alef alef komentáře u knih

☰ menu

Kopretiny pro zámeckou paní Kopretiny pro zámeckou paní Stanislav Rudolf

Léto – slunce – prázdniny__ a jedna slečna na zámku, se všemi problémy dospívání a rodiči, co chtějí nastavit pravidla _ „musíš poznat, co je to zodpovědnost!“
Jenže zapomněli, jaké to bylo, mít v hlavě zmatek a v srdci cítit cosi – co může být láska – možná – teď ještě nevíš – a tak porušuješ pravidla, co tak nenávidíš a pak se stydíš, protože už tušíš, že cesta k lásce tudy nevede.

Dnes jsou něžné kopretiny „jen“ úsměvnou nostalgickou vzpomínkou na léta dávno minulá, ale tehdy, jsem p. Rudolfa taky četla. Nemůžu sice říct, že bych jim přímo propadla, protože už tehdy mě víc bavily třeba verneovky (ten příklon směrem k sci-fi byl i tenkrát už poznat), a taky historické ságy (začínala jsem v domácí knihovně s paní Vaňkovou, kterou mám ráda dodnes), ale tehdy, stejně jako dnes, občas ráda proložím čtení něčím příjemně odpočinkovým, což pro mě dnes knížky pana Rudolfa jsou (vzpomínková četba), tehdy, jako náctiletá jsem je brala určitě víc vážně (p. Rudolf má poměrně dobře propracovanou psychologii náctiletých a tehdy jsem si s jeho revoltujícími hrdinkami docela rozuměla, a to vše ostatní, poplatné době vzniku, vůbec nevnímala).

Kopretiny jsou jednou z těch knížek, které mi utkvěly v paměti (navíc mají i pěkné filmové zpracování – dnes už film pro pamětníky).
___
„Vrátil se táta. V očích má červené potrhané nitky. Pečlivě přivře dveře. „Pitomče!“ zařve a má chuť mi střihnout facku. Měl by. Říká něco o tom, že se za mě stydí. Ten pocit mu nezávidím. Chce vědět, chce slyšet, zas mlčím.“
___
„Petrův tranzisťák! Nastavila jsem dlaně. Přijímač do nich klesl. Rádio nepřestávalo slabě hrát. Když jsem je přiblížila k očím, spatřila jsem za jeho žebrovím zastrčené dvě kopretiny. Patřily mně. „Petře!“ zkusila jsem tiše zavolat. Nikdo neodpovídal. Vrátila jsem se zpátky na gauč, přetáhla přikrývku přes hlavu a sála melodii houslí a hořkou vůni kopretin, obojí bylo jako balzám ... “

13.03.2024 5 z 5


Půlnoční knihovna Půlnoční knihovna Matt Haig

"Police v Půlnoční knihovně stály poklidně..."
"Ale co bude s ní? Teda se mnou. Jak to s ní dopadne?"
"Jak to mám vědět? Já znám jen dnešek, o dnešku toho vím hodně..."
...
"Nejvíc se učíme prožitkem."

A tak si to všechno musela prožít.
V knihovně příležitostí dostala šanci - zjistit jak být šťastná? Najít odpověď na otázku: Proč jsi tady, Noro?

Tak Noro, kdopak jsi?
_chladné jezero,
_černý mrak,
_němá výčitka,
_vyřčená lítost___

Popravdě řečeno z Nořiny trochu filozoficky existenciální cesty za poznáním možností (kterou jsem chtěla číst) se vyklubala spíš trochu patetická spirituální pouť (skrze bolest poznáš lásku). A ta mě, přiznám se, příliš neoslovila.

11.03.2024 2 z 5


Večery na slamníku Večery na slamníku Jaromír John (p)

„Snad je v tom milosrdenství přírody: Aby se nevědělo!“

Píše se rok 1914 a nejen v Čechách nastávají těžké časy – válečné časy.
V úvodu to nejlíp vyjádřil sám autor ... „mocněji si uvědomujeme tragickou nemohoucnost slova, nemožnost sdělitelnosti: mentální propast mezi těmi, kteří „tam“ byli a kteří nikoliv“.

Povídkový soubor je vystavěný jako puzzle – poskládáš jednotlivé dílky a máš obraz – příběhy daly dohromady příběh jeden – o nepohodlném slamníku, kde vojáci musí spát a snít o lepších časech.

__“pořád se mi zdá to, že vy – drahá maminko – pečete vdolky“ __

Vzpomínky defilují jedna za druhou, jako vojáci při pochodu – domov – známí – méně známí – kamarádi – tragikomické postavy a postavičky (hudebník, hospodský, tetička, ... ), mění se situace i vypravěči, a přeci se nakonec vše spojí v jedno – Varování!
Evropou prochází válka a její řádění má dalekosáhlé následky.

Vypráví se vždy večer – před usnutím – o zármutku nad ztrátou kamaráda, domova, o hladu, o zimě, o všech krutostech války. Vypráví ti, co TAM byli, vypráví o snech, co TAM snili – a tak všechno to vyprávění má v sobě smutek i radost!

PS: Povídky jsou, tak trochu švejkovsky laděné, a tak je dobré být alespoň trochu momentálně naladěný na podobnou notu (a možná taky, dát si se čtením na čas, nečíst najednou, ale příběhy si dávkovat), určitě si pak víc užijete takový ten specifický vyprávěcí způsob plný archaismů a vojenské hantýrky :-).

„Šikovatel (zamyšleně): Čím jsou v civilu?
Čtvrtý voják: Prodával jsem cukrdlata prosím ...
Šikovatel: Tak to vidějí ani koze nerozumějí a nevytrhujou mě z těžkýho myšlení teď přestávají špásy.
Pyšvejc: Já měl doma kozu bez rohů takovou mohamedánskou ...
Čtvrtý voják: Kozlové nedávají mlíko ...“

11.03.2024 3 z 5


Anatomie rodu Anatomie rodu Simon Mawer

Někdy může být dost šokující, nakolik se věci přirozeným během života promění _
_ a tak se zdá, že to jsou většinou životní náhody, co hýbe lidskými osudy, prostě se toho, třeba i za pár měsíců, může stát hodně ... „námořník totiž na moři tráví spoustu dní“ ... přihodit se pak může opravdu ledacos, zvlášť, když komunikační kanály na přelomu 19. a 20. století byly, řekněme dost omezené, spíš žádné, prostě, když vám někdo zmizel z očí, nevěděli jste většinou o něm vůbec nic, pokud jste nepotkali někoho, kdo dotyčného třeba někde zahlédl, možná několik strohých úředních záznamů by mohlo vydat svědectví, ovšem o konkrétním lidském osudu vám nic moc neřekly, dokud se dotyčný nevrátil domů, nebo nezmizel navždy – můžete, pokud si na to troufnete, jen spekulovat.

A přesně to udělal Simon Mawer – vzal několik strohých úředních záznamů, pár starých fotografií a rodinných historek a dal se do psaní – to tedy stálo na začátku – spíš jen tušený, než skutečný příběh, který se začíná tam, kde se nejspíš opravdu začal – kdesi na blátivém pobřeží Britských ostrovů, odkud se (někdy v druhé polovině 19. stol.) jen tak nedostaneš, většina zdejších na to totiž nemá dost sil, a tak se jen zcela výjimečně stane, že se to někomu podaří.

A přeci se to stalo a jednoho z dávných předků pana spisovatele přivítal studený východní Londýn – náhody se daly do pohybu – mlha nad domy, všudypřítomný kouř, přelidněné uličky, páchnoucí doky – místo, kde by mohl Abraham začít „psát“ historii své rodiny – kdyby psát uměl!
Život v této části Londýna nebyl o moc jednodušší než na pobřeží, i tady se ze všech koutů ozývala všudypřítomná bída – ale oni přežili – bídu, i velkou válku, a pak i tu druhou, světovou – tohle je totiž houževnatá rodina

Příběhy Simona Mawera mám ráda, jeho styl psaní mi sedne. Přečetla jsem několik jeho knížek (Skleněný pokoj, Mendelův trpaslík, ) a všechny mají něco společného, totiž, jsou postavené na nějakém historickém faktu, inspirované historickou osobností, nebo událostí – to ostatní je pak fikce, autorova fantazie. Podobně píší i některé známé české autorky (které taky ráda čtu) – hned jsem si vzpomněla na Karin Lednickou a její Životice /dokumentární kronika jedné historické události propojená s alternativním příběhem kde platí, že zrovna tak by to mohlo být/, nebo /trochu jinak/ Kateřina Tučková a její Žítkovské bohyně /doplněné dobovými záznamy výslechů STB/ - kde, v obou případech, se spíš bojíte – že zrovna tak to opravdu mohlo být!

U Anatomie rodu je to pak taky víc patrné než u jiných Mawerových knížek /historická fakta, dávné skutečně zaznamenané události, skutečně žijící lidé/, fakta, která, když poskládáte do příběhu, vše mohlo být ve skutečnosti úplně jinak – jenže tady mají hlavní slovo Mawerovy skuteční předci – tedy i ústně předávaný rodinný příběh, který dělá tuto alternativní kroniku rodiny autentičtější, zvlášť, když je přímo v textu doplněná o skutečné záznamy, a také o pár skutečných fotografií.

Vlastně to tak nějak klidně mohlo být!

06.03.2024 4 z 5


Sluha dvou pánů Sluha dvou pánů Carlo Goldoni

Brilantně provedená – comedie dell´artt - od jednoduché milostné zápletky – skrze propletenec komických a směšných situací – k tradičnímu šťastnému vyústění milostné šarády.
Tak to je Sluha dvou pánů - aneb temperamentní komedie o třech dějstvích a stále živý příběh.

„Tak já vám řeknu pravdu já se přiznám. Všichni jsme lidé chybující.“

A takhle to začíná – jedním „omylem“, jak tvrdí Truffaldino, je to totiž právě on, náš milý, dost svérázný až vypočítavý, věčně hladový, trochu pošetilý a všemi mastmi mazaný sluha. A má ještě spoustu dalších vynikajících vlastností ___
do jejich výčtu nesmíme zapomenout přidat, ještě že je poněkud zapomětlivý – katastrofu, z toho vyplývající můžete tušit od samého začátku, teda minimálně od té chvíle, kdy zjistíte že slouží dvěma pánům /a to ještě ani neví, že jedním z nich je žena/.

Truffaldino, který všechno poplete, zaplete a zauzluje, se tak dostane (a spolu s ním i všichni aktéři jedné milostné taškařice) do situace, ze které zdá se, není cesta ven. Ale protože tyhle komedie vždycky dobře končí, čeká vás „jen“ dobrá zábava – vtipná situační komedie, která i „na papíře“ dokáže hodně (a že je vážně dobrá – o tom svědčí nespočetně divadelních zpracování, vč. pro mě nezapomenutelného Truffaldina od pana Donutila).

Tak „jen do toho, jaképak upejpání.“

"TRUFFALDINO: No tak, vždyť o nic nejde. Budeme všichni spokojení, dej sem dopis a až se vrátím s odpovědí, tak to dokončíme.
SMERALDINA: Tady je. (Podá mu dopis.)
TRUFFALDINO: Víš, co je v něm?
SMERALDINA: Právě, že nevím. Ale moc ráda bych to věděla.
TRUFFALDINO: Ještě aby to byla nějaká nepříjemnost – a já za něj pak dostanu přes hubu.
SMERALDINA: Kdopak to ví? Milostné psaníčko to asi sotva bude.
TRUFFALDINO: Abych nepřišel zbytečně k úrazu. Když nevím, co v něm je, tak tam s ním nepůjdu.
SMERALDINA: Což o to, otevřít by to šlo – ale jak to pak zase zavřít?
TRUFFALDINO: To už nech na mně. Zalepovat otevřené dopisy, to je moje. A nikdo nepozná ani tohle –
SMERALDINA: Tak ho otevřem!
TRUFFALDINO: Umíš číst?
SMERALDINA: Trošku. Ale ty umíš dobře, viď?
TRUFFALDINO: Taky trošku.
SMERALDINA: Tak se na to podíváme.
TRUFFALDINO: Otevírat se musí opatrně – (Utrhne kus dopisu.)
SMERALDINA: Podívej, cos to proved!
TRUFFALDINO: Maličkost – to se zase spraví. Já mám na to patent. Tak koukni, už je otevřený.
SMERALDINA: Tak čti!
TRUFFALDINO: Přečti to radši ty. Ty znáš ruku své slečny líp než já.
SMERALDINA (prohlíží si dopis): Abych řekla pravdu, nepřečtu z toho ani bé.
TRUFFALDINO: To je náhodička. Já taky ne.
SMERALDINA: Tak nač jsme ho otvírali?"

06.03.2024 5 z 5


Saharou a pralesem Saharou a pralesem František Alexander Elstner

„Afrika má jednoduchý jídelní lístek, ale pravděpodobně zdravější. Vaří tam kuchař ze všech nejlepší: hlad.“

Nebyla to snadná cesta, pečlivé přípravy byly podmínkou úspěchu!
A pak přišla ta radostná zpráva, je krásný den – tři dny před startem a účastníkům nastaly horké chvíle – je potřeba rozloučit se s domovem___
– Praha – Paříž – Marseille – Alžír – JEDEME!
Polykat kilometry je nezbytnou podmínkou – cestou uvidíš zemský ráj, ale taky se na skok zastavíš ve středověku – zapátráš v minulosti černého kontinentu.

Začala se dobrodružná pouť malého automobilu – plná těžkých zkoušek, radostných očekávání i milých setkání – pak další nesnáze – ale Minor stále jede!
Směr pod obratník Raka – střídají se písek a vedro, palmy a pralesy – lvi, gazely a žirafy!
Minor a jeho posádka odvedli dobrý výkon!
Skrz africkou step – napříč Saharou, okolo Guinejského zálivu ___ další a další kilometry ___

„Kam jedete v tom horku?“
„Na rovník.“
„Ukažte nám motor? Jen dva válce? Copak to je vůbec možné?“
---
„Končí další den “

A pak už hurá domů – na polici se tísní hliněné sošky, na zemi odpočívají marocké koberce, a v hlavě víří zaprášené vzpomínky na daleký, exotický svět.
Pan Elstner procestoval opravdu velký kus světa a na svých výpravách propagoval čs. automobily, které se tak s ním dostaly na Balkán, do Afriky, Severní Ameriky, nebo Mexika, vypravil se i do Ameriky jižní – všude přitom fotografoval, natáčel a pak o svých cestách poutavě psal.

Perokresby – mapky provázející text byly zajímavým zpestřením, bavily mě. Černobílé fotografie na konci pak byly příjemnou nostalgickou tečkou.
Mě tyhle retro cestovatelské deníky baví, možná víc než ty současné – je to takový závan starých časů, a připomenutí se, starých pořádků – což leckdy vyznívá tak poeticky, až se chce říct, kdy svět byl ještě v pořádku :-), no to víte, že nebyl, byrokracie tehdy bujela minimálně stejně jako dnes, možná ještě víc, vycestovat rozhodně bylo těžší, ale čas, zdá se, jako by tehdy plynul pomaleji, svět byl celý takový pomalejší – a to by se mi asi líbilo :-).
Prostě byl to příjemný zážitek!

01.03.2024 4 z 5


Anna Karenina I Anna Karenina I Lev Nikolajevič Tolstoj

„Anna byla rozkošná ve svých jednoduchých černých šatech, rozkošné byly i její oblé paže s náramky, rozkošná byla pružná šíje se šňůrou perel, kadeřavé vlasy zcuchaného účesu, svižně graciézní pohyby malých nohou a rukou. Rozkošná byla i ta spanilá tvář ve svém oživení, ale v jejím rozkošném půvabu bylo cosi děsivého ...“

Krásná je ta padlá žena – zprvu dodržuje společenské normy a zdá se, že jí nic nechybí – až na lásku, protože citově chladný muž nenabízí nic, a tak se musí rozhodnout mezi vášní a láskou a vědomím povinnosti, když pak láska zvítězí, je z ní (jen na malou chvíli) – šťastná žena.

Jak se totiž zdá, to nejčistší musí být potrestáno, za oddání se lásce, za to, že se „povzneslo“ – vysoko nad průměr zdejšího života.

Příběh Anny je společenským románem – čas v něm plyne přirozeně, jak hrdinové prostě žijí a naplňují své osudy, je ale taky psychologickým románem – a tak se jejich pohnutky, myšlenky, činy a hlavně důsledky jejich činů, proplétají a společně spějí k dramatickému okamžiku.

Autor ve svém příběhu o rodinném štěstí, o vzestupu a pádu jedné okouzlující mladé ženy, odhalil kromě příběhu samotného, opravdu monumentální obraz celé velké epochy ruské společnosti, jiné než je ta dnešní, a přece v něčem podobné (ty společné geny se prostě nezapřou) ___

Je smutnou pravdou (a to dřív i dnes), že celá ta „vyšší“? ruská společnost (jak ji důkladně popsal pan Tolstoj) nemá žádné ušlechtilé zájmy a ani nehledá žádný rozumný smysl života, ale jen se honí slepě za požitky – oslněná (nechce vidět a slyšet) tím zlatým pozlátkem!
A ta „nižší“? ___ té asi opravdu nezbývá, pro všechnu tu starost o pouhé přežití, než na všechno ostatní rezignovat.

Je to příběh, který, jak píše níže MíšaS., pasuje na každou dobu ___

27.02.2024 5 z 5


Kdyby Ogden uměl česky Kdyby Ogden uměl česky Ogden Nash

KDYBY OGDEN UMĚL ČESKY,
tak třeba ta o termitovi by vypadala úplně stejně hezky,
i v češtině, krásně ztřeštěně,
nonsensově praštěně :-) ___

„Praotec termit se zavrtal do prken
a našel pamlsek pod jejich povrchem.
Jinak by dneska sestřenka Madla
podlahou v předsíni nepropadla.“

Nemůžu říct, že bych Ogdenově poezii přímo propadla,
ale musím přiznat, že ta zvláštní hra fantazie na úrodnou půdu přeci jen dopadla.
Nonsensové jazykové hrátky, jež zdály se mi zpočátku značně nelogické,
po druhém čtení, přeci jen, usoudila jsem, že jsou až harmonicky poetické.
Absurdita není nesmyslnost,
totiž, když se dobře podíváte, uvidíte grotesknost a hravost.
Skrytý smysl nesmyslu mě baví,
a tak přeji Ogdenovi a jeho rýmům pevné zdraví.
Pod podlahu, aby nezapadly,
nezbyly z nich jen cucky, hadry.
Byla by to opravdu škoda,
mezi Ogdenovými rýmy totiž panuje pravá svoboda slova.

27.02.2024 4 z 5


Stručné dějiny Hnutí Stručné dějiny Hnutí Petra Hůlová

„zatímco klientům vyprávím dost z nich nepřítomně čumí do zdi nebo do oken s průhledem na dvůr, co je nově osázený okrasnými třešněmi (podle bzukotu včel bych ani já nepoznala, že jsou stejně jako ty třešně umělé)“

Vítejte v dystopickém světě, vládne tu Hnutí (Instituce tu je nade vším, jak už to tak v dystopických světech bývá) – „možná neříkáme všechno, ale obvinit nás ze lži nejde, a o zbytek se postarají naše právničky“ – a tak radikálně feministické Hnutí slaví úspěch – když starosvětu ubalilo pořádnou facku.
Ovšem někdo přeci jen stojí proti - Stráž mužskosti – „zdravým úsudkem je s žádnou léčbou nezačínat!“ - a oni moc dobře vědí, proč.

Začalo to tím, že válku nechtěl nikdo – a tak se dokázalo Hnutí prosadit (diskurz dokázal kličkovat tak, že mu hrál do karet) - vzhled, zrovna tak jako vzdělání, vám tu byly k ničemu - „moje sekční šefová prodavačkou v uzeninách (kdysi za starosvěta) skutečně byla“ __
I pokračování příběhu, se zdálo celkem nevinné, možná dokonce až naopak - „malé dívky se mají dívat, a ne se dívat, jak se někdo dívá na ně a na jejich matky, a jak se jejich matky zhusta víc než na ten pohled ven soustředí na to, jestli jsou dostatečně sexy“ - jenže (jak už to tak v lidských dějinách bývá a díváno se optikou současných starosvětských „me too“ hnutí) se to zvrtlo – a než se stačíte rozkoukat, už jen valíte oči, na to, co se to děje ---
--- kdy se ideál Myšlenky („Mami, proč je ta paní nahatá?“ – „proč plné prsy v miniaturní podprsence byly reklamou na arašídy, bylinkové máslo nebo lakýrnické potřeby“?) se ztrácí ve vulgaritách!
A tak není se co divit (zkušenosti s tím lidé mají nejen ve starosvětě, ale vlastně už od úplného pravěku), že se původní příběh pokřiví – „za pragmatickým účelem manipulace, glorifikace a vysvětlení společenského obratu“ – jednoduše řečeno, co se nehodí do krámu se vynechá nebo pozmění!
A tak se stalo, že jsou muži pohnáni k léčbě – a nestačí jen povrchová léčba, ta je, jak říká sekční šéfova „na hovno“ – jen kosmetické změny ve smyslu slušného chován prostě nestačily – na řadě je hlubinná změna osobnosti - vítejte v novosvětě – v dystopické budoucnosti, ze které vás bude mrazit ___IDEA tu spojuje všechny!
Práce (žen) pro Instituci je dobrovolná, pobyt (mužů) více méně dobrovolný taky ---
_a pak se objeví dopis, co začíná: „Milá mami“ --- dopis klienta č. 345 --- „celý život tě (táta) podváděl, a tys s ním přesto zůstala. Proč?“--- končí: „Tvůj milovaný Libor“.

Víte, co bylo (z našeho pohledu „je“) největší chybou starosvěta? - „neschopnost domýšlet věci do důsledku!“ – a tak se to stalo (a obávám se, že přesně to má lidstvo v genech a ani žádný další novosvět se tomu nevyhne) ---
Všechny -ismy- začínají pěknými myšlenkami – „končí terorem, chaosem, poklesem životní úrovně a nakonec zparchantěním samotného ideálu, který zkapal na ztrátu důvěryhodnosti“.

Příběh, tak, jak je vyprávěn (monolog hlavní hrdinky), mi připomněl (četla jsem v loňském roce) Ishigurův příběh Neopouštěj mě – stejné schéma vyprávění, stejně pečlivě promyšlený dystopický svět, přes drsný obsah odvyprávěný lehce nostalgickým tónem s filozofickým podtextem, v komentářích je tu taky připomínaná Země žen, souhlasím s komentářem „los“, že tohle je její o dost drsnější a o dost vulgárnější verze, ale při čtení mi na mysl přicházel ještě úplně jiný příběh, a to Stepfordské paničky, totiž, z toho, proč jsem si na ně vzpomněla mě spíš mrazí v kontextu toho příběhu – muž gentleman tu totiž, stejně jako v příběhu Stepfordských nabývá úplně jiného zvráceného významu.

Petra Hůlová je výborná spisovatelka (proto se přidávám k těm, co mrzí poměrně nízké hodnocení jejích příběhů, jsou totiž rozmanité a za mě se vždy jedná o zajímavá (až exotická) témata, standardem je, že jsou dobře promyšlená – to se dá říct, že je přímo její vizitka! Výsledkem je, že je příběh natolik autentický – odkazující k naší lidské minulosti, současnosti i tušené budoucnosti, že vám z toho, když domýšlíte důsledky, není zrovna nejlíp, chvílemi musíte přesvědčit sami sebe, že je to „jen“ fikce, dystopie, „jen“ možný svět ---

„základem je ochota pracovat sám na sobě. Opakem jsou zpovědi klientů plné výčitek (vůči Instituci, Hnutí a novosvětu obecně), ublížené nářky plné sebelítosti (o několik bodů snižují hodnocení) nebo dlouhé eseje plné nepochopení, kdy se klienti dožadují porna, snížení dávek medikamentů nebo noci s novickou. To, když si její velkorysou nabídku, že je jim k dispozici „vždy a ke všemu“, mylně vykládají jako nějaký starosvětský návrh.“

„Chce se tu po vás, abyste se bez výjimky podřídil výchovnému programu,“

„Ptala jsem se hned v prvních pár dnech, za jakých okolností je možné užívat elektrický obušek “

„Vycepujeme vás jako čokly,“ chtěla bych okřiknout svoji přidělenou skupinku (vzhledem k úspěšnosti mého semináře mi někdy kolegyně přenechávají své komplikovanější případy),“

A co láska? Co myslíte, zmizela ze světa?

22.02.2024 4 z 5


Dobrodružství Sherlocka Holmese Dobrodružství Sherlocka Holmese Arthur Conan Doyle

Je to ten poslední člověk na světě, který by někomu dovolil, aby omezoval jeho svobodu,
má zamyšlený pohled, pánovité egocentrické chování a vládne vysoce nadprůměrnými schopnostmi své mysli,. Přidejte k tomu ještě patologickou drogovou závislost a mozek, který se vzpírá ustrnutí „dejte mi problémy, dejte mi ty nejzáhadnější kryptogramy“ dejte mu ty nejsložitější analýzy k řešení a bude ve svém živlu.
Úvahy jeho geniální mysli směřují od následků k prvotním příčinám, což mu umožňuje rozluštit každou záhadu. Koktejl všech jeho geniálních predispozic a devastujících návyků ho pak předurčuje být tím nejschopnějším a nejslavnějším detektivem všech dob – a všichni ho jistě dobře znáte :-).

Čas od času se ráda mrknu do mlhami zahaleného Londýna, na Baker Street, ale i na odlehlá typická vřesoviště, kde se často příběhy, které pan Holmes řeší, odehrávají. Baví mě, pustit se s ním a jeho přítelem Watsonem po stopách neřešitelných záhad, které čekají jen na jeho bystrou mysl --- a soubor pozorování a dedukcí, který vždy vede k cíli „z pozorování se například dozvím, že jste byl dnes ráno na poště ve Wigmore Street; dedukce však mě poučí, že jste odtamtud odeslal nějaký telegram.“
„Přesně tak! v obou případech jste trefil do černého! Přiznám se však, že mi není jasné, jak jste to mohl uhodnout. Jednal jsem z okamžitého popudu a nikomu jsem se o tom nezmiňoval.“
„Nic jednoduššího“ potutelně se usmál „je to neuvěřitelně prosté z pozorování vím, že vám na nártu ulpěl maličký kousek načervenalé hlíny. U pošty ve Wigmore Street právě rozkopali chodník a člověk se nevyhne tomu, aby do ní nešlápl. A pokud je mi známo, tak hlína s načervenalým zbarvením se v blízkém okolí nikde jinde nevyskytuje. Až sem je to pozorování. To ostatní je dedukce vím samozřejmě, že jste nepsal dopis, protože jsem celé odpoledne seděl tady naproti vám. Na vašem psacím stole vidím arch známek i štůsek korespondenčních lístků, proč byste tedy chodil na poštu? Jedině, abyste poslal telegram. Vylučte všechny ostatní faktory, a ten jediný, který zůstane, musí být pravdivý.“

A mě to prostě baví, v každém z případů, ponořit se do labyrintu faktů a dedukcí a vědět, že, jako vždy, zjistím, jak to bylo doopravdy, protože, a tím si můžete být jistí, před Holmesem žádná záhada neobstojí, vyřeší každou a vy se tak zaručeně dozvíte, co se opravdu stalo :-).

„Promyslel jste to báječně,“ zvolal jsem v nelíčeném obdivu. „Je to tak dlouhý řetěz, a přece do sebe všechny jeho články skvěle zapadají.“
„Alespoň jsem se nenudil,“ odpověděl Sherlock Holmes a zívl.

21.02.2024 5 z 5


Idiot Idiot Fjodor Michajlovič Dostojevskij

„Nechápu, jak možno přijít ke stromu a necítit štěstí, že ho vidíš. Mluvit s člověkem a nebýt šťastný za to, že ho miluješ.“

Láska k lidem – nezištná a nesobecká tu svádí boj s pýchou – cynickou svůdkyní, zlem v nás, které nesnese kritiku.
Příběh Idiota je příběhem upřímného a bezelstného člověka, je laskavý, pokorný, obětavý, dobrosrdečný, a ve všem svém konání naprosto přirozený (s pokorou a úctou přijímá dary, s důstojností čelí ostudě) – a tak si získává lidi.
V podstatě hned od začátku je jasné o co panu Dostojevskému v příběhu jde (mimochodem, patří to ke všem jeho příběhům) – alfou i omegou je totiž vztah k druhým lidem.
Lidé v jeho příbězích jsou vždycky nějak v rozporu – ve vztahu k hodnotám, společenským normám, prostě k sobě navzájem. A pan Dostojevský je zkoumá pečlivě – především všechny ty krajní meze lidského chování a lidských osudů – a hledá odpovědi.
Řešení pak nachází vždycky uvnitř! Uvnitř v člověku – v jeho mysli - hlavní slovo tu má totiž intuice – vnitřní hlas.
Důležité je vždy jen to, co je v člověku, a proto kníže Miškin – člověk s velkým srdcem plným vášní – upřímně věří – v dobro člověka!

Číst Dostojevského příběhy je náročná disciplína - pro mě krásně náročná!
Jsou opravdu mnohovrstevné, a jak píše kap66, jsou jak ohromná hromada písku s mnoha třpytivými oblázky, které prosít a najít všechny nejspíš není v lidských silách, ale víte co, někdy stačí napoprvé i jen jeden - krásný oblázek, který objevíte, totiž, při každém dalším čtení /prosívání/ určitě přibydou další a další - číst pana Dostojevského vnímám totiž jako takovou celoživotní záležitost, přehrabat celou hromadu písku najednou by mě určitě nebavilo, ale občas si k tomu pískovišti sednout a objevit pěkný kamínek to už je jiná - já se na to rozšiřování sbírky vždycky těším :-) --- a někdy to je třeba jen věta, a někdy celá myšlenka ___

„iluze naplnění smyslu života je tou nejpravdivější, kterou člověk kdy vymyslel“

--- „já před nimi nic neskrýval“
(kníže Miškin).

16.02.2024 5 z 5


Cesta na jih Cesta na jih Michal Ajvaz

Začalo to nevinně --- na jihu:
„Upíjel jsem z malého šálku silnou řeckou kávu a díval se na hladinu Libyjského moře --- nastala hodina, v níž se každý den po zátoce rozlilo ticho, které bylo zcela jiné než ticho malátného poledne, kdy slunce žhnulo vysoko na obloze a vypalovalo v hlavě všechny myšlenky.“

A pak, stala se vražda,
přibývá podivných postav, vystupují a mizí v dramatických pózách ze scény,
ve vyprávění se prolínají --- „vypadá to, jako pohled a fotografii na které jsou vidět tváře lidí, jež na vzdáleném kontinentu postihla nějaká katastrofa.“

Kontury světa, na začátku tak jasně dané a krásně poeticky popsané, příběh úplně rozleptá – ve směs fantasknosti a melancholického smutku.
Je zvláštní zjistit, že v té pestré směsici má stále každé slovo svůj význam – jenže stejně nevíš, co si s ním počít :-).
Tak možná takovou malou radu čtenářům – buď trochu pokorný a trochu lstivý zároveň – neber pravidla příliš vážně – objevíš pak věty (v ajvazovském stylu), které v podstatě nedokážou přijmout žádný smysl, prostě se jen budeš probírat trsy téměř nesmyslných slov ---
--- pak se ale najednou něco stane, a text se ti odmění: „v melodii té věty se nezřetelně ozýval celý dlouhý, dosud neznámý děj, tak jako se na vrcholku hory otevře krajina, jejíž obrysy prosvítají mlhou.“

15.02.2024 4 z 5


Pudlenka aneb Měl jsem psa a kočku Pudlenka aneb Měl jsem psa a kočku Karel Čapek

ONA tajemná bytost ---"je vždycky tak trochu nad věci - vždycky vypadá, jako by se blahovolně a poněkud pohrdavě snížila k tomu, že se baví".
ON (rozuměj, pes) ---"si hraje celý" (kdežto ONA)---"jen tak, jako z rozmaru".

Čeká vás laskavé, chytře zábavné čtení nejen pro děti.
Nahlédnete do dětsky šťastného světa v němž žije pan spisovatel a spolu s ním i jeho zvířátka (on o nich často píše). Hned od prvních řádků vám bude jasné, že se u Čapků mají dobře, zvlášť kočičky a pejsci, mají je tam rádi.
Tahle knížka je hlavně o soužití s nimi.

Teď si ale dovolím povídat trochu víc o kočkách (viz zadání čtenářské výzvy - hledej milovníky koček), těch záhadných a svérázných tvorech.
To je ONA - trochu tajemná -"Člověče, otevř mi!"
- trochu estét - "a postarej se slušně o mou kočičí existenci"!
"A teď hledej, hledej a najdi takové zvláštní místo. A není to ani tahle lenoška, ani tenhle polštář, co na něm spávám."
"Tak co mám vlastně hledat?"
"Něco mi říká, že by to mohl být tenhle prádelník, tahle postel."
ON (rozuměj, pan spisovatel) - "si zatím klidně sedí u stolu, se skloněnou hlavou a stále drápe svým černým drápkem".

A já se těším na každý výsledek toho jeho "drápání" :-), jenže teď už je čas, aby toho nechal, "člověče, podrbej mě mezi ušima!"

06.02.2024


Temný les Temný les Liou Cch'-sin

Nesmíš vědět, kde jsem, jakmile totiž víš, zmenší se ti svět na velikost mapy - dokud nevíš, připadá ti svět bez hranic!

Přetvářka, dezinformace a klam tu dostanou svou šanci - zachránit lidstvo!

Už na prvních stránkách vás obestře pocit absurdna, svět se totiž změnil v surreálné drama.
Vážnosti situace radši začněte věnovat pozornost, jinak ztratíte veškerou naději, prostě na chvíli zmizí ze světa ---
Střet dvou propastně odlišných světů se totiž blíží, zbývá pouhých 400 let - a lidstvo stojí na počátku dalšího z temných věků --- "dějiny prudce změnily kurz a najely na neznámou kolej"!
Naštěstí i před Trisolarany lze leccos skrýt, hluboko do svého nitra schovej své myšlenky - za důmyslnou konstrukci přetvářky - pamatuj, že je to tvá evoluční výhoda, už od počátku civilizace platí, že přežívá ten zdatnější, takže pochop, "myslet si" a "říkat", nejsou synonyma!

Právě se tak zrodil strategický plán!

A tak o půlnoci, před úsměvem Mony Lisy, naproti sobě stáli, meditátor a mladá dívka a hleděli si do očí " --- a v přehradě duše se objevila trhlina ---

Možná máme něco, co může lidstvo zachránit - svůj úsměv - své grimasy - řeč těla a očí - své emoce čitelné z výrazu tváře - umění, které Trisolarané nikdy nepochopí --- a někdy ani člověk ne, no jen si vezměte ten tajemný úsměv Mony Lisy, dodnes se přeme, co jím chtěla říct ;-).
V Temném lese blikalo 5*, jednu zhasla prosazující se stranická ideologie čínských soudruhů. Takže díky za naprosto nestranického, líného profesora Luo Ťiho :-).
Své 4* si příběh zaslouží, za promyšlený alternativní svět neradostné vize budoucnosti a vážně doufám, neztrácím naději, navzdory - předtuše 3. dílu - vzpomínce na Zemi :-).

23.01.2024 4 z 5


Fantom Opery Fantom Opery Gaston Leroux

Otevřela se ponurá zákoutí pařížské Opery i lidské duše,
a pak se ozval JEHO mysteriózní hlas --- „jsem všude, kde jste vy, Christine!“
--- soucit ovšem na lásku nestačí!
A tak se až groteskně pokusil o prolnutí neslučitelného!
Operního světa barev a světel s temným podsvětím.
Krásy hudby s JEHO hrůznou tváří.
Ošklivost je stigma!
Krása je dar bohů!

Fantom opery je čistým romantickým příběhem, v jejím duchu pak spojuje v intenzivní atmosféře strachu a chorobné posedlosti ideu krásy s dobrem v podobě Christine a ošklivost s krutostí Fantoma --- a přeci je schopný lidského citu!
Krása a dokonalost se tu totiž sice potkala s temnotou – v ní se ovšem skrývá také vášeň!

Jako pravý romantický příběh ve vás tak Fantom vyvolá citovou odezvu --- soucit s osudem nešťastně zamilovaného – který je svým zvláštním způsobem jedinečný? Tak rozháraně, prostě jako každý romantický hrdina!

Muzikál jsem shlédla v několika různých podobách, mám ten příběh ráda, a tak mi i při čtení v hlavě zněly melodie, a přesto, že je to pro mě příběh známý, stále mi má co nabídnout – třeba podivení nad dokonale zabudovanými hororovými prvky v románové verzi v geniálním kontrastu s leskem a nádherou Opery a hudby, kterou tam lze „slyšet“ (a to i mezi řádky).
Příběh Christine a Fantoma je pro mě takovým příjemným estetickým zážitkem – ve všech jeho podobách – divadelní, filmové, muzikálové a jak jsem teď zjistila i románové!

11.01.2024 5 z 5


Dcera sněhu Dcera sněhu Eowyn Ivey

Aljaška se ničeho nevzdává snadno.
Byla/je --- neúrodná, divoká a
lhostejná k lidskému počínání.
Být tam je jako, jako dívat se do očí samotné divočině,
která vám nic nedaruje jen tak ---

Ticho a zvláštní klid lesa dělají z domova Mabel a Jacka místo pro přemýšlení, vlastně se to stane každému, kdo se tam /bez předchozí znalosti takového místa/ ocitne, tedy i čtenáři. I on bude muset hodně přemýšlet a bude se spolu s Mabel a Jackem muset taky hodně učit – hlavně o tom, jestli člověk může na takovém místě, ne přežít, ale obstát! Bude se učit spolu s nimi chápat tuto zvláštní divokou zemi a věřím, že spoustu vás čtenářů, stejně jako mě, vezme tahle krajina za srdce_ její magická divokost a její bezbrannost /k lidskému počínání/.

Tím zvláštním světem sněhu, skal a tichých stromů vás Mabel s Jackem provedou, mají totiž výjimečnou pomocnici, která umí přeskakovat klády jako laňka, která pobíhá po lese jako víla, a ke které dostat se blízko stojí hodně trpělivosti, pak ale budete odměněni _ spatříte její úsměv :-).

Trpělivost si na cestu rozhodně vezměte, příběh, který budete číst nemá rychlý spád, právě naopak, posouvá se vpřed skoro váhavě, pomalu, jako pomalu ubíhá zima, polehoučku, jako se snášejí sněhové vločky, musíte totiž dávat pozor, abyste nevyplašili divokou zvěř, a taky právě proto, abyste spatřili ten stydlivý a sladký úsměv!

Na začátku příběhu je jedna dost známá pohádka, pak spousta žalu, zaháněného tvrdou prací, jehož ostří možná otupí, ale touhu, tu nezažene - zůstává s vámi, v křehkém, něžně melancholickém příběhu až do samotného konce.

Pokud budete mít dost trpělivosti, je tohle přesně ten druh příběhu, který prožijete a procítíte ---

„V jemných kresbách tužkou zachytila něco, co cítil, ale nikdy nedokázal vyjádřit. Byla to plnost, jakýsi teplý, zhmotněný život, který se ... tu usadil ... “

08.01.2024 5 z 5


Čas mého života Čas mého života Jerome Klapka Jerome

To byly časy,
telefon byl oslavován, jako ohromný pokrok,
elektrické osvětlení bylo ještě v experimentální fázi,
a tak celkově tehdy panovala představa, že všechny světové obtíže, zmizí samy, jedna po druhé ---

V laskavém a jemným humorem okořeněném vyprávění - jen tak o životě -vám Jerome v této knížce představí svůj svět, který se vám bude zdát, tak jak ho líčí ve svých vzpomínkách, tak nějak lidštější než dnes ---
Je to totiž svět míň syrový,
víc romantický,
míň věcný,
víc uvolněný ---
alespoň se takový zdá v Jeromových vzpomínkách, často jakoby navzdory skutečným událostem --- "myslím, že prvních 20 let své literární dráhy jsem byl tím nejotloukanějším anglickým spisovatelem ".
Tak se začala Jeromova literární dráha a je moc dobře, že vydržel ;-) --- za svůj první spisovatelský honorář si pak koupil viktoriánský psací stůl, který ho pak provázel skrze celou jeho literární cestu.

Přestože Jerome podporoval všechna "kola pokroku a změn", jeho Londýn v jeho vzpomínkách je místem starosvětsky útulným - dokonalým místem pro život, mj. proto, že v něm tehdy nebylo tolik lidí :-).
"Byl v něm čas na --- zdvořilost!"
Před 40ti lety jste se tu totiž ubírali stinnými alejemi, či přijížděli do líbezných restaurací --- bylo to příjemné místo, že?
Úplně pak vidíte, jak se nad městem vznáší --- stín romantiky!

Jeromovo vzpomínání tak bylo dobrou volbou pro odpočinkové chvilky hektického konce loňského roku.

01.01.2024 4 z 5


Adam stvořitel Adam stvořitel Karel Čapek

Páni Čapkové opět vmetli "bídnemu lidstvu" do tváře krutou obžalobu!
S jejich příslovečnou hravostí a jejich specifickým humorem nám čtenářům vykreslili obraz lidstva - odsouzeného k ve smyčce probíhajícím dějinným konfliktům, jejichž výsledky jsou nejisté --- těžce a bolestně na ně doplácí člověk!

A tak budete svědky zkázy!
Na svět zaútočí pusto a prázdno!
A rázem může být celý vesmír bez lidí!

Byl stvořen špatně?
Byl špatný stvořitel?

Adam je přesvědčený, že by ho stvořil od základu jinak - a líp!
A tak se stane tvůrcem - z vlastní vůle - odsouzen vyšší mocí - překonat vše, co bylo ---
"zlomit pouta malicherná,
rozrazit předsudků krunýř".

V přímém přenosu tak budete svědky božské inspirace, nekonečných možností, lidské slabosti i všeobjímajícího zmaru - skepse i optimismu --- celého stále se opakujícího lidského dramatu!

Vznikne nový lepší svět?

Na velmi malém prostoru mi páni Čapkové opět ukázali proč každé slovo, které kdy napsali, pozlatit. Další dokonalý text!
Dokonalá tečka za uplynulým rokem - varující i přívětivá!

"Je čas!"
Adam stvořil svět! Nezbývá než se v něm naučit žít!
Je slyšet pokřik a smích ---
HLAS BOŽÍ: Adame, Stvořiteli!
ADAM: Zde jsem.
HLAS BOŽÍ: Ty to tak necháš?
ADAM: Ano. Ano!
HLAS BOŽÍ: Tak já také!

01.01.2024 5 z 5


Pučálkovic Amina Pučálkovic Amina Jindřich Plachta

Amina rozhodně není obyčejný pes!
A Pučálkovi rozhodně nejsou úplně obyčejná rodina,
teda spíš byli, od té doby, co maji Aminu, se stala tahle rodina zcela neobyčejnou --- no řekněte mi o někom, kdo by si vybral za domácího mazlíčka žirafu?
Jenže Amina to s nimi umí --- všechny si obtočila kolem kopýtka, vlastně dlouhatánského krku.:".
Na to, že s Aminou pejskem není něco v piradku přijdou Pučálkovi poměrně brzo, zvlášť když jí na hlavě rostou divné hrbolky, krk se prodlužuje a nežere maso a nejradši má mrkvičku:-).
První, kdo to vyslovil, byla babička: "vždyť to povídám, že to není pes." --- chvíli poté, co rozkousala vánoční stromeček.
A pak přišel máj a bylo to venku --- AMINA - ŽIRAFA - STOP ---

A co teď s Aminou?
A co tomu řekne pan domácí?
"Růst už rozhodně nesmíš, to by ses sem nevešla!"

To víte, že se to vyřešilo, Amina se prostě stala raritou --- "večer se dívali pan a paní Pučálkovi z okna a přes ně natahovala krk Amina" ---

Zkrátka Pučálkovic rodina je legračně milá, oblibíte si všechny její členy a Amina, ta je stránku od stránky milejší ---

"Smíchu nebylo konce a sám pan tajemník Pučálka se zdvořile pochechtával".

24.12.2023 5 z 5


Hrrr na ně! Hrrr na ně! Terry Pratchett

Začalo to několika zmatenými okamžiky, a pak se objevil ostrov.

Jenže odměny za objev se většinou nedostává průzkumníkům, ani cestovatelům, ale těm, kdo pak své nohy dostanou co nejrychleji domů --- a když jsou ty nohy stále spojeny s tělem, je to jen bonus navíc --- a když se stane, že takových osob je víc, nastane problém --- a pak je to úkol pro Elánia.

Je totiž čas, aby někdo dostal pořádnou lekci --- a pak už nic nebrání tomu, aby se rozjel byznys se zbraněmi --- "jsou pro každého, kdo si je přeje koupit a může zaplatit"
"Bez ohledu na to, kdo, jak a kde je bude používat?"
Výrobce zbraní byl, jak se zdálo, na okamžik dost zmatený.
"Prosím? Obávám se, že --- no samozřejmě, jsou to přeci zbraně!"

Jak se tak zdá, Zeměplocha je dost podobná našemu světu ---

"Předseda Cechu právníků a advokátů sí odkašlal --- pak nastala diplomatická odmlka" --- a pak už události nabraly spád!

Budete číst, jako o život, budete přemýšlet nad významy slov, budete se smát a bude vás mrazit ---
--- někdo totiž vyhlásil válku!
"Tu dlouho a s láskou pěstovanou tradici."
Konflikt, který většinou ukončí, jen když dojdou zbraně! --- resp. když dojde kamení!

A pak se ozve TEN hlas: "MÁM TEĎ OBROVSKÉ MNOŽSTVÍ SCHŮZEK."

Pravidelní návštěvníci Zeměplochy moc dobře ví, či hlas to je!

Zbývá už jen poslední otázka, --- a na či straně jste vy?

23.12.2023 5 z 5