Kód života - Jak z nás DNA dělá to, kým jsme
Robert Plomin
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/435447/bmid_kod-zivota-jak-z-nas-dna-dela-to-ky-kKQ-435447.jpg
3
47
47
Je naše osobnost utvářena více prostředím, či za vše můžou vrozené dispozice? Otázka, kterou se lidstvo zabývá po staletí, se zdá být s rozvojem genetiky blíže svému rozluštění: pochopitelný vliv mají oba faktory, ale geny v tomto souboji dominují. Jsme, kým jsme ne díky rodičovské výchově, ale vlivem genů, které nám předali.
Literatura světová Literatura naučná Věda
Vydáno: 2020 , Jan MelvilOriginální název:
Blueprint: How DNA Makes Us Who We Are , 2018
více info...
Přidat komentář
Kniha uvádí zajímavé fakty, ač je určena veřejnosti ne vždy to člověk pochopí, ale i tak je kniha napsaná srozumitelně. V některých úsecích mohla být zkrácena.
Tato kniha tady podle mého názoru schytává trochu nespravedlivě nízké hodnocení. Ano, i já jsem dala tři hvězdy, ale 3 z 5 je pořád dobré. Ano, autor mohl knihu trochu zkrátit (asi 6 stran, kdy se rozebíralo polygenní skóre dopodrobna, pro mě nebylo srozumitelných), ale jedná se o knihu o genetice a genech, tudíž jako čtenář neočekávám, že všechno pochopím na první dobrou, když nejsem vědec ani zapálený nadšenec do genetiky. Pro mě byla kniha určitě přínosná, člověk si víc uvědomí vliv genů i v oblastech, kde by to třeba primárně nečekal. Takže pokud se zajímáte o seriózní vědecké výzkumy, bude vás kniha určitě bavit.
Kniha plná faktů, které se opírají o tvrdá data z výzkumů. Přesto napsáno stylem, jenž většinu nezasvěcených k tématu nijak nepřiblíží. Mnoho kostrbatých vět a odstavců. Neustále se opakující slovní spojení. Škoda, tohle mělo daleko větší potenciál. Přesto určitě stojí za přečtení, už jen z důvodu, jak krásně rozboří přetrvávající mýty o vlivu prostředí a výchově (etc.).
Zajímavé téma podané bohužel poměrně nezáživně a pro laickou veřejnost dost náročně. K tomu se autor často opakuje.
Kniha mě dost zklamala. Čekal jsem něco ve stylu Proč spíme nebo Konec stárnutí. Tato kniha na mě působila spíše dojmem 30 let jsem něčemu zasvětil a teď si neumím přiznat, že výsledek není jednoznačný, proto to zabalím do odborného textu. Nebo autor je možná výborný vědec a špatný spisovatel. Pro mě zklamání.
Po přečtení této knihy se budete na svět dívat jinak - to platí, minimálně ve světě literárním. Velmi, velmi špatně napsaná kniha. Autor to neuměl podat a náležitě to dopadlo. Knížka je sice protkána různými polygenními skóre a dalšími odbornými pojmy, ale tak suše a připomíná to spíš nějakou závěrečnou práci. Koho zajímá v populárně-naučné knížce dlouhé vysvětlování různých výzkumů nebo toho, že tohle má korelaci 0,5, tohle 0,3 a tohle 0,8; a ještě to dát do grafu, který je pro člověka genetikou nedotčeným peklo.
Navíc, autor se opakuje a prakticky vám stačí si pamatovat ty body, které jsou napsané na zadní straně obálky. Prostě geny jsou důležité a některé věci v našem životě moc prostředí neovlivní.
Pokud se chcete zbavit odpovědnosti za svůj život, Plomin vám to milerád posvětí. Toliko k obsahu. Nicméně ne vždy je obsah knihy pozitivní a tím se nemusí snižovat kvalita knihy ani důvěryhodnost. Co ji ovšem snižuje je totalitní přístup autora o jediné pravdě. Shazuje studie svých kolegů/odpůrců a pak v závěru napadá své recenzenty a otevřeně kontruje jejich názory jako špatné a nepřesné. Čtu 2-4 populárně naučné (čti self improvement) knihy měsíčně a tahle je prostě ... nedobrá.
Mám ráda populárně naučnou literaturu, toto na mě působí nepopulárně naučně. Jsem matematik, ale tohle fakt nedávám:
"polygenní skóre na základě 97 celogenomově signifikantních SNP předpovídá 1% variance, ale polygenní skóre zahrnující 2000 SNP predikuje 4% variance BMI. Zahrnutím ještě dalších SNP do polygenního skóre zvýšíme predikci na 6% variance..."
1 poznatek mi z knihy zůstal: hmotnost člověka je ovlivněna geneticky (i spousta dalších vlastností, dokonce i psychologických znaků).
Varování: Jestli přede mnou ještě někdo zmíní polygenní skóre, doporučuji, aby se ode mě vzdálil víc než na vzdálenost paže. Pokud budu mít v ruce nějakou věc, jako např. deštník, pak ještě o to dál.
Hodně zajímavá kniha a celkově i přínosná obzvlášť pro lajky kteří o DNA nemají až tolik vědomosti. Doporučuji pokud se chcete dozvědět cokoliv o dědičnosti a je zajímavé kolik věcí je získaných a nebo vrozených.
Popularne naucne knihy ctu rad a hojne, takze vim, jak by dobra kniha mela vypadat. Kod zivota je mimoradne nabuseny fakty - a to skutecnymi perlami soucasneho vyzkumu. Robert Plomin je lidrem tohoto vyzkumu a osoba nejpovolanejsi jej komentovat. Bohuzel se toho pokusil ujmout sam :(
Dan Hamer je(/byl?) take lidrem v psychogenetice a take sepsal paradni prehledovou knihu o teto problematice. Narozdil od Plomina si vsak vzal na pomoc zkuseneho novinare a spolecne vytvorili knihu "Geny a osobnost", ktera mne chytla natolik, ze jsem ji cetl asi trikrat. Plomin bohuzel nema dar pera a popularni text neumi ctive sepsat. Kniha sice neni zadny propadak, ale je proste udelana mizerne. Pritom tema ma obrovsky potencial stat se skutecnym (zaslouzenym) bestsellerem.
Plomin spoustu veci opakuje a spoustu veci popisuje prilis suchoparne (nadsazka a prirovnani se do vedeckych clanku nehodi, v popularni knizce vsak proste chybet nesmeji). Knihu jsem s ulevou odlozil po dvou tretinach - tam konci doslov a pokracuji poznamky a vysvetlujici komentare. Ty nastesti cist nepotrebuji.
Dve hvezdy dolu za mizerne podani skvelych poznatku.
Celkový dojem: autor je velmi nadšený ze závěrů svého dlouholetého výzkumu. Do jaké míry dokáže toto nadšení odůvodněně přenést i na laického čtenáře je fraglich...Napříč knihou se stále opakují skoro stejné věty typu DNA je zodpovědná za 50% všeho možného. Několikrát uvede konkrétní longitudální studie - tady dle mého soudu stálo je více rozepsat, vysvětlit, interpretovat její výsledky. Jeho radikální tvrzení typu "rodiče nic nezmění, škola nic nezmění..." pro mě trochu "visí ve vzduchu" bez důkladnějšího/srozumitelnějšího zdůvodnění/vysvětlení. Jako kniha, kter chce popularizovat výsledky genetického bádání se dle mého soudu moc nepovedla. Genetika prostě stále čeká na svého Grygara, Koukolíka, Jaroslav Petra...
Ohodnotit toto dílo není žádný med.
Na jednu stranu je těžké jednostranně zpochybnit autorovu vědeckou erudici. Na druhou stranu výsledky jeho bádání jsou předneseny (dle mého názoru) pro laika velmi nepřesvědčivě až zmatečně. Nevím, jestli to je chybou českého překladu, ale některé věty v knize mi prostě nedávaly smysl. Přišlo mi, že autor si sám často protiřečí a v jedné větě uvádí tvrzení, jež se navzájem vylučují. Kniha na mě působí jako živoucí příklad přísloví "pro stromy nevidí les", kdy se autor na jednu stranu snaží vyvracet názory svých oponentů s argumentem, že odmítají připustit výsledky jeho (!) bádání, ale on sám dělá totéž, když odmítá připustit výsledky jiných. Autor například setrvale tvrdí, že právě geny mají výrazně větší vliv na úroveň dosaženého vzdělání než škola a výchova – jenže si vůbec neklade otázku, jak by se člověk se super úžasnými studijními geny vyvíjel v rodině či společnosti, která mu vzdělání odepře (to ho jako získá „z ničeho“ ?)
Naprosto jsem nepochopil autorovo nadšení, že zjištění o převažujícím vlivů genů oproti vlivům prostředí a výchovy učiní společnost rozvinutější, spokojenější a šťastnější. Dle autora má být pro rodiče nesmírně osvobozující a pozitivní, když si uvědomí, že výchovou své děti nezmění (co na tomhle zjištění proboha může být pozitivního?), snaha měnit prostředí i navzdory tomu, jací lidé ve skutečnosti jsou, je dle autora znakem totalitních režimů (aha…?) a poznatky moderní genetiky mají podnítit lidi k tomu, aby dosahovali maximálního potenciálu a byli šťastnější a zdravější (a to jako jak, když „nemají ty správné geny“ ?) . Autor se snaží opakovaně zdůrazňovat, že geny nejsou osud a že poselství jeho knihy nemá být fatalistické – jenže argumenty, které k tomu předkládá, jsou naprosto nepřesvědčivé. Naopak - pokud bych měl brát závěry knihy doslova, tak by musel propadnout naprostému defétismu, protože nemá cenu se o nic snažit, když přece všechno mám předurčené svými geny...
Hlavní poselství knihy bych tedy shrnul asi takto:
„Důkaz o tom, že od přírody nemáte vhodné předpoklady a že s tím nemůžete vůbec nic udělat ani to jakkoli ovlivnit – tak to samo o sobě je přece strašně fantastické, báječné a úžasné zjištění, díky kterému začnete žít lepší život!“ (ehm, ehm….)
Pan Plomin je prostě velmi zapálený vědec, který se této problematice věnuje celý život a trochu jak už to bývá, tak začal mít krátkozraký pohled na danou problematiku. Sice jak bylo řečeno pokrok nezastavíš, ale rozhodně progres ve zkoumání DNA nevidím tak růžově. Určitě přináší to spoustu dobrého, ale i velmi nebezpečného a obhajoba co v knize zazněla mě pobavila. Genetické informace jsou vlastně nebezpečné jen v rukou totalitních států, ale v demokratických společnostech, zejména v těch, které vyznávají meritokracii je to vlastně úplně v pořádku. :D Závěrem chci ještě dodat, že svět DNA je opravdu neuvěřitelný.
Na knihu jsem se hodně těšila, ale zklamala mě. Neřekla bych, že je to kniha pro laiky. Spousta odborného vysvětlování a moc málo konkrétních informací, které by člověk mohl ve svém životě použít. Chápu autora, že chtěl třicetiletý výzkum náležitě popsat. Mě by asi stačilo přečíst si doslov, kde je vše shrnuto.
Jojo, geny nepřečůráš...
Nezajímavě zpracované zajímavé téma. Jako naprostý laik jsem se občas ztrácel v tunách statistik i opakujících se slov v nekonečných větách a občas byl naopak překvapen z "objevů", které už znala moje babička (viz úvodní věta komentáře).
Práce pana Plomina je určitě obdivuhodná, nicméně mi jeho přístup připomínal některé mé bývalé učitele: "To, co říkám já, je to nejzajímavější a nejsprávnější. Ostatní to buď pochopí a nebo je neposlouchejte."
Každopádně je toto téma nekonečnou studnicí pro otázky a úvahy.
Kniha, která vás přesvědčí o tom, že genetika ovlivňuje naše chování více, než si myslíme. Doporučuji!
Behaviorální genetika pro laiky. Pro pochopení sebe a nebo svých dětí asi to nejlepší, co jsem četla. Personální genomika nás stejně v budoucnosti všechny čeká a tohle je perfektně stravitelný úvod do problematiky pro všechny, kteří se chtějí v základních otázkách orientovat.
Kód života - Jak z nás DNA dělá to, kým jsme
Na rozdíl od mnoha komentářů tady, jsem z knihy nadšený. Nevím, co kdo očekává od odborné knihy, já ale především hlubší seznámení s problematikou, rozhodně ne literární zážitek, ten nacházím v beletrii.
Autor je jeden z hlavních vědců zabývajících se dědivostí psychologických znaků a charakteristik. Proč bych se měl vztekat, když píše o náročných věcech a já si ke knize občas musím otevřít Wikipedii, nebo jiné zdroje? Právě díky vysoké odbornosti a mnoha popisovaných složitějších tématech člověk po přečtení knihy o problematice něco ví.
Nejsem zastánce shluku vtipů, banalizace (tzv. odlehčování) v odborných knihách a už vůbec ne keců o sobě samém (v tom je extrém narcis Pecina, v jehož knize o knižní sazbě se dozvíte nejvíc o něm samém a jeho sebeadoraci, než o odborném tématu).
Před zakoupením knihy jsem si nechal udělat DNA test, především pro tvorbu rodokmenu, ale jak jsem posléze zjistil, data testu lze využít i k jiným cílům - právě třeba například k analýze vrozených - i psychologických dospozic.
Bez nějakého povědomí o zde , jinými recenzenty, tolik kritizovaného pojmu "polygenní skóre" bych neměl představu, kde se psychologické dispozice nachází a jak se analyzují.
Webových služeb na analýzu DNA je víc, a díky této knize mám odhad, které jsou jak seriózní a přesné.
Vůbec mi nedělá problém se v knize k některým stránkám vracet, nerozumět všemu na první pokus. A že autor není zrovna literát - no a co? Je lépe, že jeho kniha vyšla a člověk se má kde velmi výrazně poučit, než kdyby nebyla.
Mimochodem - tato kniha je primárně o psychologických dispozicích daných geneticky. Nejde o obecné uvedení do genetiky. Zde je neocenitelná spíše kniha Gen - O dědičnosti v našich osudech od Siddhartha Mukherjee (https://www.databazeknih.cz/knihy/gen-o-dedicnosti-v-nasich-osudech-404212)