Čím to je, že jste tak klidný?

15.04.2019

Život velmi prostý a zároveň velmi silný. Kdo z nás by to dneska dal? Možná ano, možná ne... Mons. Dvořáka jsem měla to potěšení osobně poznat a knížka řekla i to, nač bych se ho byla ráda zeptala.

Dnes jsem během toho houbaření musela taky hodně myslet na strejdu Venu, pro kterého byly houby vášní. Hrozně rád je sbíral a jedl. Vždycky v lese trávil celé hodiny. Říkával, že je to pro něho nejlepší místo pro odpočinek, rozjímání a že se tam cítí nejblíž k Bohu. Ještě blíž, než někde v kostele...

Já do toho lesa někdy chodila s ním. Často jsme si povídali o různých, obyčejných věcech nebo procvičovali němčinu, kterou on uměl výborně a já si ji už jen kvůli němu zvolila hned na základce jako cizí jazyk. Nikdy se mnou však nemluvil o své minulosti, o dětství, rodičích, dospívání, prostě o ničem. Něco málo jsem o rodině věděla od babičky, ale taky ne všechno...

Jak jsem dospívala, začala jsem postupně zjišťovat, že si strejda kvůli svému povolání kněze zažil své a že každá etapa historie naší země jistým způsobem ovlivnila jeho život. Věděla jsem, že byl za války totálně nasazený v Linci a že byl popotahován komunisty a místo výkonu kněžského povolání musel pracovat ve fabrice a později v antikvariátu, ale to bylo všechno. Štvalo mě, že o svém životě chodí vyprávět cizím lidem do škol a mně nic neřekne. Doteď mě mrzí, že jsem nesebrala odvahu a nezeptala se ho přímo. Teď už se nemám zeptat koho...

Letos, po 10 letech od jeho smrti a 10 letech od vydání této knížky, jsem se konečně rozhodla si jí přečíst a dozvědět se tak o strejdovi něco víc. Musím říct, že ještě teď po 2 měsících od jejího dočtení musím brečet. Vůbec jsem třeba netušila, že pomáhal převádět lidi na Západ. Zároveň mě zdrtilo jeho vyprávění o tom, čím vším si musel projít, hlavně teda v době komunismu. Když si jen vzpomenu, co se tam píše třeba o jeho výsleších a samovazbě v Ruziny... Naštěstí si díky své přátelské povaze, laskavosti a ochotě pomoci druhým dokázal udělat všude přátele, kteří zase byli ochotni pomoci jemu, takže se mu vždycky podařilo přežít i ty nejhorší chvíle.

Rozhovor s panem Mazancem ovšem není jen o prožitých hrůzách. Je také o naději, víře, přátelství a názorech na církev a současnou společnost a situaci.

Strejdu dodnes obdivuju za jeho disciplínu, neochvějnou víru v Boha, kterého se nezřekl ani v těch nejtěších chvílích a odvahu, se kterou pomáhal druhým, i když sám měl namále. A taky za to, že si na všem zlém dokázal najít to dobré a využít to v dalším životě. Chtěla bych být alespoň z poloviny jako on. Ale zatím jsem po něm podědila asi jen tu lásku ke knihám, Rakousku a němčině...

O strejdovi a naši rodinné historii se tu zmiňuju taky proto, že jsem včera dočetla Pod krvavými nebesy, na což napíšu recenzi v nejbližších dnech. Při čtení jsem si na strejdu dost často vzpomněla. Více napíšu v připravované recenzi.