Zahrada
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/516431/bmid_zahrada-6460f9334b34f.png
4
1689
1689
Jak žít, když člověk dostane do vínku danajský dar? Dlouho neobývaná stará vila se zanedbanou zahradou. A jedna velká životní prohra navrch. Pětatřicetiletý Jaroslav Havlát se vrací do domu svého dětství ve chvíli vážného životního zlomu. Po zpackané „církevní kariéře“ hodlá začít nový život, poprvé konečně sám za sebe. Snad také s trochou naděje, ale především s nákladem vyhoření, samoty, s pocitem odcizení vůči všem a všemu. Jedinou laskavou náručí se mu stává zanedbaná zahrada a práce v ní. V odloučení mezi stromy, keři a květinami se pokouší znovu najít sám sebe a dát životu ještě nějaký smysl. Postupně se seznamuje se sousedy a stále víc začíná svému zvláštnímu odcizení přicházet na kloub. A s tím se dostavují i tísnivé konflikty, protože poznání sebe sama je děsivější, než dřív mohl snad jen tušit. Kudy vede hranice mezi odmítnutím a přijetím nepřijatelného? Najde se aspoň někdo, kdo mu porozumí a podá ruku? Existuje z této temné noci cesta ven?... celý text
Přidat komentář
(SPOILER) Mísí se ve mně tolik pocitů. Mám velké sympatie pro lidi, kteří jsou jiní, divní, svoji, proto mi začátek příběhu s Jaroslavovým novým startem připadal zajímavý, symbolický, dokonce jsem mu fandila. Ale samozřejmě, jako u všech knih autorky, jsem čekala na to tajemství, na to, co je špatně. Nepříjemné tušení jsem začala mít v momentě, kdy se kolem Jaroslava začínaly točit sousedovic děti, nic však nedokáže popsat, jak zle mi bylo u scény s panenkou. Chápu, že se nám autorka snažila ukázat, že ta kletba, s kterou se narodíme, představuje opravdu těžké břemeno, které ani většinou nechceme. A ano, s Jaroslavem jsem měla slitování, jeho myšlenky na zahradě, než uviděl růžový balón, opravdu bolely. Ale konec pro mě nebyl uspokojivý. To, že o toto prokletí Jaroslav nestojí, že mu vzdoruje a nenávidí ho, nic nemění na tom, že je nebezpečný pro společnost. Nikdo neví, zda se ještě neodstěhuje jinam, kde bude mít čistý štít. Nikdo neví, zda svoje touhy jednoho dne prostě nebude moci uhlídat a zničí někomu život a zlomí srdce celé rodině. Chtěla nám autorka ukázat, že všichni jsme lidé s trápením a příběhem? V pořádku. Snažila se nás varovat, abychom se měli u svých dětí více na pozoru? Jistě, chápu. Ale to, že policie, ač nepřátelský naladěná, není schopna případ posunout dále, že Jaroslavovi nebyla dopřána léčba, která by mu třeba i mohla pomoci, to je za mě zklamání. A ano, chápu, že kniha není motivační příručkou ani letákem s nabídkou pomoci, a možná zkrátka jen popisuje to, jak to v naší společnosti často dopadá: než se stane něco vážného, neděje se nic.
Kontroverzní téma vyvolalo mnoho pocitů a myšlenek, které se promítají do hodnocení. A že jich je! Když si představím, že bych byla na místě Jaroslava, vůbec netuším, jestli bych měla sílu se s takovým údělem poprat. Nebýt růžového míče, příběh by se "jednoduše" uzavřel. Takto můžeme aspoň doufat, že se nějaká cesta ven z vězení vlastního těla najde. Odsoudit někoho je velmi jednoduché, pochopit je už náročnější a odpustit a přijmout to, co se změnit dá jen těžko, to už vyžaduje vyzrálou a vyrovnanou osobnost. A je k tomu třeba hodně síly.
... no, to bylo něco. Zprvu jsem si říkala, co všechno se o zahradě ještě dozvíme.... Jaroslavovi fandila, začal nový život, zabydluje se, poznává své sousedy, řeklo by se, že idyla. Jenomže je to trochu jiné... a pak jsem čekala, co s ním bude, jak tohle dopadne.
(SPOILER) Já nějak nevím. Přijde mi to takové klišé. Kněz, kterému se líbí malé holčičky. A nikdy si toho doposud nevšiml? Myslím, že téma je "fajn" - ale rozhodně si zasloužilo víc rozpracovat a dát tomu trochu průběh. Přijde mi, že po prozrazení zápletky se děj hrozně urychlí, aby už tomu byl konec. Kniha je příliš prvoplánově napsaná. Zasloužila by si víc stránek a péče.
Petra Dvořáková opět zavádí čtenáře na českou vesnici, kde si lidé vzájemně vidí do talíře a problémy řeší po svém... Tentokrát je však příběh nezvykle záhadný, opředený tajemstvími, které postupně odkrývá. Růžová obálka klame, ve skutečnosti se v knize rozebírá závažné a smutné téma. Ale nic jiného by čtenáři autorky snad ani nečekali. Kniha vybízí čtenáře k zamyšlení nad morálními otázkami, je čtivá, originální a prostě dobrá!
(SPOILER) Snad ještě nikdy se mi nestalo, že bych po dočtení měla s knihou morální problém. Začnu tím pozitivním: skvěle napsáno, aktuální téma a autorčina schopnost vyvolat ve čtenáři sympatie s hlavním hrdinou. ALE! Je správné, že v nás autorka tyto sympatie vyvolává? Tím si bohužel nejsem jistá. Ocenila bych, kdyby příběh dostal nějaké konkrétní rozzuzlení, ve kterém by Jarek například podstoupil léčbu - tak by sympatie k němu byly opodstatněné a hlavně by lidem s podobným problémem mohl ukázat nějaké řešení. V podání Petry Dvořákové jsem však měla dojem, že tzv. zápornými postavami jsou zde rodiče, kteří se pouze snaží chránit své děti. Stíhání bylo zastaveno, protože Jarek dosud "nic moc" nespáchal a ani spáchat nechce. Ale co když jednoho dne trestný čin spáchá? Celkové vyznění příběhu se podle mě autorce moc nepovedlo. Upřímně mě děsí představa, že si knihu přečtou oběti pedofila nebo rodiče dětí, které byly zneužity, nebo nedej bože dokonce zavražděny. Co by si asi z této knihy měli vzít? Že ten pedofil, který ublížil jejich dítěti, byl možná fajn chlap, jenom se zrovna v ten moment neudržel? Omlouvám se, pokud zním příliš tvrdě, ale toto téma je pro mě dost citlivé. Zvlášť v dnešní době, kdy si neustále čtete zprávy o pedofilech na školách, táborech, v kroužcích atd. mi pojetí autorky zkrátka nepřijde vhodné. Možná jsem knihu správně neuchopila, možná jen nevím, co tím chtěla doopravdy říct. Po dočtení mám rozporuplné pocity a nevím, co si se Zahradou počít. Možná to bylo autorčiným cílem?
Ke knize bych se vůbec nedostala, nebýt čtenářské výzvy. A jsem ráda, že jsem si zvolila tuhle, je v ní neobvyklé téma.. to jsem nečekala. Růžová obálka mě trochu odrazovala a nevím proč zrovna tahle barva, rozhodně to není žádná slaďárna. Příběh byl velmi uvěřitelný a autorka se s tématem opravdu poprala. Hlavní hrdina není žádný hezoun, jak je dneska zvykem skoro v každé knize, někdy s ním nebudete sympatizovat, někdy ho budete litovat, to si prostě musíte přečíst.
Velice těžké téma, je i velice těžké to sledovat skrz knihu. Je neskutečné jak se povedlo Petře Dvořákové tak reálně , živě a naprosto uvěřitelně nechat nahlédnout do duše, ba přímo prožít těžký život Jarka, jak se autorce podařilo v tolika čtenářích vzbudit pochopení i soucit s člověkem, kterého by asi málokdo chtěl mít poblíž své rodiny a rozhodně by byl permanentně ve střehu. Brilantně zpracované a to vše na pouhých pár stránkách. Kéž by bylo co nejvíce takových Jarků, kteří si uvědomují co za nebezpečný a křehký náklad vezou pod kapotou a přitom by svůj vůz dokázali dovézt bezpečně do cíle bez jediného škrábance a kéž bychom jim dokázali být oporou .
Nějak nevím co si o tom myslet. Kniha se četla dobře, dobře napsána. Autorčinu Dědinu jsem si oblíbila i Chirurga doporučuji. Ale tohle téma mi prostě nesedlo. Nebylo mi z čtení vůbec příjemně. Nakonec i na obálce je příběh, který otestuje čtenářovu toleranci, empatii i ochotu přemýšlet a "důvěřovat" ve věcech zdánlivě neakceptovatelných. Tak to sedí.
Přečteno v rámci čtenářské výzvy, která mi už mnohokrát příjemně rozšířila čtenářské obzory. Ne však v tomto případě.
Výhrady nemám ke způsobu psaní, naopak, četba proběhla rychle a bez zádrhelů. Problém mám z tématem. Zpočátku jsem hrdinovi fandil, aby úspěšně zaplnil vnitřní prázdnotu a dokázal začít nový život. Ovšem zvrat v půli knihy děj nasměroval způsobem, který se mi vůbec nelíbil a čtení mi pak bylo i trochu nepříjemné. Také se nemohu zbavil pocitu určitého klišé. Příště si musím lépe zjistit, do čeho se pouštím.
Další trýznivé téma. Přijde mi že čím dál krutější - podobně jako Vrány. Uff, musím vykompenzovat nějakou oddychovkou. Ale psát Petra Dvořáková tedy opravdu umí.
“A i když nikdo jiný by se mnou soucit neměl, já jediný ho sám se sebou měl. A v tom okamžiku pochopím, že to je to nejvíc, co může být.”
Velmi těžké intimní téma moc krásně zpracované Petrou Dvořákovou. Nejsilnější emocí, kterou ve mně příběh vyvolal, byla bezmoc. Bezmoc spojená se zoufalstvím a samotou. Tak se podle mne cítil hrdina, jehož zákonitě většina společnosti snadno odsoudí, aniž by znala všechny skutečnosti a okolnosti. Mistrný náhled do duše nešťastného člověka.
(SPOILER)
Tak tohle bylo něco!
Přečteno na posezení a musím říct, že jsem hodně rozpolcená, na čí stranu se připojit.
Jarka mi bylo líto, plácal se ve svém novém životě a když už si mohl říct, že konečně někam zapadl a našel klid, tak se stane, že ho dopadne vlastní démon o kterém neměl ani ponětí...
Chápu i rodiče, že mají strach, taky bych ho měla a vyvolala paniku po okolí.
Ale...
Jarek byl sám ze sebe překvapený, připravený se tomu postavit a nenechat se strhnout. I když je mi jasný, že bez odborné pomoci se to nedá zvládnout, pud je silnější, a proto jsem vděčná za doktora.
Snad každý vnímavý čtenář se při čtení této knihy musí zamýšlet nad osudem hlavního hrdiny a nad tím, že ve skutečnosti takovýto lidé s náma žijí a jak to tedy vlastně mají a se svými příšerami bojují... ufff a woow ... těžké čtení, pravdivý pohled ...
Ne, nešla mi přečíst jedním dechem. Vyvolala tolik emocí, že jsem ji musela vždy na chvíli odložit a "vydýchat". Silná, emocemi nabytá. Chvílemi mi bylo hlavního hrdiny líto, chvíli jsem k němu cítila silnou antipatii. Ráda si přečtu i další autorčiny knihy.
Štítky knihy
česká literatura faráři tajemství katolická církev samota společenské romány české romány
Silné. Bolestné. Neotřelé. Růžový míč.