Sto růží v bidetu
Lída Engelová
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/357351/mid_sto-ruzi-v-bidetu-ggq-357351.jpg
5
10
6
Průvodce humornými vzpomínkami jedné z prvních českých režisérek po padesáti letech jejího života v divadle, v rozhlase a na divadelních cestách od Londýna po Sankt Petěrburg. Více než 100 unikátních divadelních fotografií Kniha vzpomínek výjimečné divadelní režisérky Lídy Engelové je knihou určenou mnoha generacím čtenářů po celé České republice. Starší pamětníci si rádi znovu vybaví události, jež sami rovněž prožili. Mladším „nepamětníkům“ se odkryjí nové netušené souvislosti. Ctitelé divadla si připomenou řadu zajímavostí z historie za poslední půlstoletí. Sami divadelníci ocení postřehy z prostředí jim tak důvěrně známého. Lída Engelová vzpomíná s noblesou, elegancí a vtipem. A nejsou to jen vzpomínky „o sobě“, ale hlavně „o době“ tak, jak se podepisovala na autorčiných osudech. V dětství prožila kratičký úsek demokracie, pak poúnorovou totalitu, éru pražského jara 68, tíhu normalizace, sametovou revoluci i rozkolísanost dnešních dnů. Toho všeho byla navíc nejenom svědkem, ale velmi často také přímým aktérem. V Národním divadle zažila herecké a režijní velikány té doby, především svou milovanou profesorku Vlastu Fabianovou, ale také Danu Medřickou, Miroslava Macháčka, Rudolfa Hrušínského a řadu dalších. Potom ji potkalo mimořádné štěstí, dlouhodobá stáž v Anglii u slavného režiséra Petera Brooka. Dodnes je Lída Engelová jediným českým divadelníkem, který měl možnost Brooka a metody jeho práce poznat tak zblízka. Po návratu z Anglie nastoupila dráhu profesionální režisérky, nejprve v Divadle J. K. Tyla v Plzni, potom v tehdejším Státním divadle v Ostravě. V Praze, Městských divadlech pražských a zejména ve Viole. Jako režisérka hostovala na řadě mimopražských i zahraničních scén, např. v Rusku a v Anglii.... celý text
Přidat komentář
Divadelní režisérka je dnes stejně běžné povolání jako policistka nebo profesionální boxerka. Nikdo se nad tím nepozastaví, ale dříve, přesněji v šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých letech to bylo stejně podivuhodné, jako když jste v sedmdesátkách nebo osmdesátkách v metru potkali Afroameričana. Lída Engelová byla zkrátka jiná.
Její život by jistě vydal na víc než jen jednu knížku. Je nejdéle působící režisérkou v českém profesionálním divadle. Režírovala přes sto dvacet divadelních inscenací a přes šedesát rozhlasových her. Hostovala v Petrohradě i v Londýně a to ještě v době, kdy výjezd za hranice byl pro většinu lidí něčím naprosto nedosažitelným. Znali ji v celé Evropě. Jako žena-režisérka byla něčím vskutku nevídaným.
Celý její život mapuje autobiografie Sto růží v bidetu. Humorně laděné vyprávění nadchne všechny příznivce divadla i filmu i ty, kteří jen rádi čtou o zajímavých osudech. Z knihy se dozvíme nejen o jejích hereckých začátcích, o době, kdy pracovala jako asistentka režie, ale také jak probíhají divadelní zkoušky, jaké to bylo vyjet za komunismu do zahraničí, o tom, co se dělo v československých divadlech po srpnu 1968, kdy nás začala `vysvobozovat` vojska Varšavské smlouvy a v neposlední řadě také díky Engelové nahlédneme do životů významných československých a českých herců.
Stávkový výbor se scházel třikrát denně, zkoušky Zločinu a trestu jsme přizpůsobovali dění mimo divadla. K dispozici jsme až po dlouhém vyjednávání měli rozmnožovací stroj obchodního oddělení SDO (Státní divadlo Ostrava, pozn. red.). Byl na kliku.
24. listopadu jsme se konečně dobyli prvního mediálního vystoupení v ostravském rozhlase. Konečně jsem mohla přečíst prohlášení PROČ NEHRAJEME a s pomocí údajů Českého statistického úřadu zveřejnit i pravdu o našich gážích: průměrný plat v Severomoravském kraji – včetně výdělků v Jednotných zemědělských družstvech (JZD) byl v té době 3028 Kčs, bez výdělků v JZD 3226 Kčs, průměrný plat v divadle (bez odměn) činil 2904 Kčs.
(úryvky z knihy Sto růží v bidetu, 2017)
Autobiografická kniha Lídy Engelové není jen svědectvím o temné době československé historie, ale především o životě za oponou. Protože je psána lehkým jazykem a faktická vyprávění autorka prokládá humornými vzpomínkami a vtipnými citacemi velkých herců a hereček, přečtete knihu jedním dechem. Díky ní totiž můžete získat mnohem větší povědomí o tom, jak se žilo v tehdejším Československu. A také vyvrací mýtus, který tvrdí, že herci mají ve své podstatě jednoduchou práci, za kterou berou spoustu peněz. Je to povolání jako každé jiné a mnohdy víc psychicky i fyzicky vyčerpávající než kterékoliv jiné zaměstnání založené na manuální nebo i duševní práci.
Přečtěte si tu knihu. Vy všichni, kteří chcete vědět víc, bez ohledu na to, zda jste pravidelným divadelním divákem, či nikoliv. Lída Engelová je osobnost, na kterou česká historie nikdy nezapomene.
Považuji za důležité zdůraznit, že Engelová stále žije a je pořád práceschopná. Podílí se na inscenacích v pražských divadlech Viola a Kalich, ale i na mnohých zájezdových představeních po celé České republice.
Knížka mě nadchla. A to tím víc, že se zdaleka neomezila na avizované humorné vzpomínky, které jsou sice prima a je jich v nabídce knižního trhu na výběr, ale z valné většiny postrádají přesah, pro který se vám kniha vryje do paměti. Zasmála jsem se mnohokrát, ale často nejen pro komičnost popisovaného, nýbrž pro úchvatný výběr výrazů pro právě líčené. Paní Engelová je totiž nejen režisérka (a jako takovou ji kniha detailně představuje i těm, kteří doposud neměli tu čest), má také vlastní, studiem podložené, zkušenosti s herectvím. Avšak pro mne je alfou a omegou veškerého popisovaného obrovská láska k jazyku, která jí umožňuje práci scénáristickou, dramaturgickou, psaní respektovaných studií o divadle, ale hlavně, spolu s její neutuchající invencí, zkušenostmi, noblesou a skromností, jí dovoluje předložit čtenářům své neuvěřitelné padesátileté působení v divadelním světě a světě vezdejším tak neotřele, obsažně a sdělně, že se nelze od knihy odtrhnout. Moc jsem ocenila, že ač používá spíš zdánlivě nepřeberné střípky vzpomínek, vždy je dává do souvislostí s probíhající dobou. Líbily se mi úvahy na téma anglických a ruských (nejen divadelních) specifik. Líbilo se mi, s jakou úctou a respektem nahlíží na herce i další spolupracovníky z branže. Líbilo se mi, a nepůsobilo to na mne alibisticky, že snad za celou knihu (vyjma jednoho momentu, a i tam zcela otevřeně, kultivovaně a s nadhledem) nezaznělo adresně nic, co by postavilo souputníka do špatného světla. A tohle se asi nedá předstírat, obzvlášť ne v knize tak rozsáhlé. Obzvlášť ne proto, že právě zdaleka není jenom humorná. To se musí, myslím, žít...
Krásná. Navenek i uvnitř. Knížka, i paní Engelová...
Paní Lída Engelová má ve svém divadelním životě opravdu "nahrabáno" a tak je z čeho brát a na co vzpomínat.
Kniha mě doslova nadchla. Nejen proto, že mám moc ráda divadlo a patřím ke generaci dříve narozených, takže osobnosti, na které paní režisérka vzpomíná, jsem také jako divák zažila. Vtip,nadhled a v neposlední řadě laskavý humor mě natolik zaujaly, že jsem si napsala Ježíškovi, zda by mi tuto knihu nepřinesl. Myslím, že mé přání bylo vyslyšeno, tak se těším, že až vrátím knihu do knihovny, budu si moci ještě jednou pomalu vychutnat přečtené ještě jednou. Vím, že je to kniha, ke které se budu často a ráda vracet. Moc doporučuji nejen milovníkům divadla, ale všem kteří mají rádi dobré knihy. Tato k nim rozhodně patří...
Nedokážu posoudit, nakolik by byl z knihy nadšený někdo, kdo nepatří mezi milovníky divadla. Ale já nadšená jsem. Povětšinou kratší texty obsahují vyprávění ze života samotné autorky, do něhož pochopitelně výrazně zasahují dějinné události, kterých zažila opravdu hodně. Ovšem nejcennější svědectví se týkají divadel a tvůrčích osobností, s nimiž se paní Lída setkala - fantastické kapitoly věnované Peteru Brookovi nebo často zmiňovaná mentorka Fába (Vlasta Fabianová). Na besedě ke knize paní Lída řekla, že jedním z důvodů, proč kniha vznikla, bylo uvědomění, že když o některých lidech nenapíše ona, tak to pravděpodobně neudělá nikdo.
I když odhlédnu od samotných textů, tak kniha je navíc nádherná i napohled. Je znát, že cílem nebylo "co nejvíce ušetřit", ale vytvořit krásnou knihu, která ozdobí knihovnu (taky ji mám otočenou čelem a už teď se těším, až se k ní budu vracet).
Sto růží v bidetu
Já jsem autorku téhle knihy poznala nejprve jako rozhlasovou režisérku. A protože si myslím, že být dobrým rozhlasovým režisérem je asi ještě těžší než být režisérem divadelním, začala jsem si paní Engelové více všímat a sledovat její práci, především ve Viole a v Divadle hudby. Ve svých "pražských" letech jsem sice byla v divadle jako doma, ale potom jsem skončila v pohraničí, kde není ani stálý divadelní soubor.
O to víc mě oslovila tahle knížka, se kterou jsem si zavzpomínala na svá mladá léta. Fotografie, možná právě proto, že jsou černobílé, mají kromě dokumentární hodnoty i uměleckou cenu, takže paráda.