Ty chladné oči
Scarlett Wilková
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/509369/bmid_ty-chladne-oci-YZ1-509369.png
4
646
646
Mráz přichází z duše. Historický román od autorky bestselleru Až uvidíš moře. Válka hraje s lidmi krutou šachovou partii, pěšáci se promíchají, na barvě uniformy tolik nesejde. Během nacistické okupace Smolenska se setkají okouzlující ruská dívka Neonila a český mladík Emil donucený bojovat za wehrmacht. Když se spolu po válce usadí v Československu, vznáší se nad nimi stigma kolaborace, a tak jim nezbývá než opatrný život ve strachu. Utají svou minulost a dokážou se po tom, co zažili, dívat na svět i jinak než chladnýma očima? A může strach ospravedlnit krutost spáchanou na jiných? Scarlett Wilková přichází s druhým románem, v němž opět otevírá citlivé a málo reflektované téma novodobých dějin.... celý text
Přidat komentář
"Člověk občas koná objektivní zlo, v němž je subjektivně přesvědčen, že zlem není" - četla jsem kdysi v jedné knize. Tento citát se mi přesně vybavil v souvislosti s hlavní postavou s chladnýma očima, Neonilou.
Autorka knihy mě ani tentokrát nezklamala. Opět poukazuje na historické události z uvěřitelného a lidského pohledu, ne jen jako pozorovatelka zpoza jakési jednobarevné fólie, která hodnotí dobro/zlo - tuhle postavu měj rád/tuto ne. Vykresluje postavy, jak již zmíněno, lidsky. Lidsky a tak, že čtenář nemá jasně předem dáno, kdo z hrdinů mu bude sympatický a kdo ne - nejde tak glorifikovat žádného z nich, pouze s některými jejich činy sympatizovat, nad některými se zděsit hnusem, jindy soucítit - a často se zamyslet, jak bychom se v takových situacích zachovali my sami.
Další plus dávám (stejně jako u Až uvidíš moře) za neotřelé a originální téma celé knihy. Taky za skvělé vykreslení atmosféry v kapitolách rozdělených pokaždé do dvou desetiletí. Všechny tajemné kličky, které v průběhu knihy nijak nekončí a nevysvětlí se hned, dostanou svoji chvíli a vysvětlení na konci. Příběh vás tak udržuje v jistém napětí, ale zároveň hromadí další a další plynulé události v životě postav, takže se opravdu nudit nebudete.
Děj plyne velmi rychle a přitom poutavě, knihu přečtěte za dva večery. Přesto ve vás zanechá pocity, které jen tak nevymizí. Vím, že ke knize se dříve nebo později zase vrátím. 5/5
Před minulostí neutečete. I když se stále snažíte přizpůsobovat. A není úplně důležité co si o vás myslí okolí jde o to, jaký máte názor sami na sebe, za co se stydíte a na co jste hrdí. Nebyla to jednoduchá doba, ale jak je vidět naučené chování se táhne dlouho přes generace. Konec mě překvapil, myslím tim závěrečný dopis.
" Emil si byl vědom toho, že další generace už o něm a dalších mladících, kteří navlékli nacistické uniformy, vědět nebudou. Nikdo jim to už neřekne, nikdo je o této jedné kapitole dějin nebude učit, a tak nebudou vědět, jak složitý život může být, jak těžká rozhodnutí člověk musí udělat, jak málo může ovlivnit, co se s ním stane, kam ho mocní pošlou, co mu přikážou činit. A on to pak činí a připadá si přitom jako sněhová vločka, která se bezmocně zmítá ve vánici. Budou znát jen svět, ve kterém je vše předem nalinkované a není žádoucí o něm přemýšlet. "
Historický román ze Sudet o válečné a poválečné době vyslechnuto jako audiokniha a je dobře načtena.
Zajímavý příběh z 20.století. Rusko, Německo a Československo a život jedné rodiny
Snad jsem se ještě nesetkal s hlavním hrdinou knihy, který by měl tak hnusnou povahu. Na to když si zvyknete, můžete si četbu začít teprve pořádně užívat. Samozřejmě nějaký vliv na to měla okolní společnost, ale základní absolutní sobeckost musela mít vrozenou. Nemohu posoudit válku a poválečné období, ale v těch šedesátých a pozdějších letech jsem pár podobných rudých (českých) bestii zažil. Jedna bohužel zasáhla i do mého života. I my jsme měli celou dobu v MB ruskou posádku. Jediné, co mi nesedělo byla Emilova prověrka. Na to co tam Neonila předvedla, neměla v té době životní zkušenosti ani IQ.
Úplně mi nesedí styl psaní. Třeba věty, které opakují stejný slovní základ blízko sebe (např. Vlastně... vlastní jednoho koně...), nevzpomenu si teď na ty další příklady, ale bylo jich víc.
Místy jsem nepochopila nějaké skoky v čase/pohledu/ději, kdy mi chvíli trvalo se zas zorientovat.
Že je hrdinka vlastně antihrdinka, by mi ani tak nevadilo, ale celkově mě nějak ani nezajímalo, jak to s ní dopadne. Nosné téma je přitom hodně zajímavé. Ale takto mě nechávalo chladnou.
Při tom, jak vysoké je hodnocení knihy zde, bych asi čekala, že mě příběh bude víc zajímat.
Co ale oceňuji, je minimalistický počet postav, ve kterých se dobře orientovalo. Takže i když se dvě jmenují stejně, bylo jasno.
Ono je to vlastně celé takové trochu minimalistické až strohé vyprávění. Kdyby to měla být parádní vymazlená kniha, asi by to chtělo víc stránek.
Tato kniha odkrývá zajímavá témata a zároveň má velice silné postavy. Právě hlavní postava Neonily byla velmi komplexní a vytvářela hlavní gró knihy. Kniha mě nezaujala hned na začátku, pořádně jsem se začetla až po pár kapitolách, nicméně potom jsem se čtením nechala naprosto pohltit. Příběh je výborně vystavěný, dobře napsaný a přenáší čtenáře do různých šedých zón české minulosti. Celkově vám mohu knihu velmi doporučit a těším se na další autorčiny knihy. Za mě ano.
(SPOILER) Zajímavá kniha. Na to, jak těžké téma zpracovává, se četla dobře. Níže někteří kritizovali jednodušší literární styl, mně ale velmi dobře ladil s atmosférou děje i s přímočarým, často doslova chladnokrevným uvažováním hlavní hrdinky. Osudy hrdinů této knihy nejsou černobílé. Nejzajímavější myšlenkou knihy je pro mě asi to, jak sebestředná, bezcitná Neonila, která na své životní pouti zničí mnoha lidem život, mimoděk páchá dobré skutky. A z toho konce nakonec opravdu mrazí.
Nechápu hodnocení některých čtenářů. Mě se knížka moc líbila, přestože hlavní hrdinka byla opravdu hrozná a nad jejím chováním jsem kroutila hlavou. Ale příběh byl hodně silný.
Mám stejné pocity jako uživatel
Grimik.
Děkuji za jeho komentář. V podstatě mi pomohl se z toho vymotat.
Nechápala jsem tak vysoké hodnocení, když já to cítím literárně úplně jinak.
Plochý nevykresleny a nepropracovaný příběh, prostě jen fakta. Šla, udělala, dalšího dne šla a neudělala.
Píše tam o Ivanových rodičích, že k nim vodí Světlanu, přitom pár stran před tím mu tatínka zastřelili.
Cesta tam byla úmorná a smrtonosná, cesta zpět pohoda, přitom museli jít stejnou vzdálenost ve stejných či horších podmínkách, měli navíc novorozeně a ženu šestinedělku
I když Nila byla asi robot.
Další dvě třetiny knihy mě nebavily už vůbec.
Téma zajímavé, čte se dobře, jen mi přijde jazykové jednodušší než předcházející román Až uvidíš moře. Ten mě zasáhl více.
Opět krásná kniha, ukazující další části historie, které nám byly v hodinách dějepisu zatajeny. Líbí se mi vývoje života hlavních hrdinů, že zde autorka ukazuje, že nic není černé a bílé, že boj o přežití zatočí s lidskými hodnotami. Hlavní hrdinka Nila, ačkoliv to byla pro ostatní mrcha, mi byla sympatická svou schopností se přizpůsobit, našla recept na přežití. Knihu jsem chtěla pořád číst, chtěla jsem vědět, jak to s nimi bude dál, chtěla jsem vědět, jak to dopadlo s tou malou holčičkou, co zůstalo ve Smolensku, děkuji autorce, že i tuto kapitolu ve své knize uzavřela. Knihu si určitě přečtu znovu. Paní Wilková píše skvěle, ale není se čemu divit s její novinářskou praxí a její články v magazínu MF jsou taky skvělé.
Napadá mě biblické "hoď kamenem" nebo jak tu někdo zmínil, nebyli jsme v jejich kůži. Rozhodně je tu hodně o čem přemýšlet a těžko zapomenout.
Autorce bravo za neotřelé téma.
Ze začátku mě kniha moc nebavila, ale nakonec mě příběh úplně pohltil a nemohla jsem přestat číst.
(SPOILER)
Kniha začíná v roce 42 příběhem trochu naivní, trochu hloupé, ale nebetyčně vypočítavé a morálně úplně pokleslé ruské dívky. Jde o příběh jejího vypořádávání se s jistě nelehkými situacemi, napřed v Rusku, následně v Německu a Československu a s několikerými změnami politického režimu u nás. Více nechci odkrývat, případně lze nalézt v anotaci knihy.
Pominu fakt, že Neonila je prostě morální sv..ě bez špetky citu, která se neštítí ničeho, a že jí nelze přát po celou knihu nic dobrého. To, i když není snadné takovou hlavní hrdinku přijmout, je přesně takto zamýšleno a k příběhu patří. Jenže...
Největší a v podstatě i jedinou devízou knihy je um paní Wilkové, vybírat zajímavá témata z méně otřepaných vod naší historie a z desítek částí různých příběhů poskládat vlastní, fiktivní, s koncentrovanou silou těch všech reálných, k nimž se dostala. Téma a silný příběh.
Všechno ostatní, co dělá knihu knihou, ve mně vyvolává naprosté nepochopení, jak může mít tato kniha tak neskutečné hodnocení. Slovosled, větná skladba, sloh, to vše má, a opravdu mne mrzí, že to musím napsat, úroveň středoškolské slohové práce na téma vypravování, a to ještě od ne úplně nadaného žáka.
Každá pátá věta či každý třetí odstavec začíná příslovečným určením času.
„Jedné noci vzbudilo obyvatele modrého domečku klepání na malá dvířka...“
„Jednoho dne s nimi přišel voják, kterého nikdy dříve neviděla.“
„Den poté začali na dveře modrého domečku bouchat němečtí vojáci.“
„Další den se rozdělil s Vladimírem a jeho ženou...“
„Tu noc předtím se s Neonilou dohodli, že se vrátí.“
„Následující den brzy ráno přivedla koně.“
„Za několik hodin se Ivan opět zastyděl...“
Působí to až nepřirozeně hloupě. Defacto je každý odstavec odskokem do nějaké nové časové situace. Během odstavce proběhne celý děj vztahující se k té situaci a následuje odskok opět o pár dní, týdnů hodin jinam, do jiné situace nesouvisející s tou předchozí.
Postavy navíc do příběhu vstupují úplně neočekávaně, nejsou nijak uváděny, prostě se vyskytnou, nejsou nijak popsány, autorčina práce s charaktery, postavami a psychologií postav je v podstatě nulová. Jejich chování pak z knihy trčí se stejným efektem, jako působí červený hadr na býka. Je prostě mnohdy divné a absurdní.
K tomu musím připsat nekonzistenci postupně sdělovaných informací. Mnohokrát dochází k momentům, kdy je sděleno něco, co je v rozporu se sdělením o stránku před tím, aby to následně muselo být vysvětlováno až směšně užívaným slovem totiž.
„Něco jí odpovídali, ale nerozuměla, tak krčila rameny“, a o pouhou stránku dál: “Stáli tam jiní dva vojáci než minule. Řekla, že hledá Emila. Už se naučila složit několik základních vět v němčině, Jaroslav jí totiž půjčil německý slovník.“
:D :D :D
Stejné úsměvy vyvolává úvodní úprk před přicházející německou armádou, ze Smolenska dál na východ. Úprk trval snad 3 kapitoly, stál je veškeré síly, málem život, přišli o koníka, veškeré zásoby atd. Člověk by si pomyslel, Bůh ví, jak nejsou daleko od domova a kolik týdnů již takto bojují s nevlídnou krajinou, počasím i všudypřítomnou nuznou situací. Jenže pak se rozhodnou vrátit zpět a vrátí se úplně v pohodě během pár vět, aniž by to stálo takové úsilí, jako cesta tam. Tuto část jsem četl několikrát dokola, jelikož jsem si nebyl tou nelogičností jist, zda mi neuniká fakt, že se vlastně vraceli někam jinam než odkud vyšli.
Zarážející je také fakt, že kniha je rozdělena na tři části, a slohová kvalita se v nich mění. Ve všech případech jde o tu nejjednodušší formu psaní, ale podle všeho měla paní Wilková promyšlenou až strukturu druhé a třetí části – události z 60.-90. let. V první části, té válečné, jako by tápala ve všem tom, co chce sdělit a k jednoduchosti vypravěčského stylu se přidává chaos a až absurdní situace v příběhu.
Rozhodně nechci být vůči paní autorce arogantní ani přehnaně kritický. Žádné antipatie v tom nejsou. Naopak, její předchozí kniha Až uvidíš moře, se mi velmi líbila. Jistě, paní Wilková nevládne a nikdy nebude vládnout jazyku tak, jak mu vládnou Anthony Doerr, Lukáš Boček nebo Alena Mornštajnová, ale to chápu a nežádám to. Přesto nerozumím tomu, proč, když se to i přes hraničně jednoduchý styl psaní povedlo v předchozí knize, naprosto se to nepovedlo zde.
První hvězdička je tedy za téma a příběh. Druhá je za to, že i přes výhrady, které mě po celou dobu čtení bily do očí, příběh převládl a kniha si tak ponechala vysokou míru čtivosti, čili nebylo obtížné ji dokončit během dvou dnů (zejména, pokud překonáte tu nejhůře zvládnutou první část).
Ctyri hvezdy pouze za konec, jinak bych dala asi 3 kniha se cetla dobre, pribeh celkem zajimavy, ale tak nejak jsem ocekavala trosku vice :).
Pro mě je autorka jedním z letošních milých čtenářských překvapení. Opět objev zde na Databázi knih, které vděčím za spoustu inspirace.
V knize se propojují a potkávají příčiny s důsledky a minulost s přítomností.
Lidé proti své vůli musejí ve svém životě dělat věci, které dělat nechtějí. Ale také dělají věci, které by dělat nemuseli, ale myslí si, že pro jejich přežití jsou nezbytné.
Takže v průběhu čtení této knihy se můžu pořád dokola ptát.
Bylo nutné spolupracovat s fašisty a pomáhat jim?
Bylo nutné pomáhat komunistům a podvolovat se jejich požadavkům?
Bylo nutné snášet vojska cizí mocnosti na území Československa?
Bylo nutné nechat po roce 1989 spoustu lidí převléknout kabáty a naskočit zase na pozice, které jim opět zaručují dobrý život? A další.....
Pro ty, kteří tyto různé doby popsané v knize považují za dávnou historii, kterou není potřeba se zabývat, bych chtěl připomenout jeden citát.
„Ti kdo si nepamatují minulost, jsou odsouzeni k tomu, aby si ji zopakovali. “
Takže nyní je potřeba se zase ptát:
Do kdy chceme bezmezně poslouchat nesmyslná nařízení nikým nevolených zástupců EU?
Do kdy chceme tolerovat vlády nekompetentních, hloupých a namyšlených bezmozků a psychopatů?
Opravdu chceme na našem území nové základny cizí mocnosti?
Chceme se i nadále nechat připravovat o naši suverenitu a to jak našeho státu, tak i osobní? A další....
Měli bychom se aspoň trochu poučit z minulosti......
To je to hlavní, co si z knihy odnáším já. Nutí mě k zamyšlení a přemýšlení.
Zatím se máme pořád dobře, ale nemusí to být navždy. Zdá se, že se zase blíží doba zlomu.
Zvláštní jméno Neonila, zvláštní žena s chladnýma očima, zvláštní příběh. Kolik lidských osudů, je v této knize, Nila byla silná ruská žena, její jednání byla někdy na hranici lidského chápání. A nakonec se kruh krásně uzavře. Navíc se část knihy odehrává na Valašsku, takže znám místa, která jsou zde popisována a bohužel si i pamatuji dobu, kdy se tu v našich krásných Beskydech roztahovali ruští vojáci se svými "báryšňami" s rudými rty a "vůní" Ducha Moskvy. Radši nevzpomínat, ale nezapomínat.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) tajemství Sovětský svaz rodinná tajemství komunistický režim přežití
Autorovy další knížky
| 2022 |  Až uvidíš moře |
| 2023 | Ty chladné oči |
| 2023 |  Desetkrát a dost |
| 2010 | Legenda Hana Zagorová: Málokdo ví |
| 2007 | Celebrity 2008 |
Kdyby to šlo, dám deset hvězdiček. Mooooooc se mi kniha a celý příběh líbil. Obdivuji, že autorka je nestranná a nikde jsem nenašla ani náznak "co si myslet" a co je "správné"...výborně se četlo...