AbigailBC AbigailBC komentáře u knih

☰ menu

Oba na konci zemřou Oba na konci zemřou Adam Silvera

Jedna z nejlepších věcí, jakou jsem za poslední dobu četla. Už jen ten Death-Cast nápad, že se člověk dozví, jakmile přijde jeho poslední den. Oba kluky jsem zbožňovala a stejně tak si užívala i to, jak se skvěle doplňovali a vytáhli z druhého to nejlepší. Nejvíc jsem si asi užila scénu, kdy zpívali na pódiu American Pie, jako bych je viděla před očima a dojalo mě to. A ta úžasná písnička mimochodem příběh celkem výstižně doprovází. Rozhodně knihu zařazuji v knihovně na místo mezi srdcové záležitosti.

17.01.2021 5 z 5


Sněží, sněží... Sněží, sněží... Lauren Myracle

Co musím pochválit je obálka, na tu je radost pohledět, no obsah už mě tak nenadchl. První povídka byla fajn, pak přišel na řadu John Green a protože jeho tvorbu nemám ráda, nic moc jsem neočekávala a udělala jsem dobře; poslední příběh už to nezachránil a tak jediný hezký pocit, co si odnáším, je z první části, což jako celek tak nějak nestačí.
Příjemná ale byla návaznost jednotlivých příběhů, i když ta poslední scéna ve Starbucks už mi přišla dost nucená.

09.01.2021 3 z 5


Achilleova píseň Achilleova píseň Madeline Miller

Příběh dvou chlapců, kteří získali všechno, aby jim pak válka všechno vzala, za příslibu, že jim dá ještě víc.
První půlka knihy je neskutečně krásná, druhá strašně smutná, protože víte, že nevyhnutelné se blíží.
Autorka použila k líčení opravdu krásná slova, každá stránka je plná neuvěřitelného citu, který se do vás vsákne a ať chcete či ne, dojme vás to. Dojme vás, že navzdory té vší smůle, co ty dva potkala, byli vlastně dětmi štěstěny. A to proto, že se jejich cesty takto zkřížily a propletly, proto, že i po tolika společných letech zůstali plně oddáni jeden druhému. Až za hrob.
Asi teď víc neřeknu, potřebuji to vstřebat, ale rozhodně je to nyní jedna z mých nejmilejších knih.
Ps. Pro doplnění zážitku z příběhu doporučuji poslechnout si i nádhernou písničku Achilles, Come Down od Gang Of Youth.
„Today of all days, see, how the most dangerous thing is to love.“

23.10.2020 5 z 5


Kočičí host Kočičí host Takaši Hiraide

Útlá knížečka nasáklá japonským stylem; nejen ta grafická úprava obálky a nadpisů, ale i ten text, na každé stránce. Japonským stylem smýšlení a typickou melancholií, přítomnou prakticky kdekoliv, kde ji budete hledat. Hledání hlubšího významu v maličkostech a přesto užívání si přítomného okamžiku. Pomíjivost a nostalgie. A milý příběh, který je vlastně spíš vzpomínkou. O to nostalgičtější.

02.06.2020 5 z 5


Bůh chodí po světě vždycky inkognito Bůh chodí po světě vždycky inkognito Laurent Gounelle

Kniha mě vážně překvapila. Původně jsem ji koupila jako dárek a vůbec se nechystala ji číst, pak jsem ji plánovala jen zběžně prolistovat, až jsem se nakonec začetla do první kapitoly a musela pokračovat dál a dál. (Ono po takovéto první kapitole jde jen těžko přestat.) Stylem psaní mi opravdu sedla (až na ty popisné pasáže, i když byly pěkné, často tam působily jako naprosto nepotřebná a přebytečná vata) a v poslední třetině jsem byla tak napjatá, že jsem ji jen nerada odkládala, když jsem musela jít dělat něco jiného. Čekala jsem esoteriku, proto jsem se před čtením zdráhala, nakonec jí tam ale nebylo a místo toho ji nahradil příběh až hodný filmového zpracování. Za mě krásná emotivní i motivační kniha plná poselství, ze kterých si každý vytáhne to svoje.

28.05.2020 5 z 5


O myších a lidech O myších a lidech John Steinbeck

Námět rozhodně silný a potenciální, ten potenciál podle mě ale nebyl plně využit. Postavy mi přišly dost jednolité (až na Lennieho, samozřejmě), nezáživné a nezapamatovatelné. Dějové zvraty prakticky chyběly (až na ten závěr) přitom jsem celou dobu čekala, tak jako popisovala o pár komentářů níže Vecerkova pod čarou se spoilerem, že alespoň k něčemu dojde, takhle prakticky jakoby všechno vyšumělo do zapomenutí, nemastně a neslaně. Popisné pasáže přírody se sice o nějakou záživnost snažily, ale bylo to dost kontraproduktivní a zbytečné a i když mám ráda povedené popisy, tady jsem se vyloženě nudila a očima přeskakovala řádky. Celkově, očekávala jsem víc. Dokážu se snadno vžít do příběhu a vcítit do postav, ale tady jsem to přečetla vyloženě s chladnou hlavou. Myšlenka hezká, ale zpracování jak na koleni. Nevím. Tři hvězdy za ten námět.

23.05.2020 3 z 5


Kdo chytá v žitě Kdo chytá v žitě J. D. Salinger (p)

I když zdánlivě se v ní moc děje neodehrálo, podle mě opravdu silná kniha. Neuvěřitelně mi sedla do rozpoložení a už po pár stránkách jsem věděla, že si ji zamiluji, a po dalších pár stránkách, že se po dočtení hned vrátím na začátek a přečtu si ji znovu. Pustila jsem se do ní v originále, protože česká zrovna nebyla na skladě a já si ji prostě potřebovala přečíst co nejdřív, a nelituji ničeho - na stylu, jakým je psaná, novela vlastně stojí a originál ten zážitek jen podtrhl. Fakt doporučuju originál.
Co si budem, je depresivní, Holden je téměř neustále depressed, a i těch pár vtipných momentů je vlastně vtipných jen tak nějak ironicky. Vlastně je to strašně smutný vývar emocí jedné duše ztrácející se v "dnešním" světě, nepochopení, vztek na faleš, neschopnost naslouchat (pokaždé, když Holden začne "hey, listen," tak ho ten druhý utne a nevyslechne).
A vůbec, mohla bych o tom mluvit ještě dlouho a v hodně rovinách, tak, že to nejvíc asi vyjádří tento citát:
"What really knocks me out is a book that, when you're all done reading it, you wish the author that wrote it was a terrific friend of yours and you could call him up on the phone whenever you felt like it."
Fakt bych teď moc chtěla zavolat a říct ať mi dá k telefonu Holdena a jen bych řekla: "hey, I'm listening."

21.05.2020 5 z 5


Hostitel Hostitel Stephenie Meyer

No já nevím. Jako "malá" (takových dvanáct let zpět) jsem spadla do Twilight série a byla fanatickou fanynkou. Doporučovali mi tehdy i Hostitele, ale Edward byl Edward. Teď si říkám, že kdybych Hostitele četla tehdy, líbil by se mi moc. Teď mi spíš přijde, že Stephenie potřebuje všude zamotat naprosto nepřirozeně oddanou lásku a sebevražedné sklony (platí i pro Twilight). Ty sklony mě u Poutnice obzvlášť iritovaly, protože neměly logické opodstatnění a závěr byl vskutku předvídatelný. Ovšem těch pět set stran mi uteklo pod rukama celkem rychle, i přes některé "meyerovic-spisovatelské-nonsensy" a naprosto plytce a odbytě vykreslené jiné planety. Prostředí jeskyní v poušti mi ale přišlo sympatické.

02.03.2020 3 z 5


Líbali jsme se Líbali jsme se David Levithan

Hmm... nakonec to nebylo tak zlé, jak jsem čekala.
Chci říct, když jsem knihu rozečetla, trpěla jsem. Fakt se mi protivil styl vyprávění a teatrálnost autora, často až přehnaná. Už dříve jsem se spálila s Willem Graysonem, který mě absolutně nebavil, ale tam mi Levithan přišel jako ten lepší z autorů. Tak jsem dala šanci tomuto...
Nakonec jsem se docela začetla, ale přesto se nad mými pocity z knihy vznáší jakýsi temný stín. Zvykla jsem si na autorův styl psaní a chvílemi se mi až i líbil, oblíbila jsem si snad všechny postavy, přetékání příběhů jeden do druhého a zase zpátky bylo velice povedené. Ale ten vypravěčský hlas. Ten to kazil. "My." "My, co se na to všechno díváme zvrchu." "My, co jsme tohle nemohli zažít." "My, co jsme zažili něco jiného. Vy byste měli být vděční." My přehnaně dramatičtí a až otravně příliš sentimentální. To mi kazilo ten celkový dojem, a fakt hodně, už od začátku.
Jak tady už někdo psal, vycházel z toho pocit, jakoby AIDS byla jen nemocí gayů a jakoby být gay zpravidla znamenalo mít AIDS.
Nevím, no. Co jsem tak vypozorovala, je to buď a nebo. Buď toho autora zbožňujete, nebo nedáváte. Pokud jste už dříve četli něco od něj a nelíbilo se vám to, tohle se vám taky líbit nebude. A naopak. A pokud je tohle vaše prvotina od něj, zkuste to. Sto lidí, sto chutí. Uvidíte.

09.10.2019 3 z 5


Šest vran Šest vran Leigh Bardugo

Hm... popravdě, ležela mi dlouho, dlouho v knihovně, než jsem si ji vzala na rozečtení... a že bych byla úplně nadšená, se říct nedá.
Líbilo se mi provedení knihy, černé kraje stránek, černé desky. Možná i díky nim jsem čekala příběh o něco temnější. Ale nebála jsem se o život jediného hrdiny ani jednou. Byl to přímo ten typ příběhu, kde jsem tušila, že se nikomu nic závažného stát nemůže. Jak sestava hrdinů, jejich povah, tak i postup příběhu, prostředí a záporáci... při čtení jsem se celou dobu cítila, jako při typické americké mainstreamovce. Vůbec bych se nedivila, kdyby to filmově ztvárněné za chvilku vyskočilo na Netflixu.
Bohužel se nedá říct, že bych se při čtení výrazně bavila. Kniha se mi táhla, na čtení jsem se netěšila... četla jsem tady, že prvních cca sto stran takových je, no, já bych řekla, že čtivost se zvedá až od 200-250 strany... Závěr už byl živější a až tam mě to skutečně začalo bavit. Ovšem s předpokladem, že druhá kniha je ještě o něco delší a zase mě něco akčně-čtivého čeká až na konci, nevím, jestli po ní někdy sáhnu i za cenu, že se nedozvím pokračování... (i když, je-li i druhá část takto mainstreamová, myslím, že si konec dokážu domyslet...)

06.10.2019 3 z 5


160 160 Tereza Kucharská

Tři hvězdy z pěti. Myslím, že autorka si zaslouží víc… ale přesto jí za tento počin víc dát nemůžu. Já ne, i když všichni ostatní zatím hodnotili jen plným počtem hvězdiček.

Abych začla pozitivně; obálka je nádherná. Snad i na tu jsem se z části chytla (ale víc na tu anotaci).

„Moc se mi líbil styl psaní.“ chtěla jsem dodat, ale vlastně to je ten rozporuplný faktor. Tereza působí jako inteligentní slečna, která si stojí za svým, míří za svým cílem a má ujasněné hodnoty. O tom z velké části kniha je. O jejích názorech… často morálních. O lásce ke koním… ale hlavně o životě závodníka na naší české půdě, skrz stezky i asfaltky, a v blízkém zahraničním okolí. Často píše o tom, jak je jiná než ostatní soutěžící – jak se nebojí jít proti proudu a vybočit z řady. Všechno to zní hrozně hezky…
Ale co se týče samotné formy, první hvězdu ubírám za to kapitolové střídání „přítomného a minulého“ času, které takto dokážu rozlišit jedině těmi daty v nadpisu. Ve skutečnosti se skákalo ze vzpomínky na druhou vzpomínku, a to často uprostřed vyprávění. Složité a chaotické. Často jsem byla dezorientovaná a musela se vracet, abych se podívala, na co se navazuje. Nakonec jsem se naučila „číst svým stylem“ : přečetla jsem několik kapitol z minulosti, pak jsem se vrátila k těm vynechaným kapitolám současnosti. Jedině takto jsem vesměs chápala, o čem je v danou chvíli vlastně řeč.
Tomu totiž zabraňovala ještě jedna věc, za kterou ubírám druhou hvězdu; vynechávání podnětu ve větách. Často v celých odstavcích. Kapitolách. „Byla výborná. Naučila mě tohle. A on pak šel a dokončil to.“ Kdo? Co? O kom byla řeč, když je několik věcí v jedné větě vyjádřených neurčitě? Tam jsem se ztrácela, moc.

Fantomas1 napsal: „Autorka umí psát, ale musí se umět pochopit a kdo má, tak porozumí.“
Já neměla. Porozumět.
Vy třeba máte.

22.07.2018 3 z 5


Válečný kůň Válečný kůň Michael Morpurgo

Přečteno během jediného dne, kniha je vskutku velmi útlá a nejspíš to dělá, jak je zde již zmíněno, ono širší řádkování, jinak by příběh na stovku stránek nedosáhl. Příběh velmi poutavý, ale myslím si, že by mohl být ještě trochu lépe napsán. Přišel mi takový... v hodně místech zrychlený, přeskakující děj, nedotažený. Přesto velmi čtivý a v mnoha místech dojemný...

07.06.2018 3 z 5


Vánoční zázrak Vánoční zázrak Jay Asher

Četlo se to hezky. I já, jako čtenář s pomalým tempem (často prostě usnu, protože čas na čtení si najdu třeba těsně po práci - tedy zrovna nejunavenější) jsem tento příběh zhltla během pár dní, k mému údivu. Každou volnou chvíli, kdy jsem knihu neměla u sebe, jsem bědovala, že nemohu číst dál, přestože děj nebyl nijak strhující nebo napínavý, ale přesto vysoce chytlavý a čtivý.
Krása obálky je jen těžce popsatelná, navíc každá stránka je vyzdobena stříbrnými hvězdičkami, které se někdy leskly tak kýčovitě, až z toho oči při čtení přecházely.
Jediné, co mi drásalo nervy, bylo neustálé vypichování "těžkých" slov, které Sierra používala, aby vypadala chytře a sečtěle (nepřišla jsem na jiný důvod, proč by pak používala taková slova, když snad ani jednou si nesedla s knihou nebo slovníkem cizích slov), a ta slova přitom byla typu jako "symbol", "rutina" nebo "komplikovaný", což hádám, že i mladší čtenáři budou znát?
Vlastně nejde o žádné veledílo, spíš o takový prosincový relax, o čtenářský adventní kalendář (24 kapitol), ale za tu atmosféru, za tu vůni čerstvé mízy a jehličí, za mátové moccachino, za tu naději a důvěru a za Calebovu neúnavnou pozitivitu jsem nemohla hodnotit méně. A za tu čtivost, za tu nejvíc.

27.12.2017 4 z 5


Andělé v mých vlasech Andělé v mých vlasech Lorna Byrne

Věřím. Věřím v mnohé, v Boha i anděly, ale tohle bylo prostě moc. Nedalo mi to a trochu jsem zkoumala a někde jsem četla, že mnoho andělů a příhod bylo přibarvených a přidaných až po dopsání. Co je na tom pravdy, nevím, každopádně mi přišlo absurdní, jak autorka barvitě popisovala každý detail - "položila jsem tašku s nákupem na stůl, strčila jsem do ní ruku, vytáhla jsem jablko a položila jej vedle tašky, pak jsem sáhla po dalším ovoci..." - a člověk čekal, kdy přijde ta pointa, zatímco to bylo jen prázdné líčení děje.
A navíc, někde za polovinou jsem se zasekla. Nedokázala jsem číst dál. Cítila jsem z toho strašně negativní energii (což bych u tohoto typu knihy asi neměla), autorčina slova a děj jež popisovala mě naplňovala smutkem a strachem. Zajímalo mě, jak to skončí, jen kdyby mě to tak nestahovalo dolů. Teprve když jsem přečetla pár jiných knih, dokázala jsem se k této vrátit a dočíst ji. Byla pro mě těžká, velmi emocionálně těžká a vůbec mi nezanechávala takový ten hezký pocit na duši, který mám třeba u Doreen.
Takže věřím, že autorka to neměla lehké, mnohokrát si za to snad i mohla sama a mnohokrát to byl prostě osud, každopádně to nebylo nic pro mě a po její knize už asi nesáhnu.

26.12.2017 2 z 5


Město světel Město světel Inio Asano

Upřímně, čekala jsem podle komentářů něco víc. Kresba postav mi vůbec nesedla (ten vystrčený spodní ret!), příběh měl sice mnoho návazností v různých rovinách, ale přišla mi přítomnost i několika zbytečných, nevykreslených dějových prvků, ale možná jsem to jen nepochopila. Pořád jsem tam cítila nějaký nádech absurdnosti. Věřím, že v originále by to pro čtenáře vyznělo lépe, ale některé věty zněly v překladu prostě strašně strojeně. A celkově... pro mě asi rána vedle. Mangy mám ráda, ale tahle byla... jiná.
Z toho otce zalévajícího seschlá rajčata mi bylo nejvíc smutno. Ta část se mi ale celkem líbila.

15.10.2017 3 z 5


Will Grayson, Will Grayson Will Grayson, Will Grayson John Green

Čekala jsem něco víc. Nejdříve to vypadalo docela nadějně a já se těšila, že možná Will bude s Willem. Že to bude něčím zajímavý, že se první Will psychicky najde a druhý Will se bude postupně učit důvěřovat. Nebo nevím, něco. Něco, co by ten příběh udělalo zajímavým, když už ten styl vyprávění nestál za moc. Hm. Tak v dalších Greenovkách asi pokračovat nebudu.

01.10.2017 2 z 5


Továrna na sny Továrna na sny Anie Songe

Anie věděla, proč tam vložit vsuvky, které měly člověka nabádat k tomu, aby si od knihy na chvíli odpočinul. Já se totiž nemohla odtrhnout. Mám x rozečtených knih již měsíce - ale tuhle jsem zvládla za pár dní. I když jsem na ni chtěla použít klidnější tempo... nešlo to. Hltala jsem stránku za stránkou. Anie sleduji teprve pár týdnů, ale píše neuvěřitelně čtivě, krásně, vyzařuje z ní pozitivita, která je nakažlivá, stejně jako její motivační vliv.
Zbožňuju jí. Tu knížku. I Anie. Vlastně oba dva s Lukášem spolu.
Knížku jsem koupila jako dárek, ale asi si budu muset pořídit i vlastní výtisk. Nejen proto, že ji prostě chci mít taky, svojí, ale protože bych hrozně ráda podpořila lidi, jako jsou oni. Děkujeme za vás ♥

20.07.2017 5 z 5


Psi Psi Esther Verhoef Verhallen

Obrázky pěkné, obsah plemen poměrně v normě, ale velmi mi tam chybělo bližší přiblížení historie plemene. Navíc naprosto vypustili údaj jako rok vzniku kterého plemene. Také popisy u jednotlivých plemen kolikrát překrývaly natolik, že si člověk připadal že už daný text četl několikrát. Co mě ale dostávalo do varu nejvíc a měla jsem díky tomu chuť atlas již neotevřít, byl překladatelský nešvar - agility, flyball, dogdancing. S ničím takovým se v knize nesetkáte, pojmy tam jsou totiž přeloženy jako soutěže v "obratnosti", "hry s míčkem" a "drezúra". Hlavně, že pro coursing nechali anglický výraz. "Toto plemeno je velmi vhodné na soutěže v hrách s míčkem." No řekněte, jak to zní. Chápala bych, kdyby to bylo staré vydání z dob, kdy tyto sporty ještě tolik známé nebyly, ale připadá mi to, jako by překlad byl proveden někým úplně mimo obor. (Nevím, je chytré překládat atlas z roku 2001 v roce 2014, kdy například JRT je stále uveden v kategorii neuznaných plemen a přitom už je oněch 13 let uznán?)

21.03.2017 2 z 5


Miluj svůj život Miluj svůj život Louise L. Hay

Chvíli mi trvalo, než jsem si trochu zvykla na autorčin styl (dosud jsem četla spíše Doreen Virtue, kterou zbožňuju) a více jsem se do knihy dostala až ke konci, kdy začala přidávat trochu i příklady ze svého života. Do té doby mi to přišlo příliš... neosobní? Těžce se mi četla. Ale někomu určitě sedne lépe.

20.03.2017 3 z 5


Tajemství sebemotivace Tajemství sebemotivace Reinhold Stritzelberger

Vůbec mi neseděl autorův styl. Některé rady měly něco do sebe, ale jako celek jsem si toho příliš užitečného/nového neodnesla. Možná někomu sedne lépe.

20.03.2017 2 z 5