Špion, jemuž nevěřili přehled

02.04.2023

Paměti zakladatele československé vojenské rozvědky nejsou jen popisem poměrů ve zpravodajských službách, jak by se mohlo zdát z anotace. Generál Moravec především pracoval s lidmi, jednak velel rozsáhlému týmu zpravodajců, ale také se zpovídal vrchnímu velení či představitelům vlády, takže jeho dílo je třeba vnímat též jako vzpomínky vrcholného manažera a personalisty. Dostáváme tak velmi netradiční popis poměrů první republiky, zejména vnitřního fungování její státní správy. Takže se mimo jiné dozvíme, že i tehdy bujela protekce a klientelismus (příkladem budiž generál Jan Syrový, který se do funkce armádního generála dostal díky známostem z válečných let, třebaže byl manažersky naprosto neschopný a kromě vizáže Jana Žižky neměl prakticky co nabídnout), že se o důležitých záležitostech nekoncepčně a plýtvalo se prostředky na úplné zbytečnosti, zatímco řešení důležitých věcí se do poslední chvíle odkládalo a ignorovalo (např. ještě v polovině třicátých let se za hlavní bezpečnostní hrozbu pro stát považoval možný návrat Habsburků, zatímco vzestup Hitlera se téměř přehlížel takže naše rozvědka pravidelně podávala podrobná hlášení o tom, co obědvala excísařovna Zita ve Vídni, zatímco o počtu a stavu ozbrojených jednotek číhajících doslova za kopcem dlouho neměla žádné relevantní informace ). Při čtení těchto částí jsem si uvědomoval smutnou podobnost s dnešní dobou, kdy se řešení systémově důležitých věcí také odkládá až na dobu, kdy už je pozdě

Za nejzajímavější hodnotím část týkající poměrů ve válečném Londýně. Opět nejde jen popis organizace zpravodajské činnosti, dočteme se také například o tom, jaké typy lidí se vyskytovali mezi československými emigranty (zdaleka nešlo jen o vojáky, ale také o různé prospěcháře a spekulanty). Zde autor nešetří kritikou exilového prezidenta Beneše, který po svém návratu z Moskvy v roce 1943 začal naprosto nepochopitelně důvěřovat Stalinovi a československým komunistům, a to i přes důrazná varování vlastních bezpečnostních poradců. Mrazilo mě, když autor vzpomínal, kterak na příkaz prezidenta Beneše musel prakticky veškeré poznatky naší rozvědky (včetně informací poskytnutých nám od Britů!) obratem předávat sovětskému velvyslanci v Londýně, aniž by za to od sovětů dostal nějaké hodnotné informace na oplátku. Při čtení těchto řádků jsem i navzdory propasti času doslova cítil autorovu frustraci a opět se utvrdil v názoru, že únor 1948 se ve skutečnosti zrodil už o několik let dříve v Londýně. A opět jsem si položil otázku, čím to, že se v naší zemi do funkce prezidenta opakovaně dostávají osoby ženoucí národ do chřtánu ruského medvěda (doufám, že se exprezident Beneš smaží v pekle hned vedle Gottwalda a Stalina, a také doufám, že už tam roztápějí kotel pro Zemana s Putinem).

Přesto téhle mimořádně čtivé knize nemůžu dát plný počet hvězdiček.
Jednak si autor některé události dost popletl. Jak už popisovali někteří čtenáři níže, dost nepřesností se vyskytuje v částech popisující spolupráci s agentem A-54 (autor např. uvádí, že ještě v roce 1944 se s ním jeho lidé setkávali v Istanbulu přitom byl prokazatelně zatčen gestapem už v únoru 1942), nebo popis operace Anthropoid (autor např. tvrdí, že Kubiš s Gabčíkem seskočili v dubnu 1942 a za čtrnáct dnů provedli atentát na Heydricha přitom prokazatelně seskočili již v prosinci 1941 a atentát chystali téměř půl roku). Také se mi dost nelíbilo, jak se autor neustále podivoval, proč se parašutisté v Protektorátu obraceli na domácí odboj, když přece všechno potřebné dostali už v Anglii. Je smutné, že si autor ani po dvaceti letech nechtěl přiznat, že ve skutečnosti ty dvacetileté kluky posílali s naprosto katastrofální výbavou do absolutního neznáma (ono je hezké vyzbrojit chlapa trhavinami, ale přitom mu neobstarat ani pořádný doklad či potravinové lístky, ono je pěkné dát mu vysílačku, ale bez náhradních dílů, ono je super zaúkolovat ho sabotáží ve fabrice, ale přitom ho vysadit 200 km od cíle, ono je úžasné dát mu kontaktní adresu na osobu, která je už několik let po smrti....), a že velký díl spoluzodpovědnosti za tyto hrubé přehmaty ležel i na straně zpravodajského oddělení, v jehož čele stál. Právě v částech, v nichž autor horem spodem kritizoval počínání parašutistů a domácího odboje, a přitom se bez náznaku studu či sebereflexe strašlivě podivoval, proč mu pak po válce někteří přeživší či pozůstalí tolik spílali, u mě dost ztrácel sympatie budované v předchozích částech knihy.

Shrnuto: Zajímavá a čtivá kniha, ale je nutno brát v úvahu, že jde o subjektivní vzpomínky, které leckdy neodpovídají skutečnosti.