Pán země (převyprávění) přehled

08.06.2022

„Naděje posiluje,
obavy jsou
koulí na noze
a úplná beznaděj
spolehlivě zabíjí“.

„Pán země“, kniha druhá z trilogie „Tajemství pěti světadílů“ se mi zpočátku obsahově strašně líbila. Šla ve stopách knihy první „Pán vzduchu“. Tak že se to perfektně četlo a dobrodružství jsem si užíval. Jenže, čím víc se příběh, respektive kniha, blížila ke svému konci, to nadšení mě pomalu opouštělo. Začal jsem dokonce pochybovat, a někdy i kroutit hlavou.

Malá ochutnávka:
Leviathan velebně putoval pod nebeskou klenbou, znovu vysoko nad příkrovem mračen. … Pohybovali jsme se jen v malé části jeho obrovitého objemu. … Za přepážkami z tvrzeného nehořlavého papíru hučely elektrické generátory. Vyráběly elektřinu pro čtrnáct motorů s vrtulemi...

Ve třetí třetině příběhu se mi začalo zdát, že už to pan Ondřej Neff trochu přehání. Všechny ty technické vymoženosti jsou uvěřitelné, a kdo četl něco od Julese Verna, tím víc byl spokojenější. Jenže pak přišel, a to doslova, chodící/létající stroj Nora a tady už jsem začal pochybovat. Jak se vešel do ponorky? Jak byl velký, když unesl ve vzduchu čtyři lidi? Kolik vůbec vážil? Atd... Tohle jsem prostě nepobral. A protože měl tento stroj hlavní podíl na konečném ději v tomto příběhu, lehce mě to přestalo bavit a celé mě to připadalo až absurdní.

Citát: Jsem pánem vzduchu. Blesky nejen přijímám, já je taky vytvářím.

Něco by mělo mít své hranice. Ondřej Neff se tu nechal moc unést a z kyber-steamu udělal skoro čisté sci-fi. Ano, sci-fi, které se do tohoto světa, počátku devatenáctého století, prostě nehodí. Navíc ilustrace v této knize nakreslil Lubomír Kupčík, obrázky jsou nevýrazné a oproti nádherným kresbám Milana Fibingera (Pán vzduchu) to beru jako úpadek. Tomuto druhému příběhu dávám dva a půl Hetešovo černě kovových motýlků a s obavou se pustím do knihy poslední.
( Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡ )

Citát: I ten nejchytřejší plán se skládá z třiceti dvou chyb.

22.05.2021

Po výborném prvním dílu malinko sešup dolů, ale pořád se to dalo číst.
Chvíli jsem dumal, že nějaké věci v ději mě tahají za rozum.
Pak jsem si řekl, že to je Neffova verneovka a že je škoda si to kazit a četl jsem dál.
A šlo to.
Nejvíc mě bavila kouzelně naivní slečna Winthorpová s jejím romantismem nasálkým, nemožným, nebo nepřesným citem pro to, jak si vybírat Muže svých snů.
Ono vůbec postavy mohly dostat víc prostoru na vybarvení se. Neff to umí. Ale pak by to zas nebyla až tak verneovka. Chápu.
Co psát víc a přitom neprásknout děj?
Kniha mohla být kratší, aby měla větší spád, protože místy mi děj přišel pomalý, jako "volej" na řece.
Když nepočítám, že celá část s Foktylem je vlastně drama, tak se těch dramatických chvil v ději moc nestalo.
Tím ale nechci říct, že by mě kniha nebavila.
Jen prostě chyběl ten důvěrně známý pocit, kdy existujete jen vy a kniha, točíte zběsile stránku za stránkou, oči visí na textu a jedou rychlostí světla a přitom byste chtěli ještě rychleji, ale už to nejde.
Tak to bohužel ve druhém díle nezažijete.
Pořád je to kniha se slušným příběhem, co vás vrátí do dětských let a s příjemným pocitem na duši dočtete. A o to jde.
Za mě solidní tři a jsem zvědavý na závěrečný díl.