Muzeum zkamenělin přehled

10.11.2021

Celkem jsem si Margaret Atwoodovou oblíbil. Přestože se její knihy povětšinou zaobírají „obyčejnými" lidskými příběhy; že téměř vždy v nich popisuje problémy současného člověka a jeho vztahy s nejbližšími lidmi; že ve všech těchto příbězích můžeme vysledovat určitou podobnost (jakési patologické chování protagonistů), přesto všechno se její díla určitě navzájem nepodobají jako vejce vejci. Každá její kniha vyniká svojí osobitostí, každá obsahuje originální pohled na již tolikrát popsané věci. Autorka své myšlenky nijak nerecykluje, znovu a znovu dokáže při zkoumání podobných situací nacházet jiný zorný úhel.
Muzeum zkamenělin vyniká drobnokresbou partnerského trojúhelníku. Trojúhelníku, který se mění v útvar o čtyřech až pěti stranách. Velice brzy nám dochází, že tento matematický úkol nemá řešení, přinejmenším ne takové, se kterým by alespoň částečně mohly být spokojeny všechny strany. Ačkoliv se v závěru, který není možné nazvat jinak než otevřený, jemně rýsuje určité status quo, nelze předpokládat, že by vyhovovalo všem zúčastněným, jestli vůbec někomu. Může se totiž stát, že nepředvídaná reakce některé z postav uvrhne opět všechny do bahna, ze kterého se tak vehementně snaží dostat...
Když nepočítám Příběh služebnice, který je ponurý už z principu, že jde o dystopii, je Muzeum zkamenělin pravděpodobně nejponuřejším Atwoodové románem.
Já jsem si ho moc užil a vřele ho doporučuji všem, kdo tento druh literatury mají rádi.