Kosovo na vlastní kůži

13.07.2018

Po knize jsem sáhl po nadšení z knihy "Totál Balkán", jelikož se odehrává v téměř totožném prostředí, pouze o deset let dříve. Bohužel, nadšení se neopakovalo. Z literárního hlediska je dílo o poznání slabší, a i obsahově takové nemastné - neslané. Vlastně žádná z postav před vámi neožívá, a o životě místních se dozvíte také jen velmi málo. Celé dílo je jen takový sběr variací na téma "někam jsem jel, tam jsem s někým mluvil, něco jsem mu řekl, bylo to fajn, a jel jsem zpátky".
Celkové vyznění díla je mnohem pozitivnější než Totál Balkán. Buď se tedy Kosovo i OSN za deset let strašně změnilo k horšímu, nebo si to jeden z autorů, případně oba, přibarvují. Mé znalosti regionu ovšem jasně hovoří spíše pro verzi Blanky Čechové. Martin Dvořák vidí (většinou) všude pokrok a prospěšnost mise, a co působí především nedůvěryhodně, autor někdy sklouzává až téměř idealizaci místních politických pokroků, a dává tamní politické dohody za vzor. Nechci ho podezřívat z naivity, ale vzhledem k předchozí i pozdější situaci v Kosovu to k takovému hodnocení velmi svádí. Dalším bodem je i to, že obecnější znalosti národnostní situace Balkánu autorovi podle některých pasáží schází.
Co se týče vyváženosti knihy, je patrný spíše příklon k albánské verzi výkladu. (Ostatně jinak by knihu nedoporučoval Václav Havel.) U Čechové jsem pozoroval zas spíše opačný směr, tudíž se to aspoň vyrovnává.
Závěrem, jsem si vědom, že deset let vývoje mohlo udělat své, a pokrok rok po válce byl jistě viditelnější než později, kdy už se všichni hezky usadili u svých korýtek, a proto možná ten optimističtější akcent. Přes své výhrady i tak smekám před dobrou prací, jež autor v srdci balkánského sudu prachu vykonal.