Akvárium přehled

23.07.2020

Po polském, argentinském, brazilském, rakouském, marockém a francouzském překladu od fra jsem si řádně pochutnal i na další světové lahůdce.
Takhle by měl být dle mého koncipován historický román - politické dění je na pozadí, ale nijak zásadně neproniká do samotného děje a ten není protkán klišoidními tématy (známe od nás nejmenované bestsellery o holocaustu). A upřímně, kdo ví, jak to vypadalo v chudinských čtvrtích v Maďarsku po čtyřicátémosmém?
Špína, chudoba, pokřivené rodinné vztahy. Celou dobu mi přišlo, že Tóthová popisuje prostředí jaksi esteticky, troufalé bych řekl, že zevrubně žensky. Na rovinu - tohle je ošklivý, hnusný. A tím vyjádřila i postoj protagonistů, kteří v tom sice žijí, ale vůči svému obydlí cítí odpor. Atmosféra a prostředí je líčena s detaily, které podporují autenticitu prostředí - jako by tam autorka občas seděla na pavlači a sama čichala kouř z kuchyně. Chvílemi popis spíše odbočuje a pomáhá dokreslení prostředí, což je odpustilné, neboť i tyto mikropříběhy jsou fascinující.
Neskutečně zarážející je ta osamělost postav, které se přitom pořád drží u sebe, což působí dosti depresivně.
Už dlouho jsem si nějakou postavu neoblíbil tak jako Edu. Ta přitom postrádá jakékoliv morální ctnosti. Ale svou pasivitou a drobnými projevy (učení se názvů rostlinek v akváriu, průpovídky v závorkách na konci knihy) si vydobyla mé sympatie. Kor když se u každé druhé zmínky líčí jako "chudák Eda". A vy ani nevíte proč. Protože to je Eda, domyslíte si.
A i přes znepokojivou atmosféru se v ději nacházejí úsměvné chvíle. Kupříkladu útěk husy či pobyt artistů.
Historickej román jak má být. Víc maďarských překladů, prosím!

Když na dvoře trénovali artisti, létaly občas kruhy a kužele až do prvního patra a točily se ve vzduchu. Za nimi bylo vidět jenom velké šedé nebe. Vynořovaly se v pravidelnému rytmu a poté zas tiše mizely, jako by sem vylétaly samy od sebe, jako by dole nebyly žádné ruce, které je vyhazují.
(s. 65)