurz, jemná ironie až skoro černý humor příjemně dochucují vzniklou směs ve vyváženou a harmonickou potravu pro duši :-), je vidět, jak si autoři s příběhem hráli, a že je to nejspíš opravdu bavilo, a tak to baví i mě ...

"Vládne tady jistý duch mírumilovnosti. Pocit, že i když se povrch věcí mění, jejich duch zůstává stejný."

"... věděl, že v nerdosféře, tam, kde se honíte za prchavými a podivnými věcmi, není ani ten nejdokonalejší intelekt k ničemu bez schopnosti hromadit náhodné informace a využívat šťastné náhody, a k tomu jste ještě museli projevit nekonečný zájem o naprosto nesouvisející události ..."

99 21.03.2023

„Narodil se v živoucím domě, byla to součást jeho podstaty.“

Potomek původního majitele, i dům sám, vyprávějí magický příběh … „to co slyšíš, jsou jen ozvěny, které si dům uchoval, aby vám mohl připomenout, kolik lidí už v jeho zdech žilo“.

Vůně levandule a pomerančovníků vyvolává vzpomínky,
med z květů se dotýká smyslů,
bzukot včel nutí vydat se na cestu do dětství …
… všemi smysly vnímat ten dům a vzpomínat…

Před očima se vám velmi zvolna začne odvíjet příběh, o pocitech, že člověk někam patří, o tradicích a hodnotách, jež vám byly vštípeny, o ztrátách, jež přicházejí spolu
… s pošetilostí války – nenasytné, nekonečné, zákeřné jak jed – drsný vetřelec ničící vše kolem „usadil se jim v životě, jako nezvaný host“ – s odvetou pomstychtivých mužů a bolestí a strachem jejich žen,
… se zákeřnosti nemocí, jež přináší zármutek a nenávratně mění životy, snažíc se přerušit ten nekonečný koloběh,
a v neposlední řadě, příběh o žhavém slunci, jež vychází nad krajinou, navzdory všem zmařeným nadějím, každé ráno, znovu a znovu … „přesvědčit srdce, aby tomu uvěřilo“ …

Sofii Segovii se podařilo napsat přívětivý a silný, téměř intimní (z pohledu vypravěče) příběh o tom, že lidskost a sepětí s přírodou mají své místo na světě, příběh, který snese bez nejmenších potíží srovnání s příběhy Gabriela Márqueze (mírně light verze), a který rezonuje v mysli, ale tak jako sympaticky lehce s mírným nádechem, vlastně nevím, jak bych to nazvala, asi něco jako, pragmatického optimismu, kdy i morové rány typu revoluce nebo smrtící epidemie mají skoro optimistický podtext (jakoby očekávání toho lepšího, co by se mohlo stát), z příběhu navíc sálá taková důvěryhodná opravdovost vyprávění o tom skutečném světě, ale taky, o tom magickém v něm …

„… byly to roky naděje, … všechno, co život sliboval měli před sebou, … parníky umožňovaly přeplout Atlantik … díky telegrafu se člověk mohl i na velikou vzdálenost ještě tentýž den dozvědět o narození či smrti v rodině nebo rychle uzavřít obchod … elektrické osvětlení otevřelo netušené možnosti … jenže místo toho, aby lidé tohoto sblížení využili, spíš se od sebe vzdalovali … nejprve přišla do Mexika revoluce … a potom zachvátila celý svět válka …“
…
„… smysl pro praktičnost chápal, a tak odvážel všechny, živé i mrtvé, protože ze zkušenosti věděl, že řada těch, které vyzvedl živé, stejně dorazí na hřbitov už po smrti...“

A jakoby navzdory všemu … „neexistuje nic, jako náhoda … bylo to z nějakého důvodu“ … se příběhem line podmanivě sladká vůně, a ta mi připomněla léto … a to se mi teď v únoru, taky moc líbilo :-).

111 23.02.2023

Až na samém hořkém konci … poslání bylo vykonáno, a teď je po všem. … „Jsem rád, že jsi tu se mnou. Tady na konci všeho, Same.“

Z největší beznaděje, vrátil se Gandalf, aby pomohl Společenstvu prstenu v nouzi největší.
Frodo svůj závazek splnil.
A Aragorn tak dokončil svou hrdinskou cestu.
Svět prastarých vzorců chování, založených na cti, oddanosti, odvaze, soucitu, přátelství, ale taky bázni a utrpení, našel svého krále … nastala éra člověka …

„The heart of man is not compound of lies,
but draws some wisdom from the only Wise,
and still recalls him.
Though now long estranged,
man is not wholly lost nor wholly changed.
Disgraced he may be, yet is not dethroned,
and keeps the rags of lordship one he owned, …“

/Mythopoeia – báseň J.R.R. Tolkiena adresovaná S. Lewisovi/

Pan Tolkien stvořil monumentální mýtus – a o mýtech říká, že jsou pravdivé, není v nich lež, jsou totiž stvořeny z toho, co už vytvořeno bylo, z lidské zkušenosti z reálného světa … tak proto je v nich skrytá pravda … o světě … o člověku …

121 21.02.2023

Dva světy … na jedné straně úpadek a rozklad staré společnosti – antické zhýralosti a prostopášnosti, morální zpustlosti, a na té druhé, rodící se společnost nová – vykreslená, jako morálně čistá společnost křesťanské askeze … vzrušující zlo vs. nenápadné dobro … křesťanská víra, jako lék na morální zkázu … tak, kam kráčíš?

Nová ideologie se šíří římským impériem, tak odlišná od jeho principů.
A impérium se brání – stoupenci Ježíše Krista s jejich fanatismem – tajemné obřady, očekávání konce světa – jsou poměrně snadným terčem, sekta, která vyvolené vyzvedne do nebe a ty ostatní, pošle přímo do pekla … tak, kam kráčíš?

Jenže, impérium udělalo zásadní chybu – překročilo míru krutosti – a tak se místo strachu před sektou, zrodil soucit!
Nelítostné pronásledování a mučení nevinných pak už nevyhnutelně vyvrcholilo absolutně bezprecedentním dějinným zvratem …

Sienkiewiczova vize starověkého světa je hodně plastická a působí věrohodně, líčená mou oblíbenou postavou uhlazeného a vážně jen naoko zšenštilého arbitra Petronia, nenechte se totiž mýlit … „Petronius uchopil ruku mladého atleta zarytou do jeho paže, pak uchopil druhou, a sevřev sílou železných kleští obě tyto ruce ve své jedné dlani, řekl: Já jsem slaboch jenom po ránu, ale k večeru se mi vrací má dávná pružnost.“
Petronius je sice estét, citlivý na krásu, ale miluje nejen krásu tělesnou, ale cení si taky krásy mysli a povahy, a skrze ní pak posuzuje i lidské skutky (antická kalokagathia - jednota - krása - těla a mysli - je jeho filosofií) ty dobré jsou krásné, ty zlé odpudivé … tak ovšem předurčil svůj osud!

„Máte moc, máte praetoriány, máte sílu, buďte tedy upřímní, aspoň když vás nikdo neslyší. Podvádějte lid, ale nepodvádějte sami sebe. Vydejte křesťany lidu napospas, odsuďte je, k jakým chcete mukám, mějte však odvahu říct sami sobě, že ne oni spálili Řím! ...Fuj! Říkáte mi arbiter elegantiarum, nuže prohlašují tu před vámi, že jsou mi odporné ubohé komedie. (…) Buďte skutečnými bohy a králi, protože – říkám vám – můžete si to dovolit.“

Navzdory tomu, že křesťanům opravdu moc nerozuměl (no řekněte, jak se někdo dobrovolně může vzdát příjemností?) mluvil o nich vlastně s obdivem …
„Já je nepřijmu, i kdyby v něm byla pravda i moudrost lidská i božská... To by si vyžadovalo námahy, a já se nerad namáhám... To by si vyžadovalo odříkání, a já si v životě nerad cokoli odříkám... (...) Na Olymp nevěřím, ale vytvářím si ho na zemi...“.
… přiznávám, tohle je „můj člověk“ … veskrze sympatická postava a pro mě jeden z důvodů 5* hodnocení.
Ale samozřejmě i samotný příběh Lygie a Vinicia mě nenechal chladnou, zrovna tak jako emočně velmi náročný příběh křesťanů a vlastně i krutý vládce Nero, ti všichni ve mně vzbudili emoce v celé jejich škále.
Sugestivní příběh silný postavami, prostředím i dějem vás donutí přemýšlet, donutí vás soucítit, donutí vás i nenávidět, a donutí vás trpět – spolu s nimi, prvními křesťany – ve velkolepě pojatých historických kulisách (které díky příběhu nabyly trochu jiné podoby, asi epičtější a monumentálnější oproti skutečnosti – a Nerovi tu nálepku šíleného krutovládce už asi nikdo neodpáře).

Je to opravdu už hodně dávno, co jsem celý příběh Quo vadis četla, což ale nevadí, protože to je jeden z těch, co se nezapomínají, co se zaříznou hluboko do vědomí a zanechají tam trvalou stopu (navíc, čas od času zaběhnu na krátkou návštěvu, mám knížku doma a občas její stránky ráda navštívím – PS: na návštěvu chodím hlavně za Petroniem :-).

124 20.02.2023

„mám takový zvláštní pocit … který jsem míval jako děcko a celá léta jsem ho neměl, jako kdyby se tohle všechno už jednou stalo … ten pocit mám často, přichází znenadání … a pak zmizí“

Představte si v duchu všech pět Delaneyových u jednoho kulatého stolu, v tom okamžiku šťastných .. a zachovejte si ten okamžik, není k vidění příliš často, ne že by se Delaneyovi neusmívali, vlastně je to nad poměry veselá rodina, jenže …

… mají takové zvláštní nadání,
budit proti sobě jakési nepřátelství,
navíc vynikají skoro ďábelskou zlomyslností,
taky umí mnohovýznamně mlžit,
a mají talent k fňukání,
ovšem klábosit dovedou v několika jazycích,
a hlavně, mají opravdu velkodušné srdce,
které ovšem schovávají,
a tak se vám za zády nejspíš ozve pohrdavý smích.

Delaneyovi jsou netradiční a nekonvenční rodina, spíš zvláštní směsice světoběžníků … „nic dobrýho nepojde z týhle smíchanice původů“ …. říká služebná Trudi … „jen divadlo a předvádění“…

… pak bouřlivý potlesk,
žádná obyčejná poklidná rutina života,
všední život totiž není pro ně,
ale stále nové a nové zvuky, tváře
shon a ruch … pompézní divadlo.

Delaneyovi přijeli, zmizel řád a vypukl chaos …

… příval slov, až do noci,
nikdo z nich nevstává brzo ráno,
pomotaný život,
předstírání, že jste šťastní,
utíkání od problémů, před hněvem, před osamělostí,
oklamat svět!

Delaneyovi říkají … „nechci v životě něco dělat, protože se to musí, ale protože to chci.“

Příběhy paní Daphne … to je atmosféra plná pocitů, a to je přesně to, co se mi na nich líbí. Každý z Delaneyů vám bude představen ve své nejintimnější poloze, každé hnutí mysli, nejniternější pocity, budete vědět o čem přemýšlejí, co je trápí, co je činí šťastnými, bude se s nimi usmívat, předstírat, utíkat, toužit, prostě žít … tahle autorka má totiž pozoruhodně vyvinutý smysl pro všechno, co je jiné, zvláštní, výjimečné, má dar vidět, mimo běžný (všední) způsob toho, jak chápeme život, a takoví jsou pak i její hrdinové …

Přečetla jsem už několik jejich knížek a tato určitě není poslední, ráda se opět za čas nechám znovu okouzlit jejím kultivovaným jazykem a vypravěčským nadáním :-) ...

90 17.02.2023

Nevíte proč, ale něco vás k němu táhne, vsaďte se, že rychle podlehnete jeho kouzlu.
„Jeho zemí je celá zeměkoule.“
Obestřený mnoha tajemstvími, jednoho dne se prostě objevil na břehu u Liparských ostrovů.
A pak ho kdosi začne pronásledovat.
A tak se neustále pohybuje – hlavně ve výškách.
A hledá klíč – ke svému osudu.

Zatímco se velké dějinné události prvních desetiletí 20. století řítí kolem, Zeppeliny létají vzduchem a velká válka je na spadnutí, Vango čelí svému zvláštnímu osudu …

„Na zemi žijí lidé, o nichž nikdy nebudeme vědět, odkud přišli ani kam míří.“

… a přitom si musí dobře vybrat, koho bude nazývat přítelem, a koho ne.

Ve Vangově příběhu se objeví (většinou jen na pár okamžiků mihne) dost slušná plejáda svérázných osobností, některých důležitých, jiných důležitých méně a některých důležitých spíš jen zdánlivě, přicházejí a zas odcházejí – výstřední, skoro pohádkoví hrdinové, bezvýznamní, krutí, malicherní, po všech čertech mazaní, milí, přátelští, empatičtí, necitliví, nijací a všelijací lidé, a ti všichni mají něco společné
… chtějí si splnit nějaký svůj sen! …
(někteří tak vstoupí i do velkých dějin).
A ještě něco mají společné, potkali se s Vangem, jenž je záhadou nejen pro ostatní, ale i sám pro sebe, každý z nich by mohl o něm vyprávět, většinou jen nějakou krátkou epizodu z jejich nedávného setkání … pro Vanga totiž jakoby existovala jen přítomnost – není žádná minulost a zdá se, že ani žádná budoucnost. A tak si všichni pamatují jen … „jak otevíral a zavíral oči, jak chodil, vyprávěl historky, vyslovoval některá slova, jako třeba „Brazílie“, jak loupal brambory do tvaru dokonalých osmihranů, jak se díval dolů na vlny, recitoval básničky v neznámých nářečích, jak ve dvě hodiny v noci nad Tichým oceánem namáčel chléb v mléku a vejcích, opékal ho na másle, a potom to bylo, jako by se zuby zabořily do jakési vzpomínky“ … a přesto je každé takové setkání poznamenalo!

Příběh, který se vám pomalu začne skládat před očima, bude čím dál víc zamotanější, s Vangem totiž procestujete svět (trochu jako ten Jonassonův stoletý stařík, co vylezl z okna a zmizel), zažijete dechberoucí dobrodružství (trochu jako Guliver na svých cestách, a taky trochu jako Bastián v říši Fantázie), zároveň vás to ale bude nutit o všem přemýšlet (trochu jako pan Proust ve svém Ztraceném čase) a pak trochu pátrat po paralelních neviditelných (možná spíš paranoidních) světech (trochu jako Murakamiho Komtur po Japonském souostroví), ale hlavně … budete létat a vznášet se ve výškách (trochu jako Jonatan Livingston Racek), abyste se nakonec snesli zpátky na zem … svázaní příběhem, jehož vlákno se kolem vás pořádně omotalo a začalo utahovat smyčky, možná se tak závěru dočkáte mírně přidušení, ale nebojte, rozuzlení přijde … takže se pořádně nadechněte, ať vydržíte s dechem :-) …

… ten „sen pokračuje“ …

Tak teď už víte, proč mě Vangův příběh tolik chytil … našla jsem totiž v té mozaice docela hodně z toho, co mám ráda … záhadu se špetkou tajemna, vyprávěnou lehkým poetickým jazykem, emotivní příběh opírající se o tvrdá fakta historie minulého století, a několik nových otázek bez odpovědí, do sbírky s názvem Proč? a podtitulem, odvěký boj dobra se zlem …

„Hugo Eckener vyprskl smíchy. Měl blby docela rád. Blbové ho každopádně kdysi dlouhou dobu bavili.
„Víte, Herr Kreisleiter, nebe jsme dokázali dobýt jen proto, že jsme změnili názor. Drobná rada moudrého muže: když nezměníte názor, moc daleko se nikdy nedostanete.“
„Dostanu se výš než vy, Herr Doktor,“ zahulákal.
„To ano, vy se vyšplháte výš… po tom vašem stromě… Ale já jsem mluvil o nebi.“

98 14.02.2023

Výpověď o žalostném nezdaru socialistické armády … zlomit v mladých lidech – vojácích základní vojenské služby - vlastní názor!
Poměrně věrně vykreslené poměry v socialistické armádě 50-60 let … řadou v podstatě nezávislých scén ze života záklaďáků vás provede … no kdo jiný, když je řeč o panu Škvoreckém, než jeho alter ego – Danny Smiřický. V Tankovém praporu, ale na rozdíl od jiných jeho příběhů, není Danny tak úplně hlavní postavou, ale jen jednou z mnoha. Tady nevypráví jen Danny, jak je zvykem u jiných autorových knížek o Dannym.
V hlavní roli se tak objevuje s nadsázkou popsaný běžný život jednoho tankového praporu v kasárnách v Kobylci r. 1954 – za poslední půlrok vojenské služby tak vojáci projdou několika vojenskými cvičeními, ale bojovat budou hlavně s tupou omezeností svých velitelů a především s velmi intenzivním stykem s čistou lidskou hloupostí :-).
A nebojte, rotný Smiřický a jeho nenaplněné „lásky“ – tu svou nezanedbatelnou roli mají :-).
Dostane se vám tak celkem ucelený obraz – vlastně spíš velmi podařená karikatura – poměrů v československé socialistické armádě. A protože se jedná o karikaturu, čekejte patřičné výrazové prostředky … vojáci tak nepůjdou pro vulgární výrazy a pikantní obscénní scény nikam daleko … prostě, bude se mluvit tak, jak se na „cimře“ mezi kluky, nejspíš mluvilo :-).

PS: Víte, že … Rudé právo tehdy označilo Škvoreckého za „cynika, kterému nejsou svaté ani věci, z kterých se zrodila svoboda lidu" a že se mu podle nich "podařilo vykreslit vlastní morální charakter tak nízko jako dosud nikomu"? Tak takhle nějak psal o panu Škvoreckém tehdejší tisk.
A ten dnešní? … „Román lze označit jako nejzdařilejší českou satiru vojenského života od dob Haškova Dobrého vojáka Švejka.“ A s tím už můžu rozhodně souhlasit :-).

„Došel na cestu a posvítil si baterkou na plánkonspekt: „23.00–04.00 osádky provedou okopové práce a zamaskování bojových vozidel, 04.30–04.50 pohotovost k vyražení k útoku, 04.50 zahájení dělostřelecké přípravy, 05.00 vyražení k útoku.“
Takže může do půl páté spát. Měl by ovšem chodit po osádkách a sledovat práci. Ale hovno.
„Hospodin,“ oslovil výchovného náčelníka praporu. „Mrkni se na to a trochu jim zvedni mandle. Já du chrápat.“

98 09.02.2023

Příběh o muži, o němž se předpokládalo, že je válečným zločincem, spáchal velezradu, zločiny proti lidskosti, a zločiny proti vlastnímu svědomí.
Byl …
– tím, jenž pošpinil to nejsvatější lidské právo, právo na život v míru, ale taky
– tím, jenž byl překvapivě mužem se skrytě ctnostným nitrem!

Vonnegutův příběh …
– je příběhem o fanatismu instituce, jejímž účelem bylo hubit lidské bytosti po miliónech,
– je výpovědí o nesprávném pochopení hodnot, o relativitě pravdy, o zločinu a vině,
– je pokusem o vysvětlení schizofrenie doby, která nutila ignorovat skutečnosti a podřídit se tak šíleným názorům a myšlenkám,
– je ukázkou toho, jak lze legitimizovat, prostřednictvím všeobecně vymáhané pravdy, zlo,
– je působivým připomenutím toho, že válka nenechá na pokoji nikoho!

Svým zvláštním rozměrem černého humoru a sarkasmu zaplnil autor příběh, o touze jednoho muže skončit tu nekonečnou hru na schovávanou, jež mu zachránila život a zároveň mu z něj udělala peklo, aby tak možná ještě víc ukázal na zločiny proti lidskosti, které by neměly být nikdy zapomenuty.

„Jak dávno ta válka, ta II. světová válka, byla! Jak dávno se staly ty zločiny v ní! Jak na to všichni skoro zapomenuli, dokonce i samotní Židé - alespoň ti mladí.“

A víte, co je nejhorší? Že příběh, na první pohled plný humorného sarkasmu a ironie, jejímž prostřednictvím Vonnegut (ve všech svých knihách) přemýšlí o válce a jejich následcích, je přes to všechno, vlastně šíleně skeptický – nevidí totiž pro lidi lepší budoucnost, naopak, stane se, že ztratíte i poslední iluze o schopnosti lidí učit se z vlastních chyb!

„Myslím, že svět přestal existovat v první světové válce, kdy lidé radostně posílali své děti do zákopů po stovkách. Myslím, že tehdy zanikla civilizace. To nejhorší se již stalo. Ne, že se to stane, již se to stalo. "

Je to už dávno, co se tento příběh, a mnoho a mnoho dalších podobných, odehrál, a pořád ta otázka visí ve vzduchu … „Proč?“

"Kdybyste o tom napsal knihu," řekl, "a tam na tuto otázku, na toto ‚Proč?', odpověděl, napsal byste doopravdy velkou knihu."
"Vy tu odpověď znáte?" zeptal jsem se.
"Ne. A proto bych zaplatil pěknej balík za knihu, ve které by ta odpověď byla."
...
„Kde je zlo? To je ta velká část každého člověka, která chce neomezeně nenávidět, nenávidět s Bohem na své straně.“

Bohužel, hodně, hodně moc, aktuální :-/.
A humor, ten chutná … pořádně hořce!

"Přineslo vám to hodně velké uspokojení?"
"Ne," řekl, "byl jsem jako skoro většina těch, kdo prošli válkou."
"Co tím myslíte?"
"Došel jsem tak daleko, že jsem necítil nic."

101 01.02.2023

„Život je někdy takovej kopec srandy, že se jeden smát musí.“

Víte co, stejně je to divný, … „jak si lidi někdy o něčem dovedou udělat komplet mylnou představu, a přitom by se řeklo, že to mají přímo před očima.“

Dolores je vypravěčkou svého životního příběhu, celý příběh je pak jednolitým monologem – líčením jedné ponuré existence.
Dolores žije na Little Tall Islandu už léta páně, a tak ví nekonečný spousty věcí, na každýho, kdo má co do činění s Little Tall.
Dolores je obhroublá stará žena, jenže, takovou ji udělal život, jaký si tak úplně sama nevybrala.
Dolores je totiž obětí, udělala jen to, co prostě udělat musela.

I její autor zas a znovu udělal jen to, co musel … jedinečně zachytil pocity!
On přirovnává příběhy ke zkamenělinám – „částem světa, který tu byl před námi“. A úkolem spisovatele je, použít své nářadí (umění psaní) k tomu, aby je vyhrabal ze země /S.King – O psaní/. A přesně tak to pan King dělá, používá ty nejjemněší nástroje, aby ty částečky světa, o kterých chce vyprávět, nepoškodil, používá svou intuici, s kterou neomylně nachází ty správné „situace“ (jsou všude, jen musíte, jako správný archeolog-spisovatel hledat na správných místech, správně se dívat), a z nich pak tvoří své příběhy … „v hlavě je vidím, jako film“, říká … a já (věřím, že všichni jeho čtenáři) je vidím úplně stejně. Příběh se mi v jedinečném vyprávění (on je prostě mistr vypravěč) odvíjí přímo před očima, a v tom je jeho síla.
Stephen King opět v jiné rovině, takový, jakého jsem dosud neznala. Jeho literární prostor se mi tak rozvětvuje do nových nečekaných rozměrů – vlastně už je z něj pořádně košatý vzrostlý dub, prostě majestátní strom :-).

„Myslíte, že mluvím v legraci? Zasmát se tomu můžete, jestli chcete, ale mně do smíchu není, to tedy ne. Člověk je skoro až slyší, … jde to odkudsi úplně zvnitra a vy … posloucháte to a víte celou dobu, že půjdete … zase znovu, není síly, aby to zastavila, a to všecko je kus ženskýho údělu …“.

… věřte, že Dolores vám právě o ženským údělu opravdu má co říct, má toho totiž v hlavě, daleko víc, než by se zdálo …

„Ono asi bude pravda, že lidská mysl nespí nikdy, i když si člověk myslí, že ano. Ona prostě myslí pořád pryč a někdy se přihodí, že odvede lepší práci, když ten dotyčný u toho není a neplete jí do toho takový ty denní starosti, co se v hlavě normálně melou – co se musí uklidit, co uvařit k obědu, na co se dívat v televizi, a tak.
Určitě to tak bude, poněvadž důvod, že jsem ráno měla takový dobrý pocit, bylo, že jsem se probudila a věděla, jak mě ona napálila. A předtím jsem to nevěděla z jediné příčiny, totiž že jsem ji podcenila – no ba, dokonce i já – a to jsem věděla, jak umí být občas mazaná. Ovšem, jakmile jsem jednou ten trik pochopila, tak jsem si už uměla poradit.“

108 01.02.2023

Snová krajina podstatou nepřirozenosti.
"Vzhůru do života, snílku!
Vítej ve světě masa a kostí!"
... kde pro morálku není místo.
"Není bezpečnějšího místa než Scion,
... ale spíš by tam mělo být napsáno není bezpečné místo!"
Co jsme to provedli se světem? Jak je kvůli nám křehký!
"Bylo by po právu, nechat nás vyhynout."
Jenže pak jsme najednou zvýšili své šance.
"Otevřelo se spojení s éterem."
A už 20-tý Kostičas je tu!

Poněkud chaotický začátek drsného příběhu krajinochodkyně, jež nemůže vystát uniformy, ani dogmata, ovšem zdá se, že nemá na vybranou...

Pokoušíte se to rozlousknout,
tu záhadu mysli.
Tělo a duše dvě věci jsou...
"byl to talent"?
"byla to zbraň"?
... i tak lze vnímat sny.
"krajinářka pronikla do snové krajiny".

Propracovaný a dopodrobna promyšlený svět, je veskrze atraktivním prostředím...
jako třeba nečekaná a dost zajímavá podoba Londýna 2059.
4* vtělené do éteru za příjemné překvapení.

"Myslíš, že znáš realitu?
Zapomeň na to!
... Nakonec to prostě vzdáš."

79 31.01.2023