Šest žen Jindřicha VIII. přehled

05.02.2024

Tak trochu jsem tušil, že tahle kniha nebude nejšťastnější volba. Přesto jsem překvapen, jak moc špatná byla. Zároveň jsem rád, že jsem si tušení potvrdil. Knih, které nesou název Šest žen Jindřicha VIII. lze najít povícero. Dle jejich názvu je celkem odhadnutelné, co od nich lze očekávat obsahem i formou. Kniha Paula Rivala je pak z těch, kterým je radno se vyhnout, jestliže má čtenář o téma zájem. On byl teda autor Francouz, takže v mojí reakci je možná jistá příchuť předsudku, jako je přemíra předsudku v jeho díle.

Ať už si jednotlivec myslí o Jindřichovi VIII. všechno možné, v podání Paula Rivala je to slaboduchý jedinec, který je nekompetentní loutkou dvora a hříčkou přírody. Navrch, co se týče Tudorovců a jejich světa, z pohledu Rivala nevychází nikdo v kladném světle. Ani jedna z Jindrových žen nemá kladné vlastnosti a kde si Rival nemůže ošklivit fyzickou stránku, tam si ošklivý charakter. Kde je potřeba, tam je nutno popustit uzdu fantazii.

Ani forma není dobrá. Ač je snad možno část svalit na překlad z roku 1971, překřtít Pole zlatého sukna na Bojiště zlatohlavu, to už chce sakra hodně fištróna. Krátké jednoduché věty, kterými je kniha psána, možná měly navozovat stoupající dramatizaci jednotlivých událostí, jenže ve výsledku působí jako slohové cvičení na základní škole. Nemluvě o tom, že celý příběh milostného života Jindřicha VIII. je zcela osekán o jakékoli zasazení do kontextu doby nebo datací.

Z toho plyne, že tuhle knihu nelze považovat za odbornou či populárně naučnou práci jakou by čtenář našel u Petera Ackroyda. Ani se nejedná o beletristicky laděnou knihu, jako nabízí Carolly Erikson. Vlastně to není ani historický román, jakého by se čtenáři dostalo od Alison Weirové. Je to prapodivná kompilace poněkud nepřátelsky zaujatého Francouze, který (poměrně) známé skutečnosti svlékl ze všeho důležitého a ponechal zbytek ve sledu jednoduchých vět.

O Tudorovcích je k dostání mnoho knih. O knize Paula Rivala je tak dobré vědět, že přes lákavý název, je dobré se jí vyhnout. Autor ji vydal v roce 1936, kdy určitě působila a fungovala. Svou dobu ovšem nepřežila. Na rozdíl od Jindřicha VIII., jehož život a doba jsou dodnes natolik oblíbeným a fascinujícím tématem, že jim od onoho roku 1936 bylo věnováno množství mnohem přínosnějších knih.

Inu, Francouzům se nedá věřit.

14.10.2023

Láska k historickým románům je jednou z věcí, kterou jsem zdědila po své babičce. Možná to bylo i tím, že polička s jejími knihami byla právě tak vysoko, aby na ni dosáhl špunt, který se právě učil číst. Dnes už mám poličku s historickou literaturou svou – lépe řečeno mám dvě, a i přesto že poslední dobou jsem jich spoustu věnovala, nebo poslala dál, tahle u mě zůstane.
Důvodů je mnoho. Jedním z nich je, že je kniha stručná a jasná, téměř přímočará a dobře se čte, což z ní činí poměrně vhodný vzdělávací prostředek. Dalším je jazyk, který je překvapivě moderní, čtivý. V neposlední řadě je to humor a jemný sarkasmus, se kterým autor popisuje někdejší velikány tak vtipně a zároveň taktně až se člověk musí pousmát.