Lékárník z Osvětimi – Dosud nevyřčený příběh Victora Capesia přehled

19.01.2024

Když se Capesius se svojí rodinou poprvé ukázal ve společnosti, tuším v divadle, davy nadšených Němců propukly ve spontánní potlesk.

Musím říct, že mě překvapily některé komentáře, které knihu popisují buď jako nudně napsanou, nezáživnou (rozhodně nemohu souhlasit) nebo které kritizují to, že se autorka rozhodla věnovat "příliš dlouhých" cca 20 stran roli průmyslových podniků, jako IG Farben, v odporné a hrůzné mašinérii promyšleného vyvražďování. Vždyť právě fakt, jakým způsobem a jak snadno se k podílení se na těchto zločinech uchylovali ti, kteří rozhodně nemuseli z titulu vojenské povinnosti (i tento argument se v knize ukáže jako lživý), ale zkrátka se pro to rozhodli často z důvodů osobního prospěchu, navzdory podílení se tím na vraždění a strádání, rozšiřuje v mých očích zásadně okruh těch, které můžeme požadovat za lidské zrůdy a zločince. Právě role komerční sféry, mohu-li to tak nazvat, která sama by upřímně mohla vydat na samotnou knihu, je tedy podstatným kamínkem do mozaiky o tom, že nacismus, antisemitismus a nenávist nebyla v Německu zdaleka doménou těch zlých "esesáků" ale obecně rozšířená věc, jíž byla tehdejší německá společnost prokazatelně prorostlá jako rakovinou.

O hrůzách holokaustu bylo napsáno mnohé. Čas je ale neúprosný a lidský život, stejně jako naše paměť, krátký. Zastavte se na chvíli a zamyslete se, kolik vašich blízkých již odešlo. A zkusme si uvědomit, jak snadno lidstvo zapomíná. Je rok 2024. Je to 79 let od doby, kdy v Osvětimi vyhodili nacisti do vzduchu poslední krematorium. Knihy jako Lékárník z Osvětimi ve mě občas vzbuzují obavu, že jednoho dne zapomeneme. Že už nebudou živí žádní z těch, kdo ty hrůzy pamatují. Jejich tváře zmizí v propasti času.

Často se zdráhám hodnotit osobní role jednotlivců v holokaustu, považuje-to zkrátka za složité. Tady nejsem na pochybách. Vypůjčím si slova autorky. "Capesius si nakonec vybral cestu zbabělce, raději žil a zemřel v popírání. A to slouží k jeho věčné hanbě."

A jen posledních pár věcí, které si odnáším...

Bohužel, spravedlnost tahá vždy za kratší konec, než zločin.

Často říkáme, že se moderní Německo postavilo své temné minulosti čelem, a vyrovnalo se s ní. Nu, myslím, že tohle tvrzení může být přespříliš pozitivní.

A poslední - stojí za zamyšlení, jak se se svojí temnou minulostí (ne)vyrovnaly mnohé firmy, jež dnes vnímáme jako pilíře moderního světa a pokroku - Siemens. Allianz. Bayer. BASF. A další. Tam někde, v různých koutech světa, v časech první poloviny 20. století, zaplatila za jejich rozvoj krví a životy řada nevinných mužů, žen, dětí, starých i mladých. Nezapomeňme.

08.01.2022

Literatura faktu, nikoli beletrie. Smutný dílek celé té velké mašinérie.